Pavlina50 komentáře u knih

Po knížce jsem sáhla proto, abych si doplnila informace z prostředí dalšího sektářského společenství. …A to tedy opravdu stálo za to!…Pokud autorka opravdu popsala svůj život bez „přikrášlení“ a záměrem nebylo jen čtenáře šokovat, tak absolutně nedokážu pochopit, že i v tomto století je vůbec možné, aby se legálně dělo něco takového a všichni včetně úřadů nad tím zavírali oči. Životní příběh hlavní hrdinky je opravdu strašlivý. Když jsem po této knize sáhla, rozhodně jsem neudělala chybu.

4 21.01.2021

Asi nejdepresivnější kniha, co jsem kdy četla - strach, bezvýchodnost, smutek. Tím ale netvrdím, že je to špatná kniha. Jen teď ale rychle potřebuju Saturnina...

4 20.01.2021

„Mám rád dobré detektivky,“ řekl. „Jenomže všechny začínají v nepravou chvíli! Začínají vraždou. Vražda je ale konec. Příběh začíná dlouho předtím – někdy dokonce o celá léta dřív – všemi těmi příčinami a událostmi, které svedou jisté lidi na jisté místo v jistou hodinu jistého dne. „Všechno se sbíhá k danému bodu. A pak, když přijde čas – všechno to vyvrcholí. V nulté hodině. Tak je to, všechno se to sbíhá k nulté hodině…“

Toto platí v této klasické detektivce téměř doslova. K vraždě dochází teprve až ve druhé polovině knihy, v celé první polovině se seznamujeme s velkým množství (později podezřelých) postav a s jejich vzájemnými vztahy. Zajímavá zápletka, ještě zajímavější zvraty ve vyšetřování a nakonec závěrečné rozuzlení, kde jsem pachatele jako vždy neodhadla. Příjemné čtení.

„Láska se promění v nenávist mnohem snadněji, než si myslíte...“

"Někdy se dívám do tváří jeptišek, zkroucených nenávistí, které bijí mladé, vyhublé dívky. Přemýšlím, jak zoufale nešťastné asi musejí být, že se takto chovají. Ale ve skutečnosti je mi jich líto. Jsou oběťmi stejně jako my, jaké strašlivé utrpení musí tolerovat. Jsou tváří této instituce, ale nejsou těmi, kdo nás sem zavřeli. To byli naši milenci, rodiče, lékaři, kněží a všichni, kdo by se o nás měli starat. Ti všichni nás opustili.“

Další z knih s tématem Magdaleniných prádelen, na rozdíl od „Dívek od svaté Magdaleny“ však tento příběh nevychází ze skutečných událostí, je to příběh fiktivní, je pouze do tohoto prostředí zasazen.
Základní a šokující skutečnosti tzn. drsné a téměř nelidsky surové životní podmínky veskrze nedobrovolných obyvatelek Domova svaté Markéty zde zůstaly zachovány, celý příběh je ale podaný spíš formou thrilleru podloženého pátráním po ukrytých tajemstvích za zdmi Domova.
Je to další z velice čtivých, ale z druhého pohledu také tematicky těžkých knih,
příběh mě stejně jako „Dívky od svaté Magdalény“ hodně zasáhl.

9 20.01.2021

Generační román - nádherná rodinná sága okořeněná špetkou tajemna, nadpřirozena a mystiky, která popisuje osudy především ženských členů rodiny Estebana Trueby poznamenané jeho despotismem, a to vše na pozadí dramatických událostí dějin Chile.
V knize je vše, co obvykle hledám – velký příběh, rodinná dramata, romantika, silné osobnosti (tentokrát především ženské), strhující politické pozadí a navíc taky dávka tajemna a nadpřirozena, které tady velmi vkusně dotváří sugestivní atmosféru celé knihy. Děj je absolutně strhující, ani na chvíli jsem se při čtení nenudila, řadím ji tak mezi své nejoblíbenější knihy.
Moc hezký (i když pochopitelně hodně okleštěný) je tentokrát i film se skvělým hereckým obsazením v čele s Jeremy Ironsem a Meryl Streep.

