novecento komentáře u knih

Zločin a trest v podání Alberta Camuse. Být si jistý životem a smrtí, zemřít a zmizet beze stopy. Jak vrtkavé jsou váhy lidské spravedlnosti a víra v chiméru Boží spravedlnosti. Je to zajímavý příběh o hledání smyslu lidské existence. Doporučuji.

7 28.06.2019

Na profilu ,,cérka,, je velice výstižné hodnocení. Za mne přírodní léčba a chytrost žen nahrazovaly nedostupnost léčebných možností místních chudých obyvatel. Zaručené bohyně a bohování naleznete každý den na internetových stránkách. Hloupých a naivních lidí je a bude stále dost. Kniha ale dobře vystihuje danou dobu na Žitkové a okolí v 1. pol. 20 století.

3 21.06.2019

Velice zajímavá kniha o lidech, kteří žili, nebo žijí mezi námi a my obyčejní turisté a ,,hovnolezci,, je neznáme, nebo je nedovedeme zařadit a netušíme co obnáší umění vrcholového horolezectví, včetně velkého počtu obětí. Obsáhlé zpracování a výsledná knižní realizace zasluhuje minimálně plný počet ***** Doporučuji.

3 21.06.2019

Čtenáři nebudou litovat, tato útlá knížka určitě stojí za přečtení. Pro mne osobně to bylo také připomenutí mé podobné životní a sportovní eskapády ve fotbale a následně v basketbale.
Dovedu si živě představit reakci Honzy Bergera na dnešní idiotské otázky novinářů typu: proč jste slečno Soukalová skončila na až čtvrtém místě? Protože jsem blbá, ale příště se budu více snažit. Doporučuji.

3 12.06.2019

Kniha: život ve veřejné anonymitě a ve stínu velkého komunistického vůdce. Frankova tvář visí na řemínku jeho fotoaparátu Hasselblad. On sám je velkovýrobcem veřejných tváří, jejich retušérem, dodavatelem, popularizátorem a součástí soukolí, které vytvářelo veřejné legendy o pomyslné velikosti malých, o významu bezvýznamných a o kráse ošklivých. Moc korumpuje. Jak ti chutná všechna ta moc, kterou jsi měl v rukou, Ty mrtvý? Vůdcovský typ, který přestane vést sám sebe, ztrácí právo vést jiné.
Jak se člověk v politice mění a jak dovede chutnat moc, bude stále aktuální téma napříč všemi politickými stranami. Tato kniha by měla být zahrnuta do povinné četby studentů všech středních škol.

4 05.06.2019

Zajímavé myšlenky o výtvarném umění. Není to jednoduché čtení, neboť samotná podstata vysvětlení uměleckého díla obsahuje široké spektrum podnětů, které mají rozhodující vliv na výslednou podobu, či tvar zamýšleného díla. Guardini pojal toto své útlé dílko jako rozhovor zasvěceného katolického teologa se svými čtenáři-žáky v semináři. Sám klade otázky, na které odpovídá velice chytře a pro mne v překvapivě obsáhlém záběru témat od služby Bohu po expresivní a abstraktní-nepředmětné umění, včetně magické fantazie Marka Chagalla.
Guardini odmítá častou kritiku, že některé moderní kostely působí jako krabice, nebo Boží tovární haly. Sám vyzdvihuje soustředění na to, co je podstatné. V tom kostele žije svatá přítomnost. Dovedl bych si představit, že by někdo řekl, že je prázdný. Pak bych mu odpověděl, že by si měl hlouběji ujasnit, zda mu správně rozumí...To není prázdnota: to je ticho! A v tichu je Bůh.

3 30.05.2019

Kolik lidí zemřelo v posledních dnech války, a kolik ještě v prvních dnech míru. Jak těžko je člověku v zákopech, když má doma mladou dívku, nebo ženu a malé dítě. Láska a smrt se následují jako světlo a stín. S osaměním a nejistotou života či smrti přichází poživačná žárlivost, která vedla muže k dezerci zejména v závěru 1. světové války. Doslov: kniha Eskorta, to jsou tři pravdivé příběhy v jedné útlé knížce spisovatele Josefa Věromíra Plevy, která patří u nás mezi dobře hodnocenou válečnou literaturu. Jsou zde zachyceny okamžiky od doby, kdy sedmnáctiletý vojín Pleva narukoval, jeho utrpení na frontě a v nemocnici, po konec války. Válka je netvor, tupý a bezohledný, který se valí a ničí prostému člověku vše, co mu přijde v cestu. Tito prostí lidé vidí především její šílenou ničivost, při čemž smysl toho všeho nikdy nenalézají. Kniha vyšla v roce 1929 jako prvotina mladého moravského učitele, který později vynikl jako spisovatel dětské literatury, která je nyní devalvována pojmem socialistická literatura pro mládež (knihy: Malý Bobeš, Kapka vody, Hoši s dynamitem, Budík...).

