Pavlina50 komentáře u knih

Další z šokujících knih, po přečtení které jsem automaticky na internetu začala vyhledávat fakta kolem této církve (i když pojem církev mi v této souvislosti přijde trochu nepatřičný) a učení a principů dianetiky. Ne z důvodu, že by mě tyto myšlenky oslovily, ale právě z důvodu opačného.
Jako člověk, který stojí (snad) pevnýma nohama na zemi prostě pořád nemůžu pochopit, co člověka dokáže dohnat až do takové situace, že propadne tomuto naprosto legálnímu systému vymývání mozku a manipulaci s lidským myšlením.
Toto ale není případ vypravěčky příběhu, protože ta se do tohoto prostředí už narodila a my tak sledujeme její život od dětství až po konečné procitnutí a objevení skutečného světa. Příběh se mi zdál chvílemi až nereálný, zejména v jejich dětských letech, kdy povinnosti a požadavky kladené na tyto děti vzhledem k jejich věku, mi přišly až neuvěřitelné.
Nejděsivější na tom je to, že se jedná o příběh skutečný, žádný výplod fantazie autorky. Jenna si rozhodně zaslouží obdiv, že i přes úporné snahy a vliv svého okolí dokázala tento omezený a lživý svět prohlédnout, našla v sobě dostatek síly a odhodlání se vzepřít a nebála se začít úplně od nuly v reálném světě, který vlastně poprvé poznala až ve své dospělosti.
Jednu hvězdičku ubírám zejména za začátek knihy, kde jsem se v důsledku velkého množství mě neznámých jmen, rodinných vazeb a nových pojmů hůře orientovala, což se ale s přibývajícími stránkami naštěstí brzy změnilo a knihu jsem dál až do konce přečetla jedním dechem.

2 15.01.2021

Pro mě nečekaně nádherná kniha! Neuvěřitelně čtivá, opět velké lidské osudy okořeněné špetkou fantasy literatury. Drsný ale krásný příběh jedné rodiny ze zapomenutého kraje, život které osudově ovlivňuje tajemná postava „Nikdo“. Líbí se mi, že autorka ponechává identitu této postavy zcela na fantazii čtenáře, každý za ní může vidět něco jiného. Iveta Pačutová je pro mě zjevení, stylem a způsobem psaní ji považuju za takovou slovenskou paní Mornštajnovou. Doufám, že napíše více knih, protože tato kniha se mi dostala hodně hluboko pod kůži.

12 15.01.2021

Byť už zdaleka nejsem díky věku cílovou skupinou, pro kterou byla kniha napsána, přesto jsem se do ní pustila. Víceméně pro účely čtenářské výzvy č. 11, do které mi perfektně zapadla. Svět dystopických a antiutopických příběhů pro mladší generaci mi ale není zas tak vzdálený a neznámý, poznala jsem ho díky dceři, a tak jsem se seznámila se sériemi Hunger Games, Divergence, Labyrint a dalšími, byť jen ve filmové podobě. A nemůžu říct, že by mě to nezaujalo. Myšlenka knihy Oškliví mi sice na první pohled přišla jako dost velká hloupost – rozdělení světa podle krásy mi přišlo trochu za hranou, ale postupně jsem jí přicházela na chuť. A s každou přibývající stránkou mě ten svět vlastně začal bavit víc a víc. A když jsem popustila uzdu fantazie, potlačila logiku a nechala se unést příběhem, už mi zdaleka tak hloupá nepřipadala. Ono vlastně spousta těch myšlenek byla docela zajímavých, i s ohledem na dnešní dobu, kdy je kult krásy všude kolem nás docela nezpochybnitelný a právě zrovna na mladší generaci má někdy i docela zhoubný vliv.
Dokonce jsem byla překvapená, že i v takové knize najdu spoustu zajímavých dialogů a docela originálních myšlenek:
...„Jo, jo, tohle znám. Každý soudil toho druhého podle jeho vzhledu. Vyšší lidé dostávali lepší práci ….a lidé se zabíjeli třeba i k vůli tomu, že měli jinou barvu kůže.“ Tally zavrtěla hlavou. I když jim to ve škole často opakovali, nechtělo se jí tomu věřit. „A že teď lidé vypadají stejně? Je to jediný způsob, aby si byli rovni.“.....