16 20.01.2021

Další z knih Dominika Landsmana, tentokrát z doby „před Čeňkem“. Po této knize sáhnu vždycky, když se chci uvolnit, jen pobavit a přečíst něco naprosto jednoduchého, u čeho a nad čím nemusím vůbec přemýšlet. Pro mě stoprocentní záruka.
Je to absolutně nenáročná odpočinková literatura, plná vtipných postřehů z běžného života. Hodně mě baví právě srovnání absolutně rozdílných pohledů na stejné životní situace očima mužů a žen.
Od této knihy (stejně jako od všech „deníčků“ autora) nikdy nečekám nic hlubokomyslného, nadsázka je zde přivedena až úplného nereálného extrému, pochopitelně, že s životní realitou už nemá vůbec nic společného. Ale to mi tady naprosto nevadí. Vnímám to podobně jako například bláznivý sitcom „Ženatý se závazky“ – absurdní a vlastně hloupá záležitost, která mě ale vždycky moc pobaví. Myslím, že život není pořád jen o vážných a oduševněných věcech.

5 20.01.2021

(SPOILER) Je to kniha s názvem Anežka, která je ale nakonec úplně o někom jiném než o Anežce. Anežka zde není fyzicky přítomna, je tu jen jako metafora nesplněných představ hlavní hrdinky. Hlavní hrdinka – do sebe zahleděná Julie - si plně užívá svobodného a nezávislého života až do jednoho okamžiku, kdy se zčista jasna rozhodne mít dítě. Příroda je ale proti a tak se rozhodne pro adopci romské holčičky Agnes. Dál už je to příběh o matce bez mateřských citů, o narušeném vztahu mezi rodičem a adoptivním dítětem, o nesplněných přáních a tužbách, kdy realita pomalu a postupně rozbíjí představy matky o budoucnosti, kterou si vysnila.
Kniha nakusuje spoustu závažných společenských témat – problémy adopce, dětskou šikanu, rasismus, předsudky…
V knize se prolíná několik časových linek, zaujalo mě, jak autorka minulost a přítomnost od sebe zajímavě odlišila. V minulosti je Julie popisována ve třetí osobě, zatímco v přítomnosti mluví ich – formou. Na samotném konci knihy se ich – forma dostává i do vyprávění Agnes. Zvláštní bylo, že ani jedna z postav mi nebyla moc sympatická (i když u Agnes tím míním jen její dospívající verzi, jako dítě jsem jí opravdu litovala). Obě dělaly spoustu chyb a tak vůbec nebylo jasné, kdo vlastně víc může za to, k čemu muselo nakonec nevyhnutelně dojít. Takže někdy jsem chápala jednání Julie, někdy zase Agnes. Chvílemi mi v knize chybělo hlubší vykreslení některých vedlejších postav, zejména matky Julie, vztah mezi nimi mi přišel málo vyjasněný. Nejvíc mě ale zklamal konec knihy, ten jsem opravdu nějak nepobrala....Možná by se mi líbilo víc, kdyby kniha skončila hned sedmdesátou kapitolou.
Pobavily mě i ty pasáže knihy, které její celkovou dusnou atmosféru aspoň na okamžik zlehčily a působily až komicky – např. scéna, kdy s kamarádkou sledují v televizi Sama doma, nebo úryvky z facebookových maminkovských stránek.
Smysl knihy je jasný - věčná otázka, co dokáže život dítěte více ovlivnit – způsob výchovy nebo geny a vrozené vlastnosti? Jasnou odpověď asi nikdy nikdo nemůže dát.
Anežka je moje druhá přečtená kniha od paní Hanišové, ale proti Houbařce mi přišla přece jen trošku slabší.

„Chtěla z toho uřvaného, upoceného tvorečka, kterého se tehdy ujala, vytvořit něco dokonalého. Agnes se měla stát Anežkou. Jenže se prostě nepovedla, přes její veškerou snahu Agnes zůstala Agnes.“

„Tahleta přerostlá lolita není moje Agnes, ale někdo úplně cizí, pomyslí si Julie. Je to zmařená investice. Vadné zboží. Chtěla by ji vrátit.“

8 20.01.2021

Film je opravdu slavný, ale myslím, že na knihu zase zdaleka nemá.
U filmu jsem nebrečela, u knihy ano. Je to vlastně zcela obyčejné rodinné drama o tahanicích o dítě, které se může stát kdekoliv a komukoliv. Svým způsobem je to takový obyčejný sentimentální doják, kterým se sice docela vyhýbám, ale tento je napsaný tak nádherně a neskutečně dojemně, že mě prostě dostal.
Sentimentalita je tu občas téměř až na hranici únosnosti, ale přesto se to nezvrhlo na stranu nevkusu a celý příběh tak vůbec nepůsobil jako klišé.
Strašně jsem držela palce Tedovi, protože tak krásně vykreslený vztah mezi otcem a synem mě citově naprosto vyždímal.

