painthers komentáře u knih

Kniha o zničeném životě a o rodinném pokrytectví. Nebudu prozrazovat víc, ať nespoiluju. Příběh nicméně neuzavřený, a ač se mi kniha dobře četla, nějaký přelomový pocit z ní nakonec nemám.

3 23.10.2023

Autobiografická kniha o tom, jak získat respekt a svůj prostor v porevoluční rasistické společnosti. Kniha dává zajímavý pohled k tomu, proč je mnohdy integrace Romů do většinové společnosti komplikovaná. Doufám, že dnešní společnost už je dál než v devadesátých letech

3 13.10.2023

(SPOILER) Wolkerova poezie mě narozdíl třeba od té Skácelovy nebo od čínské klasické moc neoslovila. Je obyčejná, není složitá, na mě samozřejmě moc proletářská. Nutno dodat, že mě oslovil fakt, jak mladý Wolker ty básně psal, zemřel totiž ve 24 letech na tuberkulózu.
Ze sbírky mě nejvíc zaujala báseň Muž, kterou si zde - zejména pro sebe - dovolím odcitovat:

Uprostřed noci
vichřice do jeho srdce vpadla,
dřív než moh napřáhnout ramena zvadlá,
srdce mu z kořenů vyvracet počala -
a srdce to dubové, srdce to vysoké
se sedmdesáti čtyřmi roky - sedmdesáti čtyřmi haluzemi
se na tělo zvrátilo a tělo padlo k zemi.
Uprostřed noci
posetý hvězdami ran, sám v noc se měně už,
na podlaze bezmocně ležel a přece ještě muž,
nezavzdych, nezakřik, nezavolal,
aby se vnoučata, co vedle v jizbě spala,
neprobudila a nepolekala.

Nepadne naráz dub vichřicí,
nepadne naráz srdce mrtvicí.
Ráno jej našli, na postel položili
a tak jsme se naposled sešli, dědečku můj milý.

Tenkrát tvé oči přesmutné, tvé oči odlétající
z daleka na mě volaly a chtěly cosi říci,
tenkrát jsem poznal nejvíce, že slova tohoto světa
jsou příliš těžká pro ptáka, jenž nad oblaka vzlétá,
a přec jsem tiskl ruku tvou a toho jsem si přál,
by z ruky mé do ruky tvé se život přeléval;
té krve, jíž mám dostatek, chtěl dát jsem ze svých žil,
aby ses na loži posadil a ke mně promluvil.
Ale tvé ruce pokorné jak křížek polámaný,
jež nikdy si sloužit nedaly, sloužíce na vše strany,
nevzaly krve mé a já v té hodině
pochopil, kdo život opouští, že dát jej může jedině.
Má ruka brala tu, tvá dávala a z ní
jak jiskry elektrické sršely tvé síly poslední.

V pokoji nad městem, v otevřené truhli
dnes leží stařeček v svátečních šatech ztuhlý,
kytkami dětí a vnuků ověnčen.
Přes mrtvolu se dívám oknem ven.
Mrtvý byl Jiří, já jsem Jiří též,
mrtvý byl mužem, budu mužem též?
Až věčná vichřice na srdce nalehne mi,
vyvrátí srdce mé, přibije mě jím k zemi,
zda sílu zachovám, kterou mi mrtvý dal,
bych zemřel jako on, do noci nevolal,
do noci nesmírné, záhadné a prosté,
v níž stařec umírá a děcko ve snu roste?

3 14.08.2023

(SPOILER) Krása, moc hezké, těšilo mě to. Kniha je českým překladem sinoložky Berty Krebsové, kterou doplnila svým výkladem a komentářem k intepretaci ostatních překladatelů. Ač taoismus necítím jako sobě vlastní, je jednou z největších nadčasových světových filozofií, ve které si něco najde každý. Dále bych si zde dovolila nechat nějaké poznámky k dílu, primárně sama pro sebe.

