pajaroh komentáře u knih

Tohle je zbytečná kniha, která jen papouškuje knihu Wim Hof - Ledový muž s přidanými sebestřednými vsuvkami úvodu a "druhého" autora K. de Jonga. Opět opakuji, že nehodnotím ani Wima Hofa ani jeho metodu, následovníky či milovníky otužování, pouze tuto jednu knihu. A hodnotím ji nízce.

4 22.03.2022

Pro toho, kdo se trochu o bylinky zajímá, kniha neobsahuje až tam moc nových rostlinných objevů, ale obměny receptů jsou nápadité a kniha je psána s takovou láskou k přírodě a s moudrostí, že mám chuť vyběhnout na louku a hledat začínající jarní bylinky, medvědí česnek tlačím očima a denně se modlím pro déšť, vláhu, ať se kořínky napijí. Kuchařka bylinných specialit ze mě nebude (nejčastěji "vařím" stylem utrhnout a strčit do huby), ale ta dochucená vína určitě zkusím.
Jak jen autorce závidím podhorské prostředí...

7 22.03.2022

Ne že by probouzející se jaro bylo ideální dobou pro čtení tohoto předvánočního dílu, ale kdo by čekal na Gamache třičtvrtě roku.
Oproti mnohým pro mě tento díl nebyl nejlepší ze série, i když se děj vygraduje a vcelku jasně uzavírá. Asi příliš akce, čtenáři milující napětí si ho jistě vychutnají, já byla jako na trní a při čtení zavírala oči (nedoporučuji). To ale nemění nic na tom, že je to kvalitní čtení a laťka celé série se stále drží velmi vysoko. A inspektor se nám ukazuje v nečekaném světle (nebo tmě?)..., to se mi líbilo velmi.

11 17.03.2022

Od odmítání přes předsudky až do obdivného cíle. Tak nějak by se dala popsat má knižní cesta s Lenkou Vacvalovou. Od té zmalované nány vyskytující se na místech, kde to miluji a chci tam být já (Kungsleden), jejíž obrázky mi furt nutí kolegyně, až po obdiv po dočtení, co všechno dokázala běžecky i lidsky. A to jsem ji před knihami neznala ani jako moderátorku ani ze sociálních sítí.
Často této knize bývá vyčítána sebestřednost, no ať někdo zkusí napsat o svém běhu či pochodu a nezaměřovat se na sebe, to je pěkná blbost. A spíše než o sebestřednosti je to o sebepo(/vy)znání.
A já dostala také pěknou lekci o předsudcích, přeci jenom ne každý, kdo nesmrdí a nezarůstá a na konci treku nevypadá jako kombinace yettiho a trolla (=můj případ), musí být dámička bez mozku.
Na závěr jsem zjistila, že jsem na trase byla ve stejnou dobu jako autorka, krčila se pár dní v dřevěné boudě a schovávala se před deštěm (fakt ho bylo hodně), abych pochod předčasně vzdala, zatímco ona běžela dál. Trochu pokory a obdivu k druhým (i těm s rtěnkou) by mi neuškodilo a za tuto lekci děkuji.

"Lidé si často myslí, že jsou jiní než ostatní. Že nesoudí, nestarají se o životy druhých, že žijí svobodně a mají otevřenou mysl. Avšak při prvním možném setkání s něčím, co je jiné než oni sami, jiné než to, čemu věří, úplně jiné než to, co žijí, začínají odsuzovat a nesouhlasí..."

10 14.03.2022

Jsou to velmi silné osudy podtržené citlivými fotkami, ale vedení rozhovorů mi v této knize nepasovalo a celkový dojem z výpovědí byl... průměrný, což si opravdu tyto příběhy nezaslouží.
Přiznám se, že první a poslední rozhovor jsem ani nedočetla. A i když jsem se snažila vžít do životních situací žen (což samozřejmě nejde), v závěru mě zajímaly úplně jiné věci, než kterých se rozhovor týkal.

7 14.03.2022

Nevím, jak si někdo může splést drama s humorem, tohle opravdu není žádná komedie. Většinou nemám ráda personifikaci ve stylu pejsci vyprávějí, ale v tomto podání jsem to vnímala jinak, jako útržkovité zachycení jednoho příběhu, stáří, osamělosti, především díky tomu že se nejednalo o žádné drásavé citové vydírání typu Psí poslání, ale spíše cynické postřehy k lidské povaze a způsobu života. A vypravěče jsem ani jako psa nevnímala.
Nicméně celkový dojem z knihy je rozpačitý, jako by autor nevěděl, jak příběh uchopit, a zkoušel z každého něco.

