painthers komentáře u knih

Kniha se zabývá celostním pohledem na lidské zdraví a tím, jak člověk může chronickým stresem podpořit vznik určité nemoci nebo rakoviny.
S daným tématem jsem velice opatrná, protože mnohým pacientům to může připadat jako obvinění, že se svým životem nedělali dost a tedy onemocněli. Sám autor před tímto varuje a od tohoto postoje se distancuje. Akcentuje však, že mnoho těžce nemocných osob nemá vyřešený svůj postoj k sobě, k životu a ke světu kolem. Důraz dává na potlačované emoce, zejména hněv, a na absenci osobních hranic. Kniha může mnoho lidí nakopnout, aby se svým vnitřním světem nějak pracovali, jelikož pokud by to náhodou nepomohlo jejich fyzickému zdraví (protože s jistotou kauzální spojitost asi nikdy neprokážeme), tak minimálně budou mít další život možná lepší jak dříve.

3 21.06.2023

U čtení této knihy mi hned naskakovalo na mysl, že do budoucna nebude v rámci vědy třeba rozumět precizně jednomu oboru, ale bude nutné rozumět více oborům a umět mezi nimi najít provázanost.
Kdyby se mě na první dobrou někdo zeptal, jak souvisí kvantová mechanika s biologií, tak mu řeknu, že asi nějak souvisí, jelikož kvantová mechanika funguje všude okolo nás - rozhodně by mě ale nenapadlo, že jsme v objevech až tak daleko, že procesy jako jsou čich, fotosyntéza, genové replikace a podobně nejsou z dnešního pohledu bez kvantové mechaniky pravděpodobně vůbec možné. V tomto mě kniha rozhodně obohatila. Vzhledem k tomu, že jsem orientována přírodovědně směrem do biologie, tak jsem vnímala, že se autor dopouštěl různých zjednodušení a některé informace nebyly podány přesně, ale beru to tak, že jeho cílem je primárně propagace vědy běžnému publiku - a věřím, že tuto úlohu plní dobře.
Kniha mě nebavila číst tolik - občas jsem se musela pozorností vracet. Hrozně se mi ale líbilo povídání o jezeře Vostok pod Antarktidou. Nebudu spoilovat!

1 18.06.2023

Z Huxleyho děl se mi toto jeho poslední také zdálo nejslabší, ač se snaží sdělit celkem nadčasovou myšlenku. Myslím ale, že dílo skvěle uzavírá jeho tvorbu - od Konce civilizace až po Ostrov.
Huxley je jeden z mých nejoblíbenějších intelektuálů 20. století. Miluju způsob, jakym přemýšlel, jakým se vyvíjel a jaký měl neuvěřitelný rozhled do všemožných oborů. Byl snílkem a pozoroval společnost - s láskou i se strachem. Strach jde z jeho Konce civilizace. V Ostrovu je naopak vyobrazený koncept společnosti žijící v absolutní lásce a míru. Huxley samozřejmě věděl, že realizovat takovou civilizaci není v podstatě možné. Byl ale zastáncem myšlenky, že společnost se obrozuje a posouvá k míru a porozumění skrze osvětu a vzdělání a že klid a lásku člověku nejde nějakou centrální autoritou vnutit - naopak každý se tímto směrem musíme rozvíjet sám a pomáhat si v tom i vzájemně. A toto je tedy poselství knihy pro každého z nás.

4 09.06.2023

Tenhle román mi od začátku čtení asocioval slova synchronicita a pomíjivost. Netypická forma, jakou je sestaven, ještě víc umožňuje dojem, že svět jsou naházené střípky náhod, událostí, známostí a že svět běží překotně dál a neumí se nikdy zastavit. Kousky příběhů skládají Kolibříkův život plný štěstí i neštěstí, a ač ten si zakládal být pořád stejný a stát na místě, i jeho nakonec pohřbil čas a přenechal jen ve vzpomínkách dalších generací.

