PetrCepek
komentáře u knih

Roku 2008 vydal Vladimir Sorokin legendární Den opričnika, ke kterému téhož roku připojil povídkovou sbírku Cukrový Kreml. Obě knihy nabízejí popis událostí, které se odehrávají roku 2028. Čím více se rok 2028 blíží, tím se Sorokinovy fiktivní dystopie mění v takřka věštecké knihy, neboť někdejší relativně perspektivní Rusko roku 2008 se stále více podobá novodobému Mordoru, diktátorské říši lhostejných pokořených zbídačených lidí, kterým zbývá jen vášnivé vlastenectví a bezmezná víra v báťušku cara. Přesně, jak to předpovídá Sorokin. Oproti dokonalému Dni opričnika mně v povídkovém Cukrovém Kremlu občas něco chybělo a jindy naopak cosi drhlo či přebývalo, nicméně opět jde o výbornou a zejména poučnou četbu. Vřele doporučuji.


Obdivuju Backamanovy standardně dlouhé knihy počínaje Mužem jménem Ove (jasně nejlepším) přes Babička pozdravuje ..., Tady byla Britt Marie, Medvědín až po My proti vám. Naopak mně příliš nesedí jeho diskutabilní "kraťasy". Nyní nám F.B. poprvé naservíroval bichli a já byl zvědav, kam ji po rychlém přečtení zařadím. Jenomže prvních 150 - 200 stránek mně trvalo skoro tři týdny a bylo to utrpení tvořené z 5% novým příběhem, z 30% připomínáním obsahu předchozích dvou medvědínských dílů (budiž, i když si myslím, že málokdo začne tuto trilogii od závěrečného dílu), z 25% neustálým oznamováním, co bude dál, a ze 40% rádoby hlubokomyslnými univerzálními myšlenkami, které však neplatí snad ani v pětimetrové vzdálenosti od autora. Časté sdělování, že nejde o nic, jenom o všechno, mne neuvěřitelně iritovalo. Zbývajících 430 stránek bylo o fous lepších z hlediska příběhu, jenomže vše kazilo přehnané citové vydírání, číhající v každé druhé kapitole, a velmi nevěrohodný čtrnáctiletý Matteo. Z úcty k předchozím dvěma dílům jsem román neodložil, ale raději ho nebudu nikomu doporučovat.


Agatha Ch. a slečna Marplová, tyto dámy prostě nemohou zklamat, třebaže jsem je vytáhl z knihovny zejména kvůli čtenářské výzvě. Kdo umí, ten prostě umí.


Moje první setkání s tvorbou Antonína Mazáče. Výborně napsané uvěřitelné postavy (zejména Eliáš s Krausem), naopak se mi nechce věřit, že by zrovna Karlovy Vary disponovaly tolika sériovými vrahy, jejichž často zcela samoúčelné úkony (např. MIB) můj jinak velmi dobrý dojem srážely. Stejně jako dokonalá informovanost záporné postavy o ryze osobních detailech snad všech obyvatel Karlových Varů včetně policistů plus asi pět dalších technických superschopností. Rada pro autora závěrem: Sériový vrah sériového vraha je fajn, ale takový sériový zabiják sériových vrahů, co zabíjejí sériové vrahy by byl ještě víc fajn, stejně jako čtyři pruhy jsou víc adidas než tři.


Čtenářský vkus je přepestrý. Proto věřím, že fanoušci autorek specifických bestsellerů Obermannové, Třeštíkové či Nesvadbové nad tímto románem zaplesají. Mně se četl obtížně, zejména vinou hlavní hrdinky, jejíž neuvěřitelný blbismus hravě překonával pověstný napnelismus bez cukatúry. Doufám, že Dominičin příběh nebyl (obdobně jako předtím Žárlivka) autobiografickým románem, ale nezdařeným pokusem o vytvoření jakési české varianty Bridget Jonesové s využitím autorčiných znalostí prostředí televizního zpravodajství či Drahošova volebního štábu.


Po dočtení Magrisova nerománu, košaté sbírce fejetonů, miniesejů, úvah a noticek, mám o čem přemýšlet. Já vím, že Dunaj na rozdíl od ostatních zemí svého povodí neprotéká Slovenskem nikterak dlouho, ovšem přezíravý způsob, jakým Magris Slovensko osmdesátých let popsal, považuji za nejslabší část knihy. Naopak literární návštěvy ostatních zemí se mi velice líbily.


Naprostá lahůdka, kterou na rozdíl od připojených "Stepfordských paniček" nepokazilo ani filmové zpracování. Četl jsem asi pošesté a opět s nadšením od začátku až do konce.


