Okřídlená li komentáře u knih

EN
Příběh jsem skoro dýchala, jak to bylo napínavé. :) Mrzí mě jen, že to skončilo u typické zápletky a pochopit, co se stalo na konci, mi taky dalo zabrat.

1 13.09.2022

EN
Každý, kdo se někdy zajímal o své finance, se nakonec setká s názorem, že Nejbohatší muž v Babylóně je jedna z těch knih, které by si měl přečíst. Na to, jak je ta knížka stará, bylo až překvapující, že je aktuální. Nemluvě o příběhu - ten má bez pochyby své kouzlo. A právě příběh je to, díky čemu objevíte a zapamatujete si základní pravidla nakládání s financemi. Jsem ráda, že jsem tuto knihu četla v angličtině. Někdy jsem měla problém se soustředit na slova, což mě na druhou stranu donutilo se v textu vrátit a dávat větší pozor. :D

3 13.09.2022

Už dlouho jsem u knihy takhle nenudila.

1 21.08.2022

Přiznám se, že ze začátku jsem měla obavu, že se unudím k smrti, když jsem si Šikmý kostel dávala do Čtenářské výzvy. Nelituju toho ani trošku. Nejen, že jsem knihu přelouskala během +- 24 hodin, někdy mi bylo tak úzko, že jsem si musela dát chvíli na vzpamatování. Je to přesně, jak paní Ledecká napsala v doslovu - spousta lidí nemá nejmenší ponětí, co se stalo ve Slezsku hned po vyhlášení republiky. Slezsko je odsouzené jako kraj chudých a nevzdělaných ještě snad doteď. Na to, že jsem polovinu života prožila v Opavě, jsem se musela zastydět sama nad sebou, že jsem nikdy moc neprojevovala zájem se dozvědět víc.
Šikmý kostel je kvalitní zdroj pro každého, kdo si přeje prozkoumat černým prachem pokrytý kraj v dobách největší slávy. Můžeme pozorovat přeměnu zemědělsky orientované společnosti, která se vydá pracovat do dolů s vidinou svobody a práce pro sama sebe. Skrz životy protagonistů - chudých z a málem zapomenutých - se dostaneme do příběhu, který dokáže vzbudit emoce a pomůže nám pochopit mnoho z historie.

21 05.07.2022

Objektivně je Egypťan Sinuhet vynikající kniha, která dokáže čtenáře přenést na břehy starověkého Nilu. Poklona autorovi za historicky autentický příběh a překladatelce za skvělou práci! :) Za sebe musím ale říct, že jsem měla problémy knihu dočíst, jak mě to místy nebavilo a otravovalo. Přišlo mi, že se některé pasáže opakovaly pořád dokola ("tvá slova jsou jak bzučení mouchy u mého ucha") a kdybych snad přeskočila polovinu stránky, nic by se nestalo. Ani Sinuhet mi jako postava nebyl/není příliš sympatický a jeho strasti a radosti mi nepřišly jako něco, s čím bych se dokázala ztotožnit. Nevím, jestli to bylo náladou, s kterou jsem četla, nebo jestli jsem čekala něco jiného, ale rozhodně můžu říct, že jsem ráda, že je to za mnou. Sinuhetův příběh znovu číst nebudu, v mé knihovně si určitě nenajde své místo, ale vám/tobě, váhající čtenáři, vřele doporučuju si tuto knihu alespoň jednou přečíst a udělat si vlastní názor.

9 28.06.2022

Knihu jsem si pořídila na doporučení známé odbornice přes zdravou výživu Margit Slimákové jako nízkosacharidovou alternativu k zažitému českému stravování. Pro malé děti to je výborná věc, myslím, že víc naráží rodiče, protože byli vychovaní na jiných stravovacích principech. Zkoušela jsem pár receptů (květákové "rizotto" bez rýže a několik dalších) a zatím jsme si všichni pochutnali. Nemůžu se dočkat, až vyzkouším upéct "chleba"! :) Malá poznámka pro vegetariány, velká část receptů je masová. Pokud nejdete vyloženě po nízkosacharidovém stravování, dá se dobře experimentovat s luštěninami.

