painthers komentáře u knih

Kniha o zničeném životě a o rodinném pokrytectví. Nebudu prozrazovat víc, ať nespoiluju. Příběh nicméně neuzavřený, a ač se mi kniha dobře četla, nějaký přelomový pocit z ní nakonec nemám.

3 23.10.2023

Krásný, krátký, moudrý, dojemný.
Doporučuji.

10 21.10.2023

Knize jsem dala všechny hvězdičky kvůli skvělému vyobrazení temné atmosféry šumavského pohraničí, jeho obyvatel s komplikovanou historií, kopců a hlubokých lesů a taky pro linku o zapomenutém a utajovaném šumavském pracovním táboře za nacistů, o kterém jsem z knihy slyšela poprvé. Hned jsem pak šla samozřejmě googlit!
Jinak detektivní příběh byl místy dost komplikovaný a trochu hůře uvěřitelný, ale to, co jsem na knize ocenila, pro mě bohatě vyvážilo nedostatky.

9 21.10.2023

Detektivní příběh, v průběhu kterého máte několikrát pocit, že už to teď bude jasný a vyřešený, přesto se to ale vysvětlí vše až na konci. Napínavý, skvěle napsaný, ale po druhé třetině mi to přišlo trochu až moc překombinovaný.

6 18.10.2023

Komiksové zpracování života Hannah Arendt - významné myslitelky 20. století. Komiks zábavnou formou vyobrazuje, jak inteligentní a specifická žena to byla. K doplnění obrázku o jejím životě, v rámci kterého prchala z nacistického Německa přes Paříž do USA, je to skvělý počin!

1 14.10.2023

Autobiografická kniha o tom, jak získat respekt a svůj prostor v porevoluční rasistické společnosti. Kniha dává zajímavý pohled k tomu, proč je mnohdy integrace Romů do většinové společnosti komplikovaná. Doufám, že dnešní společnost už je dál než v devadesátých letech

3 13.10.2023

Tohle byla zase radost pro moje filozofické srdce. K Matěčkový jsem od začátku do konce cítila neuvěřitelný obdiv, jak se snaží vyjádřit slovy to, co slovy vyjádřit běžně nelze, a jakým způsobem dokáže myšlenky velkých moderních filozofů dále rozvíjet, interpretovat a jaké kniha klade člověku otázky. Je to skvěle napsané, ale rozhodně nečekejte nějakou oddechovku. Chce to plnou pozornost, místy se vracet a možná ani tak se vám nemusí podařit vše chytit. Také doporučuji alespoň bazální znalost Hegela, Nietzscheho, Camuse, Schopenhauera - usnadní vám to čtení (já sama filozofem nejsem, pouze nadšencem).

2 06.10.2023

Upřímně jsem nečekala, že to vůbec dočtu, protože přibližně až do čtyřsté strany mě to moc nebavilo a autorka není vždy úplně čtivá a někdy ani v myšlence čitelná. Samotnému totalitarismu - tedy bolševismu a nacismu - se začne věnovat až v poslední části knihy.

Ten konec za to ale rozhodně stojí.
Kniha dlouze popisuje psychologii toho, jak člověka totalita zcela promění, jak se v totalitě realita zcela smývá s fikcí, jak jednotlivec a jeho život dokáže zcela ztratit smysl v kontextu historického údělu lidstva a taky jak se stalo, že se Hilter a Stalin vůbec mohli být produkty této masové mašinérie a kam se fanatismus mas ztratil po jejich smrti.

Jestli vás tohle téma oslovuje, klidně si z knihy vytáhněte jen tu třetí část.

1 17.09.2023

Skvělá kniha, jako vždy. Místy trochu zřejmě přehání na efekt a ten závěr o klimatu si mohl odpustit, ale líbila se mi.
Přidám opět svoji oblíbenou citaci:

"Osvětim je symbolem plánu povraždit všechny Židy na území pod německou nadvládou a v jejích plynových komorách skutečně umírali Židé ze všech koutů impéria. Relativně početná skupina Židů mohla přežít jen díky tomu, že se až do konce jednalo také o táborový komplex, kdy Židé při vstupu procházeli pracovní selekcí. To je důvod, proč bylo možné zaznamenat a začlenit do kolektivní paměti příběh o přežití v Osvětimi. Osvětim přežily tisíce Židů, nepřežil skoro ale žádný Žid, který se kdy ocitl na okraji vyvraždovacícho hrobu, a nepřežil skoro žádný Žid, který kdy vstoupil do Treblinky, Belžce, Sobiboru či Chelmna. Slovo Osvětim se stalo metonymem pro holocaust jako celek. Naprostá většina Židů však byla povražděna jinde, a v době, kdy se Osvětim změnila ve významné vyhlazovací centrum, už byli po smrti. Přesto se na Osvětim vzpomíná, zatímco ostatní místa jsou z valné části zapomenuta. Osvětim představovala pro Německo po Druhé světové válce relativně zvládnutelný symbol, který podstatně omezoval skutečný rozsah spáchaného zla. Spojením Osvětimi s holocaustem jako takovým také získalo na vědomosti groteskní tvrzení, že Němci za války nevěděli o hromadném vyvražďování evropských Židů. Je jistě možné, že někteří Němci nevěděli zcela přesně, co se děje v Osvětimi, je však vyloučeno, aby jakékoliv větší množství Němců nevědělo o hromadném zabíjení Židů. O vyvraždování Židů se v Německu vědělo a mluvilo, přinejmenším v rodinách a mezi přáteli dlouho předtím, než se Osvětim změnila ve vyhlazovací centrum. Na východě během tří let desetitisíce Němců postřílely nad stovkami popravčích jam miliony Židů a většina lidí o tom věděla. Statisíce Němců těmto akcím přihlížely, nebo o nich slyšely přesné informace, a věděly o nich miliony Němců bojujících na východní frontě. Manželky a dokonce i děti během války navštívily místa činů, vojáci a policisté a další v dopisech posílaných domů popisovaly podrobná líčení často i s fotografiemi. Miliony německých domácností se obohatily věcmi ukradenými zavražděným Židům a dopraveným poštou nebo osobně, když vojáci či policisté dostali dovolenou. Z podobných důvodů byla Osvětim výhodným symbolem i pro poválečný Sovětský svaz a pro dnešní postkomunistické Rusko - když holocaust omezíme na Osvětim, pak lze snadno zapomenout, že hromadné vyvražďování započalo na místech, jež krátce předtím dobyl Sovětský svaz. Na západě Sovětského svazu o vyvražďování Židů každý věděl a důvody jsou tu podobné jako u Německa. Metoda masového zabíjení, jež byla na východě použita, vyžadovala desetitisíce přímých účastníků a věděly o ní statisíce lidí. Němci odešli, ale hromadné hroby zůstaly. Pokud ale holocaust ztotožníme výhradně s Osvětimí, lze i tuto zkušenost vymazat z dějin. (...) Pokud je holocaust omezen na Osvětim, lze je izolovat od většiny národů, jež se dotkl, a od míst, která proměnil. Brány a hradby Osvětimi do sebe zdánlivě uzavírají zlo, které se ve skutečnosti rozpínalo od Paříže po Smolensk. (...) Pokud se zabíjení Židů omezí na jedno výjimečné místo a chápe se jako výsledek neosobních procedur, nemusíme se pak už vyrovnávat s faktem, že lidé nijak zvlášť odlišní od nás vraždili z blízka a bezdůvodně jiné lidi, nijak zvlášť odlišné od nás. O tom zpravidla nechceme uvažovat."

4 05.09.2023

(SPOILER) Wolkerova poezie mě narozdíl třeba od té Skácelovy nebo od čínské klasické moc neoslovila. Je obyčejná, není složitá, na mě samozřejmě moc proletářská. Nutno dodat, že mě oslovil fakt, jak mladý Wolker ty básně psal, zemřel totiž ve 24 letech na tuberkulózu.
Ze sbírky mě nejvíc zaujala báseň Muž, kterou si zde - zejména pro sebe - dovolím odcitovat:

Uprostřed noci
vichřice do jeho srdce vpadla,
dřív než moh napřáhnout ramena zvadlá,
srdce mu z kořenů vyvracet počala -
a srdce to dubové, srdce to vysoké
se sedmdesáti čtyřmi roky - sedmdesáti čtyřmi haluzemi
se na tělo zvrátilo a tělo padlo k zemi.
Uprostřed noci
posetý hvězdami ran, sám v noc se měně už,
na podlaze bezmocně ležel a přece ještě muž,
nezavzdych, nezakřik, nezavolal,
aby se vnoučata, co vedle v jizbě spala,
neprobudila a nepolekala.

Nepadne naráz dub vichřicí,
nepadne naráz srdce mrtvicí.
Ráno jej našli, na postel položili
a tak jsme se naposled sešli, dědečku můj milý.

