pepap komentáře u knih
No, tak po zhltnutí této knihy se můj pohled na na profesionální baletky dramaticky změnil. Šikovné, cílevědomé a živoucí holky dostávají drill srovnatelný s výcvikem jednotek S.W.A.T. Namísto rozvíjení kreativity - tupá drezúra a ponižování, namísto zdravé životosprávy - náběh na celoživotní poruchy příjmu potravy. Přítomné drogy mě ani tak nepřekvapily, vzhledem k prostředí a stresu dávalo jejich užívání smysl.
Moje představa, že knihu dočtu a budu se rázem orientovat v mracích na obloze a umění předpovědi počasí, byla samozřejmě naivní :-) jako prvotní zasvěcení do mrakových pater, základních pojmů a účinnosti předpovědí je kniha zábavná a dostačující. Teď už to chce jen spooooustu fotek mraků a úspěšných předpovědí, tedy trénovat v praxi.
Jedinou výtku bych měl a sice překlad. Občas mi přišlo, že předklad do češtiny lehce pokulhává, obzvlášť překlady pořekadel a pranostik jsou vyloženě srandovní
Pokud jste cílová skupina (ekonom, podnikatel, investor, manažer, ..), je mnohem pravděpodobnější , že vás kniha zaujme a bude bavit. To já nejsem :-) Nicméně, první Parkinsonův zákon o úřednících je boží
autor je vtipný a má trefné příměry a komenty. Jako třeba : "Nikdy není pozdě na omluvu a na přidání extra majonézy" :-) bavilo mě to
Krásný špalíček, spoustu jsem si jich schoval. Existuje i výběr p. Lukavského, jdu hned shánět.
Moc mě baví naslouchat panu Hrabalovi, obzvlášť když mluví o umění nebo když vzpomíná na věty zaslechnuté v hospodě od nejrůznějších existencí
Spousta zajímavostí, hádanek a rébusů na ukrácení volné chvíle. Ideální na cesty. Nebo na záchod :-)
Vezmeme-li libovolného jedince a popíšeme jeho životní příběh pomocí jednoduchých oznamovacích vět, výsledek je poměrně brutální :-) vznikne jakýsi cynický komentář nekončícího sledu špatných rozhodnutí, nad kterým se chce kroutit nevěřícně hlavou. Přitom jsme to my, jen z ptačí perspektivy. Zvláštní pocit osudové předurčenosti, pocit života ve vleku okolností, růst jedince "pro šibenici". Podle mého by v podobném formátu obstála jedině tak matka Tereza, a to jen pokud by nepsala autobiografii. Hezký a názorný příklad, jako velmi jsou naše žití racionální.
Pravdou je, že o námořním neštěstí popisovaném v knize jsem neměl ani tušení a když jsem pak dohledával, jestli nějaká loď Gustloff skutečně existovala, bylo potvrzení celého příběhu dost šokující. Míra tragédie světové války se stále prohlubuje ...
Autobiografie mě zkrátka baví. Dozvíte se například, jaké byly začátky dnes slavného divadla Járy Cimrmana a to ústy jednoho z lidí, co byl tak říkajíc při tom. Náznaky osobnostních rysů cimrmanovského ansámblu, role Jiřího Šebánka, stejně jako temné stránky a zájmy vyprávějícího Miloně Čepelky. Paráda!
Kniha je velmi dobře vyprávěna, přesto se mi však nejvíce vryly do paměti způsoby a praktiky pomalého a co nejbolestivějšího mučení, jehož strůjci byli japonští páni. Tolik precinosti, tolik práce, aby výsledek byl co nejděsivější ... pustím se teď do nějakých pohádek.
Podcast je skvělý, těším se na něj každou středu. Kniha je pro mě nejen jakýmsi zdrojem dějepisu a úkolníčkem naší historie (většinou jsem u všech kapitol něco dohledával..), ale i nadějí. Nadějí, že naše dějiny mohou být použity i smysluplně a vést k zamyšlení a otázkám, ne velkohubému žvanění alà Okamura, Landa, Zahradil, Foldyna, Zeman ...
