Pavlaj komentáře u knih
Velmi dobrá četba, jen je potřeba dávat pozor, protože je tu veliké množství postav. Také je třeba říct, že knížka není ani tak o samotném potopení Lusitanie, jako o politice okolo. Mapuje situaci v britské Admiralitě, na půdě USA i v Německu v období ponorkové války a vysvětluje, jak se rozhodovalo o tom, zda USA vstoupí do války. Popisuje i následné vyšetřování tragédie, s tím související cover-up a dezinformace. Spíš než na osudy obětí nebo přeživších se soustředí na ty, kdo o Lusitanii rozhodovali a kdo ji svými pokyny nasměrovali do náruče U20.
Je také nutné dodat, že úhel pohledu, který autor zastává, byl prý historiky hojně kritizován a jeho vylíčení událostí a „viníků“ je dost jednostranné.
Historická detektivka z Jizerek s použitím místních motivů je super nápad, autor určitě psát umí, používá zajímavý, barvitý jazyk, ale podle mého názoru by to chtělo ještě nějak popracovat na logice děje a konzistentnosti postav.
Vilém se na začátku chová jako macho, který „nemá trpělivost“ s bojácným kaplanem, aby se v druhé kapitole proměnil v snowflake, která se bojí vlastního stínu. To samé doktor: pořád se blbě hihňá, ale najednou „oči má ledové“. Ty hlavní postavy mi nedávaly smysl ani jedna. Nerada kritizuju autory, protože já neumím napsat nic, ale celé to bylo takové přehnané, přepjaté, exaltované.
Krásné popisy lesů a jezer, velmi málo děje. Seznam ptáků a zvířat, které na výpravách potkali. Na rozdíl od Waldena skoro žádné filosofické myšlenky. Vlastně jsou ty popisy po čase dost nezáživné, ale dočetla jsem až do konce a času stráveného u knížky nelituji. Je to vhled do osobnosti autora, který se ukazuje jako zvídavý a vnímavý pozorovatel, zapálený do poznávání přírody i myšlení a zvyků původních obyvatel Ameriky. Ten popis indiánských průvodců o autorovi prozrazuje hodně – zajímá se o jejich kulturu, způsob života, ale zároveň si je neidealizuje. Prostě je vnímá jako bytosti sobě rovné, se svými kladnými i zápornými stránkami. Za tento postoj v roce 1860 klobouk dolů.
Podle Chatbot AI se stav mainských lesů od Thoreauových časů zas tak moc nezměnil a lesy stále pokrývají 89 % území Maine. Doufám, že to tak opravdu je.
Panský dům mě moc nechytl, a „Nebe“ jsem koupila jen kvůli africké exotice (a taky že byla ve slevě). A nakonec nelituji. Autorce se krásně povedly popisy Tanzánie, Zanzibaru a tamější nádherné přírody. Z celé knížky dýchá láska k Africe a jejím obyvatelům, takže se dá odpustit, že je to nenáročná romanTIka a že kdo si přečte anotaci na přední klopě obálky, ví předem, jaký bude konec.
Uf. Drsné. Ale výborné. Přirovnání k Londonovým povídkám asi sedí, i když některé příběhy mi svými konci připomínaly spíš Flannery O´Connor. Zdaleka nejlepší mi přišla povídka Hornův mys – tak silná, že mi při čtení bylo skoro fyzicky nevolno. A Láhev pálenky – studie zločinu a následné viny. Až si říkám, jestli opravdu musím dočítat Dostojevského Zločin a trest, se kterým se trápím už roky, když tady je to samé fantasticky podáno na deseti stranách.
Malý formát je skvělý do MHD.
Velmi dobré, čtivé. Jako průvodce při návštěvě Paříže skvělé, jako vzpomínání na město nad Seinou taky. Do pěti hvězdiček chybí mapky – člověk by nemusel polohu jednotlivých míst tahat z paměti nebo dohledávat v aplikacích.
Nebýt Čtenářské výzvy, tak o sérii pařížských průvodců od Jiřího Žáka vůbec nevím.
Poprvé jsem četla dávno, když mi bylo dvacet. Asi jsem to tehdy moc nepochopila, protože mi knížka úplně vyšuměla z paměti. Teď, po mnoha letech, napodruhé. A on je to takový skvost! Tím nechci říct, že jsem tentokrát úplně všechno pochopila. Ve všech těch absurdních situacích a obrazech, o kterých se v Kolíbce píše, vidím kritiku náboženství, politiky a sebestředného amerického vnímání světa. Tak snad to tak je. Nádherný jazyk je perličkou na dortu.
„Strávil jsem noc se Sandrou. Vlastní duše mi smrděla jako připálený kočičí kožich.“
„Mrtvá kočka měla na krku cedulku. Stálo na ní: ´Mňau´.“
Moc mě to bavilo.
Já jsem úplně spokojená. Krásný román o dějinách Kalifornie a o americkém snu. Jak píše v komentáři Koka, Kalifornie na přelomu 19. a 20. století zaznamenala bezprecedentní rozmach. Její historie je v mnohém specifická a dobrodružná: zlatá horečka, ničivá zemětřesení, silné menšiny jako Číňané a Mexičani, obrovský průmyslový rozvoj, počátky aviatiky i filmového průmyslu. To všechno je v Nové zemi zachycené, s důrazem na „melting pot“ Italů, Židů, Anglosasů i Číňanů. Na reálných životních příbězích s reálnými vztahovými linkami. Žádné harlekýnské romance.