„Byl za tu dobu vděčný. Existovala. Nikdy mu ji nikdo nevezme. A cítil, že se změnil. Díky dítěti zlidštěl. Díky dítěti znal hlouběji lásku, díky dítěti se stal otevřenější, díky dítěti silnější, díky dítěti laskavější a více okusil, co může život nabídnout – díky dítěti.
Sklonil se k němu, políbil ho ve spánku a řekl: Sbohem chlapečku, Děkuju ti.“

4 19.01.2021

„Rozhodnutí uděláme během pár vteřin a jejich důsledky pak neseme po zbytek života“ (str. 140).

Depresivní kniha, kde dvě spřízněné duše marně hledají cestu samy k sobě. Oba hlavní hrdinové – Alice i Mattia - si v sobě nesou traumata z dětství a právě tato traumata je k sobě přitáhnou a sblíží. U obou jsou patrné podobné znaky v chování, a to především absence komunikace, která jim neustále brání vyjádřit náklonnost jednoho k druhému. S tíživou minulostí se každý z nich vypořádává po svém – Alice podléhá anorexii a Mattia sebepoškozování. Oba jsou uzavřeni ve vlastním světě, i když jsem měla dojem, že Alice tu izolaci často spíš (možná nevědomky) vyhledává, zatímco Mattia v ní byl uvězněn spíš nedobrovolně, ale cestu ven nebyl schopný najít, i když by moc chtěl. Tato jejich osamělost je dost umocňována ještě i situací ve svých rodinách, kde jsou rodiče obou naprosto nefunkční a selhávající. Mnohokrát jsem nechápala jednání a pohnutky hlavních hrdinů, ale pak mi došlo, že to dokážou dobře pochopit možná akorát lidé, kteří bojují s podobnými bolestmi.
Kniha se dobře četla a čím víc jsem se blížila k závěru, připadala mi gradující a emočně čím dál silnější. Trochu mi ale vadilo zejména nedotažení osudů některých vedlejších postav, které se v knize objevily. Každá z nich většinou docela zásadním způsobem vstoupila do života hlavních hrdinů, ale pak stejným způsobem rychle úplně zmizela. Naprosto otevřený konec i u osudů hlavních postav mi ale vadil ze všeho nejvíc. U takových konců si vždycky připadám trochu „ošizená“.
Celou knihu provázela velice dusná atmosféra, po jejím přečtení jsem chvíli uvažovala, jestli není dobré sáhnout po nějakých antidepresivech (myšleno s nadsázkou), ale i právě proto se mi pod kůži dostala a doporučuju přečíst (i když rozhodně ne slabším povahám).

„V jednom kurzu v prváku se Mattia naučil, že mezi prvočísly se vyskytují některá ještě podivnější. Matematici jim říkají prvočíselná dvojčata: jsou to dvojice prvočísel, která stojí vedle sebe, vlastně
skoro vedle sebe, protože mezi nimi je vždycky nějaké sudé číslo, které jim brání, aby se skutečně dotýkala. Jsou to čísla jako 11 a 13, jako 17 a 19, jako 41 a 43. Když má člověk dost trpělivosti, aby počítal dál, zjistí, že výskyt těchhle dvojic je postupně stále řidší. Naráží na stále osamělejší prvočísla, ztracená v tom mlčenlivém a rytmickém prostoru tvořeném pouze číslicemi, a pocítí úzkostnou předtuchu, že dvojice, na něž až dosud narazil, jsou pouhým dílem náhody, a že jejich pravým osudem je zůstat samotná. Pak, když už to chce vzdát, když už se mu nechce dál počítat, nečekaně narazí na další dvojčata, pevně sevřená v objetí. Mezi matematiky panuje společný názor, že můžete postupovat, jak daleko chcete, a vždycky tam bude další dvojice, i když nikdo nedokáže říct kde, dokud ji neobjeví.
Mattia si myslel, že tohle jsou oni dva s Alicí, prvočíselná dvojčata, osamělí a ztracení, vzájemně si blízcí, ale ne dost, aby se skutečně dotkli jeden druhého. Nikdy jí to neřekl.“