Zkusím porovnat s nedávno čteným "šestihvězdičkovým" románem Den pro Šakala, protože u obou knih jde vlastně o dokument z Francie doby relativně nedávné, přičemž všichni čtenáři předem vědí, že Šakal kontroverzního francouzského prezidenta nezastřelí, stejně jako že Paříž přes výslovný Hitlerův rozkaz neskončí v ruinách jako například Varšava. Obrovský rozdíl je však v tom, že prakticky každá postava představená ve Dnu pro Šakala hraje v příběhu větší nebo alespoň menší roli. Naopak v prapodivném literárním útvaru (dizertačka či snad komentovaný telefonní seznam Paříže 1944 ??) nazvaném "Hoří už Paříž?" Larry s Dominiquem zahltí čtenáře na prvních devadesáti stránkách cca třemi stovkami podrobně popsaných figur, z nichž většina poté z děje zmizí, aniž by měla pro příběh sebemenší význam. Druhá polovina knihy (byť vypráví o chaosu) je méně chaotická, ale to už nezachrání román dvou snaživých autorů, kteří úplně zapomněli, že méně je někdy více.


Prvních padesát stran tohoto díla se mně tajil dech nad fascinujícími přirovnáními a detailními popisy věcí, prostředí i myšlenek protagonistů. Jenomže posléze se ukázalo, že nic jiného Gepard nenabízí. Žádná zápletka, nezajímavé figury včetně rádoby úžasného knížete Fabrizia (nejspíš autorovo alter ego) a absolutní rezignace na alespoň náznak nějakého děje. Pouze stále nudnější popisy a postupně čím dál více kulhající přirovnání. Spíš než románem bych ten text nazval literární exhibicí pro obyvatele jižní Itálie. Pro mne však celkově velké zklamání. Nicméně podle komentářů to jiní čtenáři vidí odlišně, a já se s nimi přít nebudu, protože to možná jsou horkokrevní Siciliáni :-)


Když může Petřínská rozhledna od roku 1891 Pražanům nahrazovat Eiffelovu věž, proč by alespoň pro jednou nemohla nad Karlovým mostem naopak čnít opravdová Eiffelovka? Přinejmenším na titulní straně zajímavých nonsensových hříček se slovy. Ty sice spíš než geniálního Morgensterna připomínají Brikciuse (zejména opakovaným pomrkáváním na čtenáře v duchu "To koukáš, jak jsem úžasně chytrej a přitom neskutečně skromnej"), nicméně například Ropuší éra, Kafkovská reflexe nebo Učitel tance určitě pobaví. Na jednotný styl autorových nebásní , založený na ignorování interpunkce a velkých písmenech na začátku každého řádku, jsem si poměrně rychle zvykl, avšak důvod ztučnění písmen na konci všech jednotlivých výtvorů jsem nepochopil. Protože o žádná důležitá sdělení zasluhující zdůraznění rozhodně nešlo. Že by snad nějaké hlubší dada na druhou?


Autor hned v úvodu hovoří o tomto svém díle jako o "práci" a je ponecháno na čtenáři, zda knihu bude vnímat jako práci diplomovou, rigorozní, disertační, habilitační či nějakou ještě výš vědečtější. U Saturnina se člověk pobaví víc, u Lovecraftových povídek se víc poděsí, nicméně zde se dozví neuvěřitelné množství detailů o vystěhovalcích ze Zemí Koruny české a jejich potomcích, kteří ve Spojených státech zakotvili v Chicagu.
Osobně mohu pouze chválit, neboť je skutečně nádherná, člověk se s ní ani chvíli nenudí, je plná nevyřčených - spíše jen naznačených - tajemství a emocí, čiší z ní energie, moudrost a poučení. Takže bez váhání pět hvězd.


Četba mého norského favorita stále více připomíná čtení jiného oblíbeného autora, a sice japonského spisovatele Haruki Murakamiho. U obou musíte mít rádi nebo ignorovat, že:
a) se v textu objeví bambilion odkazů na nejrůznější - pro vás spíš neznámou - muziku, kdy si zpočátku některou skladbu pustíte na youtube, ale pak toho necháte, neboť odkazů je opravdu hodně,
b) v textu se ve velké míře vyskytují věty či dokonce delší pasáže v angličtině, které jsou často dvojsmyslné, a proto si moc nepomůžete, když je překlopíte do češtiny pomocí google překladače,
c) postavy románu jednají na základě obtížně uvěřitelné intuice a někdy naprosto proti elementární logice - například v Zatmění jedna osoba jako úplně první odhalí sériového vraha a nejenže namísto oznámení policii požádá brutálního vraha o osobní rozhovor (budiž), ale při následném setkání bez jakýchkoliv zábran radostně vypije nápoj, který vrah dopředu připravil.
Shod by se našlo mnohem víc, ale už nebudu zdržovat. Je prostě zapotřebí mít pro autora pochopení a pak se vám jeho romány budou líbit. Většina šestihvězdičkově, zatímco některé (např. Macbeth, Království, Švábi nebo právě Zatmění) holt o něco méně.
Ale pořád je to prima počteníčko, protože J.N. psát umí a výborných nápadů má stále přehršel. Třeba ten slibný kněz s motorovkou na závěr .-).


