PetrCepek komentáře u knih
Jedna z nejlepších knih, které jsme četli na gymnáziu tzv. "povinně". Parádní horory a ještě se to rýmuje. Co více si přát? :-)
Oproti jiným Solženicynovým dílům je tohle tak akorát dlouhé, tak akorát drsné, a hlavně úžasně čtivé. Poslední větu knihy by si měl každý plačtivák vytetovat na dlaň, aby mu zvedala náladu.
Má dávná knižní láska z babiččiny knihovny, na kterou mne nedávno upozornila pilná čtenářka 1Alena1. Takový "Deník princezny" z devatenáctého století.
Čím déle jsem tuto knihu četl, tím více jsem měl intenzivní pozit, že si ze mne pan autor či pan překladatel dělají šoufky. Hlavní hrdina Rapp (člověk, nikoli terminátor) pozná na vzdálenost 300 metrů - tedy přes dvě fotbalová hřiště na délku - že psycholog Lewis má modré oči. Kam se hrabe pohádkový Bystrozraký! Nebo úžasné sdělení, že šíité a sunnité jsou vlastně jen dvě sekty. Plus dalších zhruba sedmdesát obdobných nesmyslů, "zdobících" rozkouskovaný nemastný neslaný děj. Možná jsou další díly lepší, ale já se jim určitě vyhnu obloukem.
Mám z knihy obdobný pocit jako komentátorka Sisis přede mnou. Zásluhou, respektive vinou zkratkovitého a přesto skvěle srozumitelného filmového zpracování, které jsem zhlédl před četbou, mi řada pasáží připadala klopotná a vlastně poněkud nadbytečná. Pokud bych však naopak nejprve četl knihu, pravděpodobně by ji pět hvězd neminulo.
Obávám se, že počínaje právě touto knihou se nadějná výborná vypravěčka pozoruhodných příběhů o NĚČEM začala měnit v autorku ekonomicky úspěšných vyprávěnek o NIČEM. Obrovská škoda.
Žádná usměvavá Pipi ani rozpustilá Ronja, zato však určitě nejodvážnější a nejpůsobivější dílo Astrid Lindgrenové. Nechat zemřít dva hlavní dětské hrdiny hned v první kapitole, to jsem tedy zíral s pusou otevřenou dokořán.
První a zároveň asi nejlepší příběh z "doktorské" série Richarda Gordona. Nelze vyloučit, že tato kniha posloužila jako výborná inspirace pro scénaristy druhého dílu české filmové série o básníku a lékaři Štěpánu Šafránkovi.
Aldiss, Brown, Fialkowski, Le Guinová, Zelazny a další. Nestárnoucí antologie Ivo Železného z roku 1983. Netvrdím, že nemá žádná slabá místa (to spíš naopak), ale ve své době byla úžasným zjevením. A tím pro mne zůstane napořád.
S výjimkou Švábů mám rád celou sérii HH, moc se mi líbil sámovský diptych Krev na sněhu, s obrovskou chutí vnukovi přečtu knížky o doktoru Proktorovi a zásadnější výhrady nemám ani k Lovcům hlav či Synovi. Takže sám sebe považuji za velkého fanouška tohoto vynikajícího norského autora, kterému jsem dosud zazlíval jen pitomoučkého Macbetha. Šestisetstránkové natahované povídání Království na úrovni mexické telenovely s nevěrohodnými karikaturami namísto uvěřitelných postav, s plytkými rádoby filosofickými vsuvkami vždy víceméně stejnými bez ohledu na to, který záporák (neboť špatní jsou zde prakticky všichni) se zrovna do mudrování pustil, vše navíc s velice nijakým koncem, považuji za nejzbytečnější knihu mého oblíbeného autora. Asi musí splácet hypotéku.
Jedna z mála výjimek, kdy se filmové zpracování (to z roku 1973 se Stevem McQueenem a Dustinem Hoffmanem) bylo stejně skvělé jako kniha.
Milá vzpomínka na mládí i na Miloslava Švandrlíka z doby, kdy mu to ještě báječně psalo.