4 19.01.2021

Je to prostě klasika!
Vzpomínám, že dokonce, asi někdy před deseti lety, vyhrála tato kniha v televizi anketu „Kniha mého srdce“. Myslím, že ne úplně neoprávněně. Objevila jsem ji už před mnoha a mnoha lety náhodně v knihovně mých rodičů, nic jsem o ní nevěděla a vůbec jsem netušila, že jsem právě objevila poklad, který mě bude provázet dál mým celým životem jako dobrý přítel v časech splínů. Pro mě osobně je to absolutně nejlepší humoristická kniha, kterou jsem kdy četla. Styl humoru je zde naprosto originální, inteligentní, nečiší z něj žádná prvoplánovitost. Velice různorodé a něčím originální jsou i všechny postavy. Ani jedna z nich není nudná a zbytečná a dohromady tak tvoří neskutečné vtipný celek. Mnohé z hlášek z knihy v naší rodině zdomácněly a staly se běžnou součástí naší mluvy….prostě je to jedna z mála knih, ke kterým se opakovaně vracím a vím, že mi vždycky zlepší náladu. Právě pro její genialitu, kterou zejména při tomto stylu humoru umí podle mne zachytit jen a jen kniha, nejsem až takový fanda jejího filmového ani jakéhokoliv divadelního zpracování. Hodně verzí jsem už viděla a některé z nich byly třeba i hodně povedené, ale nikdy jsem dopředu od nich nic neočekávala, sleduji je spíše jen ze zvědavosti, jak se s touto předlohou kdo popere. Myslím, že humor podaný touto knihou je totiž naprosto nepřenosný. Pokud by kniha neexistovala, asi bych byla kolikrát i hodně nadšená, ale se znalostí knihy se jakékoliv tyto verze pro mě stávají jen průměrně dobrou zábavou.

16 18.01.2021

Tak toto mě hodně bavilo! Moc se mi líbil i ten originální nápad s oboustrannou knihou. Hodila jsem si korunou a začala od Jáchyma. Příběhem z pohledu Veroniky jsem si pak už jen následně doplňovala mezery a podrobnější detaily jejího života, které byly naopak z pohledu Jáchyma jen okrajově naznačeny. Osudy obou postav, byť mě někdy jejich chování a jednání docela iritovalo, mě opravdu bavily. Už jsem přečetla všechny dosud vydané Hartlovy knihy a tato je pro mě zatím asi nejlepší.

8 18.01.2021

Další z knih, ke které už asi nejde nic nového napsat. Snad jen osobní pohled a názor…Já patřím do kategorie jejích fandů. Pro mě je neuvěřitelně vtipná, bavila mě od začátku až do konce. Vždycky jsem si myslela, že jednotlivé postavy jsou v té podobě, jak jsou v knize vykresleny, absolutně nereálné, smyšlené a vykreslené s velkou nadsázkou, aby byla kniha co nejvíc humorná, ale po mnohém vyslechnutí vyprávění zážitků z vojny od mých přátel a kamarádů jsem tento názor docela změnila. Myslím, že pro představu, jaká kniha vlastně je, se ani v tomto případě nestačí podívat jen na film. Film, i když není špatný, považuju spíš jen za takový malý předkrm. Absolutně totiž nemá šanci zachytit a ztvárnit všechny postavy, kterým kniha dává daleko víc prostoru, jednotlivé scény jsou daleko podrobněji vykresleny a popsány a právě tyto detaily a podrobnosti podle mne dodávají knize tu její opravdovou jedinečnost a vtipnost. Rozhodně doporučuji přečíst.

