Petra21 komentáře u knih
Nepřestávám být fascinovaná povedenými krátkými prózami. Takovými těmi ochutnávkami slohu, přivonění si k autorovu uvažování za harmonického proplutí přesně determinovaným příběhem. Tak čistě, bez příkras. I přes pouhopouhé nostalgické ústřižky ze života a přestože nemusíme znát kontext, pochopíme nepochopitelné, definujeme nedefinovatelné. S lety přetrvávající jizvou na srdci je dosaženo jakéhosi smíření vykřičením všech nespravedlností světa. A přestože nad závěrečným vykřičníkem typicky francouzské "levičácké" kritiky někdy rozpačitě sklopíme zrak, vše zapadlo do celkového protagonistova postoje a letitého pátrání po podstatě jeho existence.
Vydat se na cestu našeho poutníka znamená cestovat mezi kontinenty i dějinnými epochami a zjistit, že nám známá historie člověčenství stírá jakékoliv časové i prostorové hranice. Samozřejmě díky lokálním obměnám pocítíme specifického ducha doby, ale poutníkova pouť je daleká, nenechá nám prostor se zastavit a posedět. Čěká jej ještě tisíce životů... anebo ne? Ach, toto není jen obyčejný příběh na pozadí dějin... dotvořil sžírající pocit Fukuyamova Konce dějin, jehož jsme dle mnohých očitými svědky. Vskutku jedinečná čtenářská záležitost, jež stále rezonuje v mé mysli...
Rozhodla jsem se tuto něcojakobiografii nehodnotit počtem hvězd, neboť jistě každý čtenář trpí jakoukoliv předpojatostí, obzvlášt v době kulminujicích předvolebních vášní. Rozhovor vedl pan Ohnisko značně volně a dal tak široký prostor k vyjádření se k různým společenským fenoménům. Mnohdy zastihl Ivana Bartoše ve značně osobních rovinách a situacích. Zřejmě tak chtěl ukázat lidskou všednost pro mnohé kontroverzního politika, nicméně mě samotnou tyto situace vlastně poněkud rušily.
Hledání smyslu své vlastní existence a (sebe)pochopení je jedna z nejtěžších společenských a morálních disciplín v našich fádních životech. Protagonisté nám nejednou ukázali, že touha po novém čistém štítu nebo prázdnotě nevědomí může být silnější, než všechny ostatní stability světa. Tápání v životě a téma věčného návratu tak vskutku nejsou jen nechtěnými "výsadami" dospívajících... Ach, tak citlivé, tak dušebolné čtení, tiše křičící po empatii, opravdové blízkosti a odpuštění (si).
Pokrytectví. Zloba. Odplata. A především bezděčný podprahový pocit viny za prachobyčejnou existenci a všudypřítomnou tělesnost. Snad žádný román ve mně nevyvolal podobné pocity... provinění, hnusu, lítosti i překvapení. Nemusíme se vším souznít, sympatizovat, ba ani souhlasit, avšak Olga Tokarczuková se díky svému mimořádnému jazykovému nadání a úderným a snad i kontroverzním názorům navždy vryje do našich hlav a srdcí. Najednou dostávají pojmy jako morálka mnohoznačný a často odporující si význam.
Po celou dobu čtení mě provázely rozpaky a neopustily mě dosud. Téma znělo úchvatně vzhledem k jeho citlivosti a kosmopolitní povaze, těšila jsem se, že sama naleznu odpovědi na řadu vyřčených i nevyřčených otázek o mateřství a ženství vůbec. Očekávala jsem více úvah, nebo snad lepší kompozici i stylistiku... nicméně celý román vyznívá jako plochý dialog mezi ženami, a to nijak umný. Máte-li kolem sebe člověka velmi blízkého, pak jste jistě mnohokrát vedli sympozium o morálním odůvodnění chtít dítě, či zcela zavrhnout tuto myšlenku. Nechtěla jsem nějaké instantní řešení a univerzální odpověď, ale potřebovala jsem od této knihy intelektuálně víc... Bolí mě skutečnost, že Kawakami nevědomky podtrhla stereotypy o ženách a jejich "klevetění", absenci racionálních rozhodnutí a "divnosti". S nesmírným zklamáním přirovnám knihu jediným shrnujícím adjektivem: zbytečné.
Jako by se sám Neal Shusterman zuby nehty bránil opustit svůj vytvořený svět a ještě se v něm toužil utápět; čeřit vody problémů, aby je v závěru mohl jednotně vyřešit a navždy opustit Citru, Rowana i celý tento svět. Snad by bylo příhodné, aby namísto zoufalé beznaděje a pachtění se ve vzduchoprázdnu raději zaměřil svou pozornost nad morálním aspektem celého velkého finále. Snad věřil, že si každý odnese to své unikátní poselství a nesnažil se stylizovat do role mravokárce s jedinou možnou pravdou...