Poprvé slovensky s názvem podle posledních slov náčelníka Velké koště "Dlho som bol preč" a teprve pak v Kořánově překladu jako "Vyhoďme ho z kola ven". Pokaždé to však byl úžasný průlet hnízdem kukaček s autoritářskou Velkou sestrou a nezlomným potížistou McMurphym. Poté následovala řada dalších setkání, ať již ve Formanově kongeniální filmové adaptaci nebo v různých divadelních nastudováních, z nichž nejvíce mně v paměti zůstalo to s Aloisem Švehlíkem v ABC nebo s Filipem Blažkem, hostujícím tehdy (o Velikonocích 2011) v představení Příbramského divadla Antonína Dvořáka. Tudíž i nynější opětovné přečtení nemohlo být jiné než skvělé.
PS - Od ledna zkouším postupně přečíst - pěkně popořadě od Amise až po Zweiga - všech 46 knih ze skvělé odeonské edice Galerie moderních autorů. Taková čtenářská výzva, jen trošku početnější.


Tento úžasný román byl přibalený v mém báglu, když jsem v roce 1994 stopoval napříč Spojenými státy z L.A. do N.Y. Sice jsem se tentkrát (ani nikdy později) nedostal na ikonickou Route 66, ale i tak bylo souznění se Salem a Deanem parádní. Čtení téhož o necelých třicet let později tím pádem vyvolávalo nostalogii na druhou, ale opět super :-)
PS - Od ledna zkouším postupně přečíst - pěkně popořadě od Amise až po Zweiga - všech 46 knih ze skvělé odeonské edice Galerie moderních autorů. Taková čtenářská výzva, jen trošku početnější.


Nejdřív jsem kdysi dávno viděl v televizi zajímavý film s Kirkem Douglasem a Faye Dunaway a pak zatoužil poznat ty dvě postavy hlouběji pomocí románové předlohy. Ta kniha klamala tělem - byla zdánlivě docela útlá, jenomže díky supertenkému papíru obsahovala téměř šestset stran. Ovšem, příběh se četl náramně, mimo jiné i zásluhou skvělého překladu Radoslava Nenadála. Měl jsem pak ještě dlouho o čem přemýšlet; ostatně stejně jako po jejím přečtení nyní.


Všechny obálky odeonské edice GAMA, vytvořené geniálním Jiřím Rathouským, jsou nádherné, nicméně přebal románu Marie z Černobylu patří k nejkrásnějším. Už jen ta čtyřka cudně skrytá za záložkou, připomínající, že to byl čtvrtý blok elektrárny, kde došlo ke katastrofě.
Zajímavé na knize je, že ani jednou v ní nepadne slovo Černobyl. Naopak rostlina pelyněk černobýl je autorem zmiňována v každé druhé kapitole a rovněž originální ukrajinský název knihy v doslovném překladu zní Marie z pelyňku na konci století.
První dvě třetiny románu jsou čtenářským zážitkem, v závěrečné třetině se příběh autorovi poněkud rozklížil zejména vinou klopotné snahy o jakousi symboliku, ale přesto hodnotím knihu velmi vysoko.


Už poněkolikáté jsem skočil nakladatelství Atlantis na špek a koupil za nemalý peníz novou publikaci z pera mého oblíbeného autora Milana Kundery, abych pak doma zjistil, že jsem si pořídil něco úplně jiného, než jsem doufal. Navíc Kunderův projev na sjezdu spisovatelů (tvořící polovinu útlé knížečky) je snadno k mání i jinde, takže ono "nové" je esej Unesený západ z roku 1983. Na druhé straně však autorovy prezentované názory na úkoly Západu k ochraně Evropy před Ruskem jsou aktuální i po čtyřiceti letech, v současné době dokonce víc než dřív.


Můj čtvrtý nebo dokonce už pátý návrat k T.S. Garpovi a jeho pozoruhodné matce Jenny Fieldsové, kteří nikdy nezklamou. Zatímco u jiných knih děj s postupujícím počtem přečtených stránek vázne a klopýtavě míří k jakémusi konci, tato kniha naopak postupně graduje.
Kdo nečetl, měl by si doplnit vzdělání.
PS - Od ledna zkouším postupně přečíst - pěkně popořadě od Amise až po Zweiga - všech 46 knih ze skvělé odeonské edice Galerie moderních autorů. Taková čtenářská výzva, jen trošku početnější.

Jsou užasné spisovatelky a skvělí spisovatelé, ale také nudné sepisovatelky nebo nanicovatí sepisovatelé. K té druhé skupině v duchu zařazuji paní Edmonde Charles-Roux, které se při psaní rukopisu "Zapomenout na Palermo" podařilo zcela zapomenout na čtenáře. Nepoživatelný guláš bez ladu a skladu prezentovaných plytkých postřehů, neoriginálních myšlenek, bezvýznamných poznámek, příliš opatrných výtek a nesouvislých vzpomínek, aniž by 95% textu mělo význam pro nezajímavý příběh.


Každý den není posvícení. Nádherné absurdity, které miluju v Hlavě XXII, působí v prostředí New Yorku nezáživně. Prezidentský poradce Ralph sice dělá co může, ale celkově to nestačí.