1 30.01.2021

Celou dobu jsem měla pocit, že Chandlerův marlowovský styl nebude to pravé ořechové pro moje jinak nevybíravé oči. Začátek knihy, ve kterém je soukromý detektiv Phil Marlowe najat na nalezení bohaté manželky, trpí nevýrazností a přílišnými detaily a nemít tu knížku jako polopovinnou četbu, asi bych jí odložila, tak jako jsem to udělala s anglickým vydáním. Ze židle mě nedokázala zvednout ani detektivova přízračná všímavost a ani popis vyplouvající mrtvoly.
Když se ale doberete na konec, dojde vám, proč byl Chandler tolik opěvovaný kritiky, přestože je dodnes detektivka považována za něco méněcenného a "pokleslého". Krása tkví v jednoduché, ale propracované kompozici děje a hlavní postavě - není to uniformní postava supermana dobráka, jehož jediným smyslem je hnát zločince před spravedlnost. Ne, Marlowe je jiný. Mnohokrát kvůli svému povolání dostane pár facek, ale jemu to nevadí. Nepotřebuje si nic dokazovat a zachraňovat svět, stačí mu zasloužit si svůj honorář.
Takže, pokud milujete detektivky, Chandler by měla být vaše další spisovatel, na kterého se vrhnete hned po Doylovi. Nenechte se zmást počáteční neslaností nemastností. Svým životem vám ručím, že tohle si užijete. ;)

3 04.02.2013

Homo Faber je moje první kniha od Frische a rozhodně nelituju času, který jsem strávila jeho čtením. Vypráví o Švýcarovi Walterovi Faberovi, který je muž techniky, ale v mezilidských vztazích tápe. Od chvíle, co museli s jeho letadlem nouzově přistát v jakési mexické poušti se jeho život změní. Zjistí, že celou dobu vedle něj seděl bratr jeho nejlepšího kamaráda z mládí a rozhodne se za ním vydat do Guatemaly. Později se také setkává se svou dcerou aniž by věděl, kdo to je a začne se chovat od základů jinak. Kvůli ní se potlouká po Louvru, protože ví, že zbožňuje umění i přesto, že on ho vidí jako něco neužitečného, a cítí k ní zvláštní pouto, které nedokáže určit - jiní ovšem vidí tu podobnost mezi nimi.
Faber je ztělesnění všeho, čím dnešní svět je. Místo, kde je důležitá věda, technika, funkčnost, racionalita a není místo pro "slabochy" zabývající se emocemi, uměním a dalšími zbytečnosti. Frisch nastiňuje tuto sociální "slepotu" a upozorňuje na ní velkými vykřičníky. K čemu nám budou dokonalé mašinky, když na sklonku života poznáme, že o nás nikdo nestojí a umíráme sami bez někoho, kdo by nás oplakal.
Frischovo vyjadřování mi nebylo vždy dobře čitelné. Někdy jsem nevěděla, kdo mluví, a neumět francouzsky a anglicky, tak mi uniká i smysl některých výroků. I přesto můžu každému doporučit, jedná se o silnou knihu s těsnou návazností na řeckou tragédii a ze všeho nejlepší na tom je, že by se mohla týkat úplně každého z nás.

