omgjako komentáře u knih
No..tahle mě až tak nebavila... Nečetla se mi úplně dobře souvisle...a vlastně jsem až do konce si nebyla jistá u jedný postavy, kdo to vlastně zase je :D a tak nějak celkově se tam hůř orientovalo, kdo je kdo... Ale tak to může bejt i moje chyba, že jsem to nečetla dostatečně soustředěně asi...
Co mně ale na začátku (pak už mi to přišlo v druhý půlce lepší) vadilo hrozně, bylo neustálý komentování názvů značek. ("Dal si na stůl nohy v botách značky "blablabla", sundal si z očí brýle značky "blalba", měl u sebe předmět značky......") To mě hrozně lezlo na nervy už po chvíli, protože se mi zdálo, že to je snad na každý stránce něco. Mnohem víc by mi rozehrálo představivost, kdybych věděla, že to byly ošoupané, prochozené, kdysi snad červené boty, než že to byly boty značky té a té. Znělo to, jako kdyby to byla placená spolupráce :)
Hrozně se mi líbilo, jak popisoval (oproti anglickým) české ulice.
"U nás ... je ulice jakási veliká hospoda nebo veřejný sad, náves shromáždiště, hřiště a divadlo, rozšířený domov a zápraží. Člověk u nás vystrčí hlavu z okna a už je na ulici."
Úplně to vidím před očima a představuju si to :)
Bohužel bych už řekla, že je to minulost a že i pro naše ulice platí popis tehdejších ulic anglických: "tady je (ulice) něčím, co nepatří nikomu a nikoho nesbližuje s ostatními; tady nepotkáváte lidi a věci, zde je jenom míjíte."
Mám úplně stejný pocit. Nevím, jestli je to všeobecným každodenním shonem anebo zahleděností do svého (třeba i internetového) světa, ale popis, že se jenom míjíme, vnímám jako pravdivý.
No ale každý pes, jiná ves, každé město - jiná ulice. Snad je to jinde jiné :)
Tuhle knížku jsem si vybrala v rámci čtenářské výzvy jako knížku, která mě - jakožto amatérskou cukrářku zcela pochopitelně - zaujala svou obálkou. Nějaké výrazné nadšení se nekonalo, tím spíš, že jsem předtím četla poněkud intelektuálně náročnější čtení, takže o to víc mi pak tenhle příběh připadal hrozně plytkej. Nedá se tomu ovšem upřít rekreační funkce, kterou tahle knížka určitě splňuje :) Něco jako když máte jednou za čas chuť si pustit nějakou americkou romantickou komedii. V tomhle směru je to přesně to pravé.
Skvělá detektivka! Chvíli mi trvalo se začíst, ale pak to byla super jízda :)
"Půjdete první, kaprále!"
Jaroš jako obvykle neměl námitky.
Barbarič nevěděl, kde začít dřív. "První? Takže někdo bude druhý. Musím vás důrazně upozornit, kapitáne, že mě dolů nedostanete, ani kdyby tam otevřeli pobočku Hroznu..."
:D
Bavilo mě to hodně. Vraha jsem taky tušila velice brzy, ale zážitek mi to nekazilo.
Tak tohle mě hodně bavilo! O kus víc asi proto, že jsem teď v divadle pečená, vařená, tak je super to vnímat z tohoto pohledu. Sdílím Maruščin smysl pro humor.
Mně se to v podstatě líbilo, ale strašně tomu ubíraly chyby...což mě dost mrzí. Chtělo by to fakt důkladnou korekturu.
Nečekala jsem, že mě to bude tak bavit :)
První a asi jediná knížka od A. Ch., kterou jsem nedočetla. Ne proto, že by mi přišla špatně napsaná, ale kvůli námětům. Duchové apod. mi vůbec nesedí.
Skvělá knížka! Myslím, že si ji užije každý, kdo se aktivně věnuje hudbě (a má přehled o populární hudbě 2. pol. 20. st.) - těch narážek (nejen na kapely) tam je spousta, fakt mě to bavilo! Pratchett je vynikající v tom, jak dokáže pracovat s těmi jednotlivými tématy (obory, žánry, náměty).
Zavládlo ticho. První se ozval lektor Zaniklých run. "Skutečnost, že jsme zaslechli děsivý výkřik, při němž nám po zádech přeběhl mráz, obešla nás hrůza, zastavilo se srdce a ztuhl morek v kostech, automaticky neznamená, že něco není v pořádku."
Mágové opatrně vyhlédli do chodby.
"Přicházelo to odněkud zdola," prohlásil profesor Neurčitě mlhavých studií a zamířil ke schodišti.
"A proč tedy míříte nahoru?"
"protože nejsem idiot!"
...
"Držte se pohromadě, ano?"
"Já se zatím držím pohromadě."
"Protože když se budeme držet pohromadě, co by nám vlastně mohlo ublížit?"'
"No, tak za prvé: obrovský, obludný -"
"Mlčte!"
Velice dobré! Hodně mě to bavilo. HH mi tam nechyběl navzdory tomu, že ho mám ráda.
Velmi čtivé a k zamyšlení. Nejvíce mi utkvělo "každý den trošku" (15. den z adventního kalendáře).
Poprvé se mi nepodařilo se začíst... je z toho opravdu cítit Agathina nostalgie - časté vzpomínání na bývalé případy (hlavně jeden) Tommyho a Pentličky. Připadá mi ta kniha opravdu taková jako rozlučková... převládá ohlédnutí za životem nad napínavostí příběhu.
Nekonečná vůle a odhodlání. Myslím, že se dá pochopit a ocenit až s věkem.
Nestává se mi to často, ale tady jsem měla správné tušení skoro od začátku. Bývám raději, když jsem rozuzlením překvapená, ale i tak je to rozhodně příjemná, oddychová knížka (chtěla jsem dodat "vhodná na léto", ale napíšu spíš "vhodná za každého počasí" :))
Tak opět něco, z čeho by měl Dan radost :) Zase jedna z knih, ke které jsem se dostala díky čtenářské výzvě a která mě úplně dostala. Popis "sci-fi" na obálce mě odrazoval asi tak dvacet let :D Vždycky jsem si říkala, že fantasy jo, to je pro mě, ale sci-fi ne... No a jak to dopadlo... chytla mě úplně od samého začátku a nepustila až do konce. A teď jsem unavená, protože jsem nemohla jít spát dřív, než se dozvím, jak knížka skončí :)
"Zadíváme-li se dnes zpátky na tehdejší uspořádání světa, uvědomíme si, že míra naší neznalosti a nezájmu o náš každodenní život byla nejen zarážející, ale přímo otřesná. Nevěděl jsem zhola nic o tak obyčejných věcech, jako jak se ke mně dostávají potraviny, odkud přichází pitná voda, jak jsou utkány a ušity šaty, které mám na sobě..."