Okoslav
komentáře u knih
Císařovna
Roman Bureš
Objevování světa je za námi, přichází čas upevňování moci.
Zatímco v prvním díle se postavy (a čtenář) se světem rozvráceným poruchou v časoprostoru vyděšeně a zmateně seznamují, ve druhém díle už mají první krůčky za sebou. A tak přichází čas na pořádný interdějinný koktejl a znovuvybudování mocné římské říše: tentokrát za pomoci samopalů, penicilinu, moderního hasičského sboru, Beethovenovy hudby a taky nepřemožitelného pětimetrového robota.
Druhý díl plyne v poklidnějším tempu než jednička (přestože finále je opět monstrózní) a zdánlivě mění žánr - mnohem více připomíná klasický historický román, ovšem doplněný ingrediencemi napříč dějinnými epochami. Vývojem (k dobrému) prošly i hlavní postavy - ty, které v jedničce připomínaly spíš produkty on-line generátoru fantasy postav, ve dvojce konečně získávají osobitost a vlastní charakter. Třetí díl bude velký :-)
Město zázraků
Robert Jackson Bennett
Představte si kombinaci Malazské knihy padlých a Chiny Miévilla, přidejte trochu detektivky a okořeňte industrializací střihnutou steampunkem – a dostanete jeden z nejoriginálnějších literárních koktejlů, které jste v životě ochutnali.
Město zázraků, třetí a závěrečný díl Božských měst, je přesně takovým vyvrcholením celé série, jaké si jen čtenáři mohli vysnít. Kromě Malazu dává vzpomenout tu na legendární Baldur’s Gate (fandové pochopí), tu na new weird, jindy zas na televizní seriál Hrdinové. A napříč tím vším se jako tenká linka vine ten nejhlubší smutek.
Bennett totiž znovu dokazuje, že toho umí mnohem víc než „jen“ fungující svět a uvěřitelné postavy. A tak zatímco si v první díle umně pohrál se čtenářskou imaginací a ve druhém dokázal svůj cit pro akci, v tom třetím brnká na nejukrytější struny lidské duše. Tohle je zkrátka nejzaslouženějších pět hvězd za dlouhou dobu.
Hybatelé
David Mitchell
„Všichni si myslíme, že máme život ve svých rukou, že jsme jeho hybatelé, a ve skutečnosti jím hýbou síly kolem nás.“
První Mitchellův román se na první pohled tváří jako povídky volně propojené některými postavami (osobně nejvíc oceňuju příběh ze Svaté hory). Až na úplném konci zjistíte, že jde o jediný román – jediný příběh, ve kterém má každá maličkost svůj význam. Takže čtěte pozorně :-)
Oheň na vodě
Joe Dever
Normálně bych dala 5 hvězd, protože to bylo fakt epický, ale za to magický kopí, mrk, mrk, si dvojka Lone Wolfa plnej počet nezaslouží :-))
Pondělí začíná v sobotu
Arkadij Strugackij
Nepamatuju si, kdy naposledy jsem zažila, že bych začala číst větu, a vzápětí byla fakt překvapená z toho, jak větavzápětí končí. Pondělí začíná v sobotu je trochu fantasy, trochu groteska, trochu sci-fi a hodně, hodně meta. A závěrečná recenze, kterou na knihu napsala jedna z jejích hlavních postav, je zřejmě to nejlepší, co jsem na poli literárních recenzí četla :-))
„Autoři se dali příliš strhnout naší exotikou a nedokázali se vyhnout lákadlu vylíčit co nejvíc napínavých příhod a efektních epizod. Zato dobrodružství ducha, která tvoří podstatu života každého mága, se na stránky črt téměř nedostala. (...) V této souvislsoti musím poznamenat, že jsem autorům vysvětloval svůj názor na tuto otázku, ale oni pokrčili rameny a trochu dotčeně prohlásili, že beru jejich črty příliš vážně.“
Balada o ptácích a hadech
Suzanne Collins
Fajn návrat do světa Hunger Games. Měla jsem obavy, že Collins z hlavního padoucha původní trilogie udělá oběť okolností, ale měla jsem je zbytečně – už 18letej Coriolanus Snow je přesně ten skrz naskrz zkaženej, sebeospravedlňující se, po kontrole toužící manipulátor, jakého známe z původní trilogie. Konec je ukázkově napsaný „nedůvěryhodný vypravěč”. Celkově dobrý!