Po přečtení knihy je mi jasné, že zcela překvapivě mě teď určitě čeká druhý díl...přece si nenechám ujít, jakým způsobem dál krása ovlivní hlavní hrdinku.....

„Proč nás to neučili v dějepisu?“ David ztišil hlas. „Možná nechtěli, abyste si uvědomili, že každá civilizace má svoje slabiny. Vždycky existuje něco, na čem jsme závislí. A když nám to pak někdo vezme, zbude jen příběh, který se pak učí na hodinách dějepisu.“ „Nás se to netýká“, opáčila. „Obnovitelná energie, udržitelné zdroje, stabilizovaná populace.“ „Nemusí jít jenom o ekonomiku, „ řekl, „slabostí může být i myšlenka“.

4 15.01.2021

Tak toto nebyl můj šálek kafé. Jednotlivé fejetony byly sice docela prima, ale kniha jako celek už mě prostě nebavila. Možná právě to byla chyba...že jsem ji četla v kuse. Kdybych asi četla třeba jen jeden fejeton denně, jakoby takovou časopisovou formou, nepřišlo by mi to tak nudné. Jsem prostě spíš "příběhový" typ...baví mě to, kde se něco děje, kde je napětí a hlavně kde je právě ten příběh. Oceňuju moc hezké ilustrace, ale kniha jako taková je pro mě naprosto zapomenutelná.

3 15.01.2021

Někdy z legrace říkám, že tato kniha byla zásadní a zlomová pro můj nynější pohled na svět.
Četla jsem ji už hodně dávno, vlastně ihned v roce jejího prvního vydání u nás, ale i dnes ji i dojem z ní mám v hlavně naprosto živý.
Je to neskutečně strhujícím způsobem napsaná kniha, která nenechá čtenáře vůbec vydechnout. Závěr každé kapitoly vlastně končí takovou informací či otazníkem, že prostě musíte číst dál. Pamatuju se, že jsem četla bez přestání a dočetla ji ve čtyři hodiny ráno. Nevyspalá, s červenýma očima, ale šokovaná, plná dojmů a emocí.
Svým způsobem je to obyčejná detektivka, ke které ale Brown našel a geniálním způsobem využil neskutečně zajímavou zápletku.
I když jsem byla vždycky spíše ateista a k biblickým tématům jsem se stavěla spíše laxně, přece jenom jsem do té doby principy katolické víry považovala za něco, co se prostě nezpochyňuje. Buď jim člověk chce věřit nebo ne. Nic mezi. A najednou přišla tato teorie....vlastně normální, lidská a uvěřitelná...proč by to tak nemohlo být? Všechno to do sebe krásně zapadalo. A k tomu všemu ty reálie – zejména Paříž...možná by měl Brown za takovou propagaci turismu dostat minimálně její čestné občanství.
Obrovská popularita této knihy nastartovala vznik velké vlny nových knih, které se věnovaly obdobným tématům, mnozí autoři se snažili vytvářet různé konspirace už v kdejakém biblickém tématu, ale žádná z nich už tuto u mě nepředčila.
A proč knihu považuju u sebe za zlomovou? Je to samozřejmě tím tématem.
Nastartovala totiž můj zájem o historii tohoto období a hledání skutečných fakt a reálných podkladů v biblických tématech, což mě od té doby nepřestalo bavit a zajímat.
Toto dílo zcela určitě nepatří mezi umělecké a literární skvosty, je to ale skvěle napsaná, oddechová a komerční záležitost pro velké masy, ovšem tvrdím, že geniálně vymyšlená. Nelze ji posuzovat ani z hlediska faktů (je to román, ne literatura faktu), myslím, že Brown chtěl prostě napsat poutavý nenáročný román, který zaujme široký okruh čtenářů, a to se mu bez pochyby zdařilo.

13 15.01.2021

Naprosto se ztotožňuju s Lucií311 ze dne 2. ledna - nebudu opakovat její slova, ale dojem z této knih jsem měla úplně stejný.