2 23.05.2019

Zajímavý osud, zajímavý člověk, vše výstižně napsáno na 107 stranách formátu A5+rodinné fotografie. Co ještě více si může pozorný čtenář přát. Ivanu Medkovi se v jeho krátkém, ale dějově obsáhlém životopise podařilo zmapovat velkou část dvacátého století. Otec generál a spisovatel Rudolf Medek, matka dcera malíře Antonína Slavíčka. Ivanův bratr-známý malíř Mikuláš Medek. Jak může, nebo spíše nemůže žít člověk, který podepíše Chartu 77, následná léta v rakouském exilu, práce ve vídeňském studiu Hlasu Ameriky, ale i práce v uprchlickém táboře, kde můžete narazit i na takové čerstvé emigrantské idioty:.,,Pane, to nemáte představu, jak mne pronásledovali. Pět krát jsem se hlásil do KSČ, ale nevzali mne,, Ale tohle byla skutečně kuriózní výjimka dodává Ivan Medek, který s noblesou zvládl nakonec i pozici kancléře prezidenta Havla. Doporučuji.

Čtenář si musí uvědomit, že čte klasiku vydanou v roce 1951. Nemůžu ale souhlasit s názorem, že to není sci-fi, ale jen politika, úskoky a intriky. Bez těchto vlastností se neobešla generace lidí v průběhu předcházejících tisíciletí a budou stále aktuální i v budoucím světě, který dovedeme předpovídat jen pomocí vizi v režimu sci-fi. Někdy je taky důležité najít si čas pro listování i ve starém kalendáři.

9 12.05.2019

Zeyerovo vyznání víry v Boha pomocí tří krátkých povídek-legend o krucifixu pravděpodobně dnešní mladé čtenáře nenadchne. Pozorný čtenář si alespoň v závěru uvědomí pomíjivost našich životů, které jsou stále naplněny krutostí, ponížením, ale i vírou v Boží milosrdenství.
Doporučuji čtenářům Zeyerovu obecně nejlépe hodnocenou knihu: Dům U tonoucí hvězdy. Předpokládám, že Radúze a Mahulenu si většina z nás vychutná raději ve zdařilém filmovém ztvárnění Jana Třísky a Magdy Vašáryové, které je celé dostupné na YouTube.

2 30.04.2019

Je to Horníčkova poslední kniha, která vyšla v roce jeho úmrtí-2003. Jedna třetina knihy je zajímavý rozhovor, kdy Miroslav Horníček odpovídá na otázky svého přítele-českého fotografa Oto Richtera, který v emigraci pracoval pro Associated Press v New Yorku, časopisy Life, Quick, Look a Bravo. Je v nich životní moudrost, vzpomínky na Wericha a prožité okamžiky radosti i smutku. Dlouhá řada myšlenek a citátu doplňují krátké fejetony, které odhalují jeho romantickou a citlivou duši. Za všechny uvádím jeden mini příběh: Pes Punťa zahynul z lásky.
Paní Šibíková měla psa Punťu. V onen den lásky byl přivázán v kůlně na vodítku. Vida fenku a veden svým pudem proskočil oknem a zůstal viset na obojku. Naši známí našli paní Šibíkovou, když se psa snažila vzkřísit hustilkou na jízdní kolo. Nepodařilo se jí ho vzkřísit, ani nafouknout. Někdy si představuji, jak by to bylo krásné, kdyby se nafouklý Punťa před ohromenýma očima své majitelky vznášel kamsi k psímu nebi.
Následné dvě třetiny knihy tvoří vzpomínky nejbližších přátel, kteří s Miroslavem Horníčkem prošli kus kamarádského a hereckého života: Jaroslava Adamová, Květa Fialová, Jiří Anderle, Waldemar Matuška, Jitka Molavcová...etc.
Člověk se vyvíjí podle pravidla lásky: z dítěte v milence, pak v milovníka dobrého moku a jídla. Nakonec si za milenku zvolíš tu s kosou. Vším čím jsem byl, tím jsem byl rád-řekl básník ( a Miroslav Horníček, který v závěru dodává: úsilí je o něco důležitější než cíl)

