Okoslav
komentáře u knih
Pod tíhou měsíce
Masaoka Šiki
Pro studenty japonštiny a milovníky Japonska skoro povinnost :-) Všechna haiku jsou nejen v češtině, ale i v kanji a romaji verzi, díky čemuž čtenář ocení jak krásu a úspornost japonštiny, tak neuvěřitelné schopnosti překladatele.
Kostičas
Samantha Shannon
V rámci YA rozhodně výrazně nadprůměrné. Navzdory shodným atributům s jinými zástupci žánru (výjimečně nadaná hlavní hrdinka, předvídatelná milostná linka - btw prorokuju i milostný trojúhelník) nejde o “obyčejnou další young adult”. Kniha má děj, který dává smysl, což nebývá úplně samozřejmé, systém “magie” (resp. ona to není magie, ale chápeme se) je propracovaný, a co oceňuju nejvíc, romantická linka děj pouze doplňuje, tj. děj se kolem ní netočí. Uf :-)
Velmi příjemný prolog do příběhu, který může být velký. Tak snad fakt bude :-)
Tulák
Peter Newman
Nejdřív nevíte, co se děje, pak se utěšujete tím, že "jo, už chápu, to byla celý jen expozice, takže teď se může začít něco dít"... a najednou je konec.
Chápete správně: děj rozhodně není nejsilnější stránkou Tuláka. Hrdina jde někam, dějou se mu věci a nakonec tam (ne)dojde. Ok.
Proč tedy čtyři hvězdičky, ptáte se? Odpověď je jednoduchá: svět. Ten spojuje to nejlepší z hardcore postapo sci-fi na straně jedné (autor nešetří nejrůznějšími mutacemi, tělními modifikacemi a technologickými vymoženostmi) a epické fantasy na straně druhé (rytíři, archetypální příběh, ale i samotné stvůry). Svět, který chvílemi připomíná Mad Maxe, jindy zase vzdáleně Malazskou knihu padlých, je technologicky vyspělým světem budoucnosti. Tedy byl, než se slunce rozpadlo na dvě půlky a z ohromné trhliny v zemi začala proudit monstra... a změnila lidstvo, jak ho známe, jednou pro vždy.
Neslyšno
Richelle Mead
Richelle Mead poprvé jako autorka vstoupila na pole čistokrevné fantasy. A vlastně to není úplně blbé.
Příběh je velmi jednoduchý: ve vesnici odříznuté od světa žije podivná komunita. Lidé se tu už po generace rodí bez sluchu a své životy prožívají v rigidních mantinelech písemně tradovaných pravidel - závislí na stále se ztenčujících dodávkách jídla, zasílaných z milosti tajemného Správce lana. Pak se ale, téměř zároveň, stanou dvě věci. Hrozí, že vesničané začnou umírat hlady... a jednu z místních dívek z neklidného snu probudí podivný zážitek: první zvuk, který kdy v životě zaslechla.
Příběh je velmi jednoduchý (zapomeňte na nečekané zvraty a zásadní odhalení) a na inspiraci čínskou mytologií, o které jste se dočetli na obálce, rovnou zapomeňte. Se skutečnou Čínou má kniha společného zhruba tolik jako bistro, ze kterého si objednávám večeři, takže si ušetřete zklamání předem. Popis světa a tíživé atmosféry, v níž vesničané (po desetiletí? po staletí?) žijí, by si také zasloužil pár stran navíc, autorka si s jeho rozměry i pravidly pohrává, jak zrovna potřebuje, a celku to nesvědčí.
Každopádně vcelku zasloužené tři hvězdy.
Sektor osm
Michael Atamanov
Víte, jak lidi píšou, že Sektor osm je takový trochu lepší Ready Player One? Tak je to blbost, protože tyhle knížky spolu maj společný maximálně to, že se hlavní hrdina pohybuje v počítačové hře. Tady ale podobnosti končí.
Sektor osm je fajn čtení. Klasické LitRPG to ale není. To, že se hlavní hrdina pohybuje uvnitř hry, nepoznáte - tedy kromě neustálých hlášek o změně globálního postavení nebo vztahu s jinými postavami, což, co si budem, taky člověka nebaví úplně pořád. Jiné herní atributy naprosto chybí, až uvažuju, nejen jestli autor někdy hrál MMORPG, ale i jestli někdy hrál jakoukoliv onlajnovku vůbec :-) Hráčské postavy, NPC i celý běh světa jsou tak neherní, až si to můžu vysvětlit jen tím, že autor do dalších dílů ještě chystá veeeelký twist. Doufám.
