opic 12 komentáře u knih

Vše je konečné,pokud se něco zachrání,jen se tím protáhne jeho pouhá existence do fáze kdy se rozpadne v prach.
Prach má jednu nepopiratelnou výhodu,dobře se čte. Mám z toho smíšený i rozpačitý pocity a po Turnusu,který je pro mě vrchol téhle Silové trojky,docela zklamání,ale jak podotýkám dobře se to čte i odsýpá,jen je tam to pověstné ale a ne jen jednou. Prvních padesát stran dost vlažných,potom už to konečně začne jenže se dostavuje nešvar jedničky. Prakticky vše co bude následovat jednoduše tušíte-předvídáte dopředu a vše co se mi tak líbilo v Turnusu,nečekané zvraty,vypointované kličky v ději,větší hloubka postav,dokonce i to napětí se tady obrátilo v prach a že je ho tady fakt okatě docela dost. U takového bestselleru mi chybí něco co mě rozseká a praští obrazně po palici. Na knihu která má 360 stránek tak závěr je dost uspěchaný bez atmosféry a že tady z toho šlo vytěžit podstatně víc. Piknik s klobásama to navíc celé poslal do kopru. Uznávám,že je to skvělá série a pro ty kdo čtou spíše jen fantasy a young adult,tak to bude asi bomba,ale kdo už má nějaké sci-fi načteno,milník žánru se pro něj nejspíš konat nebude. Bude se jen skvěle bavit,někdy stačí ke spokojenosti trocha. Howey ten potencionál vskutku má :-)

4 29.01.2017

Strašidla se mi zatím od té doby co jsem s Pahniukem začal četla kapánek tužšeji než ostatní zatím přelouskaná. A proslulá povídka o střevech,když se to tak vezme nebyla zas až tak nechutná. Jsou tam jiné co svým významem dají více pomyslné porce hnusu o chování jednotlivce aniž dojde k slovním nechutnostem ve své největší skutečné povaze příšernosti.
O věcech co máte v povědomí a co si s největší pravděpodobností vezmete do hrobu a je jedno pokud budete hnít a nebo se obrátíte v prach. Kdo to neudrží za svého života budto se pujde svěřit do svatostánku a nebo svému tzv. bližnímu,páč se prostě mušíme jednoduše vykecat a jelikož jsme tvoři společenští potřebujeme publikum. Takže klapka,kamera za kamerou v kameře ... Budte v klidu spása je prý udajně nadosah.
Máme tolik volnosti až z toho blbneme,někdo víc,někdo mín. A protože už jsem napindal takovejch hovadin bude lepší se pomalu začíst. Pokud budete chtít zkusit právě strašidla,záleží opravdu jen na vás,poněvadž Chuck to umí podat jednoduše svým nezaměnitelným stylem vskutku moc zajímavě.

2 21.01.2017

Drazí otroci,už je to tu zas,velký bratr chce každého z nás,mám obavy jako jeden z vás.
Jak jednoduše pomíjivé si být jistej svojí tzv. svobodnou vulí. Aneb každý by chtěl být mesiášem. Obět kultury,či snad božské vule,dědičnosti,médií,rodiny,předsudku,iluze jedinečnosti jedince-tady jsem haleluja,jsem jen DNA kopie kopie jiné kopie z jiných kopií,božský hardware a jsem mašina na zabíjení a já počítám 1,počítám 2,počítám 3 ...
Čtu si takhle dalšího Palahniuka,začínám prologem,ve škebli se honí myšlenky víte-nevíte,ted mě napadá,víte,víte kulový. Přichází první kapitola,první šleha,ano s každým příběhem je ta potíž,že ho vyprávíte až po událostech. Vše je z odstupem,každá informace odkudkoli se bude vždy nepatrně lišit. Vrtá vám to to taky stejně jako mě ? Stejně je to i smým komentem na databázi,nikdy nebude přesnej jak ta první myšlenka co mě při čtení napadla,jenže tehdá už jsem věděl,že si to s Chuckem zase užiju a to je právě to co mám na něm rád to skvostný prolínání,jak to do sebe tak doslova mimozemštansky zapadá a to je jen začátek,počítám 4,počítám 5,počítám 6 ...
Pokračování z paralelní skutečnosti : jdu si takhle na nákup,připletu se jednomu chlápkovy před rozvrzanej vozejček. Sice mě objíždí,ale nezapomene při tom polohlasně zajéžíšovat a já počítám 7,počítám 8 ...
Mám moc,budu počítat jak děsivé a pervézní jak šmakulozní ... ta falešnofobie. Ten poklidoismus. Ten upřímnoismus. Ta svědomofobie,počítám 9 ...
Nohoře si přečtěte v hlavičce o co tu běží,pro ty co od CH.P. něco četli je to zbytečné rozpitvávat,takže pro ty zatím nedotčené ke kterým jsem donedávna také sám patřil se jedná o šlehu do našeho tzv. kontroverzně ujetého spořádaného podvědomí. Jo a bacha na Nashe,je na mrtvoly :-D
Nenechte se uspat velkým bratrem,či nějakou podobnou ukolébavkou ... počítám 10,počítám 11,počítám ...