7 10.03.2022

Opět příjemný cestopis dobrodruha Šimánka plný krásných fotografií i zajímavostí. Tento díl mi však přišel více než jindy rozkouskovanější, vzdálenější, méně o každodenní cestě, spíše o "zlatých hřebech" výpravy. Jako sepsané vzpomínky po dlouhé době s deníkem v ruce.
Ale určitě stojí za přečtení a pokochání se.

5 07.03.2022

Spletitý příběh rodiny, který se odehrává ve 3 zajímavých oblastech: Norsko, Shetlandy, Francie, a právě atmosféra těchto odlišných míst je velmi dobře vystižena a pro mě i nejlepší částí.
Na začátku stojí mladý tichošlápek z farmy a tušené tajemství. To se postupně rozplétá, drží čtenáře v napětí i přes občasné táhlejší místa. Nejprve mi vadilo vykreslení postav, jejich odevzdanost nebo naopak manipulace, ale možná právě proto, že jejich jednání bylo tak reálné a na závěr vlastně i pochopitelné.
A ty válečné a poválečné útrapy a následky, ty ťaly do živého.

14 27.02.2022

Tyto cestopisy Leoše Šimánka z Kanady se opravdu příjemně čtou. Přestože autor nezachází příliš do popisů podrobností (a já bych je klidně uvítala), okamžitě vtáhne do míst, ročního období a společnosti - lidské, psí či medvědí. S nadhledem vzpomínajícího dobrodruha popisuje práci, samotu a fyzické výkony, které by málokdo zvládl. A ten velesrub na břehu jezera...

5 27.02.2022

Silný a krásně napsaný příběh a to zařazení do dětské literatury je velmi omezené škatulkování.
Starý svět, který zmizel, a mně je smutno, že nemáme na výběr.

"Měla své ulo a jehly, sáně, stan a svět svých předků. A jednoduchost tohoto světa se jí zamlouvala. Nebylo těžké mu porozumět. Tady venku chápala, že i ona patří do obrazu měsíce, hvězd, neustálého vzniku a zániku života na zemi. Dokonce i sníh byl teď její součástí, nechávala ho roztát a pila ho."

10 21.02.2022

Má první kniha od Leoše Šimánka, nečekaně nalezena v knihovně synovců. A rozhodně ne poslední, od první věty mě fotografie i text vtáhly do života v kanadské divočině. A přestože není vyprávění nikterak detailní, cítím to bohatství tamní přírody a plnost života, ať už je to v lesních borůvkách, brusinkách, rybízu (i ten černý roste v kanadském lese, což jsem netušila), v množsví ryb v jezeře. Na konci knihy mi bylo stejně jako autorovi s rodinou líto, že kanadský domov opouštějí, ale cesty a dálky volají...

8 21.02.2022

Není to mytologie ani kovbojka, jsou to zdařile napsané příběhy z oněch divokých časů propletené indiánskými mýty a šamanismem. Přestože občas vyprávění sklouzlo do přílišného fantasy, které mi tam nesedělo (vodní příšera, kojot na obláčku), právě propojení dobrodružného příběhu s nadpřirozenem a tajemnými postavami má to správné kouzlo (a moudrost).
První povídka mě dostala, druhá rozesmutnila, třetí byla už trochu překombinovaná, jako celek velmi pěkné.

5 21.02.2022

První (Andělíčkářka) a poslední (Světlo z Pauliny) povídka se mi líbila nejvíce, propojení starého, ukončeného a moderního, nostalgická vzpomínání. Úplně bych si odpustila povídku Rodinná sešlost, ale celkově se sbírka příjemně čte, rozvzpomíná. Velmi zajímavé ilustrace. Líbí se mi, v jednoduchých rysech zahrnují vše podstatné.

"Srůstáme s půdou, krajem a krajinou. Kořeníme na věčné časy. A potřebujeme se domova znovu dotknout."

10 21.02.2022

Mám ráda Kerstin Ekman a moc dobře vím, že lov losů k severnímu Švédsku patří, několikrát jsem na něj narazila (bohužel, byla to velmi hlučná a nepříjemná setkání)... Je to jedna z mála věcí, které mi v těch místech nedělají dobře a stejně tak mi vadí o nich číst.
Popisy krajiny i prostředí jsou i v této knize mistrně zachyceny, ale ten život a mentalita lovců jsou až příliš detailní.
Nedočteno, ale nemůže za to kniha...

Kniha obsahuje moc pěkné fotografie, které mě přenesly zpět do jizerského vandrování. Básně jsou velmi vzletné, což se dá vzhledem k době napsání očekávat, některá slovní spojení mi neseděla, naopak vysoce hodnotím poslední báseň Přání.
A jak se říká: Jizerky jsou srdcovka...

4 15.02.2022

Už se stává nutností si jednou za pár týdnů dát pořádnou dávku Gamache. Uklidnit knihomilskou duši a mysl. Abstinenční příznaky nastávají krátce po dočtení.