Proč číst fantasy, jak to, že zvířata v knížkách mluví, a odkdy se Američané bojí draků
Ursula K. Le Guin
„Dospělý není mrtvé dítě, ale dítě, které přežilo.”
Jako celek jsou eseje Le Guinové milé a je z nich znát láska k fantasy i k příběhům. Zaměřují se hlavně na fantasy literaturu pro děti a/nebo o zvířatech a já osobně nejvíc oceňuju pasáž, v níž autorka popisuje, jak se měnící se vztah člověk-příroda projevil v literatuře.
Co celkový dojem ale dost snižuje, je to, jakým způsobem autorka fantasy literaturu (respektive tu fantasy literaturu, kterou považuje za „správnou“) obhajuje. Namátkou: žánry jako červenou knihovnu, westerny, historické romány nebo detektivky označuje za „nechutnou šlichtu“, kritikům zase vzkazuje, ať si mistra Tolkiena berou do pusy teprve ve chvíli, kdy své názory obhájí vůči Tolkienově eseji o „vílích vyprávěnkách”, apod. apod.
Je to škoda. Fantasy literatura byla až donedávna (ne vlastním přičiněním) v jakémsi ghettu (a úplně venku ještě není ani dnes), neměli by se tedy jeji zastánci snažit spíš příkopy zakopávat a fandit všemu, co rozvíjí lidskou imaginaci a příběhy?
Zánik městečka Olšiny (6 povídek)
Jaroslav Havlíček
„Není boha, není času, není společenské smlouvy, není umění, co tedy je? Já jsem. Co budu dělat? Co se mi líbí. Co že se mi líbí? Plést punčochu. Proč zrovna punčochu? Protože to k ničemu není. To je všechno, co jsem vám chtěl říct. Sbohem!“
Vzniknout něco podobného dnes, autor by přímým expresem zamířil mezi českou fantasy špičku. Zánik městečka Olšiny začíná jako horor, pokračuje jako čistokrevná groteska (obzvlášť útok mrtvých je fenomenální) a končí jako vynikající sonda do života českého maloměsta a lidských povah. Pro mě jedno z největších literárních překvapení posledních měsíců.
Mízožravci
Petr Boček
Mízožravci na první pohled připomínají Kingovo To. Stejně jako King, i Boček vsází na atmosféru maloměsta (které má s tajemným zlem společného víc, než se na první pohled zdá), na dětské hrdiny a jejich dávno zasuté vzpomínky. Stejně jako King, i Boček tyto, nyní už dospělé, hrdiny staví proti zlu staršímu než samotné město. A stejně jako King, i Boček při vyprávění střídá dvě různé časové linie, které od sebe dělí necelých 30 let.
Pak si ale začnete všímat, že tahle podobnost je pouze zdánlivá: Bočkovi se naprosto nedaří napsat uvěřitelné vedlejší postavy ani hlavní záporáky, a co jeho postavy nemají na realističnosti, to "dohánějí" nejrůznějšími sexuálními úchylkami, a to v běžné nepornografické literatuře v nevídané míře (sadismem počínaje a pedofilií konče).
U Mízožravců se navíc nebudete ani příliš bát (u hororu trochu blbý). Což mě přivádí opět k tomu Kingovi – ten ve svém pojednání o hororu s názvem Danse Macabre prohlásil, že kde autor nedokáže své čtenáře vystrašit, tam se uchyluje k, cituju, „nechuťárnám“. A Bočkovi Mízožravci mu na dálku dávají za pravdu. Nechuťáren tu najdete víc než dost, skutečný strach se ale nedostaví.