Návrat čarodějného krále
Chad Corrie
Takhle si představuju fantasy peklo. Špatně je téměř všechno: postavy, děj, popis světa i styl, překlad a pravopis (na druhou stranu můžete při čtení potrénovat korektury, takže to vlastně považujte za plusový bod). Hezká obálka.
Poslední tango v Havaně
František Kotleta (p)
Stejně jako holky potřebují své příběhy, ve kterých mají upíři citlivou duši a zamilovávají se do průměrných teenagerek, kluci zas potřebují příběhy o tom, že neexistuje problém, který se nedá vyřešit rozepnutím poklopce. Takže pokud si při čtení nebudete jistí, jestli je to pořád ještě akční česká fantastika, nebo už jste zabrousili do vod společensky přijatelného porna, buďte v klidu. Já si tím občas taky nejsem jistá.
Strom viselců
Ben Aaronovitch
Na první pohled vás to asi netrkne, ale tenhle díl se od těch předchozích vlastně dost liší. Zatímco každý z předchozích dílů se točil kolem jiného aspektu „magického“ Londýna a okolí (řeky, divadla, podzemí, život na sídlišti :-) a nakonec britský venkov), šestý díl přestává objevovat a začíná jít mnohem víc na dřeň hlavní dějové lince. Totiž na stopu Muže bez tváře, což, přiznejme si, nás baví stejně nejvíc.
Zkouška čarodějného krále
Chad Corrie
Na prvním díle „čarodějné“ trilogie bylo špatně téměř všechno: od budování světa přes postavy a příběh po jazykový styl a překlad. Druhý díl se, minimálně oproti jedničce, povedl o něco lépe. Stále sice jde o výrazně přímočarý příběh bez zásadnějších zvratů nebo překvapivých odhalení (přestože, opět, rozdělený do mnoha paralelních dějových linií), jako celek ale dává smysl.
Kámen úrazu ale je v jazykovém stylu. Chad Corrie vám totiž chce popsat naprosto všechno. A také to – bohužel pro čtenáře – nakonec vždycky udělá. Většina knihy tak supluje roli pouhé expozice: míst, postav i motivací. Což je autorovi možné odpustit v úvodu příběhu, méně už ale u druhého dílu ze tří.
Šťastně nejsou ani jazykové prostředky, které Chad Corrie a překladatel Jan Č. Galeta ve Zkoušce čarodějného krále používají (pro představu: rytíř Rowan např. cítí, jak ho „zahaluje aura míru“ poté, co mu jeho bohyně barvitě popsala, jak ho postaví do čela svých armád, aby zahájil útok, který zasáhne celý kontinent). A diskutabilní zůstává i překlad hovorových částí, který místy hraničí s karikaturou (vzpomeňte si na mě, až budete číst třeba o „otázkách, co mě žerou“).
Poznáš to z polibků
Julia Quinn
V rámci žánru více méně standardní, ale oceňuju autorčinu nenápadnou sebeironii (obzvlášť „uklována k smrti holuby“ je v kontextu bridgertonovské rodinné historie dost vtipné).
Podlý král
Holly Black
Hodnotím o fous lépe než jedničku – hlavně proto, že ubylo středoškolských motivů a přibylo zákulisních pletich a machinací. V rámci žánru stále velmi fajn.
Krutý princ
Holly Black
V rámci žánru (young adult fantasy s romantickou linkou) je to fajn. Počítejte ovšem s tím, že v porovnání kupříkladu s Dvorem trnů a růží, ke kterému bývá Krutý princ často přirovnávaný (a se kterým toho má společného tolik, až je to trochu podezřelé :-)) ), je to opravdu spíš „young“ než „adult“. Včetně třeba klasického středoškolského settingu (byť ve fantasy provedení). Naopak velmi oceňuju, že příběh neslouží pouze jako zástěrka pro romanci, naopak, samotná dějová linka je smysluplná a v rámci žánru i relativně propracovaná.