1 23.04.2019

Trpělivý čtenář nebude zklamán, neboť tato útlá novela z konce 19 století obsahuje výpověď spisovatelovy citlivé stárnoucí duše, která předivo životních vzpomínek vetkala do příběhu a osudů obyvatel tajuplného domu.
Kniha: V tom znaku rozeznával jsem určitě heraldicky slisované vlny a mezi nimi hvězdu. Od té doby pokřtil jsem ten černý pařížský dům naproti kostela sv. Juliána na dům U tonoucí hvězdy.
Zeyerův hlavní hrdina Daniel Rojko prožívá podobně jako on citová zranění díky rodinnému odloučení a nenaplnění velké lásky. Takto umělecky je souzen básníkem, který jeho osud a další duševní zápasy obyvatel v domě U tonoucí hvězdy rozvíjí a sleduje s vášnivou účastí.
Malíř Jan Zrzavý, který Zeyera velmi obdivoval citlivě ilustroval tuto jeho poeticko-dramatickou knihu-vydání z roku 1957 ČS Praha (když Zeyer v roce 1901 zemřel bylo Janu Zrzavému 11 let)
V doslovu Karel Krejčí uvádí: velká města mluví k básníkům, nejen velkými ději historickými, slavnými osobnostmi a památkovými stavbami, které se staly nositeli historických vzpomínek, mluví i statisící, miliony zapomenutých lidských osudů, které se odehrály v jejich křivolakých ulicích, skryty diskrétními, mlčenlivými průčelími domů.
P.S. kniha: Je důležité mít odvahu v boji, který nazýváme život. Jsem ten, kdo kráčí vedle propasti, na pokraji záhad a pochybností. Pesimismus je pouze stísněnost, stesk, který nás napadá, když poznáváme nicotu věcí nám blízkých, neuzříme-li ještě to, co je za tím pomíjejícím a co se věčně nemění. Je to choroba přechodná. ,,Život můj propad-pominul! Vraťte mi moje mládí. Byla jsem o ně okradena, ošizena! Tvář moje je teď jedna vráska, srdce moje jedna rána. Vraťte mi moje mládí,, (ubohá a trpící Virginie).

3 21.04.2019

O člověku Ferdinandu Peroutkovi, o němž toho tak málo víme nám leccos řekne tento sborník. Čtenář v něm najde svědectví o Peroutkovi i osobní Peroutkovo svědectví, vzpomínky přátel a některá osobní. Když se dostal do nejtěsnější blízkosti umělecké sebe-stylizace, při psaní románu Oblak a valčík, podloženého osobními zkušenostmi z války a z koncentračního tábora, vyhnul se riziku autoportrétu tím, že nevymodeloval ústředního hrdinu, nýbrž tři hlavní postavy.
Jedna z uvedených Peroutkových životních epizod: na jedné s posledních schůzek s německým velvyslancem Ernstem Eisenlohrem v roce 1938, mu ten velice upřímně vyložil, jak by vypadala válka Československa s Německem: Máte v zemi třetinu Němců. Němci se vám vzbouří, bude-li válka, vzbouří se vám ještě více. Vy jako stát, který bude ve válce, nemůžete nic jiného udělat, nežli tu vzpouru potlačit. Musíte lidi zastřelit, musíte některé pověsit a jednoho dne vtrhne Německo do Československa. Neklamte se. Německé vojsko vtrhne do Československa a co uvidí? Uvidí pověšené Němce, uvidí zastřelené Němce, uvidí vypálené domy a nikdo neudrží německé vojsko před pomstou, která se bude týkat celého českého národa. Němečtí vojáci, kteří měli nastoupit proti Československu byli tzv. Waffen SS, které vytvořil Hitler v době ,,československé krize,,. Byli vytrénovaní pro teror, na vraždění, ti by přišli a chovali by se jak řekl Eisenlohr. A to když jsem líčil Benešovi a líčil mu situaci, jak Eisenlohr vykládal, objevil se v něm tenkrát zřetelný strach. Najednou začal myslit, že opravdu jde o to, zda se uchová tak zv. biologická podstata českého národa. Jak se dovedly skupiny SS chovat bylo později vidět v Polsku. Když Beneš kapituloval, myslím, že kapituloval ze dvou důvodů. Předně byl smrtelně raněn, zrovna jako Čapek, zradou Francie a lhostejností Anglie. Za druhé-snad-snad-měl na mysli onu biologickou podstatu národa a řekl si, že není jeho právo toto obětovat zejména tenkrát, když by byl boj beznadějný. Zajímavá a dějově obsáhlá kniha o zajímavém člověku.