Velmi podobný román z přibližně stejné doby je Kalifornské zlato od Johna Jakese.
To když tak o víkendu uklízíte, vezmete náhodou do ruky svou oblíbenou knížku, za hodinu a půl se najdete na podlaze i s knížkou, kterou jste přečetli až do konce, na tváři máte debilně šťastný úsměv, protože už jste ji sice četli mockrát, ale svině pana Hamrlíka i nešťastný holič Kubíček pořád neztratili kouzlo. A to je pravda pravdoucí, a kdyby Karkulin říkal něco jiného, tak mu pranic nevěřte!
Zatím jsem nepotkala nikoho, kdo by o svém dětství řekl, že bylo šťastné a idylické. Spíš všichni vzpomínají na ústrky, křivdy a nespravedlnosti. Většina z nás ale asi může děkovat osudu, že jsme neprožili dětství v rodině Landovských. Přes autorčin sympatický pokus o nadhled a humor mi z toho šla hrůza po zádech. Rozhodně stojí za přečtení.
(SPOILER) Nešťastná žena, toužící v časech, které ženám nepřály, po nezávislosti a svobodě? Nebo zdatná manipulátorka, která svými intrikami zničila muže, co ji chápal a pokusil se jí chránit?
Takový milý, příjemný příběh, který mě zaujal atmosférou thatcherovské Anglie a přednáškami o hudbě. Příběh nic extra, ale hudební vsuvky a tipy jsou fajn.
Vyrostla jsem na mayovkách a Tekumseh mě v dětství minul. Asi dobře, je to spíš čtení pro dospělého. Pro někoho jako jsem já, v kom mayovky zažehly zájem o nejstarší historii US, je příběh slavného šavanského náčelníka must-read. Sice pozdě, ale přece, si doplňuji díry ve vzdělání.
I když Tekumseh v boji proti bílým neuspěl, zůstal aspoň jeho příběh, legenda a inspirace. Těším se na pokračování.
Úžasné a skoro, jako Bohdana, nemám slov.
Asi nemá cenu zdůrazňovat, co už bylo v mnoha komentářích napsáno - hloubka postav, jejich reálnost, nikdo není jen černý nebo bílý, krása jazyka.
Kromě silného příběhu tří generací jedné rodiny se mi strašně líbí, jak Alena Mornštajnová popisuje život za totality. Jak jenom pár slovy a jakoby mimochodem dokáže zachytit ten tehdejší všudypřítomný mravní úpadek a marast. Tím mi přišel výjimečný Hotýlek, a Tiché roky také.
Extrémně detailní reportáž o tom, jak jsme usnuli na vavřínech, jak politici kupili jednu chybu na druhou a jak populisti neumějí řešit krize (a nikdy to umět nebudou, protože nemají vizi, mají jenom průzkumy veřejného mínění).
První díl Pandemie, který jsem četla na jaře 2021, mi zafungoval jako skvělá psychoterapie a „vyčištění“ mysli. U čtení druhého dílu se mi spíš vrátil všechen tehdejší vztek. Vztek na debily, kteří neumí matematiku a nechápou, že epidemie musí řešit epidemiolog, na média, která nechala vyjadřovat se k epidemii kdejakého zubaře i na rádoby „odborníky“, jejichž arogance je vede k tomu kecat do všeho, včetně toho, o čem nevědí ani zbla. A zjistila jsem, že spoustu věcí z té doby (je to přitom jenom něco přes tři roky) už jsem úplně zapomněla. Třeba ten kolotoč ministrů. Asi jsem to diletantství ze zoufalství radši vytěsnila.
Vynikající novinářská práce, myslím, že hodnota obou dílů bude vzrůstat s časem.
Ano, přečtené za pět minut, je to útlá knížečka s pár obrázky a pár odstavci textu. Přesto nelituju ani koruny, kterou jsem za ní utratila.
Jeden novinář mi kdysi řekl, že fotka utonulého syrského chlapečka úplně změnila jeho pohled na uprchlickou krizi. Tak silná ta fotka byla. Tělíčko tříletého děcka vyplavené na pláž symbolizovalo zmarněné naděje tisíců uprchlíků, kteří doufali v šťastnější budoucnost pro svoje děti.
Můžeme mít různé názory na ekonomickou migraci, ale nikdy nikdo by neměl zpochybňovat právo na bezpečný azyl pro uprchlíky před válkou. Doufám, že všechny ty, kdo zlehčovali utrpení Syřanů, si najde karma (a Putina a Assada taky).
Godspeed, Aljane. Snad už jsi v nějakém lepším světě.
Fasta mám docela ráda, ale tohle dílko mě moc neoslovilo. Rozsah 40 stránek, psané spíš pro děti. Moc prvoplánově oslavné a patetické.
P.S. Zpětně jsem zjistila, že příběh má reálné základy, což ho činí zajímavějším.
Přečteno na doporučení mé dcery, které tahle knížka jako náctileté učarovala. A taky protože je v seznamu 1000 a jedna knih, které máte za život přečíst.
Možná jsem čekala o malinko víc, ale to je asi tím, že jsem před čtením už znala film. V tomto případě, troufám si říct, kniha oproti filmu moc nového nepřináší. Ani lyrický jazyk, ani lepší prokreslení postav nebo košatější děj. Ale rozhodně je to zajímavá exkurze do světa japonských společnic a Japonska vůbec.
Knížka rekonstruující básníkův (bohužel velmi krátký) život uvádí jeho tvorbu do dobového kontextu. Pro milovníky Hrabětovy poezie must read.