2 28.12.2016

...vy tam,koukněte vypadnout,takže osvětlovači na místě,zvukař ok,klapka,kamera jede,AKCE. Detail na odvíjející se pásku uvnitř černé skřínky,kde se nahrává hlas vypravěče...stop...flashback...letadlo linka 2039,hodte tam reklamu na zubní pastu s proužkama,pauza na kafe.
Vážení přítomní čtenáři,vskutku nejste ve filmu,jste na začátku programu pro přeživší uvnitř Pahniukovy mysli a tohle,samozřejmě jak pro koho,tohle je zatraceně dobrá knížka,někdy až moc :-) Groteskní,paradoxní absurdnost až na dřen,ten mi dává,ale jde mu to klukoj,jen co je pravda.
Potřebujete uklidnováky,steroidy,antidepresiva ? Chcete návod,návod na existenci,návod na štěstí,návod jak se stát hvězdou,návod na sebezničení,kašlat na to,číst snad ještě zvládneme bez taháku.
Je libo modlitbu proti řidnutí vlasu,za umlčení štěkajících psu,za pískající kolo a novej šlaufek,modlitba za přivodění erekce načež za její udržení,modlitba za klepající ventil,za nalezení místa na parkování,proti nadměrnému pocení v podpaží. Takže ted jsem tady,chci být viděn a respektován.
Dámy a pánové nehřešte,spasitel byl nevinej a taky ho ukřižovali,takže hřešte a chceteli sáhněte po přeživších. Na závěr se sluší rozloučit,cituji: Zapněte si,prosím bezpečnostní pásy,protože zahajujeme terminální sestup do zapomnění.
Tak mě napadá,jak je to vlastně s tou černou skřínkou...jo realita je stejně tak podobně oranžová,jednoduše lehce mandarinková.

5 21.12.2016

Stalo se kdysi před pár dny,přistála jsem poprvé na planetě temné až depresivní,na druhou stranu plné metafor a ironicko cynického humoru. Vztyčuju vlajku na povrchu,změním si identitu,začínám znovu. S minulostí jsem připoutána pupeční šnurou podobně jako astronaut se svojí mateřskou lodí. Jsem absurdní bludná planeta stojící o zájem celé galaxie a když schořím,vzpomenou si na mě jen jako na černou díru která se pomalu vypaří z jejich miliardních obvodu svého mozku. Jmenuji se Shannon McFarlandová,těší mě.
Planeta Chuck,zachycen signál blízké inteligence: Protože jsme tak uvězněni ve své kultuře,v tom že jsem lidé na téhle planetě a máme mozek a stejné dvě ruce a nohy jako každý. Jsme tak uvěznění,že at vymyslíme jakýkoli unik,povede jenom do jiné části pasti. Po čemkoli zatoužíme,jsme vycvičení po tom toužit.
Vonnegut pro jednadvacáté století. Magicky zvrácený oh to spíše možná s velkým přesahem s bleskama a klipovým přeskakováním v ději který po zhruba padesáti stranách se zadírá mezi pulky jako ty nejtenčí kalhotky. Plasticky plastově umělý,že takový snad náš život není ? Nu tu otázku si položte již nyní. Proděláte plastickou operaci vašeho samotného já. Směšnou absurditou nasáklé stvury,silikonem prodchnutá realita,vaginální rétoricky syrová znět temných předsudkových i zvrácených falší,šmrncnutá i sebestředným osobním vesmírem z kterého se nám všem tak nějak točí hlava. Chci se mít dobře,chci aby o mě byl zájem,chci být viděna,chci být krásnou planetou s prstenci která se zapíše do hodně lidských myslí.
Že to tak ve skutečnosti přeci není...jinak štastné a veselé,sebedestruktivní :-) Mimochodem ta kapitola s dárkama je nezapomenutelná :-)
Jsme nekonečný odraz zrcadla v zrcadle a potom jsme odraz zrcadla v zrcadle,v zrcadle odraz,odraz v zrcadle,zrcadlo,odraz jsme.