2 13.04.2019

Jaké jsou ty správné slova, které popíšou, alkoholismus, sobeckost, krutost, slabost, ale i odvahu, lásku, život a smrt? Kalmánu Stefánssonovi se to v jeho knihách daří nalézat i přes pro mně až moc mnohovrstevný obsah, v jehož dějovém labyrintu se čtenář lehce ztratí. Hodně snů a předsevzetí se nám nepodaří naplnit, neboť osud nám není vždy nakloněn. Jsou krátké a pomíjivé chvilky v životě, kdy jsme opravdu šťastní a máme pocit, že přes nás proudí celý vesmír. Ty si uchováváme v bezpečnostní schránce naší paměti, jako plyšového medvídka, kterého můžeme přivinout..Tesknota a osamění nás provází životem a někdy hledáme to co máme a nalézáme to co nechceme. ,,V tom domě na rohu, smutném jak zapomnění zatáhl oblohu černý mrak v našem snění. Za oknem bez záclon, pár slzavých očí hledí, čeká tvář člověka s tisícem odpovědí,,..
Autor: Jedné noci, kdy jsme spali hlubokým spánkem, čas udělal velký skok. My se probudili a byli jsme staří. Najednou všude překážíš a skončíš v penziónu. Dostaneš se do bodu, kdy jediný odpočinek přichází v okamžiku smrti. Ale pamatuj, že v nebeských kavárnách s výhledem na štěstí a věčnost hrají Mozarta každý večer. Můžeme jen doufat, že žijeme dostatečně správně, abychom si zasloužili dát si tam šálek dobré kávy. Doporučuji.

6 09.04.2019

Sepsané rozhovory Lakotského medicinmana ze siouxského kmene a světoběžníka Johna (Fire) Chomého jelena a podobného ,,Ahasvéra,, Richarda Erdoese nezaujmou pravděpodobně každého čtenáře. Autoři kladli hlavní důraz na duchovní stránku života indiánů. Jejich každodenní úděl druhořadých lidí postrádá náboj dobrodružných a napínavých románů. Je to prostá skutečnost, která začíná genocidou, vystěhováním do rezervací, úmyslný prodej levného alkoholu a následný alkoholismus, diskriminací a snahou o převýchovu na ,,opravdové americké občany,, ale taky začínající vztahy mladých dvojic v minimalistickém prostoru a každodenní realita v rezervaci.
Chromý jelen: my indiáni žijeme ve světě symbolů a obrazů, kde duchovní a všední tvoří jednotu. Pro vás jsou symboly jen vyslovená, nebo napsaná slova. Rozdíl mezi bělochy a námi je tenhle. Vy věříte ve spásné síly utrpení, pokud to utrpení snášel někdo jiný, vzdálený, a před dvěma tisíci lety. My věříme, že je na každém z nás, abychom si vzájemně pomáhali, dokonce i svou vlastní bolestí. Bolest pro nás není nic abstraktního, ale něco velice skutečného. Nenakládáme to břemeno na svého boha, ani se nechceme připravit o setkání tváří v tvář s duchovní silou. Porozumění nepřichází lacino a my nechceme aby ho pro nás získal nějaký anděl, nebo svatý a přenechal nám ho z druhé ruky.
Rada pro čtenáře, kteří mají zájem o tuto dnes nedostupnou knihu. Využijte meziknihovní výpůjční službu a zaplatíte jen 60,-Kč poštovné. Je to kniha, která má určitě svoji hodnotu (223,-), ale na toto téma najdete nyní na knižních pultech min. tři podobné tituly. Za zpracování tématu knihy oběma autory dávám zaslouženě *****