Vcelku známý příběh, k čemuž určitě dopomohlo z velké míry i jeho filmové zpracování. Asi si spousta z nás si při jejím čtení říká „…proboha, jak mohla být tak hloupá, tak naletět atd.“, ale myslím, že to není zas tak těžké pochopit. Málokdo si asi umí představit tak neskutečný obrat v chování a jednání člověka, kterého milujeme, který byl tak dlouhou dobu vlastně „úplně normální“ a dosud nejevil absolutně žádné známky chování ovlivněné svými rodovými kořeny.
Knihu jsem četla dříve, než jsem viděla film a jsem za to ráda. Kniha je totiž podstatně ještě o dost drsnější než film, životní podmínky v íránské metropoli jsou zde vylíčeny ještě daleko otřesněji a surověji, taktéž i chování a jednání lidí kolem Betty. Knížka proto na mě působila ještě daleko víc autenticky, cítila jsem z ní ještě daleko víc beznaděje a deprese než z její filmové verze. I když ani film rozhodně nepovažuju za špatný, na knihu prostě nemá. V porovnání s ní mi totiž připadá jen jako takový slabší odvar toho strašného úseku života hlavní hrdinky, kterým si prošla. Díky knize si myslím, že skutečný příběh byl bohužel ještě o několik tříd horší, než je ztvárněn ve filmu.
Kniha se mi velmi dobře četla, má velký spád, ale rozhodně se nečetla lehce. Pochopitelně s ohledem na její téma. Kéž by byla dostatečným mementem pro jakoukoliv dívku či ženu, která absolutně propadne jen citům bez jakékoliv míry rozumného a zdravého úsudku.

8 18.01.2021

„Počítače jednou převezmou vládu nad světem. Možná, už je to tu.“

Co se může stát, když necháme čím dál víc naše životy v rukou nových čím dál víc vyspělých technologií? Co se může stát, když se jimi necháme čím dál víc ovládat a budeme je slepě s absencí vlastního úsudku poslouchat? Kde je hranice mezi dobrou službou nových vymožeností a jejich zneužitelností pro účely, které už nejsou v našem zájmu?
Svůj pohled na tuto situaci a vlastní odpovědi nám předkládá tato kniha. Ukazuje, jak je zpočátku skvělé nechat si pomáhat v rozhodování od někoho jiného, zejména když se tváří jako tvůj nejlepší přítel. Ale s přibývajícími stránkami se zvětšuje i nezdravost tohoto jednání, které se naplno projeví ve chvíli, kdy podlehneme pozlátku zdánlivé jednoduchosti a začneme plně spoléhat na úsudek a řešení problémů někoho, v tomto případě spíš něčeho jiného a postupně si necháme plně ovládnout i svoje myšlení. To se stalo i několika hrdinům tohoto románu. Po počátečním nadšení se službami svého virtuálního přítele – zrcátka, přichází po různých „podivných zkušenostech“ více a více otazníků a nakonec velké rozčarování a uvědomění si nebezpečnosti těchto „pomocníků“ pro celé lidstvo. Nebudu tady prozrazovat, jestli jejich snaha a boj za zničení této inteligentní sítě vyjde, anebo zda se stane lidstvo pouze podřadným druhem na úkor vše ovládajících technologií, to nechám na každém, kdo se rozhodne si knihu přečíst. Já ji rozhodně doporučuji. Myslím, že aspoň zpočátku se v ní všichni poznáme…kolikrát denně a jak dlouho každý z nás kouká do svého chytrého mobilu?
Člověk měl odedávna tendenci hledat vzorce pro svůj způsob života a své jednání a chování někde, kde našel jednoduché odpovědi a řešení. Je a vždycky to bylo pohodlnější podlehnout a nechat se jen vést někým nebo něčím, čemu důvěřujeme. Dřív to bylo zejména náboženství, dnes už z velké míry právě nové „chytré“ technologie. Ale jakou má tato cesta budoucnost?
Je to příběh z budoucnosti…i když, je to vůbec zas tak vzdálená budoucnost? Ví někdo z nás, co se třeba právě teď rodí ve vývojových střediscích v různých částech světa? A kdy budeme nadšeni z těchto dalších technologických zázraků, budeme si je hromadně pořizovat a pochvalovat si jejich užitečnost? Je to vážně tak nereálné?
Kniha se lehce a dobře čte. I když je poměrně silná, díky krátkým kapitolám a rychle ubíhajícím ději ji netrvá dlouho přečíst. Docela zajímavé pro mě byly i narážky na Orwellův román 1984, které se v knize vyskytly nejedenkrát (zřejmě je autor jeho fanda a obdivovatel).