18.12.2016

A vždyt také koneckoncu ani nejde o to nejvyšší,nýbrž jen o jakési vzdálené,ale počestné přiblížení:není přeci nutné doletět přímo do slunečního středu,stačí,když se člověk doplazí na nějaké čisté místečko na zemi,kam občas zasvítí slunce a kde je možné se trochu ohřát.
Cizí dopisy se číst nemají,jenže jsem neodolal a věřím,věřím mu každé slovo co tu napsal. Tísen,formulování vět a slov v dlouhá souvětí,je v tom síla opravdovosti,stotožnění i porozumnění.

1 05.12.2016

Dustojné zakončení nekonečného putování. Seznamování Franka Poola se světem 3001bylo obvzlášt nápadité. Závěr taky nezklamal i když už tady nebylo tolik tajemna a otevřenosti jako v jedničce i tak se toto univerzum zajímavě uzavřelo. Čtyřka odyseí je originální a nápaditě uskutečneným dobrodružstvím,které pokládá spousty odvěkých lidských otázek nejen o svojí existenci.

2 05.12.2016

Asimova chovám v uctě a zatím vše přečtené byl čtenářský zážitek. Bohové nesou znaky myšlenkové geniality,ale tomu elementárnu jsem příliš nepřišel nachut,celkově jsem se do toho těžce ponořoval. Jde spíše o napojené tři povídky a nejde tu zas tolik o děj. Hodně dialogu jak jinak o pumpě až jsem se v tom tak nějak ztácel. Prostřední část na autora nezvykle lechtivá a zase skvěle podáno,ale opět jsem se těžce sladil s psaným textem. Tentokrát to pro mě překvapivě nečekaně s mistrem nevyšlo :-)

4 05.12.2016

Jak poznáme realitu od skutečnosti ? Kde je hranice mezi snem a představou ? Kolik masek si muže člověk nasadit ? Kde je pravda,veškerá,naše osobní,vnitřní,všeobecná,opravdová,dokonalá,mediální,existenční,psychologická, společenská a existuje vubec nějaká konečná ? Autosugesce nalhávání,všudepřítomná iluze. Noční mura všednosti,fikce každodenosti. Lež,samota,nuda,imaginace,sobectví,hnus. Velké jeviště,postavy v ději,rozmáchlá výprava,epickost k sežrání. Kdo hraje snámi v kostky ?
Nicholas praví : Za vším musí být nějaká skutečnost,nějaká touha po řádu a harmonii,něco ušlechtilejšího než jen ubohá a zbabělá snaha být jako jako všichni ostatní a sobecká potřeba mít někoho ...
Vše je jen dílo náhody a na nás je v chaosu skutečnosti hledat řád.
Fowles si hraje se čtenářem a stejně tak i s hlavní postavou vás svádí k paranoidní schíze,leckdy to zrovinka nejsou pocity nejpříjemnější. Nechte se strhnout atmosférou Řeckého ostrova Fraxos a nebo pošmourným Londýnem,dějou se zde věci nečekané i nevídané. Svižnost textu v knize o takové tlouštce přeci jenom malinko v místě kolem šestsetpadesáté stránky začne trošulinku vláčnět na pár kapitol.Jako celek však nečekaně mimořádně utíká stránka za stránkou až do samotného závěru. Tučný literární zážitek pro vaše myšlenky k přemítání,budto třeba o samotě a nebo právě s někým blízkým pokud je zrovinka někde poblíž komu mužete věřit. Po dočtení Mága si už dost možná nebudete tolik jistí jako dřív :-)

