Okoslav
komentáře u knih
Osvícení
Stephen King
Vynikajícího spisovatele dělají z Kinga hlavně tři věci: 1. umí skvěle budovat atmosféru, 2. má neuvěřitelný pozorovací talent, a 3. umí psychologii postav. Shining není výjimka. Přerod jednotlivých postav je uvěřitelný, a to přestože King v celé knize pracuje s prvky, které jsou ryze neuvěřitelné. Osobně myslím, že Kinga skutečně oceníte teprve ve chvíli, kdy toho z daného žánru (para/psychologický horor?) přečtete víc a můžete srovnávat. King fakt hraje úplně jinou ligu než ostatní.
Btw, filmové Shining jsem dodnes neviděla, protože ze zásady nekoukám na filmy, které vznikly podle knihy – teda v případě, že jsem danou knihu ještě nečetla. Žádné spoilery se tedy nekonaly (pokud pominu onu slavnou scénu „Johny's heeereee“, ale nic není bez mráčku), což je vždycky dobrý :-)
Problém tří těles
Liou Cch'-sin
„V hlubokém tichu noci vesmír odhaloval svou pravou tvář a byla to tvář nezměrné prázdnoty.“
Hardcore sci-fi, plné složitých vědeckých rozborů a dialogů. Ale zároveň i (minimálně v první polovině) napínavé čtení, které bohužel trochu ztrácí své kouzlo (a tempo) ve chvíli, kdy se začnou jednotlivé dějové linie rozplétat a kdy na scénu vstoupí hlavní „padouch“.
Autor ale psát rozhodně umí, byť úsporně (a chápu, že někomu tato úspornost, obzvlášť v popisu charakterů, nemusí vyhovovat). Dokazuje to už úvodní pasáž z dob kulturní revoluce, která patří k tomu nejsilnějšímu, co jsem v poslední době četla. Mimochodem, pokud se přistihnete, že chvílemi motivacím padouchů rozumíte, tak vězte, že já taky :-)
Propast času
Roman Bureš
Čas se zhroutil. Tam, kudy ještě včera vedla dálnice, se dnes prohánějí kališníci na koních, a na místě někdejší moderní megapole stojí antický římský vojenský tábor. Jak snadné je stát se bohem pravěkých předchůdců dnešních lidí? Mají římské meče a novověké muškety šanci proti modernímu tanku? A podaří se oddanému služebníkovi Třetí říše vytvořit na troskách někdejších světů novou Velkoněmeckou říši?
Propast času je pro mě velké, velké překvapení. A to rozhodně v dobrém. Roman Bureš vytvořil zbrusu nový svět, který doslova seskládal ze střípků nejrůznějších historických i budoucích epoch - a vrhl do něj své nic netušící postavy.
Pokud vás baví alternativní historie, časové paradoxy, starověký Řím, vojenská technika, dystopické romány nebo třeba "jen" příběhy, v nichž hrají prim ženy, bude vás Propast času bavit. Fakt hodně moc.
Čtyři poutníci
Jakub Trpiš
O téhle knížce můžu říct jedinou dobrou věc: dostala jsem ji zadarmo jako recenzní výtisk, a tak jsem za ni nemusela platit.
Bohužel jedna z nejhorších českých knih, co jsem v poslední době četla. V kombinaci s agresivním marketingem (což zahrnuje vlezlou on-line reklamu a bohužel i podezřelé recenze na Databázi knih) jde o neodolatelnou kombinaci, kterou doporučuju jen největším masochistům.
Jatka č. 5
Kurt Vonnegut Jr.
„Same, tady je ta kniha. Je tak krátká a rozvrzaná proto, Same, že o masakru se nic jiného říct nedá. Předpokládá se, že všichni jsou mrtví, že už nikdy nic neřeknou. že už nikdy nebudou nic chtít. Předpokládá se, že po masakru se rozhostí hluboké ticho, a taky tomu tak vždycky je, nemluvě ovšem o ptácích. A co říkají ptáci? Všechno, co se o masakru dá říct, takové věci jako Ptí-píí-ptíp.“
Tváří se to jako sci-fi o muži, kterého unesli mimozemšťané, ve skutečnosti jde ale o čistě protiválečný román, který veškeré sci-fi motivy využívá jen k zobrazení hrůz války. Není náhodou, že hlavní hrdina, který cestuje jednotlivými chvílemi svého života, zažívá zkušenosti ze svého zajetí a bombardování Drážďan vždy v přímém srovnání s jiným svým, podstatně šťastnějším, ale zároveň velmi podobným zážitkem (např. scénka, ve které ho, coby batole, maminka poplácává po umytém bříšku, přichází uprostřed scény s odvšivováním v zajateckém táboře apod.).