Dílo má nejasnou dobu vzniku (asi 3.-4. stol. př.n.l.), pře se vedou i o autorovi - někdo považuje dílo za kompozici více autorů. I o samém autorovi Lao-c jsou historické údaje dost nejasné. V taoismu se moudrý člověk oprošťuje od věcí tohoto světa, protože v nich nevidí žádnou hodnotu, jsou to pouhé slupky, pomíjivé jevy, jež zatěžují a spoutávají mysl člověka a brání mu dostat se k jádru života. Není to rezignované odevzdání se jako ve stoicismu, ale plnost a návrat k jediné pravé existenci.
Cílem je člověk - čím méně je formován zvenčí, čím více se od věcí dovede oprostit a zachovat si původní prostotu, tím plněji a dokonaleji žije. Taoismus odmítá instituce s jejich příkazy a zákazy, odmítá moc a násilí a jakékoliv zasahování, neboť to vše narušuje přirozený běh a přirozenou míru věcí. Taoismus odmítá nejen přílišné úsilí o vědomosti, ale i přehnanou touhou po dokonalosti a svatosti, neboť za tím se skrývá snaha vyniknout a odlišit se, což vše je oddálením od původní jednoty, celku. Taoismus nechce nikoho formovat, zlepšovat, neboť snaha napravovat lidi vede k pokrytectví, snaha řídit lidi vede k pohromám ve společnosti. Proto poučovat beze slov a jednat bez zasahování je vrcholem taoistické moudrosti. Je třeba se oprostit nejen od nadměrné žádostivosti, ale i od jednostrannosti, zaujatosti, příchylnosti, je třeba se oprostit i od sebe sama, nechtít nic svého, nežít pro sebe, nelpět na svém životě. Tao je věčně měnlivé, zároveň stálé. Nemá jméno, je vším a zároveň ničím.
Čína si nikdy nevytvořila pojem personifikovaného boha. Konfuciánství dalo člověku kult předků a taoismus v nejstarších dobách dal možnost vyžít se v magii a kouzelnictví a později pod vlivem buddhismu se přiblížil k určité formě náboženství. Nejvyšší bytost jim nahrazovala nebesa, čili příroda - tao.

Na závěr odcituji dvě moje nejoblíbenější části:

'Patříš na ně - a nevidíš je,
proto se nazývá nepatrné.
Nasloucháš mu - a neslyšíš je,
proto se nazývá nevýrazné.
Chceš je uchopit - a nezachytíš je,
proto se nazývá neurčité.

Toto trojí nelze dále probádat.
Směšuje se a prolíná v jedno.
Jeho nejvyšší část není jasná,
jeho nejnižší část není temná.
Je nepřetržité a neustálé,
je nepojmenovatelné.

Vždy znovu se vrací k původní nebytnosti.
To je, proč se nazývá
tvar beztvarého, obraz nezobrazeného.
Proto se nazývá neurčitelné.

Jdeš-li mu vstříc - nevidíš jeho tvář,
sleduješ-li je - nevidíš jeho záď.
Kdo obsáhne tao dávných dob,
může řídit přítomné jsoucno,
může poznat počátek pradávnosti.
To je to, co nazývám odvěkostí tao.'

---

'Ten, kdo ví, nemluví,
ten, kdo mluví, neví.

Uzavírat se vnějšku,
zamykat brány (svých smyslů)!

Zmírňovat svou ostrost,
pořádat svůj chaos,
tlumit svou zář,
ztotožňovat se s vlastním prachem.
To je, co nazývám tajemství stejnosti.

Proto zde nemůže být přilnutosti -
a tedy ani odcizení,
nemůže zde být ziskuchtivosti -
a tedy ani poškození,
nemůže zde být povyšování -
a tedy ani ponižování.

Proto je to tím nejvzácnějším na světě.'

3 09.07.2023

Kniha se zabývá celostním pohledem na lidské zdraví a tím, jak člověk může chronickým stresem podpořit vznik určité nemoci nebo rakoviny.
S daným tématem jsem velice opatrná, protože mnohým pacientům to může připadat jako obvinění, že se svým životem nedělali dost a tedy onemocněli. Sám autor před tímto varuje a od tohoto postoje se distancuje. Akcentuje však, že mnoho těžce nemocných osob nemá vyřešený svůj postoj k sobě, k životu a ke světu kolem. Důraz dává na potlačované emoce, zejména hněv, a na absenci osobních hranic. Kniha může mnoho lidí nakopnout, aby se svým vnitřním světem nějak pracovali, jelikož pokud by to náhodou nepomohlo jejich fyzickému zdraví (protože s jistotou kauzální spojitost asi nikdy neprokážeme), tak minimálně budou mít další život možná lepší jak dříve.

3 21.06.2023

Já se teda přiznám, že mě tohle klasické dílo filosoficko-ekonomického velikána Smitha vůbec nebavilo, ale ono samozřejmě není jako zábava koncipováno. Trochu mi připomínalo Aristotela, který ve své Etice Nikomachově rovněž třídil lidské chování a pocity do různých kategorií. Z historického hlediska chápu, proč jsou obě tato díla tak zásadní, jelikož tato systematická práce a dosavadní pozorování musela být někým uceleně sepsána, ale dnešnímu člověku slouží (podle mě) primárně pouze pro historický kontext. Nic zásadně přelomového totiž čtenáři nesdělí. Pro ekonomii, která je vědou o lidském jednání, je ale důležité takhle obsáhlé a zásadní dílo, které se lidskému jednání věnuje.