„Už několik let se podivuju nad tím, jak spolu lidé sedí ve vlaku nebo na lavičce v parku, někdy se jdou i projít a přitom zírají na své displeje, místo aby spolu hovořili. Chytrý telefon se tak nějak vtlačil mezi nás. Zrcátko jde ještě o kousek dál. Cpe se nám do myšlenek, bere nám rozhodnutí, více či méně subtilně ovlivňuje, co cítíme, co chceme, a konečně také, co děláme.“

„To, co jsme Zrcátkem stvořili, je možná horší než terminátor…. Ano? Ale co to má být? …Falešní přátelé.“

1 18.01.2021

„Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější...“
Již klasický, neuvěřitelně pravdivý citát, který se už dávno přenesl do lidského společenství. Stejná klasika je celá tato kniha, Orwell byl prostě vizionář, který se snažil lidstvo varovat před důsledky nejen totalitního zřízení světa, a to zejména v této knize geniálním způsobem – převedením lidských myšlenek, vlastností a činů do říše zvířat. Je to opravdu nadčasová kniha, která vždycky měla, má a bude mít, co říct.

29 17.01.2021

Skvělá kniha. Výborně vystavěná zápletka, zajímavé charaktery postav, plynule ubíhající tempo příběhu a finále, kde do sebe všechno úžasně zapadlo, no...opravdu jsem se nenudila a knihu přečetla jedním dechem. Strašně mě bavila postava Lisbeth, moc jsem jí fandila. Byla naprosto jiná a vymykala se všem hrdinkám podobných knih, které jsem dosud četla. Napětí se autorovi podařilo udržet od první kapitoly a postupně gradovalo až po závěrečnou stránku. Nebyla tady žádná zbytečná vata, svým způsobem každá věta nebo dialogy měly svůj smysl. Líbí se mi i obě filmové verze, ale i přesto jen potvrzují skutečnost, že kniha je prostě kniha a sebelepší filmové zpracování nemůže obsáhnout všechny zápletky a dějové linky a prvky, které postupně vedou k samotnému rozuzlení příběhu. To umí opravdu jen kniha. V kategorii thrillerů ji řadím mezi moje naprosté „topky“.

11 17.01.2021

Proti prvnímu dílu spíš zklamání, první dvě třetiny knihy byly pro mě nezáživné, kromě nalezení pilulek žádný zajímavý děj. Bavit mě začala až někdy v poslední třetině, konkrétně, když se Tally dostala do rezervace. Setkání s těmito obyvateli vneslo do celého vyprávění určité tajemno a ukázalo na další možný směr vývoje příběhu. Tak snad další díl více naváže svou úrovní na ten první.

1 17.01.2021

Když jsem se poprvé setkala s tématem těchto „azylových“ domů pro padlé dívky, byla jsem šokovaná. Především ze skutečnosti, že tento způsob „převýchovy a nápravy“ spousty žen a dívek ve jménu Boha přetrvával ve světě (nejen v Irsku) až do roku 1996.
Hlavní hrdinky, z nichž drtivá většina se zde ocitla nedobrovolně, jen z vůle okolí a pro mě absolutně nepochopitelně často i z vůle vlastní rodiny, procházejí neskutečným peklem. Kniha líčí jejich nelidské ponižování a trýznění, kdy jsou jim neustále do hlavy vtloukány pocity viny a postupně odebírána veškerá lidská důstojnost. Jejich život je tak zredukován jen na fyzicky namáhavou práci, pokání a modlitby. Celou knihou mě provázel na jedné straně absolutní pocit beznaděje, ale na druhé straně také víra ve druhou šanci a svobodu.
Magdaléniny prádelny jsou pro mě další z nepochopitelných a nepřijatelných součástí historie, o to horší, že historie i té docela nedávné. Bohužel vrhá i další špatný stín na římskokatolickou církev, pod jejíž hlavičkou byly nejčastěji provozovány, tyto skutečnosti její obrázek rozhodně nevylepšují.
Četba této knížky byl pro mě dalším ze silných zážitků. Bez ohledu na drsný děj je velmi čtivě a poutavě psaná - nebudu spojlerovat závěr knihy, jaký osud hlavní hrdinku čeká, zda získá zpět svobodu a svoji důstojnost, rozhodně to stojí za přečtení.