Koneckonců, je to přesně tak, jak říkají Trafalmadořané o knihách: „Mezi jednotlivými sděleními žádný určitý vztah není, tedy krom toho, že je autor pečlivě zvolil tak, aby v souhrnném pohledu vytvářely obraz života, jenž je krásný, překvapivý a hluboký. Nemají začátek, střed ani konec, nenajdete v nich napětí, morálku, příčiny a následky. Co na svých knihách milujeme, jsou hlubiny mnoha skvělých okamžiků, viděných v jednu jedinou chvíli.“
Běh o život
Richard Bachman (p)
Moje nadšení trochu kalí fakt, že mi King v předmluvě vyspoiloval, jak to celé dopadne (poučení: nečtěte předmluvy).
K samotné knize: King je mi stále trochu sympatičtější než jeho alter ego Bachman, protože i když byl bachmanovský Běh o život super čtivý a sfoukla jsem ho za noc (nazdar, ranní kruhy pod očima!), ve výsledku mi v něm chyběla nejen ona Kingova pověstná grafomanie, ale hlavně práce s postavami a jejich vývojem. Navzdory délce něco málo nad 200 stran je totiž Běh o život ani ne tak román jako spíš rozsáhlejší povídka – jak rozpracovaností příběhu, tak wordbuildingem a postavami.
Tuhle bachmanovo-kingovku si tak můžete představit třeba jako další epizodu z Black Mirror. Se vším dobrým i špatným, co k tomu patří.
Klub rváčů
Chuck Palahniuk
Když jsem Klub rváčů četla poprvé (asi 15 let nazpět), bavila mě hlavně jeho antisystémovost jako taková, ale popravdě, asi jsem ještě nebyla v té životní fázi, kdy bych jí doopravdy rozuměla. Teď, když jsem v tom období života, kdy švédský nábytek začíná pomalu, ale jistě vlastnit mě, místo naopak, Palahniuka obecně oceňuju mnohem víc. Trochu depresivní, co si budem :-)
„Máš třídu mladých silných mužů a žen a ti chtějí za něco položit život. Reklama nutí tyto lidi do honby za auty a oblečením, které nepotřebují. Celé generace pracují v zaměstnáních, která nenávidí, jen proto, že si pak mohou koupit věci, které nepotřebují. Naše generace nemá svou velkou válku nebo svou velkou krizi, ale vedeme, máme svoji velkou válku ducha. Máme svou velkou revoluci proti této kultuře. Naší velkou krizí jsou naše životy.“
Válka klanů
V. Mahaněnko (p)
Jestli mě něco naučily předchozí díly, tak to, že čím míň nad tím vším přemýšlím, tím líp. Poslední díl byl ale i na poměry celé série mimořádně přitažený za vlasy a obávám se, že nad posledními stránkami Války klanů mi poumírala většina mozkových buněk.
To
Stephen King
King ve své vrcholné formě. Ať už jde o atmosféru, postavy i celý příběh. Jedna z nejlépe strávených tisícovek stran, co mám za sebou.
Město schodů
Robert Jackson Bennett
Představte si kombinaci Malazské knihy padlých, klasické urban fantasy a Chiny Miévilla, přidejte trochu detektivky a (navzdory tomu, že je hlavní postava ženská) zapomeňte na veškerou young adult fantasy.
Největší plusy Města schodů: skvělé postavy, minimum klišé, propracovaný svět, bohové a mytologie (!), zaručené ani jedna fantasy teenagerka a její romantický trojúhelník (uf), zajímavá zamyšlení o bozích i lidech.
Zařazuju do svých oblíbených a těším se na další díly.
Prokleté domovy
Ben Aaronovitch
Ono se to na první pohled nezdá. "Vždyť je to jen detektivka říznutá urban fantasy," říkáte si. Jenže pak jste v půlce knížky a uvědomíte si, že vlastně netušíte, co se právě odehrává, protože jste si od minulého čtení dali pár dnů pauzu a paměť už holt, mrcha, tolik neslouží.
Na Aaronovitche se totiž musíte soustředit. Fest. Jeho Peter Grant neustále prověřuje několik stop a dokonce i případů zároveň, čas od času se zjeví postava z minulých knih a Aaronovitch vám rozpomínání ani na jedno z toho nijak neulehčuje.
Ve čtvrtém díle se dosavadní tempo a atmosféra celé série mění: stává se temnější, kospirativnější a konečně dostává více prostoru i Muž bez tváře. Konec bezchybný (a taky dost... ale ne, to vám nebudu říkat, radši si to přečtěte, fakt).
Město v oblacích
Anthony Doerr
Výborný. Stylem i strukturou hodně připomíná mého oblíbeného Davida Mitchella, což je pochvala nejvyšší.
Dvůr mlhy a hněvu
Sarah J. Maas
Ok, takže to není tak, že by Maas neuměla psát. Ona prostě jen neumí psát první díly. Stalo se to u téhle série a stalo se to i u Skleněného trůnu. Jako by se Maas v prvních dílech svých sérií jen rozkoukávala (v obou případech prostřednictvím blbé zápletky a nedopsaných postav) a teprve v dalších dílech chytla dech a a) dotáhla postavy k nějaké komplexnosti a b) došlo na skutečný příběh.