6 17.11.2016

Pro opravdové nadšené fanoušky i sem tam nejenom váhající čtenáře PKDicka,další kteří autora považují za takzvaně kultovního,ti ocení a budou nadšeni z tohoto dílka asi nejvíce. Co vás čeká ? Víceméně ze začátku podařeně literárně klame tělem,ale nebojte se tolik,je tu něco ode všeho i věci,které tak trochu typicky od něj očekáváme. V polovině se vykašle na sci-fi a jede se na psychu a paranoidních...no prostě tak jak to máme u něj rádi. Pro mě osobně tohle mainstream nebude nikdy i kdyby to bylo sebeuhlazenější,kompromisy ani náhodou a právě na tohle spisovatel narážel,prostě mu to nikdo nechtěl vydávat :-) Vymazlenej vyčerpávající doslov na závěr tomu dělá punc další jakoby rozšiřující reality a dává nahlédnout do životních sfér nejen jeho života,tohle jistě ocení mnoho věrných. Dobře podanné a s veškerou péčí.

Pohodlně se v klidu usad popřípadě ulehni na lužko,sejmi svoji stereotypní masku-y po náročném dni a začni číst ... začíná SCHIZOFRENIE ... právě probíhá náš život,schíza je všude,měj ji rád ... znáte se přeci ? ŽIJEŠ svoji realitu a nebo zároven mnoho skrytých skutečností ?

PS: Výstižnej koment uživatele Honzeecheck :-)

1 04.11.2016

Projděme dušičkovou bránou do jiného světa,pojdte neostýchejte se převelice,dál už mužete našlapovat podél oprýskané zdi téměř sami. Břečtánek omotaný po spasitelově těle a jeho zrak klopí oči na travnatě navršený bochánek zeminy ležící pod ním. V tomto podivném oceánu symbolu jež jako vlny tříští se o přilehlé němé stromořadí co tu nad vším pokorně bdí. Lesík kamenných strážcu pro někoho symbol utrpení,pro jiného spásy,jen o kousek opodál nadosah trnkový keř se plazí,tu zas šípek halí odkryté cihly po mnoho let čelící lhostejnému střídání ročních období. Shury mrholí andílci v pološeru,mlhahavě sychravě halí tisíce světýlek,kalíšku,svíčiček vzpomínek na zašlé příběhy ztrácející se tam odkud není návratu. Je mi tu dobře mezi nimi,nikdo nic nepoví,jen mé myšlenky se ztrácí v tichu. Příjde si někdo vzpomenout,nebo prostě jen tak ? Za padesát,sto a více let,bude i nademnou poblikávat světýlko,tak jako i to mé jednou dozajista zhasne. Záře pár světlých chvilek,která za to stála bude tu semnou v hlubině. Jen nezavadit o temnou strunu nitra. Už nebude tu strach a jak říká babička skončí všechna vězení pomíjivá. Nebudou zatemnění,kdy světýlka hledají škvírku z pokoje do noci ven. Sirény varující k zbláznění,jak otcovy řeči neosobní. Obavy ze zla pominou,stíny se rozplinou,říše se rozpadnou.
V rádiu říkali,že se přeci nic nestalo...seber se,no tak dýchej.
Ten příběh co ted možná chystáte se číst,skrývá mnohá ale...však Fuksovka je to. Jen co se krapet rozečtete čeká tu svírající pocitová snová imaginace,zahraje na temnou i jemnou stránku podvědomí i snad za bránu do vaší duše.