8 17.01.2021

Po, z mého pohledu ne příliš vydařené „čtyřce“, jsem k této „pětce“ přistupovala trochu s nedůvěrou....Zbytečně. Tento díl mě opět skvěle bavil, asi ho zařadím hned na druhé místo po bezkonkurenční jedničce. Myslím, že knize prospěla také změna prostředí, i když na úkor ztráty víc než poloviny mých oblíbených postav. Připadalo mi, že v minulých knihách děj postupně ztrácel dech právě zejména z důvodu stálého prostředí, kde se postavy knihy dostávali do víceméně podobných situací a řešili neustále stejné problémy. Proto se mi nápad s cestou na královský dvůr líbil, i když jsem nevěřila, že pan Boček půjde tak daleko a setkání s královnou Beatrix opravdu zrealizuje. Anotaci knihy jsem dopředu nečetla, takže jsem opravdu netušila, do jakého příběhu se tentokrát pouštím. Děj se touto změnou skvěle oživil a opět ukázal, že pan Boček má pořád ještě z čeho brát. Prostor zde byl jen pro „velkou ženskou trojku“, ale myslím, že to zvládla dokonale. Především bezelstná a zemitá upřímnost paní Tiché v jakékoliv situaci je pro mě prostě záruka zábavy. Jsem ráda, že vizuální podoba postav, kterou jsem si ve své fantazii vytvořila už při čtení první aristokratky, u mě zůstala nedotčena a neovlivnilo ji ani zhmotnění postav do podoby herců v důsledku filmového zpracování. Milostná linka na konci knihy mi přišla sice trochu zbytečná, ale na druhé straně chápu, že jako návnada pro další díl svoji úlohu splnila.

11 17.01.2021

„Když jsem Věru vyprovázela před rokem z léčebny, děkovala jsem
její doktorce s pláčem, že mi ji uzdravila. Dala jsem jí zlatý prsten. Ona ho nechtěla, varovala mě, že alkoholismus se vyléčit nedá a že bude nejspíš jen otázkou času, kdy dcera začne znovu pít. Ale já jsem tomu nevěřila“.

Náhodně vybraná kniha....a příjemné překvapení. Ne tedy tématikou, protože téma totální destrukce rodinných vztahů díky alkoholu rozhodně příjemné není, ale způsobem, jakým je tento smutný příběh podán. Kniha je složená z kratičkých kapitol, kde jsou střídavě z pohledu matky-alkoholičky, babičky, dcery a syna popisovány krátké útržky a momenty ze života těchto postav a postupně tvoří skládačku života jedné rodiny, do které vstoupil alkohol ve své nejhorší podobě. Každá z postav vnímá situaci jinak, což je ovlivněno samozřejmě zejména věkem, ale také mírou životních zkušeností. U dětí jsou patrné velké změny v přístupu k matce v závislosti na jejich dospívání, babička si naopak zachovává stálý přístup – na jedné straně cití vztek a bezmoc, ale z druhé strany pořád „bojuje“ s mateřskou láskou a nedokáže najít zdravý odstup. Často podléhá sebelítosti a sama se staví do pozice oběti.
Každopádně život matky drsně poznamenává osud všech postav, které se sice neustále snaží bojovat za vlastní šťastný život a vymanit z této závislosti, ale postupem času pomalu rezignují a podléhají beznaději. Memento knihy je silné, ale nepředpokládám, že má šanci dostat se právě k těm lidem, kteří by ji právě nejvíc potřebovali a dokázali v ní uvidět třeba vlastní obraz. Myslím, že takoví lidé bohužel nečtou....

„Teď je ze mě oficiálně opilec. Je to nejspíš ostuda, ale mně to tak nepřijde. Půlka z těch, co nade mnou v tuhle chvíli ohrnujou nos, dělá horší věci: fetujou, mlátí ženu nebo děti, vysávají rodiče, někoho zneužívají. Jsou to pokrytci.
To já, když si to tak ráno vykračuju po chodníku směr večerka, jsem daleko lepší, daleko šťastnější. Slunce vykukuje nad střechy a na ulicích, lesknoucích se po nočním dešti, potkávám jen málo lidí. Z pekárny voní čerstvé koláčky a houstičky a všichni úředníci si v práci dávají ranní kávičku a cigárko. A já si vykračuju, nastavuju obličej sluníčku a vyhýbám se na chodníku čerstvejm hovínkům a na rohu už to nevydržím a otevřu vodku a zhluboka si loknu. A je mi krásně a na všechny se usmívám a nikomu neubližuju.
A je to jenom moje věc.“

3 16.01.2021