pajaroh komentáře u knih
Většinou se v mytologii nevyžívám a spíše ji beru jako částečně historický zdroj, ale tento příběh má v sobě něco, co rozvibruje duši a zanechá touhu hledat to, co s Ogem odešlo... volnost, krása a beznaděj.
Uznávám, hlavní postavy sobí policie nejsou nikterak blízké a ty gramatické chyby bolely. Na druhou stranu je dobře a zajímavě popsáno prostředí Laponska, typologie místních obyvatel, naznačené politické problémy s ropným průmyslem v "dokonalém" Norsku. Vzhledem k tomu, že mi bylo líto, když jsem knihu dočetla, se nechávám unést a dávám 4*.
Velice příjemný a čtivý příběh s nádechem drsné romantiky Jacka Londona nikoliv o vlcích, ale o lidských šelmách.
Moc pěkná zamýšlení výjimečného člověka o životě, lidských vztazích, osobní víře... Každá kapitola nutí k pohledu na téma z vlastní perspektivy... Černobílé fotografie podtrhují melancholickou vlnu, ale tak krásně podzimně melancholickou.
Doporučuji shlédnutí jedinečných dokumentů pana Špáty (především Lidé z hor, Láska, kterou opouštím...).
Skvělá kniha, stylem mi připomíná spisovatelku Ljudmilu Ulickou. Syrovost až surovost všedních dnů je krásně popsaná, s postavami čtenář soucítí a stejně tak je odsuzuje... život sám. Beznadějnost přežitého života na jednom sídlišti za komunismu je tak blízká.
Kniha je přínosná z hlediska přiblížení života hokejisty Bohumila Modrého, o Jáchymově a uranových dolech přináší spíše jen zkratkovité a známé informace. Ano, je to sice román, ale literárně nijak nevyniká, přeskakuje mezi jednotlivými osudy a místy a bohužel se nedaří proniknout k žádné postavě hlouběji. Škoda, že na tohle téma je tak málo dostupné literatury...
Šílené, krásné. Lze číst jen jednou, ale stojí za to.
Krásná kniha, vůbec nejlepší ze série běžeckých a sportovních, jaké jsem kdy četla.... i když - je vůbec o běhání? Není spíše o tom, jak důležité je najít si svou cestu, ať už extrémním či poklidnějším způsobem, jak důležité je poslouchat své instinkty a nezapadnout do ubíjející všednosti. A především jak důležité je naučit se pokoře. Tato kniha je více o životě než o běhání, i když v případě autorky je běhání život... přinejmenším je o běhání za svým snem.
Rádoby vědecké pasáže prokládané životem hlavního minihrdiny mě bavily od začátku až do konce, který byl dosti nečekaný, což je velké plus, jelikož dějová linie spadala k tomu očekávanému... které nepřišlo. Velice povedené dílo.
Přestože psychologický thriller nepatří mezi mé oblíbené, kniha mě zaujala popisem prostředí ve spojení s vnitřními stavy hlavních postav. Doporučuji především všem, koho oslovila specifická atmosféra Islandu a přístup obyvatel k nepředvídatelným přírodním podmínkám a nadpřirozenu. Přesně o tom to je.
Laskavé i smutné příběhy psané s láskou k přírodě a ke zvířatům. Jen ten styl, ten mě bolel, vyprávění je vystavěno na přímé řeči, popisů a detailů málo. Občas jsem se ztrácela.
Ta délka knihy byla "tak akorát", abych ji dočetla a neodložila. I když je téma i prostředí zajímavé, autorův mdlý, nevýrazný styl mě opět uspal do čtenářské nespokojenosti.
Neurazí, čte se díky pěknému stylu a jazyku příjemně, ale v hlavě ani v srdci tato kniha nezůstane.
Ne že by to bylo nezajímavé čtení, ale já této autorce její příběhy a jednání nějak nevěřím. Hlavní postavě dcery půlku knihy vstávají vlasy hrůzou na hlavě, neustále se děsí, hysterčí, bojí, umírá od leknutí či strachu a pak najednou takový zvrat a všechno je vlastně v pohodě, odhazuje předsudky a jde jiným plnit sny. Vztahy nefungující po desetiletí se vyjasní. Psychické problémy související s poruchou příjmu potravy jsou jen tak vykoplé do děje bez hlubšího vysvětlení, vyústění...
Ne že by nemoc blízkého neměnila pohled člověka na život, ale popsáno je to v této knize hodně na sílu.
Nicméně kniha je povedenější než autorčina Cesta na sever.
K předchozímu výstižnému komentáři od Set123 snad ani nemám co dodat. Knihu jsem četla (spíše náhodně předčítala) v originále, tedy za textem nešlo neslyšet Cohenův specifický hlas a vidět jeho osobnost (nejen z ilustrací). Paperbackové vydání se mnou prožilo pár týdnů - je to na něm znát - a asi ještě nějaký ten čas prožije.
(A samozřejmě některé texty jsem prostě nepochopila nejen kvůli nemateřskému jazyku, ale to ani není třeba... možná jednou).
Traveling light...
Autorčina Paní plukovníková mi dala zabrat a nelíbila se mi.
Knihu Řeka jsem si pořídila kvůli tématu a místa, kde se odehrává a které mě opravdu zajímá. A rychle jsem podle odtažitého až hrubého stylu zjistila, že se jedná o tuto autorku. Nesedly jsme si a ani do půlky knihy jsem to nepřekonala, odkládám nedočteno. Nejsem zastáncem dočítání knih za každou cenu, tolik různých stylů a názorů a co jednomu sedí, nemusí druhému.
Křesťanství pod ledovcem je dle mého o pohanství pod ledovcem, sympatické. Čteno podruhé a kniha se mi líbila o trochu více, asi o těch několik dní, které jsem na specifickém poloostrově Snæfellsnes mezi prvním a druhým čtením procestovala.
A mezi těžkým realistickým dílem Halldóra Laxnesse tato vyniká filozofií i jakousi lehkostí přijímání životních příhod a rozdílných názorů. Nicméně se spisovatelem nejsme na stejné vlně, byť mám starší islandskou literaturu velmi ráda.
Vělmi pěkné povídání Dobroběžníka, které se nezaměřuje na praktické detaily cestování a trasy, ale popisuje to důležité a podstatné. Textu není mnoho, ale výmluvně a naprosto dostatečně ho doplňují fotografie.
A jelikož další knihu Marek Jelínek zatím nenapsal, jdu se podívat na (nejen) jeho dokument o Africe.
"Aby se člověk otevřel tak nějak víc světu, a hlavně sobě, cestovat o samotě je nejlepší možný způsob, jak toho dosáhnout."
Velmi lyrické a pro mě nesourodé útržky myšlenek, pocitů, popisů osob a málo ze zmíněných rumunských Karpat.
Tato filozofie je mi blízká, forma už méně, vysvětlující poznámky, předmluva i celkové zpracování jsou povedené, jen jsem na básně pohlížela spíše ze studijního hlediska, což asi není v tomto případě ten nejlepší přístup. Přišly mi hodně podobné, opakování řečeného.