Království popela
Sarah J. Maas
Překvapivě dobré zakončení celé série. „Překvapivě“ hlavně proto, že kvalita předchozích dílů je, mírně řečeno, kolísavá. (Pravděpodobně mě teď nejspíš chcete rituálně zlynčovat a vyřadit z kruhů kompetentního čtenářstva, ale ruku na srdce, koukali jste někdy v poslední době třeba na první díl? Jako by Maas psala úplně jinou knihu, jiné hrdiny a jiným perem.)
Poslední díl odsýpá a neškodí mu ani mnoho dějových linií, které sleduje. Maas se daří epické bitvy i psychologie postav, a výsledkem tak je strhující zakončení boje mezi dobrem a zlem, do nějž sice Maas nepokrytě vykrádá motivy z jiných fantasy děl, jak je ostatně jejím zvykem (pamatujete třeba na mluvící lebku Morteho?, fanoušci Tormentu určitě chápou :-)), ale výsledku to neškodí.
Proč tedy jen čtyři hvězdy? Přestože se Maas rozhodně vypsala, nezbavila se nepěkného zvyku dělat harlekýnku ze všech a všeho, co má to „správné” pohlaví a věk. Pokud vás to ale netrápí tak jako mě, rozhodně si k mému hodnocení zbývající hvězdu domyslete! :-)
Btw navždy #týmmanon
Dluh
Dmitrij Rus
Varování: pokud jste alergičtí na chvástavé řeči o „ruských medvědech“ a „vynikající ruské krvi“ (nebo třeba na party ruských nabušenců, co terorizujou polskou holku jen proto, že nemá ráda Rusy), na tuhle sérii se radši vykašlete. Bude to díl od dílu jen horší. Fakt.
Mimochodem, větu „Nebojte se, už nikdy nebudete muset umírat, od toho jsou tady muži“ řadím do své osobní top 10 nejsměšnějších knižních momentů všech dob.
Temný les
Liou Cch'-sin
„Vesmír je temný les. A každá civilizace je ozbrojený lovec, který se krade podrostem tiše jako stín, opatrně odhrnuje větve před sebou a našlapuje jako kočka.“
Zajímavý mix hardcore sci-fi, naivní sociologie, dějových nelogičností, nezapamatovatelných jmen a zřejmě toho nejdivnějšího milostného vztahu, o jakém jsem v poslední době četla. V porovnání s jedničkou plyne dvojka, především v první půlce, výrazně poklidněji, až na doktorovo „kouzlo“ navíc v Temném lese téměř chybí tajemství a záhada, které jedničku dějově posouvaly vpřed (a jakmile byly rozluštěny, děj začal výrazně napadat na jednu nohu). Pokud vás bavil Problém Tří těles, je Temný les každopádně povinnost.
Úkol přežít
V. Mahaněnko (p)
„V hlavě se mi zrodil další obrázek. Neo z Matrixu se taky objevil v podobné realitě, když spolknul tu pilulku. Vedly z něj dráty a mně chyběla jen zástrčka v hlavě. Jinak jsme si byli docela podobní.“
Další ze skvělých LitRPG sérií, opět z pera ruského autora. Základní půdorys je jednoduchý: poté, co se hlavní hrdina (tak trochu nedopatřením) nechá uvěznit, ocitne se ve virtuálním světě – v Barlioně, kde miliony hráčů denně levelují a vylešují své postavy. Jeho virtuální zážitek ale tak zábavný není. Je totiž odsouzen k osmi letům těžby surovin ve virtuálním dole, navíc s tím zřejmě nejzbytečnějším povoláním ze všech: šaman–klenotník.
Cesta šamana potěší čtenáře LitRPG hned několikrát. Hlavní postava je sympatická a uvěřitelná, na stránkách se skutečně odehrává nějaký ten děj (což v rámci žánru rozhodně nebývá samozřejmostí) a připomínka Matrixu je milá.
