painthers komentáře u knih
Taková milá oddechová beletrie. Western, žití v souladu s přírodou, sžívání se bílého muže s indiány.
Dávám vysoké hodnocení a doporučení, ač mám ke knize výhrady.
Myslím, že kniha je skvěle a čtivě napsaná a velice zásadní, pokud se člověk chce orientovat v historickém a myšlenkovém kontextu mezinárodních vztahů mezi Ruskem a Západem (potažmo Ukrajinou).
Na druhou stranu - zdá se mi, že autor si taky trochu přibarvuje a někde ta kauzalita vývoje není úplně jasná. Autor akcentuje, že zásadní pro demokracii je společenská rovnost (což je samo o sobě dost socialistické přesvědčení a k rovnosti se nedostaneme, pokud nebudeme mít silnější stát - tedy méně svobody). Říká, že máme méně demokracie. Budiž - spíš bych řekla, že je demokracie teď trochu jiná, než jsme byli zvyklí. Vůbec se nikde nezamyslí, že mezera demokracie je právě v tom, že masu můžete zmanipulovat - toto je ale není s demokracií v rozporu, tohle je jejím inherentním nedostatkem. Že se zvyšuje nerovnost ve společnosti - s tím bych i souhlasila, ale bohužel je to částečně opět tím, že může mnoho vlivných lidí skrze silnější stát systém vysávat, nebo naopak minimálně obcházet, což slabší osoby nemohou (krásný příklad vidíme i v naší zemi v podobě Andreje Babiše). I celá ta představa, že někde existuje jasná pravda, kterou má zpravidla jen Západ, se mi nepozdává. Samozřejmě, že i Západ svoji propagandu trochu dělá a je třeba s tím počítat (a Ruskou stranu toto rozhodně nikdy nesmí omluvit).
Knihu tedy doporučuji, ale vnímám ji jen jako další a velice důležitý pohled na celospolečenskou situaci. Myslím, že geopolitika Ruska/Západu není jen o idejích, které autor předestírá, a vzniku Eurasie, ale vlivů bude mnohem více, které se v knize nevyskytují - třeba obchodní vztahy, často i předem nepromyšlené činy, které pak mají širší důsledky. Ale přečtěte si to - minimálně pro představu, jak může přemýšlet občan Ruska pod vlivem propagandy, je to skvělý.
Není to snadný, ale nakonec to stojí za to, už jen pro to, aby člověk ocenil autora. Něco podobného se totiž neurodí často. :-)
Uff. Kniha, kde jsem mírou abstrakce balancovala na hranici pochopení a nepochopení. Profesor Horáček je ale jeden z lidí, které naprosto uznávám. Je pravděpodobně největším expertem na lidské vědomí u nás, má přesah do fyziky, filosofie, historie. Fascinovalo mě, jak dokáže na abstraktní dotazy Daniely Drtinové odpovídat tak učeně a s plným respektem k vědě a jejím metodám. Mnoho myšlenek bylo fascinujících, ale tak komplexních, že je bohužel asi nebudu ani schopná sama někomu převyprávět. Určitě doporučuju, ale připravte se na to, že kniha vyžaduje plnou pozornost čtenáře.
Fenomenální. Jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četla. Spojuje vyprávění o psychoterapeutické praxi s útržky filosofie (nejvíce samozřejmě s Schopenhauerem). Dokáže tedy nabídnout mnoho rad pro práci se svojí myslí, inspirativní náhledy na lidskou existenci i Yalomovo ústřední téma - čelení strachu z vlastní smrtelnosti. To celé je podáno příjemným beletristickým stylem se sladkobolným příběhem. Určitě doporučuji.
Dávám plný počet, protože klobouk dolu, že je to autorova prvotina. Skvěle napsáno a sedlo mi to do noty temnou atmosférou Irska.
Tohle byla jedna z nejvíc smutněhezkejch knih, co jsem kdy četla.
Yalom je jeden z mých nejoblíbenějších autorů. Za to množství skvělých knih od něj, co mám za sebou, mam už pocit, jak kdybych ho znala osobně.
Tuhle knihu psal s manželkou Marilyn jako autobiografii v době, kdy žili skutečnost, že umírá na rakovinu. Psali o smrti a o svých myšlenkách, obavách, o tom, jestli dává smysl dál trpět
Marilyn uprostřed psaní zemřela a Irvin dopsal zbytek už sám, o tom, jak se vrací do života bez ní.
Pokud Yaloma neznáte a nemáte k němu hlubší vztah jako já, nejsem si jistá, jestli vás tak moc osloví. Pro mě ale byla kniha vyloženě osobní.
Přiznám se, že jsem dlouho nepotkala takhle rozporuplnou knihu. Mnoho zjednodušování a až propagandistických nálepek. Naopak se ale zas snaží upozornit na riziko rostoucích tendencí k autoritářství, které bezpochyby narůstá.
Vůbec se mi nelíbí to volně zaměňované “demokracie” a “volný trh.” Volný trh z demokracie plynout vůbec nemusí. Demokraticky můžeme žít v ekonomické totalitě. Taky si myslím, že Albright považuje za fašismus i hodně věcí, které se jí prostě jen nelíbí.
Líbí se mi ale, jak se na konci pustila do “liberálních fašistů,” kteří by mohli chtít vyhazovat z práce za netolerantní názory atd. Obávala jsem se, aby na tyhle osoby, které chtějí trestat “netolerantní názory”, neměla jiný metr. Tak aspoň zůstala konzistentní.