Tenkrát tvé oči přesmutné, tvé oči odlétající
z daleka na mě volaly a chtěly cosi říci,
tenkrát jsem poznal nejvíce, že slova tohoto světa
jsou příliš těžká pro ptáka, jenž nad oblaka vzlétá,
a přec jsem tiskl ruku tvou a toho jsem si přál,
by z ruky mé do ruky tvé se život přeléval;
té krve, jíž mám dostatek, chtěl dát jsem ze svých žil,
aby ses na loži posadil a ke mně promluvil.
Ale tvé ruce pokorné jak křížek polámaný,
jež nikdy si sloužit nedaly, sloužíce na vše strany,
nevzaly krve mé a já v té hodině
pochopil, kdo život opouští, že dát jej může jedině.
Má ruka brala tu, tvá dávala a z ní
jak jiskry elektrické sršely tvé síly poslední.

V pokoji nad městem, v otevřené truhli
dnes leží stařeček v svátečních šatech ztuhlý,
kytkami dětí a vnuků ověnčen.
Přes mrtvolu se dívám oknem ven.
Mrtvý byl Jiří, já jsem Jiří též,
mrtvý byl mužem, budu mužem též?
Až věčná vichřice na srdce nalehne mi,
vyvrátí srdce mé, přibije mě jím k zemi,
zda sílu zachovám, kterou mi mrtvý dal,
bych zemřel jako on, do noci nevolal,
do noci nesmírné, záhadné a prosté,
v níž stařec umírá a děcko ve snu roste?

3 14.08.2023

Četla jsem jako první Tiché roky, a po těch byla Hana lehkým zklamáním. Příběh se mi zdá od začátku lehce průhledný, některé části knihy mi vyloženě připadaly dělané pro dramatický efekt - třeba když Hana na otázku, co znamená být Žid, ukáže svoje tetování z koncentráku. Malinko to dělá asi i výběr tématu - prostě když chceš napsat něco smutného, sáhni s jistotou po koncentrácích.
Jinak kniha čtivá, to zas celkem jo. Snad tim komentářem někoho neurazim.

14 10.08.2023

Dobré komentáře k dílu jsou tu psány již přede mnou. Já jen pro sebe doplním, že jsem si opět připomněla, proč Marqueze jako autora nemám ráda - ty příběhy na mě vždy působí špinavě. Chápu, že ta historická doba taková byla a příběh je psán bez příkras, ale ten obraz toho, jak se tam různí lidé válí v exkrementech, špíně, jsou nemocní a smrdí, mi ten prožitek z příběhu prostě vždycky zkazí.

29.07.2023

Nerada se vracím k válečným knihám, protože mám pocit, že oproti době před deseti lety mě teď nějak více emocionálně zasahují. Ale Nepřítele jsem od Remarqua ještě nečetla, tak jsem tomu dala šanci. Dostala jsem, co jsem chtěla, hned první povídka mi byla hrozně líto. Nechci vám to spoilovat, ale dílo Remarquových povídek je krátké, zvládnete to za chvilku, a ilustruje to, jak válka ničila jednotlivce, rodiny, příběhy a jak absurdní místy dokázala být. Povídky vycházely v tisku přibližně v době, kdy psal Remarque Na západní frotně klid, patří tedy k jeho časnějším dílům.

6 29.07.2023

Druhý díl se mi líbil ještě víc jak ten první, asi i kvůli tomu, že poslední stránky už popisují dobu dětství a mládí mých prarodičů. Několikrát jsem si u čtení vzpomněla na jejich vyprávění, na vyprávění dědy, který byl nuceně poslán kopat zákopy na východní frontu.
S babičkou už ani jeden nežijí a při opakované připomínce toho, jak strašná musela tahle válečná doba pro všechny být, mi opět chybí. Doufám, že nikdo z nás ani našich dětí nebude muset tohle zažívat. Autorce děkuji za poutavý příběh, který není schopen člověk přestat číst, dokud neotočí poslední stránku.