Chvilkové a bolestné soužití s lidmi, jejichž region je od vzniku nástupnických států po rozpadu Osmanské říše a neúspěších v Sèvres jeden z nejkomplikovanějších území minimálně v Evropě. Kolik z nás každoročně přijíždí k istrijským plážím s pouhopouhou matnou vzpomínkou na průšvih jménem "humanitární bombardování"... Kolik z těch poněkud více erudovaných jednoduše odsoudí Srby, či naopak bosenské muslimy de facto mávnutím rukou, neboť ideální řešení v podstatě neexistuje? Předkládaná brožura čtenáři nenabízí žádná řešení, nepodává jednoznačně naservírovaný názor; zkrátka popisuje fatálnost a hrůzu PO daytonských dohodách, kdy už většina novinářů pro nedostatek "přitažlivého" napětí dávno odjela...
Jako bych sbírala střípky poztrácené v naivitě z nádoby krutosti zdobené pomíjivým uměním. Mohlo by se zdát, že román o střetu generací poválečného Japonska naservíruje srdceryvné obhajoby, momenty fatálních rozhodnutí. Skrze extrémně nesympatického antihrdiny však Ishiguro pomocí prazvláštního zjemnění jeho rysů vykreslil skutečnou relativitu pravdy, pro níž se (ne)obětuje dobré jméno, aby na samém sklonku zbyla pouhopouhá, snad nabubřelá, lhostejnost. Fascinující, kolik udušených emocí a kruté nespravedlnosti mohl vyvolat odosobnělým a v podstatě nostalgickým příběhem jednoho morálně malého člověka!
Nevtíravou naléhavost zadírající se pod kůži považuji za jedinečný rukopis Hany Lehečkové. Předkládá nám emocionálně vyčerpávající nálož psanou s překvapující lehkostí, bez zbytečného patosu a vyumělkovanosti, ovšem aniž by působila školácky. Dokázala vykreslit takový ten klasický ještě holčičkovský svět; nejlepší kamarádky, které vlastně vůbec nejsou nejlepší, nevyzrálost, naivitu, ale především neschopnost rozeznat sexuální vydírání od důvěryhodné osoby. Nechť konečně všichni odpírači pochopí, že křehká holčičí duše není schopná rozeznat skutečné zlo a už vůbec není připravená čelit mu, sama, bez jakékoli podpory dospělých. Celý román chápu především jako apel, abychom nepřehlíželi a nezlehčovali dětské problémy a věnovali se dítkům především tehdy, když už plínkám odrostou...
Nutné sdělení jednoho obdivuhodného člověka, díky němuž si uvědomíte spoustu souvislostí a kvůli němuž se alespoň na nějaký čas stanete enviromentální osinou u svých blízkých a přátel. Koncepce je skvěle promyšlená; od nostalgické minulosti k fatální přítomnosti, až po nadějeplnou útěchu do budoucnosti. Vzhledem ke srozumitelnosti a stručnosti patří Život na naší planetě opravdu do úplně každé knihovny... abychom před ní nezavírali oči, zatímco budeme pokračovat v destrukční devastaci. Musíme se naučit čelit svým obrovským problémům, abychom zachránili zbylou krásu světa a možná se zapříčinili i o její obnovu. Naivní iluze? A proč bych se měla spokojit s blízkou katastrofou, zavřít oči a sobecky si užívat svého pohodlí s vědomím, že naše děti už to štěstí mít nebudou? Vroucně věřím, že se vzpamatujeme.
Román o nekonečnosti nepochopení, názorové samotě a vědomé izolovanosti. O společnosti, která neakceptuje jinakost a puritánsky dbá na dodržování archetypálních stereotypních standardů. Míra neporozumění na mě dýchala tak silně, ach, že jsem měla chuť z toho prostředí utéct, schovat se někam hodně daleko a začít znovu. Tento promyšlený příběh o tabuizovaném stalkingu spolu s úchvatným slohem a originálním označením osob i míst připravily dohromady velkolepý literární ohňostroj chystající se vygradovat ve velkém finále a nechat mě prázdnou a plnou zároveň. A proto mě doslova bolí, že musím říct jedno velké ALE... možná to měl být záměr, že závěr nekontroval, nevyvracel, nešokoval; prostě tak nějak (až hloupě) vyčpěl... Nedořešeně, polovičatě a v porovnání s celou knihou značně ploše. Nicméně termín "otevřený konec" absolutně nevyhovuje, neboť nenabídl vlastně žádné alternativy, a proto musím s lítostí přiznat, že konec se zkrátka odosobněle odflákl. Možná by stačilo jej prostě utnout dříve, aby nepokazil tak obdivuhodné dílo, což Mlíkař bezpochyby je.
Bravurní analýza nejen české společnosti, kterou by si měl přečíst úplně každý! Už jen z toho důvodu, že Daniel Prokop primárně necílil na určitou sociální bublinu; naopak se zaměřil na někdy poněkud kontroverzní témata, o nichž neradi slyšíme, a jejichž řešení jsou často komplexní a dlouhodobá (tudíž u politiků značně neoblíbená). Každý jednotlivý problém jednoduše křičí po diskuzi, a to jak s přáteli, tak na úrovni veřejné. Naléhavé a stále aktuální sdělení, které je nutné reinterpretovat dál.