5 19.10.2016

Padá jemný snížek. Lidé se choulí do sebe. Choulí se do kožíšku. Snad i samotné domy se choulí k sobě,vše do sebe zapadá,tak jako střechy zabalené bílou přikrývkou. Obchody,krámky,vše září tak jako výlohy hýří barevnými neony s křiklavými nápisy lemující ulice. Je pár dní do svátku narození páně,většina toho v melancholické mlze,temně vánočně laděné,zdánlivě nevinné toužící po doteku i po občasném lidském choulení.
Bezčasé jakoby fiktivní,zabalené neprostupnou mlhou. Atmosféra která dýchá v příběhu kriminálního rady. Opakování vět,tak jako podobně,když na něco intenzivně celé dny několikrát myslíme,až překvapivě zajímavě nevadilo,spíše osobitě autorsky pusobilo zvláštně až celkově milým zpusobem,podobně tak časté zdrobněliny v kontrastu v temně pochmurném ladění. Těžko se dá něco takového popsat,jakoby se nic zdánlivě nedělo a přitom proběhne spousta věcí aniž si toho všimneme. Na pomezí snění a momentu když přichází probuzení. V pasáži Vikiho neodvratného tlukotu srdce se dostavilo to samé i s nepopsatelnou uzkostí,něco takového se nestává při čtení často (intenzivně odrovnávající).
Mnohoznačně,náznakově až do samotného závěru,zahaleně choulící pokrývky charakteru postav,utažená kamarádstvím,strachem,nepochopením a pokrouceností nenaplněné snové iluzorní fikce.
Padá čerstvý jemný snížek,aby zahalil stopy. Choulí se město i lidé. Vše je skrytě zamlžené.

6 07.10.2016

...maminko,maminko.

Latríny v makovém poli stojí na stráži,jsou němými svědky chlapeckých vzpomínek na nevinnost,představy i sny...sítkou na motýli na dně trychtýře v kaluži temně rudě zbarvené.

V dáli zní frontový amok.Nasrat,nasrat na to.Agonie je všudepřítomná.
Má pravdu. Už nejsme žádná mládež. Už nechceme svět brát útokem. Jsme lidé prchající. Prcháme před sebou samými. Před svým životem. Bylo nám osmnáct let a začali jsme milovat svět a život a museli jsme na něj střílet. První granát,jenž dopadl,zasáhl naše srdce. Jsme odříznuti od činorodosti,od snažení,od pokroku. Už v to nevěříme: věříme ve válku.
Sugestivní,nejde uplně o typický děj,spíše o vykreslení prožitku a o to více skličující,některé pasáže opravdu těžko vymazatelné z paměti. Jakékoli výtky jsou tu zbytečné,nepřísluší cokoli přidávat,kniha mluví sama a jak sám autor uvádí má být toliko pokusem podat zprávu o generaci,která byla zničena válkou.
Až si budu někdy remcat na chladné zimní počasí,nebo na zavřený supermarket o svátcích,vybavím si a vzpomenu.
Na západní frontě byl klid.

19 06.10.2016

Zpět napříč časem do doby z jedné nejsmutnějších,jen těžko představitelných naší rozmazlenosti. Najít odpovědi po bombardování v Dráždanských troskách,vzpomínky na nevinnost party chlapcu poznamenané okolo osudově drtících následujících událostí. Existenční kontrasty ve smyslu,když kamarádi na seně o prázdninách beztarostně přemítají o pomíjivosti lidských příběhu,až k bezbřehým hranicím vesmíru,neodvratně směřuje k temné straně ničení,násilí,kořeny zla aniž si to uvědomujeme předáváme nevědomky,zprvu tvářících se nevině,pod vlivem událostí však tragicky osudových. Tyto momenty patří k nejsilnějším v této knize. L. Fuks rozhodně tímto psychologicky skličujícím dílkem u mě osobně boduje a zároven o to víc navnadil na další svoji tvorbu.