Hlavní příběh hraje i v tomto díle prostředí a atmosféra, tentokráte tajemný klášter na břehu jezera schovaný v podzimní mlze... a hudba, z těch popisů pocitů a hloubky mrazilo i mě. Louise Penny píše stylem, kdy přiběh neprobíhá jako rozmazané nejasné kulisy, spíše jako přesný film odehrávající se kolem a stránky knihy doslova ožívají.

"Lidi umírají po troškách, v sérii petites morts, malých smrtí. Přijdou o zrak, sluch, nezávislost. To jsou ty fyzické. Ale existují i další. Méně zřejmé, ale osudnější. Ztratí srdce. Ztratí naději. Ztratí víru, zájem a nakonec ztratí i sami sebe."

24 15.02.2022

Některé rozhovory se mi líbily, jiné mě neoslovily, a to hlavně ty starší, politicky zaměřené (ekologie je aktuální stále, ale politická scéna 20 let stará už ne).
Postupem čtení mi rozhovory začaly splývat, jsou si hodně podobné. Více mi vyhovují vycházející jednotlivě v 7G.

6 06.02.2022

Čas od času si ráda zavzpomínám na temná zákoutí Istanbulu, jeho živoucí atmosféru, noční život i známé melancholické naladění, a k tomu je nejlepší Orhan Pamuk. I v této knize je duše města výborně zachycena se všemi problémy, změnami, špínou, betonem, ale i lidskostí. Samotný příběh hraje roli vedlejší, v určitých chvílích jsem hrdinu Mevluta brala spíše jako průvodce než jako hlavní postavu.

"Připadalo mu, jako by staré, mechem obrostlé zdi města, historické kašny popsané krásnými písmeny, dřevěné domy, které hnily a nakláněly se, až se o sebe opíraly, shořely, byly zbourány, rozplynuly se vniveč a nové ulice, betonové stavby, obchody s neonovými světly a činžáky, jež je nahradily, byly vystavěny tak, aby působily ještě stařeji, děsivěji a nesrozumitelněji. Ono místo, jež znal jako město, pro něj přestalo být prostorným domovem a proměnilo se v bezbožné prostranství, kam každý, kdo se namanul, přidával nekonečné množství betonu, ulic, dvorů, zdí, chodníků a krámů."

Dodnes si pamatuji, jak mi po návratu z Istanbulu připadala Praha prostorná, vzdušná, malá.

Orhan Pamuk je výborný spisovatel a kniha je opravdu dobře napsaná, jen je mi ten jeho přeplněný svět čím dál vzdálenější...

8 06.02.2022

Kniha je psána jednouchou poetikou, přitom vysvětluje pro mě složité a málo pochopitelné stavy a věci. Při čtení jsem si představovala, jak je možné, že se hluchosplepý člověk může tak dobře začlenit do života, mít sílu, odhodlání se učit (a že to nebylo jednoduché) a dotáhnout to tak daleko, vystudovat Harvard, naučit se několik světových jazyků a vůbec vnímat více a rozsáhleji než mnoho lidí bez smyslového omezení.
Především část o studiu a knihách mě oslovila. Velmi silná, inspirativní a zajímavá výpověď, kterou doporučuji především kvůli autorčině osobnosti.

"Víte, co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět."

„Úžasné bohatství lidské zkušenosti by ztratilo něco ze své odměňující radosti, kdyby neexistovaly hranice, které je třeba překonat. Hodinka na samém vrcholu hory by nebyla ani zpolovic tak nádherná, kdyby nebylo nutné překlenout tmavá
údolí.“

12 03.02.2022

Při čtení Vykořeněných jsem si prošla zajímavým vývojem: po prvních nekolika kapitolách mi cukaly koutky, hlavní postavy modroocí samotáři atletické postavy se zálibou v běhu versus ďábelský rudooký katolický farář polského původu burcující dav ke špatnostem.
Pak mě příběh na chvíli zaujal, vzpomínky na minulost, popis okolí a atmosféra pohraničního městečka, kterou autor umí opravdu dobře vykreslit. Ale jen na malou chvilku... Následně jsem se ztratila v návalu akčnosti a došla k závěru, že je kniha plná nenávisti, a to nejenže na ni poukazuje, ale hodně ji i rozdmýchává... a dočetla ji s pocitem, že autor přehání, příběh je plytký a jednostranný.

Den na to jsem náhodně četla starší rozhovor s Ludvíkem Kuncem, který měl chalupu poblíž míst, kde se děj Vykořeněných odehrává, ve kterém popisuje problémy s místními myslivci i podnikateli kvůli ekologii. Podobnost praktik (jen těch počátečních) čistě nenáhodná...

8 31.01.2022