7 28.03.2019

Autor: Život je bohatý na otázky a chudý na odpovědi. Nicméně je pěkné probudit se tady ve vesnici časně z rána, do známého světa, kde většina věcí je na svém místě, oblázky se potápějí a znovu vykukují, aby se mohly nadechnout. Ale všechno se muže v pár okamžicích změnit. Z pracovitého manžela se může stát hloubavý a sobecký astronom, zklamaná a podvedená manželka je schopna zastřelit bezbranné zvíře, nebo i těžce vydobytý vzájemný vztah může přerušit tragická dopravní nehoda. V osmi kapitolách poznáváme příběhy lidí, které se mohou stát kdykoliv a kdekoliv na světě. Hledání nás učí novým slovům, jimiž líčíme svit hvězd, mlčení ryb, úsměv a smutek, konec světa a letní světlo. Máme nějaké poslání, kromě toho, že tiskneme rty na něčí ústa? Víš jak se řekne latinsky: toužím po tobě? A jak se to řekne islandsky? Elisabet-Matthias: aktuálně mi chybí milenec, pokud ses nezhoršil, mám se na co těšit...
Kniha je jeden z počátečních střípků spisovatelovy islandské mozaiky. Je to také cesta, kterou musel ujít, aby dospěl ke svému skvělému rybářsko-pošťáckému putování jeho ,,chlapce,, (Ráj a peklo, Smutek andělů a Lidské srdce) Kdo má rád Kalmana Stefánssona měl by si tuto knihu také přečíst.

7 23.03.2019

Pokud člověk najde smysl uprostřed utrpení, něco co dává smysl jeho životu i uprostřed krizí a ve velmi limitujících situacích, může pak znovu najít důležitou vnitřní rovnováhu. Pobyt v lágru pak začne brát jako empirický výzkum (pozorování událostí). Jaké je jeho překvapení, když zjistí, že i v tak extrémních podmínkách mu jeho teorie umožňuje přežít. Nacionální socialismus zplodil rasové šílenství. Ve skutečnosti však existují jen dvě lidské rasy: rasa slušných lidí a rasa neslušných lidí. A toto rasové dělení probíhá napříč všemi národy a uvnitř každého jednotlivého národa napříč všemi stranami. To, že slušní lidé jsou v menšině, a že v menšině vždy byli a pravděpodobně i budou, s tím se musíme vyrovnat. Nebezpečí hrozí teprve tehdy, když nějaký politický systém vyplaví na povrch ty neslušné-když dojde k negativnímu výběru. Proti tomu však není imunní žádný národ. A v tomto smyslu je holocaustu schopen v zásadě každý národ. Tyto myšlenky psychiatra Viktora Frankla jsou si velice blízko s myšlenkami při vzniku románových vzpomínek Ferdinanda Peroutky v jeho knize Oblak a valčík. Touto knihou dal možnost čtenáři nahlédnout do nitra lidské duše člověka obou výše uvedených ras. Je to i spisovatelovo sdělení čtenáři, že lidský život má vždy za všech okolností smysl a že tento nekonečný smysl naší existence v sobě zahrnuje i utrpení a umírání, nouzi i smrt. Peroutka: Až půjdeš krajinou v bezvětří a před tebou se na stromě pohne jediný list: až vedle tebe bude stín, o němž nebudeš vědět co jej vrhá: to budu já, to budu vždy já...
P.S. Profesor: přišla koza, sežrala Zarathustrovi vavřínový věnec a řekla: Zarathustra už není prorokem…Štěstí je nepřítomnost bolesti a trapných myšlenek. Zajímavě a dobře napsaná kniha. Doporučuji.