4 21.01.2013

Nikdy jsem si nemyslela, že jde skloubit do jedné knihy dva různé vypravěče s různými názory a krátké eseje. V tomto a v mnohém dalším mě Deník špatného roku od nositele Nobelovy ceny za literaturu Johna Maxwella Coetzeeho náramně překvapila.
Kniha má dva velké oddíly nazvané Tvrdé názory a Měkké názory, které jsou ještě dále ve stránkách dělené na tři různé "vesmíry" (z nedostatku termínů používám toto), kdy (v českém vydání) ve vrchní části stránky jsou vždy eseje, uprostřed příběh z pohledu J.C. a na konci se nachází poznámky jeho písařky Anyi.
V Tvrdých názorech vystupuje spisovatel s iniciálou J.C., jehož úkolem je napsat sbírku názorů pro německou veřejnost. Eseje uveřejněné v této části jsou nejčastěji politického rázu, kdy se postava stařičkého spisovatele vyjadřuje k terorizmu, zacházení s vězni v Guantanámu, vegetariánství, Austrálii nebo k pravděpodobnosti. V dějové části se sedmdesátiletý J.C. poznává s atraktivní Anyou, která o sobě tvrdí, že pracovala ve službách a nabídne jí u sebe práci přepisovatelky. Anya se zdráhá, ale nakonec práci přijme a několikrát do týdne si od něj vyzvedává diktafon s poznámkami, aby je následně přepsala a nahrála na disketu. Anya si je vědomá, že ji J.C. zaměstnal spíše proto, jak vypadá, než pro její kvality sekretářky, což jí později začne vyčítat její přítel Alan, kterému se celá věc s přepisováním nezdá už od začátku. Nenechme se ale zmást, že by byl J.C. nějaký úchyl, který se skrz zaměstnání snaží Anyu ponižovat nebo sexuálně obtěžovat. Je velmi těžké popsat, co cítí starý vzdělaný muž při pohledu na mladou a energickou ženu, aniž bychom do toho zatahovali nějaké nechutnosti, které u J.C. nejsou na místě. Pro Alana je velmi těžce pochopitelné počínání J.C. a snaží se Anye do hlavy vtlouct, že ji skrz práci ponižuje a kupuje si jí jako děvku. Anya zprvu podléhá Alanově vlivu, ale po jisté události (to vám neprozradím. :)) se na něj začne dívat (snad díky J.C.) úplně jinýma očima.
Vcelku zajímavě se vyvíjí i vztah mezi J.C. a Anyou. Ona ze začátku bere svou práci úplně normálně, jenom si pořád stěžuje, že se její zaměstnavatel zajímá pouze o "pravěce intelektuálská" témata a že by neuškodilo, kdyby napsal nějaký příběh. Velmi často diskutuje s Alanem a snaží se zjistit, co si on o tom myslí.
V Měkkých názorech, které nejsou zahrnuty do knihy psané J.C. pro Němce a on je ostatně píše jen kvůli Anye se objevují schůdnější témata, která se sice nesou v podobném duchu, ale hledají odlehčenější témata - esej o líbání, stárnutí, ptactvu (se strakou v hlavní roli :)), klasicích a literatuře. V ději je zaznamenána komunikace mezi Anyou a J.C. a ukazuje se, co všechno se muselo změnit - obě dvě hlavní postavy si uvědomují, jak je ta druhá ovlivnila - J.C. získal zajímavou přítelkyni, snad vnučku,i a omládl, Anya naopak zmoudřela a začala čelit svému životu.
Pokud to ještě nebylo jasné z mého zapáleného komentáře, tak to říkám teď: Deník špatného roku se mi líbil, líbil a líbil. Je to fakt první kniha (na kterou jsem narazila), která dokázala skvěle zobrazit několik druhů vnímání, do příběhu zasadit trochu intelektuality. Mladí si v tuto chvíli uvědomí, že mladí nezůstanou navždy. Že i je čeká stáří, možná v zapomnění ostatních, ponechaní jen vlastním myšlenkám a zkušenostem, které nebudou moct předat, protože v té době už budou zastaralé.
A ještě malý dodatek: všimněte si několik biografických rysů s reálným autorem Johnem M. Coetzeem - inciála J.C., stejný přístup k vegetariánství, učitelská praxe v oboru literatura, narodil se v JARu, vydal knihu Čekání na barbary... Schválně, kdo najde víc. :)

2 14.11.2012

Ishiguro rozvíjí příběh jemný jako pavučina a stejně jemný je i náznak hlavního děje, který události popotahuje. Krásami Anglie si hlavní postava Stevens, majordomus ze staroanglického panství zesnulého lorda Darlingtona, připomíná jednotlivé chvíle svého posluhovačského života a snaží se na nich najít něco, po čem by mu ona léta sloužení připadala jako něco chválihodného, ne pouze zbytečného.
Ke Stevensovi - jako postava byl pro mě přímo nesnesitelný. Jako kdyby neměl tvář, postrádal emoce a jeho jediný důvod žití je sloužit. Na stará kolena se snaží přizpůsobit úplně novému pánovi, ale jak je zřejmé, onen americký "přistěhovalec" pan Farraday si koupil anglické panství a s ním i Stevense jen proto, aby se mohl vychloubat, že vlastní dávno vymřelý ideál. A gentlemanství, Stevensem tolik opěvované? To se ztrácí v žertech.
Ze začátku nám ale vůbec nepřijde, že by mohlo být něco špatně. Stevens nás svědomitě zpravuje o historkách, které zažil za dob svého vrcholu kariéry, ale když se v knize posuneme o něco dál, zjistíme, že pravda je docela jiná. Jako kdyby si Stevens chtěl ospravedlnit, že celý svůj život zasvětil "špatné věci". Mně nad tím samozřejmě visí nálepka "nespolehlivý vypravěč", ale nenechte si tím pokazit knížku. Patrné je na to jeho vztahu s otcem. Vyzdvihuje jeho schopnosti jako majordoma, přímo říká, že je to pro něj velký vzor. Ale když otec umírá, radši jde obsloužit hosty dole než aby strávil poslední chvíli s ním a snaží se obhájit nějakou služební ctí a loajalitou ke svému zaměstnavateli.
Celkově musím říct, že i přes nesympatičnost postavy a pasáží, kdy vzpomíná na různé konference nebo sjezdy lordů, je to základní kniha moderní literatury, kterou by si měl přečíst každý milovník literatury. Třeba ho to donutí zamyslet se nad vlastním životem a stihnout s tím něco udělat, aby pak ve stáří nenaříkal, že jeho život přišel nazmar.