21 23.07.2023

Tak tohle byla čistá radost pro tu část mojí duše, která by šla nejradši hned do lesů. Některé postavy jak kdyby mi mluvily z duše nebo prožívaly to, co někdy v lesích prožívám já - vítr ve větvích, blížící se bouřku, mraky honící se po kopcích a pak to ticho, které k člověku promlouvá. Toto nejspíše nikdy nebude moje cesta, protože většinově jsem pohodlná, mám ráda svůj domov a zázemí a nevydržela bych na jednom místě, nicméně ke dvěma rozhovorovaným bych nejradši jezdila na měsíc na pravidelnou rekreaci! :-)

12 19.07.2023

Soubor klasické čínské básnické tvorby, kterou předělal do ,,českých,, básní Mathesius.
O Mathesiovi jsem jako o mistru slova pro čínská díla četla už od sinoložky Berty Krebsové, zaujalo mě tedy, když jsem se v doslovu dozvěděla, že on sám čínsky neuměl a že tedy čerpal primárně z jiných překladů a básně zejména dotvářel pro potěchu českého ducha.
Básně jsou to krásné - mluví o měsíci, horách, vínu i strastech války. Přiznám se však, že kdybych nevěděla předem, že je čerpáno z čínské lidové tvorby, tak bych tu cizokrajnost poznala jen ze zmínek o opicích, bambusech atd. :D

1 18.07.2023

Omlouvám se za tak negativní hodnocení především autorovi, který to rozhovorem s tímhle komunistickým prasetem jistě myslel dobře a pouze jako ukázku názoru druhé strany. Snůšku takovejch nesmyslů takovýho samolibýho soudruha by člověk pohledal. Ne nadarmo byl šéfem pražské KSČ až do Sametu.

(SPOILER) Krása, moc hezké, těšilo mě to. Kniha je českým překladem sinoložky Berty Krebsové, kterou doplnila svým výkladem a komentářem k intepretaci ostatních překladatelů. Ač taoismus necítím jako sobě vlastní, je jednou z největších nadčasových světových filozofií, ve které si něco najde každý. Dále bych si zde dovolila nechat nějaké poznámky k dílu, primárně sama pro sebe.

Dílo má nejasnou dobu vzniku (asi 3.-4. stol. př.n.l.), pře se vedou i o autorovi - někdo považuje dílo za kompozici více autorů. I o samém autorovi Lao-c jsou historické údaje dost nejasné. V taoismu se moudrý člověk oprošťuje od věcí tohoto světa, protože v nich nevidí žádnou hodnotu, jsou to pouhé slupky, pomíjivé jevy, jež zatěžují a spoutávají mysl člověka a brání mu dostat se k jádru života. Není to rezignované odevzdání se jako ve stoicismu, ale plnost a návrat k jediné pravé existenci.
Cílem je člověk - čím méně je formován zvenčí, čím více se od věcí dovede oprostit a zachovat si původní prostotu, tím plněji a dokonaleji žije. Taoismus odmítá instituce s jejich příkazy a zákazy, odmítá moc a násilí a jakékoliv zasahování, neboť to vše narušuje přirozený běh a přirozenou míru věcí. Taoismus odmítá nejen přílišné úsilí o vědomosti, ale i přehnanou touhou po dokonalosti a svatosti, neboť za tím se skrývá snaha vyniknout a odlišit se, což vše je oddálením od původní jednoty, celku. Taoismus nechce nikoho formovat, zlepšovat, neboť snaha napravovat lidi vede k pokrytectví, snaha řídit lidi vede k pohromám ve společnosti. Proto poučovat beze slov a jednat bez zasahování je vrcholem taoistické moudrosti. Je třeba se oprostit nejen od nadměrné žádostivosti, ale i od jednostrannosti, zaujatosti, příchylnosti, je třeba se oprostit i od sebe sama, nechtít nic svého, nežít pro sebe, nelpět na svém životě. Tao je věčně měnlivé, zároveň stálé. Nemá jméno, je vším a zároveň ničím.
Čína si nikdy nevytvořila pojem personifikovaného boha. Konfuciánství dalo člověku kult předků a taoismus v nejstarších dobách dal možnost vyžít se v magii a kouzelnictví a později pod vlivem buddhismu se přiblížil k určité formě náboženství. Nejvyšší bytost jim nahrazovala nebesa, čili příroda - tao.

Na závěr odcituji dvě moje nejoblíbenější části:

'Patříš na ně - a nevidíš je,
proto se nazývá nepatrné.
Nasloucháš mu - a neslyšíš je,
proto se nazývá nevýrazné.
Chceš je uchopit - a nezachytíš je,
proto se nazývá neurčité.

Toto trojí nelze dále probádat.
Směšuje se a prolíná v jedno.
Jeho nejvyšší část není jasná,
jeho nejnižší část není temná.
Je nepřetržité a neustálé,
je nepojmenovatelné.

Vždy znovu se vrací k původní nebytnosti.
To je, proč se nazývá
tvar beztvarého, obraz nezobrazeného.
Proto se nazývá neurčitelné.