2 03.06.2023

Tohle byla jedna z nejvíc smutněhezkejch knih, co jsem kdy četla.
Yalom je jeden z mých nejoblíbenějších autorů. Za to množství skvělých knih od něj, co mám za sebou, mam už pocit, jak kdybych ho znala osobně.
Tuhle knihu psal s manželkou Marilyn jako autobiografii v době, kdy žili skutečnost, že umírá na rakovinu. Psali o smrti a o svých myšlenkách, obavách, o tom, jestli dává smysl dál trpět
Marilyn uprostřed psaní zemřela a Irvin dopsal zbytek už sám, o tom, jak se vrací do života bez ní.
Pokud Yaloma neznáte a nemáte k němu hlubší vztah jako já, nejsem si jistá, jestli vás tak moc osloví. Pro mě ale byla kniha vyloženě osobní.

7 02.06.2023

Waltari je moje srdcovka, mimo skvělých románových zpracování mi vždy svými historickými romány rozšíří dějepisné znalosti. Pád Cařihradu mi z jeho knih, které jsem četla (Etrusk, Egypťan, Jeho království) přišel zatím nejslabší, ale i tak vás poutavě uvede do děje zániku Byzantské říše a velkolepé bitvy mezi Turky a křesťany.
Opět na závěr nelze nezmínit, že Waltariho považuju za jednoho z nejvelkolepějších klasických spisovatelů pro převedení jeho neuvěřitelných znalostí do literárních pokladů.

6 01.06.2023

Já se teda přiznám, že mě tohle klasické dílo filosoficko-ekonomického velikána Smitha vůbec nebavilo, ale ono samozřejmě není jako zábava koncipováno. Trochu mi připomínalo Aristotela, který ve své Etice Nikomachově rovněž třídil lidské chování a pocity do různých kategorií. Z historického hlediska chápu, proč jsou obě tato díla tak zásadní, jelikož tato systematická práce a dosavadní pozorování musela být někým uceleně sepsána, ale dnešnímu člověku slouží (podle mě) primárně pouze pro historický kontext. Nic zásadně přelomového totiž čtenáři nesdělí. Pro ekonomii, která je vědou o lidském jednání, je ale důležité takhle obsáhlé a zásadní dílo, které se lidskému jednání věnuje.

3 29.05.2023

Napřed mě přepadala tíseň z toho, jak náročný musel být v této době v hornickém kraji život no a pak jsem to jedním dechem dočetla. Skvěle zpracovaný meziválečný českopolský pohraniční konflikt. Těším se na další díl!

28 26.05.2023

(SPOILER) Nelze než okomentovat pouze citací z knihy, jelikož nic lepšího k tomu sama nevymyslím.

´Neboť co jiného jest zemřít než stanout nahý ve větru a rozplynout se v slunci? A co je to dodýchat, než osvobodit dech od jeho neklidných vdechů a výdehů, aby se mohl vznést, rozpínat a nezatížen hledat Boha?

Jen když se napijete z řeky ticha, budete opravdu zpívat. A až dosáhnete vrcholu hory, teprve pak začnete skutečně stoupat. A až si země učiní nárok na vaše údy, teprve pak budete opravdu tančit.

Nejste uzavřeni ve svých tělech, ani připoutáni domy a polnostmi. To, co jste skutečně vy, dlí nad horami a toulá se s větrem. Není to něco, co se plazí na slunce kvůli teplu nebo kvůli bezpečí hloubí díry do temnot. To, co jste skutečně vy, je svobodné, je to duch objímající zemi a pohybující se vesmírem.

Mí přátelé a moji milovaní, buďte stateční, ne změkčilí; mějte široké obzory, nebuďte omezení; a až do mé a i své poslední hodiny buďte opravdu svým větším já.´

25.05.2023

Stručná kniha o rakouských ekonomech, jejich některých stěžejních myšlenkách a o tom, jaká témata do ekonomických diskuzí přinášeli. Soustředí se zejména na genezi některých myšlenek a na případné rozdíly mezi ekonomy. Stručný text je myslím dobrým doplňkem k teorii rakouské školy, a asi bych ho tedy primárně nedoporučovala lidem, kteří nevědí už trochu o co kráčí a nemají nějaké bazální ekonomické znalosti. Českým Students for Liberty děkuji za vydání!