8 10.11.2012

Vždycky jsem měla jakousi zálibu v dílech zobrazující blázny a tragédy. Příběh v Andělech všehomíra se neliší. Vypravěčem je autorův bratr Palli, který i přes malířské nadání trpí schizofrenií. Přes normální dětství se dostáváme až ke kořenům k jeho nemoci, procházíme s ním celý pobyt v psychiatrickém ústavu Útes a nakonec se seznamuje se začátkem jeho konce.
Kniha není úplně typická a to díky stylu, jakým je příběh podávaný. Mezi vzpomínkami se klikatí nadrealita, tancuje valčík a společnici jí dělá vkusnost a trefnost některých poznámek, kterým se chtě nechtě musíte smát, protože dokonalým způsobem zapadají do kontextu a dokážou vás pobavit.
Trochu mě mrzí. že toto je jediná kniha přeložená do češtiny, protože Gudmundsson je autor, který se po právu řadí mezi světovou špičku. A že je z Islandu, to pro mě znamená ještě víc. :)

1 11.10.2012

Ohnivý drak byl pro mě malým zklamáním. Miluju draky a čaroděje, ale tohle byl jeden veliký přehmat. Netvrdím, že se neobjevovaly zajímavosti (dračí hierarchie), které mě jako čtenáře nadchly a daly mi matný pocit, že autor nesepsal svůj svět na koleni za jeden den. Bohužel jich bylo velmi málo a já měla pocit, že stačí jenom cvrknout a celý svět se rozpadne na milion střepů. Knaak by se mohl naučit pracovat s dialogy - u nich jsem umírala nudou, a dát šťávu postavám by neškodilo. Proč nenechal více bublat vztah mezi Jantarovou paní a Cabem? Předpokládám, že čtenářům by nevadila ani nějaká malá sexuální scénka. Hlavně aby z toho měl čtenář pocit, že to plyne a vyvíjí se. Cabe jako hlavní postava mě vytáčel. Během pěti minut se z poskoka v hospodě stal mocným čarodějem, procestoval polovinu světa, povraždil několik draků, byl málem rituálně obětován a nakonec se v něm probudilo pradávné tajemství, které ani nedávalo smysl. Přišlo mi, že tím jenom proplul a prásk, v minutě se změnil k hrdinu, nad kterým by vzdychaly všechny holky světa.
Za nejlepší postavu hodnotím Shadea, přízračného čaroděje a nekromanta. Krom toho, že mám slabost pro "zombie pány" se mi líbil nápad s rozdvojením osobnosti. a to palec nahoru. Zbytek ale hrůza a děs lehce podprůměrné fantasy, která možná uspokojí nenáročného čtenáře začátečníka (pravděpodobně hráče WOW), ale pro mě byla nedostačující. I já sama bych to dokázala napsat mnohem lépe a poutavěji.

03.10.2012

Lady Sibyla je přesvědčená, že její manžel velitel Elánius potřebuje dovolenou a ten s ní chtě nechtě souhlasí. Do rodinného sídla na venkově dlouho nevkročila vznešená noha a Elániovi proces zvykání neusnadňuje vůbec nic. Lidi jsou divní, mají ještě divnější zvyky a on sám se musí chovat jako lord, což je něco, co ze srdce nesnáší. Mezi několika šálky čaje a štěbetavých dýchánků se začíná zjevovat temná minulost zdejšího kraje. A Elánius ví, kdy se chytit a nepustit.
Zjevně nejsem jediná, komu něco nesedělo. Ne, že bych se nebavila, jen jsem měla pocit, že místo pravého pomerančového džusu se mi dostalo chemického paskvilu. Občas hozené fórky vyznívaly do prázdna a o ani nemluvím o vleklosti příběhu. Jeefes je jako postava zajímavý, ale nehodil se mi sem, a trochu mě začal štvát jinak můj oblíbený Elánius. Do toho připočítejte venkovský vzduch, bandu podřízených balíků a skřety a máte knihu.
Dle mého hodnocení to může vypadat, že Šňupec je hrůza, ale opravdu to není tak hrozné. Pratchett umí držet linku a udržet vás v pozoru, čehož si nesmírně vážím. Jen mi přijde, že do toho nedal celé srdce a možná sám naznačuje, že by si dal dovolenou. A já se mu nedivím.