7 15.01.2021

K paní Mornštajnové jsem se dostala přes geniální Hanu, okamžitě jsem věděla, že asi nevynechám žádnou její knihu. Hotýlek se mi do rukou dostal jako druhý a jen mi toto potvrdil. Troufám si říct, že se mi líbil ještě víc než Hana, i přesto, že právě Hanu považuju za opravdovou literární perlu. Možná to bylo tím, že Hotýlek je méně syrový a krutý, ani jeho hrdinové sice nejsou oproštěni od tragických osudů, ale přesto se jeho krutost s Hanou nedá srovnávat.
Je to další generační sága s důmyslně propracovaným propletencem postav a jejich osudy, a to na pozadí historických a společenských změn.
Literární „jazyk“ paní Mornštajnové mě velmi baví. Líbí se mi, že píše jednoduše, bez různých kudrlin a zbytečných a zdlouhavých popisů, které mě u spousty jiných knih vadí.
Hotýlek mě nadchnul, pro mě je to asi překvapivě nejoblíbenější kniha autorky.

14 15.01.2021

Co ještě napsat ke knize, která tady má už skoro pět tisíc hodnocení a přes tisíc komentářů?
Je to prostě bestseller, který se málokomu, kdo rád čte, vyhne.
Kniha mě okamžitě vtáhla do děje, už od začátku mě pohltila a tak jsem četla a četla a nemohla od ní odejít, protože jsem nechtěla přetrhnout tu nit a přerušit ji realitou kolem sebe.
Děj je zasazen do kraje moravských Kopanic, mezi jeho tajemné, ale přitom reálné a respektované obyvatelky, obdařené znalostmi a i určitými magickými schopnostmi, pomocí kterých pomáhají lidem. Samotný děj a osudy hlavních postav jsou sice téměř úplně smyšlené, ani postavy nejsou (až na výjimky) reálné - nebo reálné jsou spíš jen jména některých postav. Knihu ale vnímám jen jako skvěle napsanou románovou fikci. Dokážu si představit, že spoustu lidí, ať už jsou to potomci nebo rodina „bohyní“, nebo těch, kteří je v reálu znaly, tato kniha musela velice popudit kvůli její nepravdivosti, ale o tom tady nechci spekulovat. Nebudu posuzovat knihu ani z pohledu etiky a už vůbec nechci kvůli tomu ani soudit nebo moralizovat samotnou autorku.
Je to skvěle literárně zpracovaná kniha, poutavě psaná, plná tragických osudů a silných příběhů. Vůbec mi nevadily ani pro někoho možná nezáživné citace z archivních dokumentů. Pro mě právě dokonale dokreslovaly atmosféru té doby.
Žiju nedaleko tohoto kraje, takže jsem samozřejmě toto prostředí navštívila i osobně. Domek poslední „bohyně“ jsem ale záměrně nenavštívila. Dnes už je to bohužel jen o komerční propagaci, která využívá obrovské popularity a zvědavosti, kterou kniha vyvolala. Se skutečnými hodnotami „bohyní“ to už nemá moc společného. To lze jasně vytušit i z reakcí původních obyvatel, kteří dobře ví, že moudrost, umění a tajemství okolo těchto žen by měly zůstat raději skryty. Už jenom z úcty k nim a k jejich schopnostem.

22 15.01.2021

Upírská tématika nepatří mezi témata, které bych vyhledávala, ale vzhledem k tomu, že je to King, chtěla jsem to zkusit. Rozhodně nelituju - napínavá kniha s dobře vykreslenou atmosférou, městečku Salem bych se opravdu raději obloukem vyhnula. Nakonec jsem ale tedy zkousla i ty upíry, i když mě trochu mrzí, že King tu zápletku nerozuzlil trošku v jiné rovině.

1 15.01.2021

Dystopie docela vyhledávám, baví mě je číst. Většinou mě hodně děsí život, jaký v těchto knihách jejich postavy prožívají, a pak mě děsí ještě víc myšlenky ohledně naší reálné budoucnosti a obavy, jestli se třeba něco podobného se světem opravdu nemůže stát. Nejinak to bylo i v této knize. Na to, že byla napsána už v roce 1920, byl její děj opět opravdu velice překvapivý a aktuální. Zamjatin zřejmě patřil do řady dalších velkých vizionářů. Bohužel jsem nemohla zkousnout tu její formu, bylo to pro mě moc těžké a namáhavé čtení, dočetla jsem ji s velkým sebezapřením.