3 29.05.2023

Stručný přehled našich moderních dějin. Vše čtivé a důležité, základ toho, co by měl člověk z moderních dějin znát. Je ale možné, že pro hodně osob to bude odpočinkové opakování.

3 07.04.2023

Deset příběhů z terapeutické praxe, které často konfrontují téma smrti, konečnosti života, jeho smyslu, stáří. Yalom je jeden z mých nejoblíbenějších autorů, je čtivý a šla jsem tedy na jistotu. Nezklamal. :-)

3 05.04.2023

(SPOILER) Fromm je můj oblíbený autor, takže jsem se na knihu moc těšila a opět mě nezklamala.
Rozebírá původ lidského zla - jestli je člověku do duše agresivita přímo vrozená, nebo vzniká až dalšími okolnostmi, společenským vývojem nebo chybným osobním vývojem. Na delším rozboru zvířat a společností lovců a sběračů se snaží doložit, že ač si dnes myslíme z představ dávnověku něco jiného, tak že tehdejší společnosti byly velice mírumilovné a cílená agrese ve smyslu tyranie pro zábavu byla spíše výjimečná. Fromm tedy odmítá tezi instinktivistů, že zlo je lidské duši automaticky v hloubi vrozené.

Fromm rozděluje lidskou osobnost na pudy (tedy tendence k rozmnožování) a charakter, který je vlastní pouze člověku - charakter se sestává z různých osobních vlastností a vášní, které primárně reagují na existenciální úzkost a mají se s ní nějak popasovat. Pak předestírá dva patologické charaktery, které svůj smysl zakládají na agresi - sadismus (který především usiluje o krutost a ovládání svého okolí) a nekrofilii (která jako charakter především usiluje o destruktivitu, tendenci k neživému, smrti; opakem je biofilie - sklon k životu, činorodosti, rozvoji sebe i okolí). Jako příklady sadistů rozebírá Stalina a Himmlera, jako nekrofila předkládá perfektní psychologickou analýzu Hitlera.

V knize se odkazuje na Freuda, který časem svoje teorie pudů k životu a libida pozměnil na puzení k životu (eros) v opozici k puzení ke smrti (thanatos).

Autor tedy uzavírá knihu tím, že ve společnosti se objevuje více agresivity a puzení k ní v rámci osobnostních patologií, což dle něj úzce souvisí s rozvojem moderní společnosti, technologií, odcizení člověka od společnosti a samozřejmě kapitalismu (autor je marxista).

3 29.10.2022

Knihu jsem poslouchala - je to oddechové, nenáročné, srozumitelné. Nezjistila jsem nic zásadně nového, ale rozhodně je zajímavé si vyslechnout někoho, kdo tam studoval a pobyl tam tedy delší dobu.

3 01.07.2022

Neuvěřitelně nabitá kniha informacemi, mrzí mě, že si brzy již všechno nebudu pamatovat. Kniha je to aktuální zejména v současném rusko-ukrajinském konfliktu k pochopení historického a společenského vývoje ruské společnosti a jejich mentálního nastavení.

3 05.05.2022

Duchovní kniha, která pro můj spíše analytický mozek byla příjemným překvapením v tom, jak si lidské vědomí hezky rozeškatulkuje a seřadí. Snaží se dívat na ducha a jeho vývoj zvnějšku, bez příchylnosti k nějakému konkrétnímu náboženskému směru.
Samozřejmě, že mnoho věcí, o kterých autor píše, nelze (a z podstaty věcí ani nemůže jít) nikdy ověřit a je spíše na pocitu čtenáře, jestli z knihy dostane dojem, že dává smysl, nebo že je to úplná kravina. Zejména metodika “svalového testu” je vlastně neověřitelná a samotnou mě moc nepřesvědčuje.
Na druhou stranu - u čtení o nižších úrovních vědomí jsem poznávala věci, které pro mě jsou známé a přijdou mi pravda; logicky s vyššími úrovněmi se pro mě kniha stávala více abstraktní a méně pochopitelná. Možná i pro moje dosavadní zkušenosti se mi zdá, že by na knize mohlo něco být. Určitě jsem se viděla i v tom, jak v přechodech mezi úrovněmi (zejména překročením úrovně 200) roste člověku jeho subjektivní štěstí.

Méně sympatické mi v knize bylo odkazování na autora a jeho zkušenosti (jsem trochu citlivá na to, když někde cítím potenciálního “duchovního vůdce”).