Ps. Vetinari poprvé vyvedený z míry. Boží. :D

2 11.09.2012

Vlk zahnaný do kouta větším vlkem. Dexter přichází o temnou společnost, přijímá učedníky, balancuje na vlně emocí (poprvé v životě) a do toho ho omamuje jednoduchá hudba. Cítí se nesvůj, cítí, že ho neustále někdo pozoruje. A tlak se jenom stupňuje. Dexter v temnotách se mi zatím líbil nejvíce, protože se hlavní postava dostala do bezvýchodné situace, je vyvedená z rovnováhy a zjevně si s ní někdo zahrává. A já mám ráda hrdiny na pokraji sil.

Neustálým srovnávačům knih a seriálu: Trhněte si pařátem a konečně přestaňte kecat nesmysly. Příběh v knihách není pořád superakční, ale to si na rozdíl od seriálu může dovolit. Čtenář má mimořádnou šanci poznat, jak přemýšlí lidé, kteří necítí emoce, a občas nezáživné Dexterovo zaujaté pozorování je jedna z věcí, která ho odlišuje od dalších naspeedovaných detektivek. Jestli dáváte přednost kulervoucího nerváku, který vám dává seriál, je to jen vaše věc, ale PROSÍM, přestaňte tu brečet, jak vás kniha zklamala, když jediné, co se dá srovnat, jsou jména postav. A někdy ani to ne.

4 22.08.2012

Fowlovská série patří k mému dospívání a i teď bych jí s chutí doporučila těm stejně "postiženým" teen, kteří vyhledávají směs akčňáku s fantasy prvky. Colfer si to skvěle vymyslel. :)

14.08.2012

Autobiografie nás provází každým okamžikem života zpěváka Stinga, doslova od první kapky spermatu až po současnost. Divila jsem se, kudy se ubíral zpěvák s tak typickým hlasem a skoro jsem se divila, jak dlouho trvalo, než ho docenili.

2 13.08.2012

Myslím, že Ulomené ucho je moje první čtená i viděná tintinovka. Je fajn, když se svým malým bratrem můžete sdílet takovou maličkost. :)

2 13.08.2012

Jak už kdysi někdo někde podotkl, knížky o Toničce jsou poněkud odlišnější od zbytku zeměplochařsých záležitostí. V Obléknu si půlnoc se Tonička stává čarodějkou - ne jen malou holčičkou - a skrze její oči můžeme vidět, jak moc je odlišná magie na NU a v horách. Z toho dílu jsem byla rozpačitá, protože jsem zapomněla dříve přečíst Zimoděje, a zjevně mi několik věcí unikalo. Toničku mám ráda, ale nevím, jestli je tohle díl, který bych si přečetla dvakrát.

13.08.2012

Se Jménem růže jsem se jako mnohý student setkala při tvorbě svého čtenářského deníku k maturitě. Ani v nejmenším jsem nelitovala, protože Eco je jak mistr vypravěč, tak mistr faktu a donutilo mě to najít si podrobnosti, což mi pomohlo k většímu pochopení. Obecně nemusím knihy, které jsou křesťansky zaměřené, ale jedna z hlavních postav Vilém z Baskervillu si získal mou přízeň neb to byl magor, mnichovědec a průkopník novot, i přesto, že církev v těchto dobách podobné zavírala a upalovala. Těm, co ještě nečetli mohu vzkázat jediné: Eco dokázal propojit historii s nadprůměrnou detektivní zápletkou a uspokojit širokou škálu čtenářů. Snad zapálí jiskřičku zájmu i ve vás.

3 13.08.2012

Dexter děsí. Dexter dramatizuje. Dexter dojímá. Opět musím obdivovat náturu hlavní postavy, která popisuje okrájené tělo jako něco fantastického. Asi budu pěkně zvrhlá, ale Dexter mě chytil za srdce. Vtipálek se srdcem šelmy a s nožem v ruce.

3 10.08.2012