V téhle knize se můžete spolehnout na jedno - nenajdete v ní ani jeden všedně obyčejný příběh. Pokud vás ale zajímá, jak žijí hodní kanibalové, kdo je tvor zvaný ymbrina, jestli se může člověk změnit v ostrov, jestřába, husu nebo kobylku, držíte v ruce správnou knihu.
Ale jak jsem někde četl, některé knihy musíte otevřít včas. Pokud ten čas prováháte, už vás neokouzlí. U tohoto díla jsem já svůj čas prováhal. Tak neudělejte stejnou chybu a otevřete ji zavčas ;-)
Knihu bych (raději než-li jako umělecké dílo) hodnotil jako sérii vlastních textů Václava Havla, kterými vstoupil na scénu veřejného života a kterými pojmenovával a referoval o problémech, zádrhelech a nepravostech života v totalitě, ale i o represích režimu vůči vlastní osobě a předlistopadových událostech.
Ukazování na útlaky a nazývaní věcí pravými jmény je síla, originálnost a (dle mého) velmi obratný, chytrý a aktuální způsob léčení "dějin", které žijeme. Kritičnost Václava Havla je jeho nedocenitelným příspěvkem k demokracii a humanitě. Po přečtení jsem se utvrdil ve zjištění, že v roce 2022 je pan Václav Havel nejen jediný "můj prezident" České republiky, ale i mým vzorem občana a člena demokratické společnosti. Osobnost budoucnosti. Humanistická elita.
Khaled Hosseini je talentovaný a zdatný vypravěč, uloví si vaši pozornost ... jako draka :)
Prvně jsem viděl filmové zpracování, ale jsem moc rád, že jsem se dostal i ke knize (kniha je lepší!). Jeho román "A hory odpověděly" se misce líbil víc, ale pořád mě tohle afghánské drama dostalo.
O tom, jak si neseme naše rozhodnutí z dětství po celý život. A můžeme se s nimi stejně tak dlouho vyrovnávat. Závěr je na mne až moc dramatický. Přesto si mě dílo získalo.
Hezké a milé přemýšlení o desateru doplněné příběhy ze života inspirativních lidí. Aleš Palán zkrátka chodí světem, zkoumá, učí se a raduje se s každým novým setkáním. V paměti mám pořád příběh 99 letého pana Kočky, který v 95 začal s internetem, nebo instrukce vězně, jak se těšit, každý den na něco. Vše je vyprávěno s láskou a pokorou. Úplné pohlazení.
Většinou platí, že kniha je lepší než podle ní natočený film. V případě Nekonečného příběhu (film jsem viděl prvně) si dovolím nesouhlasit - film může s knihou směle souperit. Vůbec mi to tedy nevadí, svět je zas o něco pestřejší a film má nové kouzlo.
A závěr knihy se mi moc líbil.
Knihu jsem poslouchal jako audio, ale těším se, že si ji půjčím i v knihovně.
Jsem moc rád, že podobné audioknihy vznikají. Co by asi pan Stuart Mill říkal třeba na zákaz šíření nacistické ideologie nebo popírání holokaustu. Kniha mi dala spoustu otázek, nad kterými můžu přemýšlet. A za to jsem vděčný.
Osobně by mě moc a moc zajímala motivace pana Hofmanna, proč se rozhodl načíst zrovna tenhle text, byla tam osobní motivace? To se ale asi nedozvím.
Nemám rád příměry typu "zažil peklo" nebo "protrpěl si neskutečnou strast". Ale u těchhle příběhů Aleše Palána mě mrazilo. Ačkoli jsou mnohé až pateticky emocionální, v dané životní situaci a prožitky tak tragickými to asi jinak nešlo. Nepřišlo mi patřičné hodnotit. Jen jsem naslouchal a pokorně děkoval za své zázemí a svůj život, které jsem si nijak nezasloužil.