ondra295 komentáře u knih
Můj osobní pohled je takový, že Americká tragédie je jedním z nejvýznamnějších, nejkomplexnějších a společensky nejvíc vypovídajících děl 20. století. Dreiser si dal na ne tolik složitém příběhu záležet, aby vypsal specifika tehdejší doby, problémy americké společnosti a vliv těchto problémů na vývoj jednotlivců. Hlavní postavou je Clyde, jehož hlavní devízou je to, že je slaboch - nechává tedy společenské nároky a očekávání, aby s ním zametaly ze strany na stranu, jak je jim libo. Proto, když nakonec spáchá vraždu, je poměrně jasné, že ačkoliv ji spáchal vlastníma rukama, minimálně částečná vina za ni padá na celou společnost a její nastavení. Kdy bohatství, společenské styky a rodinné zázemí determinují, jak člověk může nebo nemůže být úspěšný.
Trochu depresivní pohled do života ruské smetánky, který se sice točí okolo romantické zápletky, většina knihy je ovšem spíše zpovědí o tehdejším stavu ruské společnosti. Tedy jejích vyšších vrstev, kterým sice fyzicky nic nechybělo, ale... No, nejlepší je podívat se na hlavní postavu Evžena Oněgina, který je svým způsobem prototypem tehdejší ruské venkovské šlechty - mladý, zhýčkaný, svým způsobem ztracený a zpupný bohatýr, který si myslí, že mu celý svět leží u nohou a díky svému na tehdejší poměry nadprůměrnému vzdělání je schopen dělat dojem na všechny okolo. Sám ale vlastně moc neví, co chce a jeho život pro něj samotného postrádá smyslu.
Obrovské zklamání. A také týdenní literární utrpení. Relativně nedávno jsem přečetl Hrozny hněvu od Steinbecka za 4 dny a teď jsem se s touhle relativně krátkou knížečkou lopotil víc než týden.
Chápu, že to má být parodie. Na to ale navazuje hned první otázka - nemá parodie být něčím vtipná? Trochu jsem se pousmál za celou knihu možná tak dvakrát.
Ale co je hlavní - děj fakt neměl smysl. Ale nebyl tak roztomile a vtipně absurdní. Byl prostě jenom... no, divný. Jednání postav nemělo smysl a postavy samotné neměly žádný charakter. Byly úplně ploché a to, co dělaly, nemělo zdánlivě žádnou motivaci. A kdykoliv se objevila nová postava, měla ještě absurdnější a zkomolenější jméno, než ta předtím. Vážně taková přehlídka bizáru, na které se marně snažím najít nějaká pozitiva.
Takže pardon, ale Adams pro mě nebude a tahle jeho klasika asi už vůbec ne...
Villon není jednoduchý na čtení, takže asi není ideální ho číst jako svou první poezii, ale je to opravdu kvalitní čtení.
Asi bych ho jako člověka potkat nechtěl, podle mě to byla taková zvláštní povaha, ale čtení je to zábavné. Villon nešetří nikoho (ani sebe) a kritizuje v podstatě všechno a všechny, co v tehdejší společnosti bylo k vidění. Vlastně ani ve své závěti v sobě nezapře povahu rebela, která provází celou jeho literární dráhu. Rozhodně stojí za přečtení...
K vysoké literatuře to má hodně daleko, ale jako oddechovka to svůj účel splní. On ani ten film není vyloženě pro intelektuály a je třeba u něj vypnout minimálně polovinu mozku, aby si to člověk užil. To samé doporučuji i u knihy. Je to poměrně jednoduché, postavy šablonovité a ne moc důvtipné a děj poměrně předvídatelný. Ale jako oddechovka je to fajn, jenom toho nečekejte moc.
Pelíšky jsou geniální a je to jeden z mála filmů, který naprosto jednoznačně překročil stín své předlohy. Chvílemi je kniha vtipná, povídky jsou víceméně vyvážené a ani neumím říct, která se mi líbila nejvíc. Šabach umí psát čtivě, ale v knize nelze hledat nějaký hlubší podtext - jako zábava fajn, ale vyloženou hloubku to nemá.
Ano, doba se změnila, ale tohle dílo je svým způsobem pořád aktuální - minimálně tedy jeho hlavní myšlenky a poselství. Hlavně je velice zajímavým samotný motiv, který Wildeovi dává poměrně široký manévrovací prostor pro popis tehdejší zkažené společnosti.
Je to napsané velice poutavě, je to hluboké a zároveň to dle mého názoru není nijak složité čtení, takže je vhodné i pro literární začátečníky. Obraz je knihou, která se právem řadí k tomu nejlepšímu, co kdy světová literatura vyprodukovala.