Bez chyb to ale není – především když se zamyslíte nad základní logikou děje. Tak například: proč se programátoři Barliony obtěžují s tím, aby v rámci virtuálního světa programovali vězení, a místo toho nenaprogramují nekonečné zdroje surovin? Proč jsou podmínky v dolech nastaveny tak, aby podporovaly negativní vlastnosti a dovednosti? Je to z hlediska základního smyslu vězení jako nápravného nástroje skutečně taktické?
Pokud se podobnými drobnostmi nebudete zatěžovat, je Cesta šamana zábavné čtení. A mě osobně by tak vlastně zajímala jen jedna věc: odkud se bere obsese současných ruských spisovatelů oněmi „vnitřními křečky“? :-)
Půjčovna masa
Richard K. Morgan
Klasická přímočará detektivka, střihnutá noir a detektivy drsné školy. Zároveň ale taky perfektní kyberpunková akční jízda, při které fandové Gibsona, Blade Runnera nebo třeba Shadowrunu v jakékoliv podobě zatlačí slzu nostalgie. Protože korporace jsou ještě nemilosrdnější, technologie ještě vyvinutější a lidská bytost ještě nepatrnější než kdy dřív.
Říše bouří
Sarah J. Maas
**spoiler alert** Kdybych za sebou neměla už čtyři předchozí díly, asi by mi to bylo úplně trapný číst. Ze série, ve které byl zajímavě a slibně rozjetý příběh, se stala plnohodnotná oldschool harlekýnka, kde se zničehonic každý spáruje s každým, a když to přitom zrovna nesedí k příslušnému charakteru nebo dosavadnímu příběhu, neva!, autorka obojí ohne tak, aby žádné romantické oko nezůstalo suché.
Příběh tak nedostanete sice veškerej žádnej, zato se dočkáte spousty “smaragdových”, “borovicových” a “tyrkysových” očí.
Konec byl překvapivě fajn.
Fakt hustej nářez
František Kotleta (p)
Typický druhý díl: méně děje, víc akce a minimálně jeden upíří transvestita.
Příběh je ještě ujetější než v prvním díle (jde to, fakt), jinak se ale Kotleta drží všech zajetých pravidel kulhánkovských jízd: nešetří kulkami, sexem (tentokrát ho zařazuje ještě v bizarnějších chvílích než v jedničce) a žene své hrdiny po celém světě. Protože proč nakopávat kartanské prdele doma, když si kvůli tomu můžete udělat řadu menších výletů, žejo? :-)
Na odvrácené straně
Anthony O'Neill
To nejlepší z detektivů staré školy, Tarantina a komiksové poetiky v jednom 400stránkovém balení. Konec je sice silně předvídatelný, ale to u tohohle žánru snad ani jinak nejde. Btw, těšte se na androida. Je boží.
Záludné léto
Ben Aaronovitch
Peter Grant se poprvé dostává za hranice Londýna. A svědčí mu to. Záludné léto je zatím nejkompaktnější z grantovských románů, nadbytečné vaty je minimum a jako bonus se dozvídáme o dalším druhu magie - tentokrát o té spjaté s přírodou. Jediné, co maximální hodnocení sráží, je uspěchaný a nedovysvětlený konec.
Kdyby ze světa zmizely kočky
Genki Kawamura
Nápad fajn, provedení banální. Přemýšlím, do jaké míry knize uškodil překlad. Japonsky umím a u řady (v češtině) podivných vět mi bylo jasné, jak zřejmě vypadaly v originále – a z českého výsledku mám pocit, že byl překlad možná až moc otrocký.
Každopádně Ďábel v havajské košili byl top.
Legendy & latéčka
Travis Baldree
Tak toto bylo extrémně milé a extrémně o ničem zároveň :-) Milovníci kávy a kavárenské kultury ocení dvojnásob.