Vím, že spousta lidí se k Dvoru mlhy a hněvu kvůli špatnému prvnímu dílu málem nedostala (včetně mě). Budu teď chodit po světě a říkat jim, že to byla chyba. Třeba dají druhé dílu ještě šanci, protože ten je fakt s jedničkou nesrovnatelný.
Nezbytné věci
Stephen King
Dokonce i na Kinga nezvykle dloooouhá expozice, skvělá druhá půlka a tradičně kingovsky ujeté finále. A jsem jediná, komu story katolíci vs. baptisté připadala jak side quest ze Zvonokosů? :-))
Čaropisci
Robert Jackson Bennett
Jestli Bennet něco fakt umí, je to worldbuilding. Jeho nová série propojuje klasickou urban fantasy s moderním programováním (teda pardon, „scribováním“) se vším, co k tomu patří – s fantasy variacemi na hackery, průmyslové špionáže, počítačové servery nebo třeba opensource – a je to skvělý. V porovnání s předchozí trilogií Zázračná města je děj trochu šablonovitý (s kým, jak a proč nakonec hrdinka skončí, je jasné snad každému, kdo v životě přečetl víc než jednu fantasy knihu), ale za ten propracovaný svět to rozhodně stojí.
Alenka v kraji divů… a za zrcadlem
Lewis Carroll (p)
Alenku jsem četla už poněkolikáté. Ale „proč je havran jako psací stůl“, jsem do dneška nezjistila.
Říše
Roman Bureš
Napadlo vás někdy, jak by vypadaly dějiny 20. století, kdyby nacistické Německo vyhrálo válku? Český autor Roman Bureš si tuhle otázku položil ve své novince s názvem Říše. Ta obsahuje dvě povídky – a zatímco ta první je hodně dobrá, ta druhá vysloveně skvělá. Pro fandy fantastiky a/nebo alternativní historie naprostá nutnost.
Stalingrad
František Kotleta (p)
Kotleta vsází na svůj osvědčený postup „hoďte tam sex, přidejte hlášky a proložte ‚Prásk! Prásk!‘, v případě potřeby opakujte“. Což je fajn zpráva pro všechny, kdo nemají rádi změny (protože takhle má koneckonců správná „kotletovka“ vypadat, ne?), hůř už to ale ponesou ti, kdo od knihy přece jen čekají něco víc.
Přestože totiž Stalingrad určitě potěší všechny autorovy fanoušky (kteří dostanou přesně to, co od Kotlety čekají), onen „velký nápad“, který nechyběl v téměř žádné z předchozích Kotletových knih (ať už jde třeba o originální střet upírů a mimozemšťanů v Bratrstvu krve nebo například o zajímavý koncept sexuální magie v sérii o Tomáši Koskovi), byste ve Stalingradu hledali marně.
Možná je to tím, že postavu Jana Bezzemka i celé jeho univerzum už moc dobře známe z Bratrstva krve, a coby čtenáři tak máme jen malý prostor k dalšímu objevování. Nebo snad tím, že Stalingrad mnohem spíš než klasický román připomíná obsáhlejší povídku, a to jak prací s postavami, tak samotným příběhem. A nebo je to možná obojím najednou.
Stavitelé
Daniel Polansky
„Přijdou ostatní?“ zeptal se Reconquista.
Kapitán položil nádobu s tekutým ohněm zpátky na stůl a otřel si čenich. „Přijdou.“
Reconquista přikývl a zamířil zpátky k baru, aby se připravil. Kapitán se nikdy nemýlil. Přijdou.
Aneb jak by vypadala kniha, kdyby ji napsal Tarantino. Stavitelé jsou směsicí chytrých dialogů, cynismu, černého humoru a nekompromisní akce. A taky zvířat. Protože hrdinové Polanského Stavitelů nejsou lidé – ale myšák, jezevec, hranostaj, vačice, mlok a sova, které spojuje jediné. Touha po pomstě.
Ano, je to přesně tak westernové a přesně tak stylizované čtení, jak si představujete. A jedinou vadou na kráse tak zůstává, že jde mnohem spíš o delší povídku než o klasický román.
Jiný svět
Dmitrij Rus
Buď vás baví počítačové hry (a pak vás bude bavit i Jiný svět). Nebo vás počítačové hry nebaví (a pak se do Jiného světa radši vůbec nepouštějte).
Protože je to herní. A hodně. Hlavní postava vstupuje do počítačové hry, leveluje, lootuje, aggruje, pévépéčkuje... a najednou je konec. Na rozdíl třeba od Ready Player One, což je další zástupce v současnosti populárního žánru LitRPG, nečekejte žádné propojení s reálným světem. Protože tohle je čistý let's play.
Mimochodem, hlavní postava je tak trochu blbec. Tak na to buďte připravení. Stejně jako na to, že holčičí postavy v Jiném světě dělají v zásadě jen tři věci: brečí, červenají se nebo cupitají. Ale co už - není nebe bez mráčku, žejo.