Přijde mi, že časově jsme se posunuli celkem o dost, ovšem postavy jsou stále stejné. To mi vadí hlavně u Willa, jehož charakterový posun je opravdu nulový. Snad i ten Horác, který mi dříve přišel "plochý", se nějak posunul. Ale Will je pořád stejný, Halt je pořád stejný a tím pádem i jejich dynamika je pořád stejná.
Jasně, jako dítě jsem to vůbec nevnímal a proto dávám opravdu kladné hodnocení - pro děti je to dokonalá knížka, která má i hlubší myšlenky, sympatické postavy a hlavně drží napříč celou sérií opravdu vysokou úroveň. A to u takto dlouhé série není jednoduché.
Na tomto dílu mám rád, že se dozvídáme více o Haltově minulosti. Opět tu máme drobnou změnu prostředí, respektive nacházíme se v takovém "flanaganovském" Irsku. Má to spád, zápletku a končí to otevřeně - opět velice poutavě napsáno.
Tím, že tady konečně máme díl, kdy Halt a Erak stojí na jedné straně a spolupracují, je to ještě o něco zajímavější. Chemie těchto dvou postav se mi totiž velice líbí. Celkově je to zase o něco lepší, než minulý díl a mně osobně to moc bavilo - kdybych to ale četl jako dospělý, je mi jasné, že bych tam našel více či méně nedostatků. Zpětně mi přijde, že Temudžajové byli snad až moc hloupí, když se nechali Haltem několikrát jednoduše obelstít - ale faktem je, že Haltova (a později i Willova) genialita jsou takovým gró této série a bez tohoto "deus ex machina" by většina dílů pravděpodobně skončila velice zle.
Jedna z knižních sérií, na kterých jsem vyrůstal - a troufnu si tvrdit, že Hraničářův učeň se nakonec stal mou úplně nejoblíbenější knihou. Rozvaliny Gorlanu jsou z celkového pohledu série spíše podprůměrnou knihou, první díly ale málokdy bývají těmi nejsilnějšími. Příběh to buduje velice dobře, postavy tu začneme mít opravdu rádi a hlavně Halt je napsaný opravdu skvěle. Je to kniha, která je vhodná pro děti, ovšem to nijak nesnižuje její kvalitu - jsou tu i hlubší poselství, děj není vyloženě jednoduchý a použitý jazyk taktéž ne. Za mě velice kvalitní úvod do skvělé série.
(SPOILER) Neumím se rozhodnout, který díl je vlastně mým nejoblíbenějším, ale Ohnivý pohár je jeden ze tří adeptů (společně s Fénixovým řádem a Relikviemi smrti). Tím, že se většina děje točí kolem turnaje, je to opět jiné, zajímavé a dává to prostor opravdu mnoha dějovým odbočkám, které ale rozhodně mají na celou knihu pozitivní efekt.
Zatím jako jediná kniha z celé série přináší na konci i určitou trpkou pachuť ze ztráty jedné z postav - Cedric sice nebyl jednou z hlavních postav, ale Rowlingová jeho zabitím tak nějak předznamenala, že další díly se ponesou v daleko temnějším duchu.
I v tomto ohledu tvoří tento díl takový předěl - mezi první půlkou Harryho Pottera, která byla více dětská a neškodná a tou druhou, která je temná a pravidelně tam umírají více i méně důležité postavy. Harry dospěl a my musíme s ním.
Opravdu krásná kniha, kterou hodnotím jako jednu z těch úplně nejlepších, co jsem kdy přečetl. Kožík tu dokázal nejenom popsat život pro nás celkem neznámé, ale historicky významné osobnosti, ale navíc dokázal vyvolat emoce a napříč celým dílem jsme tak Kašparovi fandili jako svému oblíbenému literárnímu hrdinovi. Dílem jsou prostoupeny významné historické události, které se odehrávají na pozadí, sledovat můžeme i postupné změny ve společnosti a jako bonus je kniha napsána krásným jazykem. Opravdu vřele doporučuji jako naprosto skvělou knihu.
Jednoduše skvělé. Jen těžko najdete knihu, která by vypovídala o životu v běžném Rusku více. Dostojevskij v této gigantické knize krásně rozpracovává chování jednotlivých archetypů ruských občanů a pomáhá nám pochopit, jak vlastně vypadá taková ruská duše. V knize můžeme sledovat relativně zapletený děj, kromě toho ale i množství působivých vnitřních monologů, hlubokých myšlenek a v neposlední řadě i množství dobových reálií popisu toho, jak se žilo na ruském venkově. Postavy jsou mnohdy směšné, chovají se nesmyslně - speciálně otec Fjodor je vrcholně nesympatickou, ač zajímavou postavou. Smerďakov je pak naprosto geniálně popsaným charakterem, na který v knize jen tak nenarazíte a jako celek to funguje opravdu moc dobře.