5 15.01.2021

Moje první Agatha. Její příběhy znám jen z televizního nebo filmového zpracování, stejně jako tento její případ. Teda....myslela jsem si, že ho znám...Viděla jsem ho před hodně dlouhou dobou a pamatovala jsem si jen některé scény, nicméně pachatelem jsem si byla jistá. Proto jsem se do knihy pouštěla spíš jen ze zvědavosti, jak Agatha píše, jak je čtivá apod., zejména jsem ale cítila velkou ostudu, že neznám ani jednu její knížku. A výsledek? Opravdu jsem si pamatovala jen velice málo, vrahem byl totiž úplně někdo jiný, než o kom jsem byla přesvědčena! Takže nejenže, že se mi kniha moc dobře četla, děj hezky plynul, nebyla tam žádná zbytečná hluchá místa, všechno do sebe perfektně zapadalo, navíc jsem tedy nebyla ochuzena ani o ten bonus, což je u detektivek nenahraditelné, a to překvapení v podobě pachatele. Byla to tedy moje první, ale určitě ne poslední Agatha.

9 15.01.2021

Tak tuto knihu bohužel neumím a nemůžu posoudit zcela nezaujatě a objektivně. Miluju totiž tenis a naproto nekriticky i tyto jeho dvě ikony. Snažím se je sledovat nejen na kurtech, ale oba mě moc zajímají i z hlediska lidského, protože právě i kvůli jejich sebeprezentaci, jednání a chování mimo dvorce jsem je začala tak obdivovat. Kniha nás čtenáře střídavě seznamuje s různými útržky z tenisového i osobního života obou těchto dnes již živoucích legend, srovnává jejich osobnosti nejen z pohledu tenisu, ale i z toho lidského. Dostáváme zde také spoustu informací z tenisového zákulisí, se kterými se běžný tenisový fanda zas až tak běžně nesetkává (zákulisí hráčské rady ATP, proces dopinkových kontrol apod.), prostor zde má také spousta dalších velkých jmen z tenisového života, ať už další tenisové legendy (včetně hojně zastoupené české stopy), nebo také členové rodiny, novináři apod. Z jejich různých pohledů a výpovědí se tak průběžně v knize skládá obrázek osobností obou sportovců. Líbilo se mi, že kniha ani jednoho z nich absolutně neglorifikuje, nevyhýbá se ani jejich některým negativním stránkám a vlastnostem. Současně žádného z nich neupřednostňuje, oběma je věnovám stejný prostor. A právě výsledek nechává na čtenáři...oba jsou naprosto rozdílní, každého síla je v něčem jiném a je jen na nás, která osobnost je nám bližší. Dění v knize končí cca rokem 2016, pravda je, že od té doby se životy obou zase trochu změnily a posunuly trochu dál, ale to na smyslu knihy a jejím vyznění zas až tak moc nemění. Tyto dvě osobnosti změnily tenisový svět, nejenom svými výkony na kurtu, ale hlavně do tenisu vložily pojmy jako slušnost a respekt. Rivalitu založenou na nesnášenlivosti změnily na rivalitu s respektem vůči soupeřům. A už jen za to si určitě oba zaslouží obdiv. Kniha není psaná chronologicky, autor na můj vkus až moc často nečekaně přeskakuje v čase i v prostředí, chvílemi jsem se proto trochu ztrácela a musela číst opravdu pozorně. Ale jak jsem už napsala, v tomto případě neumím být objektivní, můj obdiv k oběma osobnostem je tak velký, že nemůžu dát jinak než všech pět hvězdiček.
"Těžko posoudit, který hráč se nejvíc zasloužil o nastolení mírového soužití v prvních letech třetího tisíciletí. Federer díky tomu, že se dokázal smířit se skutečností, že mu v pozdější etapě kariéry o pět let let mladší soupeř nedovolí vládnout světovému tenisu podle libosti? Nebo Nadal tím, že uměl bojovat a vyhrávat, aniž se snižoval k aroganci nebo provokacím? Jak se zdá, oba mají stejnou zásluhu...."

2 14.01.2021

Moje první setkání s Patrikem Hartlem...a hned jsem věděla, že zdaleka ne poslední. Mám moc ráda tyto společenské a generační romány plné zajímavých lidských osudů, zvratů, vztahových propletenců, humoru i tragických a smutných okamžiků. To všechno jsem tady našla, takže za mě ano. Že jsou tam vulgarismy? .....sáhněme si trochu do svědomí....nedělejme se lepší, než jsme....(i když se teď omlouvám všem, kteří do této kategorie opravdu nepatří).