2 21.09.2016

Kdysi dávno,nevzpomínáme si co už bylo za den a jaké bylo datum,víme jen,že přišla temnota. Už si ani nevybavujeme poslední krásný den tam na povrchu. Sbohem modré nebe,sbohem laskající paprsky milosrdného slunečního svitu dodávající energii většině rozličných tvoru. V podzemním příšeří tlumených světel,nevábných vuní tlejících těl,deprimujících náladách samoty i odcizení,tady v hlubině tajemného nepřátelského vesmíru ruzných pater a jejich skrytých významu nastane chvíle,kdy vás přemuže žár šílenství s krutýma myšlenkama,že něco víte,přitom vubec nechápete oč tu běží. Je to paranoidní ? Ne to vy jste vyšinutí... kolikátý TURNUS už vlastně kroutíte ? Otázky ? Žádné vzpomínky. Dlouho jsme spali,je čas na probuzení,otevřít oči,poznat skutečnost,ale hlavně přežít...kolik zbývá času do dalšího procitnutí ? Je to už tak dávno,co jsme odešli z luna vstříc smrti,vzpomínky jsou tak mlhavě neuchopitelné.
Jsem vinen,ano jsem. První díl přiznávám měl něco do sebe,ale příliš neoslnil. Do dvojky,jsem i přesto šel a vstoupil opět do labyrintu SILA. A opět přiznávám bez mučení,čekalo mě o to radostnější překvapení. Howey jakoby překopal koncept,vše je uplně na jiné literární urovni. Více psychologie postav,košatější celkově zajímavější vyprávění,politikaření s taháním za šnurky,napětí dokonalejší i bez té akce jako v minulé části. Chytřeji složitější a zároven promyšlenější. Nějaké chybky se najdou,geniálně dokonalé to zas není,ale lepší počteníčko než minule rozhodně. Na konci otevřený děj si vyloženě říká o přečtení dílu třetího. Osobně mi bude stačit,když udrží H.H. nasazenou latku podobně tak jako u tohoto prostředního dílu.
Metafora SILA v myslích předsudku našeho mozku. V ideologiích s nepřebernými představiteli i v jejich ruzných zvrácených vizích absolutní moci.

7 19.09.2016

...jak iluzorní je lidská představa o čase - představa dlouhé cesty,na které neustále mužeme vidět,kde jsme a kde asi se octneme - místo abychom viděli čas jako místnost,která nás obklopuje a na kterou jsme zvyklí,že už ji ani nevnímáme.
Přemýšlivá trýznivá kniha Johna Fowlese,která není romantikou ani milostným příběhem v pravém smyslu Francouzovi milenky.
Kdykoli,kdekoliv během schízi všedního dne mluvíte s mnoha ruznými lidmi s kýmkoli kdekoliv málokdy mluvíte stejně a pokaždé rozehráváte dočista jinou naladěnou emoční pocitovou partii.
Odehrává se ve viktoriánské Anglii ve věku již začínajícím prumyslovém,navíc se spoustou nových poznatku v ruzných oborech vědy,takže civilizace jako taková na vzestupu,ale co samotní lidé a jejich evoluční duševní vývoj ? Je také na vzestupu ? Nikdy nemohlo být líp ! Tenkrát kdy se lidé měli rádi a štastně si lhali,sex milovali a veřejně se nad ním pohoršovali,nevěstince skoro na každém rohu a přesto každodenní nuda a rutina s pokrytectvím i předsudky tak jako rohlík namáčený do kafe falešné morálky. Konvence doby tehdejší i zároven naší,kdy se máme přeci líp a výhledově budeme štastni. Takové oplzlosti tehdejší doby,to dneska snad ani neznáme,no fuj,co vás napadá. Jaká ironie,schizofrení ironie napříč časem.
Pokud jste naladěni na psychologickou jízdu,postmoderní nezvyklé postupy v době vzniku jistě podané zpusobem přelomovým. Ze začátku pusobí vlažně,ale jen si tak jakoby testuje čtenáře kam společně až mužete zajít. Spíše než příběh knihu táhnou dialogy a chování postav leckdy nedořečené v duvodech v jejich jednání. Cožpak sami děláme vždy co sami chceme,není to spíš něco co nás popostrčí,tak se to přeci má a tak se to sluší,no řekněte VY přeci nechcete být ti divní :)
Jo je to peklo,dost nasládlejch řečiček,takže pokud jste se dostatečně naladili na sloupnutí literárně štavnatého pomeranče,jste na podobné vlně rozboru psyché člověčenství a už vás unavují ledajaké odstíny erotiky,pusinek na čelíčko,plážovosti a pohody ruzných ság,vězte že toto je dozajista něco zároven chytrého i opravdu jiného.
Podivné temné bludiště života,velká tajemství lidských setkání...