6 19.03.2019

Ari je spisovatelovo bloudění v terénu vzpomínek. Jsou to jeho balvany, které vláčí za sebou a lítost je největší z nich. Nelze se ale postavit proti tomu velkému proudu, který teče do budoucnosti (nejistota, vzpomínky co bylo, co bude..) proud času nás pohltí. Život je světlý paprsek, který září v temnotě a pak zmizí. Naše životy jsou jako bílý obláček, který lehce rozfouká letní vítr. Autor: Někdy se láska vypaří tak pomalu, že si toho ani nevšimneme, dokud zcela nezmizí. Pak se všechno zřítí. (Ari odchází od Thóry a svých dětí..). Člověk je takový, jakými myšlenkami se zaplní. Život a svět vnímáme zprostředkovaně, přes dojmy jiných. Jen malou část našeho světonázoru si vytváříme sami. Simmelovské: Láska je jenom slovo je u Kalmana Stefánssona doslova stavební kámen a střecha, která dává lidem možnost přežít v této nehostinné krajině, která z letadla vypadá jako pradávná růže. Věřím, že kdo čte knihy tohoto autora, nachází i kus své duše, která taky někdy pluje na mořích beznaděje a zanechává za sebou jen plytkou stopu vzpomínek. Doporučuji.

8 12.03.2019

Stefánssonova trilogie je složena z více jak sto krátkých životních epizod, kterými čtenáře jeho ,,chlapec,, provází. Nad těmito příběhy se vznáší spisovatelova základní otázka: proč to vlastně všechno, jaký je smysl naších životů a zejména smrti, proč zrovna tady v nehostinné krajině severního moře?
Autor: Lidský svět je ke slabším nespravedlivý, je zkažený, krutý a hrabivý. Co se stalo s mými sny, nemůžu se pro ně vrátit? Civilizace nás vede podivným směrem. V životě jde o to, najít někoho, s kým se dá žít a pak to setkání přežít. Žádný příběh se ale nepřevypráví úplně. Nadechli jsme se v devatenáctém století a vydechli jsme ve století jednadvacátém. Čas je klam, jedna použitelná měrná jednotka je život. Nejvíce ze všeho nás ale bolí, že už nejsme na světě. Jsme přítomni už jen v těchto slovech, víc se životu přiblížit nemůžeme. Ti, kdo měli žít, odpočívají na mořském dnu...Třeba ale teď někdo ten hrací strojek rychle točí a my uslyšíme tiché tóny věčnosti. Amen. Tak vezměte tuhle další Stefánssonovu knihu a pěkně ji vložte do řady, mezi své knihy Remarqua, Hemingwaye, Potoka, Bradburyho, Čapka..Občas ji vezměte do rukou a kdekoliv jí otevřete, kousek si znovu přečtěte. Některé lidi, které bychom měli znát, nikdy v životě nepotkáme. Doporučuji.

9 02.03.2019

Když sněží, to pláčou andělé, říkají indiáni v Kanadě. Nebeský smutek je krásný. Ve druhém dílu Stefanssonův hlavní hrdina (chlapec) stále hledá sám sebe v každodenních strastech krutého života a všudypřítomné smrti na pobřeží severního moře. Putuje podél islandského pobřeží, jako pomocník pošťáka Jense. Cestou v nepříznivém počasí si oba procházejí svůj život, radosti i strasti a chyby, které udělali. Je to takové islandské putování (ne road movie, jak to nazval LBZ), ale stojí to určitě za přečtení.
Autor: Některé knihy mají zásadní význam, jiné jsou jen pro zábavu. Některá slova jsou skořápky v čase a možná se v nich ukrývá vzpomínka na tebe. Nebe si tu moc neužijeme, berou nám ho bouře temné jako smrt a hory, které jim ještě přidávají na síle. Ale občas, když se po bouřce vyjasní, se nám zdá, že na nebi zahlédneme bílou šmouhu, jakou tam zanechali andělé, vysoko nad oblaky i horami, nad lidskými chybami i polibky, bílou šmouhu, jako příslib velké blaženosti. Ten příslib v nás vzbuzuje dětinskou radost a probudí dlouho zapomenutý optimismus. Být mužem znamená vědět, kam mám namířeno, a nedělat kolem toho žádné cavyky. Sny jsou odvrácená strana života, všechno má alespoň dvě strany: měsíc, kameny, štěstí, stesk i zrada. Čas umí být podlá bestie, všechno nám nadělí jen proto, aby nám to zase vzal. Boj o život a snění nejdou dohromady, ani básně se solenými rybami nikdy nepůjdou dohromady a snů se nikdo nenají. Je zajímavé, jak většinu autorových postav pronásleduje nenasytná každodenní touha po černé kávě. I já dovedu meditovat nad hrnkem dobré kávy, ale na Islandu v 19 století jsem to až tak nečekal. Knihu doporučuji.

6 24.02.2019