10 12.01.2021

Kdyby ta kniha byla pouze román vytvořený fantazií autorky, asi bych na ní objevila spousty much. Ale vzhledem k tomu, že tento otřesný příběh je příběhem několika skutečných dívek, které zažily to, co si nikdo z nás nechce ani v nejčernějších snech představovat, jakákoliv kritika mi přijde nemorální. Vnímám to pouze jako výpověď - výpověď o nepředstavitelném utrpení a prožité hrůze, ale také o naději, víře, o neskutečné vůli, síle a touze žít. Literární stránka je pro mě v tuto chvíli vlastně absolutně nepodstatná......
"Já vím - sem hnusnej člověk, " uvedl. Nenávidím to, jakej sem". "Tak proč to všechno děláte?" Třásl se mi hlas. "To, že vám někdo dělal něco ošklivého, neznamená, že ho máte napodobovat a dělat špatné věci jiným lidem". Chvíli mlčel, než odpověděl: "Nemůžu si pomoct. Musím ti ubližovat."

4 12.01.2021

Před chvílí jsem dočetla tuto knihu....a tak nějak jsem se nejdřív musela pořádně nadechnout. Doufám, že v noci nebudu mít noční můry. Chvíli jsem váhala, jestli se mám vůbec do knížky pouštět, protože mě dost děsila a odpuzovala už ta obálka knihy (v průběhu čtení vyjde na povrch její hrůzný smysl a účel). Ale zvědavost zvítězila, hlavně protože jsem ještě nikdy nečetla český horor. Nebudu vyjmenovávat a posuzovat některé nelogičnosti či zmatenosti v knize....byl to horor se vším všudy, přikoval mě k těm stránkám už od první kapitoly a pustil až s posledním slovem. Dvě zajímavé dějové linky už od začátku, které v průběhu do sebe krásně zapadnou, akorát identita Martinovy "náhradní" maminky mě sama od sebe nenapadla a vyplynula až při jejím návratu do děje v poslední třetině knihy. Přečteno na jeden zátah - jediné, co jsem v průběhu čtení zvládla, bylo uvařit si a vypít jedno kafé. Jediná škoda, že pan Renčín na konci použil ty prvky fantasy literatury, myslím, že to bylo docela zbytečné, že příběh by zůstal hororový, i kdyby se při rozuzlení držel při zemi. Po podrobnostech skutečného příběhu, na motivy kterého byla knížka napsána, pátrat radši nebudu. Zůstanu v blažené nevědomosti a maximálně připustím možnost podvodných převaděčů přes hranice, protože pokud z toho neskutečně sadistického příběhu (mimo nadpřirozena) je třeba jen jedna desetina pravdy, tak bych měla bezesné noci asi hodně dlouho. Zůstanu raději přesvědčena o velké fantazii autora.

5 11.01.2021

Většinou čtu různé spíše depresivní knihy nebo thrillery, takže sama považuju za nutné toto občas proložit něčím oddechovým, abych do těch depresí nezabředla víc, než je normální. A toto Poslední aristokratka splňuje na 100%. Jednoduché, nenáročné, oddechové čtení. Já patřím do kategorie těch, které tato knížka donutila smát se někdy i nahlas. Je to jednoduchý, lidový a nekomplikovaný humor, ale já jsem u něho moc dobře bavila. Bavily mě snad všechny postavy. Že ta zápletka i charaktery postav byly "ustřelené"? V tomto případě mi to vůbec nevadilo, protože kniha splnila přesně to, co jsem od ní očekávala.

16 10.01.2021

Před mnoha lety jsem viděla filmové zpracování na motivy této knihy a pamatuju se, že mě ten smutný příběh tenkrát opravdu dostal. Proto jsem teď sáhla i k předloze, ale přiznám se, že takové emoce už se neopakovaly. Samotný příběh je opravdu moc smutný, krutý a depresivní, ale nemohla jsem se přenést přes tu formu - ta stará čeština se mi opravdu moc špatně četla. Kdybych neznala ten příběh prostřednictvím filmu, asi bych ji odložila a nedočetla. Tak jsem ale byla zvědavá, jaké bude vyústění této předlohy, protože ve filmu byly některé dějové odchylky. I když je kniha velice útlá, dala mi zabrat.