4 02.09.2016

Staří dobří Strugačtí,jejich Město zaslíbených a cože vlastně v sobě ukrývá tato kniha ? Mnoho a taky jeden podivný experiment. Čtenáře co již něco od těchto sourozencu četli jistě nepřekvapí,že tu opět nenarazíme na vyloženě jednoduchý přímočarý dobrodružný příběh,spíše mnoho dialogu,myšlenek i metafor at už na život v bývalém totalitním režimu,byrokracii,uvahy o smyslu života a člověka vubec.
Originální vidění světa,chvílemi připoutá jindy zase drtí trošku zdlouhavostí.
Poselství je uvnitř,ne na konci knihy,vyustění knihy neodpovidá na otázky kolem experimentu naopak je prohlubuje,ale o to tu vlastně tolik nejde,spíše je berličkou (kulisou) pro vyjádření hlubších uvah obou spisovatelu. Výklad je na čtenářích a nic se samozřejmě,jak už je u nich typický,hlavičkám neusnadnuje.
V tom samozřejmě pánové bodují na celé čáře.

5 24.08.2016

Něco na uvod :) Už od usvitu všeho pokolení se tvorové jako my dívali na oblohu v němém užasu žasly nad ukazy na obloze. Většinou se postupně tyto děje spojovali s mýti i ruznými božstvy. Jak by se asi zatvářili při současných poznatcích jak to vlastně vnímáme dnes. Ten užas Koperníka s Keplerem,kteří by se přesunuli do našich času a vše se jim odkrylo. Jejich představivost o vesmíru by to mnohonásebně s jistotou překonalo,ale na druhou stranu by měli také radost,že bezesporu jejich poznatky i teorie fungují dodnes. Jak by jsme asi my čtenáři fascinovaně spolu se Saganem čučeli co za pár stovek let přijde nového a dosud neobjeveného. Pokud se,ale do té doby navzájem nesmyslně nezničíme.
Milionové myšlenky milionového člověka,pesimistická realita našeho konání se line celou knihou,naštěstí autor optimisticky věří v naději,rozum i v samotné lidství. Střední cesta řešení problému vždy existuje musí být však společná. Politická,ekologická,ekonomická,náboženská,předsudková dilemata. Výzvu pro většinu náboženství napsaná Saganem i jakási deklarace za studené války o zachování míru a porozumění jsou opravdu silným mementem i dnes. Kolik miliard ještě spolkne zbrojení ? Proč stejné častky nejsou vloženy do záchrany klimatu,léčení nemocí,chudoby,objevu pro spokojenější život,odpovědět si není těžké.
Kdekoli na světě,jsme mrtví do dvaceti minut. Nikde není bezpečno,když to nějaký psychopat takzvaně zmáčkne. V jaderné válce není vítězu,přesto tyto zbraně stále existují a spousty zemí se je snaží nadále vyvíjet. Jde z toho cítit neskonalej smutek.
Závěrečná tíživá kapitola a poslední stránky jsou osobní výpovědí,závětí i poselstvím,možná pusobí o to silněji a naléhavěji s dílem jako celkem.
Dvacet let pokročilo od vydání knihy,avšak věci v ní obsažené nás většinou tíží dá. Výpovědní hodnota Saganovy knih toho má spousty říci i v současnosti a je stále více než aktuální.