1 21.05.2023

(SPOILER) Camus sám sebe nepovažuje za existencialistu, ač byl mezi ostatní takové autory či filosofy zařazen, já k existencialismu tíhnu více. Tato kniha pro mě ale byla velkým estetickým zážitkem i přes to, že tam, kde já už za vší tou absurditou začnu hledat to, co lidskou duši a společnost přesahuje, u něj tam není nakonec nic.
Dále budu asi i trochu spoilovat, takže pro zájemce o knihu dávám výstrahu předem.
Absurdno jako koncept na mě působí jako něco, co člověk dokáže svojí myslí zachytit jen letmo, ale do samotného jádra se nedokáže dostat - alespoň mně se to teda nedaří. Camus vidí jako vzpouru absurdnu víc žít, žití v přítomnosti, hromadění dobrodružství, rozhojnění duše naopak uvažovanou sebevraždu vidí v knize jako stvrzení principu absurdnosti. Asi je to mojí inklinací k tomu hledat za vším ten metafyzický smysl, ale pokud tam není, vlastně moc nerozumím tomu, proč je zrovna to intenzivnější žití a odmítnutí sebevraždy s absurdnem tolik v rozporu. Spíš se mi zdá, že je to jen jednou odpovědí na to, jak s časem v tomhle absurdním světě naložit a jak si rozšířit pole možností i na ty, které dnes ve společnosti považujeme za nepřípustné nebo protispolečenské. Souzním s autorem v tom, že teprve uvědomění si absurdnosti může mnohým lidem pomoci prožít pak život víc naplno.
Příběh o Sisyfovi je krátký - v podstatě nám říká jen to, že i Sisyfos může být šťastný, jelikož duší se může bohům vzepřít a svůj úděl tedy přijmout a dělat s úsměvem. Ostatně nejsou naše snahy v tomto životě často také jako opakované a nikdy nekončící tlačení kamene do kopce?

Knihu jako takovou nelze brát jako klasické filozofické dílo - i v kontextu poválečné doby se jednalo především o esej, která s sebou nesla ducha doby a předávala myšlenky autora. I proto vyjadřuje spíš pocity a myšlenky autora a společnosti tehdejší doby (vyvolávající obrazy estetickou formou) než ucelené filozofické koncepty.

Na závěr odcituji větu z komentáře v knize od Evy Beránkové: Stejně neexistuješ! A jestli ano, mě hned tak nedostaneš!

2 18.05.2023

Věda rozebírá věci na součástky, aby zjistila, jak fungují. Náboženství skládá věci dohromady, aby pochopilo jejich smysl.
Ztratí-li společnost svou duši, ztratí zakrátko i svou budoucnost.

Kniha snažící se překlenout mosty mezi vědou a náboženstvím, jelikož tyto dvě nejsou v rozporu, nýbrž se jedna bez druhé neobejdou. S autorem zcela souhlasím a děkuji za zasazení celé této falešné dichotomie do historického i kulturního kontextu.

4 14.05.2023

Nic nevíme a určitě víme ještě méně, než si myslíme, že víme. Kniha o tom, jak je důležité nelpět na svých názorech, ale spíš na hodnotách, a jak je potřeba umět svoje názory a pohled na svět pružně měnit. Chybama se člověk učí a je potřeba se neustále učit dál. Dobrá je kapitola, která se věnuje nutnosti přehodnocovat i svoji současnou profesi a život, který člověk žije - jestli je to opravdu to, co chceme, nebo jsme jen uvízli v nějaké svojí identitě, která nás ale vlastně nenaplňuje. Dávám ale méně hvězdiček, protože jsem se nedozvěděla nic zásadně nového.