Jako nevim. Kniha je v lecčems podnětná a k dlouhým diskuzím pak zajímavá, takže ji zařazuji do “doporučuji.”

3 08.01.2022

První díl byl lepší. Tohle je sice kratší, ale zato pro mě bylo těžší držet pozornost a ani příběh není tak strhující. Aspoň to po prvnim dílu Duny neni tak náročný, protože člověk se v tom světě už celkem orientuje. Jako volnočasovka do tramvaje ok.

3 03.01.2022

(SPOILER) „Jen se podívejte pozorněji! Vždyť my ani nevíme, kde ten živý život hledat, jaký vlastně je a jak se nazývá. Nechte nás o samotě, bez knihy, a my se ihned zamotáme, hned budeme v koncích - nebudeme vědět, k čemu se přimknout, čeho se přidržet, co milovat a co nenávidět, co ctít a čím pohrdat. Nám je dokonce na obtíž být lidmi z masa a krve, s vlastním tělem, stydíme se za to, pokládáme to za hanbu a snažíme se být jakýmisi vymyšlenými abstraktními lidmi. Jsme mrtvě narozeni, dávno už se nerodíme z živých otců a nacházíme v tom čím dál tím větší zahanbení. Přicházíme tomu na chuť. Brzy si vymyslíme, jak se zrodit z ideje. Ale dost, nechci už psát „z Podzemí”.“

3 03.12.2021

Kniha popisuje krásný aspergerovský přístup k životu, lidem a vztahům. Pragmatický existencialismus, prázdnota, k ničemu v knize si nelze udělat vztah. Jen holý fakt toho, že každý zemřem, každý sám za sebe a pro svět je to zcela bezcenné.
Kniha není dlouhá, jinak bych ji nedočetla. Táhne mě to mnohem více k přesahu lidské existence.

3 24.10.2021

Katarze. Tahle kniha dokáže být mnohým lidem katarzí, proto ji doporučuju. Ač je psaná čtivým způsobem a proložena zajímavými kazuistikami, není však snadná. Zadrhla jsem se na ní poměrně na dlouho. Konfrotnuje s náročnými tématy - s vlastní smrtí a konečností, strachem ze svobody, odmítáním zodpovědnosti za svoje činy, ztrátou smyslu života. Všechna tato témata mohou maskovaným způsobem vyvěrat lidem v psychoterapii nebo při životních obtížích.
Knihu by si měl přečíst každý psychoterapeut.
Od Yaloma pak zejména vítám i citace a odbočky k jiným autorům, ať už z pole psychologie, tak i filosofie.

“Pouze já mohu změnit svět, který jsem vytvořil.”
“Konfrontací s vlastní smrtí některým lidem teprve započne opravdový život.”

3 15.06.2021

Fikce, která je geniálně zasazená do reality doby počátku psychoanalýzy a Nietzscheho tvorby. Vypůjčuje si reálné historické postavy a jejich životní příběhy, vyobrazuje zdařilou psychoterapeutickou práci. Dalo by se říci, že je cílem díla i seznámit čtenáře s hlavními myšlenkami Nietzscheho, ale nejsem si jistá, jestli bych je z toho pochopila dobře, pokud bych je neznala už předem. Určitě se ale jedná o zdařilou knihu, kterou ráda doporučím dál, přečetla jsem ji za dva dny, pohltila mě.

3 18.04.2021

Parádní kniha. Poutavě napsaná autobiografickým stylem, takže se dá téměř dát na jeden zátah. Metodika "vědecké metody" v této knize je sice poněkud otazná, ale nějak mě to nedráždilo a i pro samotné zamyšlení to stačí.
Je možné, aby se lidé skrze halucinogeny zvládli napojit na mikrosvět a propojit se tak se společným vědomím cestou DNA?

3 07.09.2020

Fascinující průlet dějinami a historickými milníky tvora Homo Sapiens. Jak je možné, že z tvora na stromech postupně ovládl celou planetu a začal si v mnohých aspektech hrát na boha?
Kniha byla velice čtivá, nejvíce mě však bavila na začátku, kde vypráví o starověku, kognitivní a zemědělské revoluci. Ke konci v moderních dobách mě už bavila spíš méně.

3 07.01.2020

Myšlenka neurčitosti je skvělá a je určitě zajímavé si ji v různých životních i společenských situacích uvědomit. Dala by se shrnout ale tak na třetinu textu, zejména v techničtějších částech knihy jsem u toho už nedokázala udržet pozornost. Ale jinak mě Taleb občas bavil, zejména svýma myškama za límec důležitým lidem. :-)

3 06.12.2019