2 26.07.2016

Když je léto je taky občas teplo. Když je teplo máme většinou žízen. Žízen v této knize je opravdová. Země a samotný svět opět jak jinak,dostává spolu s jeho osadníky do sedací soupravy těla. Samotné vody je nedostatek,lidé za ni platí nemalé obnosy a všelijaké korporace si mastí kapsy. Budoucnost jistě nelichotivá,leč ne zas tolik vzdálená,vemte si třeba africké země,kde tamní obyvatelé stráví denně několik hodin jen samotnou poutí za touto životadárnou tekutinou.
Samotný děj se téměř do poloviny pozvolna tvoří,musím podotknout trochu místy zdlouhavě,ale velmi zdařile atmosféricky zachycuje prostředí a hlavně tři postavy které se na přeskáčku střídají po jednotlivých kapitolách. Tyhle střídačky mám rád takže osobně pro mě velké plus. Za pulkou se příběh začíná zrychlovat a jednotlivé nitky do sebe zapadat,navíc s opravdu syrovými až drsnými momenty. Neopomenout nesmím ani na mozaikově doprovodné ilustrace,které spíše dotvářejí náladu než vyloženě podtrhují samotný příběh,fantazie pracuje a čtenář si přijde na své.
Suma sumáru tak máte před sebou thrillerovou dystopii s vtíravým ekologickým podtextem i poněkud vlažnějším uvodem,ale na druhou stranu literárně skvěle zvládnutým Bacigalpiho aktuálně varujícím počinem.
S chutí do toho,at už s nějakým mokem,drinkem,kávičkou,s brčkem či lžičkou,poněvadž ten zdánlivý pocit žízně se jistě dostaví :-) Opravdu pocit jen zdánlivý.

25.07.2016

LOADING ....... PLEASE WAIT
At už jste Šimon nebo Matouš,T.Hill nebo B. Spencer,nemusíte zrovinka ani jet na riviéru a jestli vás to bláznivý léto rozlobí a budete zlí nezapomente třeba sáhnout po RPO,ono vlastně ve skutečnosti stačí najít jenom tři klíče a otevřít tři brány :)
Oslnivé scífko,debut který se odehrává v budoucnosti,je vlastně až nábožně prošpikovanej nostalgií po 80 částečně 90 letech minulého století. Osobně inklinuju spíš k těm devadesátkám ta mě zasáhla kadencí pubertální zrovinka silou Arkanoidu :) Jestřábí ženu jsem viděl asi jednou a z tehdejšího retro popíku,které nás radiostanice denně zásobují i v současnosti mě stává ochlupení nejenom na hlavě :) Jenže to osmdesátkové dětství ve společnosti s Atárkem 800 XL a občasné návštěvy maringotkových heren při poutích v šedi totalitní,kdy jistá přes rameno nakukující menšina se vždy poblíž vehementně nabízela s klasickým rčením,že ty budeš řídit a já ti budu střílet,třeba tu raketku zleva-doprava,tak ty vzpomínky jsou nezapomenutelný ! No a podobně je to i s touhle knížkou.
Až na minimum slabších míst a popisností,jednoduše jak už nejednou je tu v komentářích napsáno prostě to je zatraceně návyková centrifugová čtivá jízda s kolotočovýma drakama a labutěma dohromady. Tak trochu jsem si přál větší prokombinovanost virtuality s realitou něco trochu paranoidních uletu,nakonec jsem musel uznat,že ve výsledku je to napsaný nejlepším možným zpusobem. Ne náhodou je tu narážka o P.K.Dickovi i o neméně duležitém Voight-Kampffovi testu,zasvěcení jistě vědí.
Sposta narážek a odkazu na filmy,muziku,hry a nejednou něco k zamyšlení nad rovinu příběhu. Neblaze proslulý fenomén Japonských Hikikomori s tím spojený jednoduše zajímavější život v ne skutečném světě,pouze v tom virtuálním. Hranice tradičních generačních hodnot upadá i zároven zcela mizí. A není to budoucnost zase tak moc vzdálená. Napadne vás možná,co takhle manipulovat s otupělým lidstvem právě v něčem takovém umělém jako Oasis hmm nakonec něco podobného vlastně už probíhá. Naděje se tomu postavit je nakonec optimisticky vyznívající.
Po nasednutí do koptitu vesmírného plavidla jménem Vonnegut na palubě s pilotem Parzivalem se budete cítit jako žrout Pac-Man,hltat stránky jednu za druhou a až si po namlsání večer vyčistíte chrup, tak si to dáte dost možná třeba znovu celé ještě jednou a to nejenom playeři s playerkama,stejně si jistě užije i mnoho dalších jiných spokojených čtenářu.

Čtěte a budte READY :-)

7 13.07.2016