Jedno z opravdu mistrovských Murakamiho děl. Celý děj je opředen mystickým nádechem, kterému navíc dodává další úroveň prostředí japonských hor a profese protagonisty - tedy malířství. To se do děje skvěle hodí a tak ačkoliv sledujeme zdánlivě jednotvárný život obyčejného malíře, který řeší manželskou krizi útěkem do opuštěné přírody, na pozadí sledujeme opět něco mystického a nevysvětlitelného. Ostatně jako většinou, Murakami se s vysvětlováním ani neobtěžuje. Proto pouze sledujeme, jak s nečekanými a nepravděpodobnými okolnostmi naloží hlavní hrdina a další jedinečné postavy.
Trochu jiná kniha než první Svědectví od této autorky. Zde jde o zbeletrizovaný příběh jedné uprchlice ze Severní Korey, která kromě své cesty z této země popisuje i to, jak v ní žila - v tomto případě byla dcerou prominentního komunistického pohlavára, takže se jí vlastně nežilo zle a o některých hrůzách neměla ani ponětí. Velká část knihy je také věnována kulturnímu šoku a neschopnosti postavy si zvyknout na svobodný život - to vše doprovází výčitky svědomí za to a také stesk po rodině, což má tragické vyústění...
Spíše slabší z Murakamiho děl, ovšem to rozhodně neznamená, že by bylo špatné. Postavy jsou tu opět jedinečné, je tu dostatek mystična a navíc nejsme ochuzeni ani o klasický Murakamiho závěr, který není pozitivní, vlastně nic nevysvětluje a jenom ponechává obrovský prostor pro vlastní interpretaci. Fialka Mjú jsou velice originální milostnou kombinací postav, na knize také oceňuji jedinečný výběr prostředí řeckého ostrova pro finální část - nečekaná změna prostředí se tu hodí. Není to ale ostatně nic nového, Murakami už například v "Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování" hlavní postavu poslal do Finska a v "Tancuj, tancuj, tancuj" na Havaj.
Proust je velice specifickým autorem, se kterým jsem se ještě nikdy nesetkal. Jeho knihy jsou kombinací hluboké sebereflexe, náročných filozofických úvah a především krásného jazyka, kterým je celé jeho dílo protkáno.
V první knize člověku samozřejmě nějakou dobu trvá, než si na tento specifický a hodně rozvleklý projev zvykne. Poté ale dává Proust nahlédnout do svého dětství, které z velké části strávil v milovaném Combray (Illiers) a také se zaměřuje na zvláštní postavu Swanna a jeho milostného vzplanutí. Swann sám je velice zajímavou postavou, která částečně definuje obraz francouzské společnosti konce 19. století, kdy se linie mezi aristokracií a buržoazií tenčila postupně mizela. Proustovo dílo je tak i jistou společenskou sondou, která si ale uchovává apolitičnost a filosofický přesah.
Za mě rozhodně lepší kniha, než první díl - postava Hucka je mi daleko sympatičtější a navíc se v knize řeší i trochu ožehavější témata, například otázka otroctví. Je vidět, jak moc tehdy bylo otroctví v Americe normou a že i dobří a hodní lidé měli problémy změnit svůj způsob uvažování a vnímání toho, co je a co není normální a správné. Kniha mě začala trochu obtěžovat ve chvíli, kdy se na scéně objevil Tom - jeho ztřeštěné a zcela nelogické nápady mi opět moc nesedly a chyběla mi racionality Hucka a Jima.
Je to takové jednodušší čtení - rozhodně se u toho člověk nenudí, má to náboj a děj sám o sobě je zajímavý. Zároveň dílo poskytuje dobrý vhled do tehdejší americké maloměstské společnosti a do toho, jaké vyznávala hodnoty. Samotný Tom je pro mě docela rozporuplná postava - někdy mu člověk fandí, někdy je jeho chování pro mě až "moc". Přijde mi, že se svou představivostí to občas, i na poměry malého kluka, poměrně přehání - možná je to tím, že jsem byl jiný, ale nezvládl jsem se s ním zcela ztotožnit.
Murakamiho komplexní, psychologicky zaměřené, dílo, které má poměrně netradiční zápletku a dopodrobna se zaobírá nutností překonat vlastní minulost, aby člověk mohl žít naplno. Hlavní hrdina je svým způsobem narýsovaný podle mustru, který Murakami používá - muž přicházející na hraně mládí a středního věku, se solidní prací, bez existenčních problémů, ovšem s psychickými traumaty, které si nese z minulosti a pocitem, že tak nějak nepatří do společnosti, ve které se nachází. Cukuru tak postupuje putování, ve kterém se vrací k jedinému místu, do kterého měl pocit, že kdy patřil - a to vše v zásadě jenom proto, aby si uvědomil, že vše je pomíjivé a na tomto světě v konečném důsledku nikdo nepatří nikam.