30.04.2023

První přibližně polovina knihy, která se odehrává primárně v Labyrintu, je kouzelná, atmosférická a člověk čeká za tim všim něco neuvěřitelně velkýho. Myslim, že popis místa, které má reflektovat moudrost dávných civilizací, Svět, věčnost - se povedl na jedničku. Celé rozuzlení a to, o to tam nakonec jde, mi ale přišlo trochu slabší, jak z nějaký obyčejný detektivky. Trochu škoda, protože potenciál to podle mě mělo velkej.

9 26.04.2023

Skvělá severská atmosféra. Tvrdý život v chladu islandské krajiny na začátku 19. století, společnost která žije prací na statcích, náboženstvím a klepy. Do toho příběh vraždy a spáleného statku víc nebudu spoilovat.

1 25.04.2023

Kniha táhlá, kdyby byla třetinová, asi by mě zaujala víc. Dočetla jsem ji trochu na tlak, bavily mě jen části a poměrně pěknej závěr.
Musim se ale přidat ke komentujícím níže, že překlad je OTŘESNEJ. Mně fakt až za polovinou došlo, že název Cesta do Tramtárie má bejt vlastně Utopia avenue, jak se jmenuje celá ta kniha. Že někdo nechá název knihy v originále, ale název kapely pak v celý knize překládá do češtiny (a ještě takhle), mi přijde tak debilní, že jsem si to za celou tu dobu fakt nespojila dohromady. Asi spíš nedoporučuju.

2 14.04.2023

Tahle kniha je spíš filosoficko estetické dílo. Podtrhuje ji i to, jak je celá černá, graficky zpracovaná.
Kniha na mě působí dojmem, že se snaží předat primárně pocit, výseč konkrétního pohledu z vnějšku na realitu, který vyjadřuje naše provázání se světem, že svět jsou primárně vztahy a ne hmotné objekty, že všechno se děje současně a svět je jedna velká provázaná síť vztahů - provázaná síť fungující i v kruhu namísto lineární kauzality.
Chytne se ale podle mě jen člověk, který je na podobné vlně.

Vesmír je dokonalý autoportrét, navždy nedokončený. Navždy malující malíře.

(Muj komentář by dával větší smysl, kdyby obsahoval uvozovky, ale Databáze zakázala uvozovky, že se mi z toho pokaždý samy vymažou?!)

13.04.2023

Asi k tomu nemám víc co dodat, jak komentující níže. Knihu zařazuji do doporučuji, protože je myslím opravdu zásadní pro historický kontext toho, jak kruté jsou diktátorské nebo totalitní režimy (protože socialismus, jaký jsme tu měli my, toho byl jen malý čajíček na ukázku). Ráda bych, aby tuto knihu měli na výstrahu všichni lidé, kteří dnes tlačí jakékoliv formy rovnostářství pod taktovkou státu - ať už majetkové, intelektuální nebo jiné. Snaha chudších nebo méně vzdělaných dosáhnout skrze moc a bez větší snahy toho, čeho dosáhli ti šťastnější nebo pilnější, se nikdy nevytratí. A pokud tomu podřídíme státní politiku a dáme k tomu státu moc, opět se vrátíme k ještě větší tyranii, nespravedlnosti, nesvobodě a destrukci společnosti.

10 12.04.2023

Stručný přehled našich moderních dějin. Vše čtivé a důležité, základ toho, co by měl člověk z moderních dějin znát. Je ale možné, že pro hodně osob to bude odpočinkové opakování.

3 07.04.2023

Čekala jsem něco převratnýho, při tom, jakej byl okolo té knihy hype, ale zas tak mě nenadchla. Je poutavá, čtivá, člověka neuspí a o tématu dechu a možnosti si vyřešit všelijaké fyzické a psychické obtíže se vždycky hezky čte. :-) Trochu mě ale obtěžovalo (vzhledem k tomu, že jsem od lékařského fochu), jak neobratně zachází s termíny. Jednou tam padlo přirovnání, že oxid uhličitý je hormon, podruhé, že amygdala je po stranách hlavy. Chápu, že autor není lékař, ale nepůsobí to pak celé věrohodně. Nemám ani moc extra očekávání od těch studií, na které odkazuje (a o kterých místy i připouští, že nebyly dvakrát přijaty).

4 06.04.2023