Murakami není úplně můj šálek kávy, ale protože má tuhle knihu hodně ráda moje kamarádka, tak jsem se do ní pustila. I tahle kniha ve mně zanechala silný pocit atmosféry chladu a samoty. Předpokládám, že za měsíc už si budu pamatovat jen ten pocit, spíš než děj. Je to svým způsobem uklidňující a poetické. Trochu mě od toho ale rušily pro mě až příliš explicitní erotické části.
Kniha, kterou by si měl podle mě přečíst každý, kdo chce být spokojený v dlouhodobém vztahu a vyjadřovat náklonnost druhým lidem tak, aby jí dobře rozuměli a nevznikaly obavy nebo nejistota. Také je to dobré pro vlastní uvědomění toho, jak chcete, aby vám ostatní dávali najevo, že vás mají rádi, a že různí lidé to dělají různými způsoby.
Druhý díl mě nebavil tolik, co první. Bylo to roztahaný, některý části nezáživný… zajímalo mě, jak to dopadne, ale už jsem to taky trochu chtěla mít za sebou. Nutno ale dodat, že poslední stránky byly to nejlepší z celé knihy a dávají celému příběhu moc hezký filozofický přesah.
Nejsem úplně cílovka pro sci-fi příběhy, v podstatě mě z toho mála, co jsem kdy četla, zaujala kdysi jen Duna. Rozumím ale kvalitě tohoto příběhu, protože je to zajímavý, usazený do reálnýho pozadí a rozhodně si nedává malé cíle. Dovedu si tedy představit, že v rámci běžného sci-fi žánru je tahle kniha o mnoho zdařilejší a velkolepější. K tý Duně to má ale pořád daleko. 70 %
Nebudu psát nic k příběhu, ať nespoiluju. Je to určitě čtivé, bavilo mě to. Také to není náročné čtení, vzala jsem si to jako oddechovku v náročném týdnu. Závěr mě však trochu zklamal.
Příběh Severokorejky, který románovým způsobem zpracovává netypický pohled na Severní Koreu, a to na život dcery z prominentní rodiny, která sice vyrůstala v nesvobodě diktatury, ale jinak měla život kvůli svému postavení celkem spokojený. Líbí se mi polemika ke konci knihy, která sice chápe, že život Severokorejců je jedna velká lež, nicméně i my ve svobodných zemích se do nějakých pavučin lehkých přetvářek a model také dokážeme uzavřít. Nebudu dál spoilovat.
Vždycky je dobré si připomínat, jak odporný byl socialistický režim a že se k mnohým lidem choval stejně jako jím nenávidění nacisti. V českých pracovních táborech trpělo a zemřelo mnoho nevinných lidí, kteří si zasloužili žít v obklopení svých blízkých na svobodě. Mám strach, abychom se nějakého obdobně nelidského režimu zase jednou nedočkali. . .
Detektivní příběh, v průběhu kterého máte několikrát pocit, že už to teď bude jasný a vyřešený, přesto se to ale vysvětlí vše až na konci. Napínavý, skvěle napsaný, ale po druhé třetině mi to přišlo trochu až moc překombinovaný.
Nerada se vracím k válečným knihám, protože mám pocit, že oproti době před deseti lety mě teď nějak více emocionálně zasahují. Ale Nepřítele jsem od Remarqua ještě nečetla, tak jsem tomu dala šanci. Dostala jsem, co jsem chtěla, hned první povídka mi byla hrozně líto. Nechci vám to spoilovat, ale dílo Remarquových povídek je krátké, zvládnete to za chvilku, a ilustruje to, jak válka ničila jednotlivce, rodiny, příběhy a jak absurdní místy dokázala být. Povídky vycházely v tisku přibližně v době, kdy psal Remarque Na západní frotně klid, patří tedy k jeho časnějším dílům.
Waltari je moje srdcovka, mimo skvělých románových zpracování mi vždy svými historickými romány rozšíří dějepisné znalosti. Pád Cařihradu mi z jeho knih, které jsem četla (Etrusk, Egypťan, Jeho království) přišel zatím nejslabší, ale i tak vás poutavě uvede do děje zániku Byzantské říše a velkolepé bitvy mezi Turky a křesťany.
Opět na závěr nelze nezmínit, že Waltariho považuju za jednoho z nejvelkolepějších klasických spisovatelů pro převedení jeho neuvěřitelných znalostí do literárních pokladů.
Asi nedokážu najít přesná slova, kterými popsat tuhle knihu. V recenzích ji někdo přirovnal k Bibli a mně vlastně svatou knihu vážně místy asociuje. Kniha je to dost náročná, plná podobenství, myšlenek, někdy životních pravd… Pokud je český překlad stejně tak dobrý jako originál, tak je to poetická kniha, jedna z nejčistších, jaké jsem potkala. Některé části mi nic neříkají, jiné byly tak obrazotvorné, že si je jako namluvené kapitoly uchovám. Není to na jedno přečtení. Není to na oddechové čtení. Kniha není dokončená, místy je tedy neučesaná a myšlenky se opakují. Mnoho z vás ji neocení a věřím, že i odloží, pro mnohé ale může být Citadela jedním z nejhezčích děl, se kterým se kdy setkají. Takže… zkuste ji.