Jdeš-li mu vstříc - nevidíš jeho tvář,
sleduješ-li je - nevidíš jeho záď.
Kdo obsáhne tao dávných dob,
může řídit přítomné jsoucno,
může poznat počátek pradávnosti.
To je to, co nazývám odvěkostí tao.'

---

'Ten, kdo ví, nemluví,
ten, kdo mluví, neví.

Uzavírat se vnějšku,
zamykat brány (svých smyslů)!

Zmírňovat svou ostrost,
pořádat svůj chaos,
tlumit svou zář,
ztotožňovat se s vlastním prachem.
To je, co nazývám tajemství stejnosti.

Proto zde nemůže být přilnutosti -
a tedy ani odcizení,
nemůže zde být ziskuchtivosti -
a tedy ani poškození,
nemůže zde být povyšování -
a tedy ani ponižování.

Proto je to tím nejvzácnějším na světě.'

3 09.07.2023

(SPOILER) Můj oblíbený autor Fromm! Trochu se rozepíšu a nechám si tu i pár poznámek sama pro sebe, tedy upozorňuji, že bude spoiler. Napřed bych začala tím, co se mi nelíbilo. U Fromma jsem už celkem zvyklá na jeho velebení Marxe a socialistických ideálů. Ač jsem z opačného konce politicko-ekonomického spektra, neruší mě to, protože ho považuju za precizního myslitele zase v jiných oblastech. Zde v knize jsem ale objevila, že on při jednom komentování hodnoty nějakého statku zřejmě ani nezná pojem subjektivní teorie hodnoty, což je teda za mě fakt bazál - zejména, pokud se člověk pouští o diskuzi o vlastnictví a o socialismu a navíc ještě svým paternalistickým stylem, který ve svých knihách často užívá. Pak ještě konečná část knihy, kde oslavuje středověkého člověka, jak neměl čas plkat a pomlouvat, jak rozežraně nevlastnil, co nepotřeboval, jak si všechno zapamatoval a rychleji se ze svého přírodního okolí učil, protože byl všímavější ke svému okolí víc jak dnešní kybernetická společnost... Ehm, to už mi fakt přišlo nesmyslný.
Teď ale k samotnému obsahu knihy. Fromm rozděluje lidské prožívání na dva různé módy - na mód bytí a mód vlastnění, přičemž všichni se buď v těchto módech nebo někde mezi nimi pohybujeme. Mód bytí je podle něj tvůrčí, solidární, láskyplný a orientovaný na krásu; mód vlastnění na ovládání předmětů i lidí, na sobectví, člověk se v něm identifikuje svým majetkem a nabytým sociálním statusem. Mód bytí podle něj vede k růstu člověka, zatímco mód vlastnění člověka utlumuje a jeho mysl zaměstnává předměty a hromaděním věcí, které jsou většinou nepodstatné, čímž ho od růstu rozptyluje. Fromm navrhuje metody, kterými se člověk má více nasměrovat k módu bytí, a to zejména meditace, trénink všímavosti, plná koncentrace na všechny běžné denní aktivity, bdělost, sebeanalýza, psychoanalýza. Svoboda je pro Fromma vnitřním osvobozením od pout chtivosti a iluzí.
Jako vlastnění Fromm nemyslí jen majetek - člověk podle něj může podobně patologicky vlastnit i myšlenky, ideály, politické názory, přátele nebo hromadit zážitky.
Fromm dále říká, že velkou překážkou módu bytí je duševní lenost - člověk chce dosáhnout všeho hned, lehce, polovzdělaně. Člověk má také podle něj strach z autority a disciplíny. Fromm kritizuje i zdánlivou svobodu na příkladu sexuální svobody jakožto svobodou rozmaru - že člověk místo toho, aby věděl 'proč', tak si říká pouze 'proč ne', protože prostě může, což není svoboda, ale bezmyšlenkovitá rozežranost.

Nakonec ještě doplním myšlenku, která se mi moc líbila - cituji: Paradoxním faktem je, že čím hlouběji prožívám svou vlastní nebo něčí jedinečnou individualitu, tím jasněji prostřednictvím sebe a něho vidím realitu obecného člověka, prostého všech individuálních kvalit, zen-buddhistického člověka bez hodnosti a bez titulu.

4 28.06.2023

Jednoduchá a zábavná kniha, která vás nebo vaše okolí provede základy Bitcoinu.

22.06.2023