4 10.01.2021

Vysoké hodnocení této knihy mě motivovalo také k jejímu přečtení. Asi do první třetiny jsem byla nadšená - ano, to je ono, neskutečně emotivní a silný příběh. S přibývajícími stránkami jsem ale začala mít pocit, že drsná a syrová výpověď o životě v gulagu se pomalu mění na typický román pro ženy. Myslím, že postava Cilky je dost idealizovaná, je čím dál víc líčena jako neskutečně výjimečná osobnost, která všechny kolem dokázala okouzlit, všichni ji obdivovali, chránili, na co sáhla, to jí šlo. Všechny ženy v táboře byly po nocích surově znásilňovány, pouze do ní se opět její "manžel-násilník" zamiloval, téměř všichni, i nejvýše postavení v táboře, ji respektovali a uznávali. "Zaměstnanci" tábora byli až na výjimky líčeni jako lidumilové, kterým na vězních docela záleží. Charakter Cilky byl líčený jako dokonalý, neustále myslela jen na ostatní a na to, jak komukoliv pomáhat (scéna, kdy se mohla dostat ven na svobodu, ale místo sebe to raději umožnila kamarádce, mi přišla už dost přitažená za vlasy). Četla jsem už spoustu výpovědí z prostředí takového typu a nechce se mi proto věřit, že život v takových podmínkách dělá z lidí až takové "svaté charaktery". Myslím, že spíš lidi zlomí a že je to celé spíš takový velký boj o přežití. Ve srovnání s flaschbacky z koncentračního tábora (ty naopak pro mě měly opravdu velkou emoční sílu), byl podle této knihy život v gulagu vlastně docela idylický. Ne...vůbec to nechci zlehčovat, už právě kvůli lidem, kteří si tím peklem prošli. Mám z toho naopak pocit, že jejich zážitky a utrpení zlehčuje spíš tato kniha. Příběh tak pro mě postupně ztrácel na uvěřitelnosti a počáteční velké emoce nakonec odešly úplně. Myslím, že skutečný příběh Cilky byl dost jiný a toto beru jen jako románovou fikci, která se dobře četla. Za tu první třetinu tři hvězdy.

9 10.01.2021

Tak tohle bylo jen pro silné žaludky! Nechci a nebudu spekulovat, jestli je vůbec možné, aby se takové hrůzy v reálu děly, zda opravdu cílem autora nebylo jen šokovat čtenáře, nebo to všechno opravdu prožil. Každopádně chvílemi jsem měla nutkání knihu odložit, protože se mi až zvedal žaludek. Stejně jako spousta lidi tady si kladu otázky, jak je možné, že té matce - očividné zrůdě to všechno klidně procházelo, proč bylo okolí včetně otce tak slepé a lhostejné, taková forma týrání už přece musí být na první pohled viditelná. Co bylo impulsem, že matka tak radikálně a nepochopitelně změnila v jednom okamžiku svoje chování a vůbec celou osobnost? Proč chlapec prostě neutekl, třeba k prarodičům? Dá se toto všechno opravdu tak dlouho před okolím utajit? Osobu a chování otce jsem nepochopila vůbec. Také by mě zajímalo, jestli došlo k nějaké satisfakci, zda byla dostatečně potrestána nejen matka, ale i slabošský otec, který podle mě nesl úplně stejnou vinu. Možná jsou odpovědi na tyto otázky v dalších knihách autora, ale obávám se, že na pokračování tohoto opravdu strašného příběhu už nemám. Pokud tato kniha vznikla jako memento, abychom byli všímavější a pozornější vůči svému okolí, anebo pokud to byla forma terapie autora, tak svůj smysl opravdu má. Hvězdičkama ale hodnotit nemůžu, protože dávat termín "líbí" se mi v tomto případě strašně příčí.

Poprvé v životě se mi stalo, že jsem dočetla poslední stránku, knihu zaklapla a rozbrečela jsem se. Víc asi nemusím dodávat. Jedna z nejkrutějších a současně nejkrásnějších knih, které jsem četla.

28 10.01.2021