Hledání těla
Michael Atamanov
V kategorii LitRPG je série Temný bylinkář na nějakých sedmi bodech z deseti (horší než Mahaněnko, lepší než Korněv), v kategorii „normálních“ knih je skoro nehodnotitelná (LitRPG příběhy jsou obecně jednoduché, předvídatelné, špatně napsané, takřka bez děje a znovu a znovu skoro stejné jako všechny předchozí, ale co už, hodně se tam leveluje, takže se s tím dá žít).
Mimochodem, dodnes jsem nepochopila, proč (převážně východoslovanské) LitRPG tak často glorifikuje oligarchy. Asi jinej gang, nebo nevím.
Kousnutí páteční noci
Chloe Neill
Takže nakonec (bohužel) jako vždycky: nalákají vás na upíry, aby vám nejpozději ve druhém díle naservírovali červenou knihovnu zkombinovanou se špatným pornem. Za mě z téhle série asi stačilo.
Válkotvůrci
Leoš Kyša
S Válkotvůrci mám podobný problém, jaký jsem kdysi měla s některými kapitolami z Black Mirror. Nápady jednotlivých povídek jsou sice fajn, ale výsledek je vlastně šíleně banální. Ano, chápu omezený rozsah povídky. A ano, chápu, že na tak malém prostoru se žádné velké divočiny dělat nedají. Od sci-fi povídek dnes ale přece jen očekávám něco víc než jen moralistické povzdechnutí „kam to ten svět spěje“. Velmi silný je naopak Kyša v humoristicky laděných povídkách. Koneckonců stejně jako třeba Kotleta, že :-)
Hranice a zdi
Jan Těsnohlídek ml.
včera
jsem si na tebe vzpomněl –
v baru
na dveře záchodu
někdo
fixou
napsal
tvoje jméno
Těsnohlídka mám fakt ráda (pravděpodobně v tom hraje roli i ta generační spřízněnost). Hranice a zdi už na mě ale byly moc: moc depresivní, moc deklarativní, moc „angažovaný“, a přitom vlastně prázdný. Ale jeho příští sbírku si stejně koupím, takže ve výsledku je to jedno, žejo :-)
Psychologie ovlivňování
Vít Prokůpek
Kompilace všeho, co na poli behaviorální psychologie zatím vyšlo. Pro nováčky jde určitě o fajn úvod, ostatním doporučuju spíš původní zdroje (Kahneman, Cialdini, Ariely) – kromě reklam na kurzy a semináře Víta Prokůpka tu nic navíc nenajdete.
Spojené státy japonské
Peter Tieryas
Autor otevřeně přiznává inspiraci Dickovým Mužem z Vysokého zámku, ale, popravdě, kromě hlavní zápletky (tj. jaký by byl svět, v němž by 2. světovou válku vyhráli Japonci?) toho obě knihy moc společného nemají. Spojené státy japonské, které balancují na pomezí alternativní historie, dystopie a cyberpunku, velmi úsporným jazykem vyprávějí velmi jednoduchý příběh s (bohužel) velmi jednoduchými zvraty.
Jako celek se kniha pohybuje na pomezí tří a čtyř hvězdiček, o vyšší hodnocení se zasloužil především dobře odvyprávěný kontrast mezi západní individualistickou láskou k vlasti a japonským konceptem cti.
Šest vran
Leigh Bardugo
... aneb „Dannyho parťáci ve fantasy settingu“.
Šest vran ukazuje, jak skvělá může být young adult, když zapomene na všechny ty upír-vlkodlak-zdánlivěobyčejnáaleveskutečnostineobyčejnáteenagerka vztahovky, a místo toho se zaměří na PŘÍBĚH a skvěle napsané charaktery.
Skoro až těžko věřit, že jde o pokračování průměrné až podprůměrné série Griša.
Zkáza a naděje
Leigh Bardugo
Překvapivě silný závěr jinak spíše průměrné série. Hlavní hrdinka se konečně přestala litovat, přestala řešit svoje milostné patálie (alespoň v takové míře jako v předchozích dvou dílech) a začala být užitečná. Nejen Ravce, ale hlavně ději jako takovému. Oceňuju, že se autorka nebojí dělat oběti v zájmu vyššího dobra (rozuměj v zájmu dobrého příběhu). Třikrát hurá!
Mimochodem, nejzajímavější postavou navzdory všemu napsanému zůstává Big Bad Guy celé série. Což je možná trochu znepokojivá zpráva.