To bylo tak skvostné! Zahalit se do tajů země nepoznané, nechat se tak prostě plynout s časem a odevzdat se naplánovanému času. Mít konečně tu nechtěnou možnost bilancování, snad i smíření sama se sebou. Nečekaně najít svou identitu. Zamilovat se. Do květů třešní, hořkosti podávaného nápoje, do obklopující veškerosti. "Kdo není připravený trpět, není připravený ani žít." Nádherná, nádherná záležitost, kterou se ráda nechám znovu okouzlit.
Lidský život a člověčí počínání jsou stejně mihotavé, jako nepatrné mávnutí ptačích křídel. Jsem uchvácena tímto lyrickým příběhem plným něhy a fascinace něčím naprosto prostým, i skrytou naléhavostí, která by neměla být opomenuta. Dějinným událostem navzdory se ocitáme v citlivé duši krásného člověka, jehož máme my ostatní nechutné tendence soudit či bezděčně litovat. Opravdu nádherný příběh odvahy vzepřít se společenským konvencím a cesty za snem bez nutkavé potřeby uznání.
Kde jenom začít... učarovala mě nádherná obálka... anotace si omotala mojí záložku kolem imaginárního prstu a já nečekala na hodnocení, lačníc po příběhu z prostředí neblaze proslulé íránské revoluce. A tím asi vše pozitivno končí. Nevím, zda se jedná o zpackaný laciný překlad, ale litery jako by se neustále hledaly a nemohly k sobě najít smysluplnou cestu. Pevně jsem se držela naděje, že veškeré nedostatky přebije síla příběhu; příběhu, který by mohl a měl být velkolepým mementem nám málo pochopitelného fanatismu po návratu takřka středověkých poměrů. Ach, to dočtení až fyzicky bolelo mou duši... Nebudu se omlouvat za očekávání velikosti a tři hvězdy dávám pouze kvůli několika zajímavým stranám na konci knihy. Unaveně odkládám. Hrozná škoda...
Jednoduše NÁDHERNÁ knížka! Je skvělé, že stále vycházejí krásně zpracované kousky plné dechberoucích ilustrací. Jen mi trochu scházela ta písmenka, přestože jsem je v obrázcích opravdu dlouho vyhlížela. Jako dárek perfektní!
Zdánlivě běžné osudy uvěřitelné ve své všednosti, jejichž protagonisté se v zájmu citlivé (pseudo)ochrany utíkají k milosrdným lžím či neúplným pravdám. Velice iritující pocit všeho skrývaného, co raději vyřčeno mělo být. A ten jazyk, tak úchvatný, že jsem se halila do jejích slov jako do peřinky. Zkrátka si mě připoutala...
Považuji za neuvěřitelně děsivé, že pro mnohé z nás znamená nerealizovatelné "utrpení" byť jen četba o krutých osudech nám neznámých lidí. Přitom zavřením očí nejen, že obdobné problémy nezmizí, ale naopak ještě vygradují. Proč se tito skuteční hrdinové skrývají a před společností spíše unikají do ústraní? Umíme být neskutečně apatičtí, což z nás dělá bezohledné osoby. Neumíme komunikovat, ani tu jen prostě být, někde nablízku. Vždyť většina respondentek vzpomněla na absenci empatie, či dokonce na vjem sobeckého uvažování, když se v podstatě bezstarostní lidé hladově krmí smutnými osudy, aby si mohli oddechnout, protože jich se to přece netýká. Proto pro mě kniha představuje cenný "antiindividualistický" apel, abychom zůstali více lidmi a snažili se nebýt zahleděni jen sami do sebe a svých pseudoproblémů.
Přímá úměra jako ze školy: Čím víc vám doporučuje knihu čím bližší člověk vašemu srdci, tím se četba takové záležitosti stane poněkud zavazující. Nebo se pletu a nikdo z vás necítí tak velkou "odpovědnost", vyfrustrovanou touhu po tom, aby to prostě bylo dobré? Nicméně...bože můj, to bylo tak strašně boží!!! Neuvěřitelná poklona Stephenu Kingovi, že dokázal rozjet napětí od první stránky a držet a držet až úplně do posledního písmenka! A přitom otevřel tolik společenských i enviromentálních témat, až se mi dech kamsi vypařil. Ta nehorázná uvěřitelnost celé situace, byť představovala pouhý výplod záviděníhodné obrazotvornosti, vyvolává silné alergické reakce, úzkost či fóbii z lidského pokolení. Jak moc dokážeme přivírat oči a vědomě přehlížet bezpráví; jak moc budeme muset být přidušení, až konečně (i když příliš pozdě!) prozřeme? To nelze vyjádřit jinak, než naléhavým výkřikem: musíš si to taky přečíst!