Zatímco první díl působil jako křehké čtení s drsným koncem, byl příběh druhého dílu svou podstatou drsný vlastně pořád. Navíc si autor ani tentokrát neodpustil svou prapodivnou závěrečnou "fintu fň" a uvěřitelný děj v poslední kapitole přelakoval na cosi k neuvěření. Škoda.
Velice dobrá kniha s velmi dobrým filmovým zpracováním, kterému dominuje zabiják Javier Bardem.
Křehký příběh o nevyřčených přáních, která - vyjádřená v podobě haiku či tanky - znějí mnohem líp. Pátou hvězdu knize ukradla její úplně poslední třiadvacátá kapitola, která nádherně mile uvěřitelný příběh zcela úmyslně "zdivňuje" a poněkud násilně škemrá po obdivném Whaaah! Druhý díl (Pošťákova snoubenka) dojem z nepovedeného závěru určitě brzy napraví, ale to už bude úplně jiný příběh.
Velice čtivá kniha, kde jsou logika s věrohodností zcela upozaděny ve prospěch tempa a průběžného šokování čtenářů. Hlavní kladný hrdina (s nadváhou, psychickými problémy z čerstvého ovdovění, probodnutým stehnem, hlavou plnou sedativ, povinností číst jakýsi deník atd.) dokáže za necelé dva dny více, než zdravý Drsný Harry za týden. A hlavní záporný hrdina je snad ještě produktivnější. Navíc má jako každý správný "zápaďácký" literární sériový vrah nutkavou potřebu na sebe co nejvíce upozorňovat. Takovouto touhu jsem u skutečných sériových vrahů z našich zeměpisných šířek (např. spartakiádní vrah Straka, Václav Mrázek, vrah taxikářů David Virgulák, manželé Stodolovi či ukrajinský kanibal Čikatylo) vůbec nezaregistroval.
Domníval jsem se, že nic kotletovějšího než skvělý projekt nazvaný "František Kotleta" už být nemůže, ale není to pravda. Moc rád jsem se od vás nechal vyvést z omylu, skvělá paní Kristýno.
Mrazivý thriller z polsko-českého pomezí, vyprávěný poněkud svéráznou dámou. K tomu velmi rozsáhlý bonus v podobě astrologie, ekologie a poezie. Já z těch tří "-ie" mám o ekologii poněkud jinou představu než paní Jana a astrologie mne (na rozdíl od astronomie) nikdy neoslovila, takže pouze odkazy na Blakeovu poezii mne docela zaujaly. Proto dávám celkově jen 3,5 * plus půlhvězda za úsměvné - neustále připomínané - přesvědčení polské vypravěčky, že v Česku je všechno lepší než v Polsku.
Pozice lidstva na samém chvostu vesmírného potravinového řetězce je v sci-fi literatuře provařená stejně jako Polreichova krasomluva v kulinářských pořadech. Simmons, Henlein, Lukjaněnko (ten zhruba 4x), Douglas Adams se svým Stopařovým průvodcem, nedávno Liou Cch'- sin trilogií Vzpomínka na Zemi a celá řada dalších autorů viděla lidi v hierarchii Vesmíru velmi nízko. Samozřejmě ve všech románech reprezentanti lidstva nakonec vytřou emzákům jejich oranžový periskopický zrak. Takže, pokud k tomu "nečekaně" dochází rovněž v rámci Operace Thummel, ani to není nic nového v knihovnách. Vše však naštěstí zachraňuje kotletovský styl vyprávění a úžasně konzistentní ještěrka Aga. S chutí vyzkouším i druhý díl této dvanáctidílné (nikoliv však tuctové :-) ságy, tentokrát z pera Kristýny Sněgoňové.
Na to, kdy byla kniha vydána (1969), pracuje s docela moderními vypravěčskými postupy. Je jen trochu škoda, že se autoři rozhodli pro cíleně antiidetektivní formu, která samozřejmě nemůže vyhovovat každému čtenáři. Nicméně jako zajímavost tato kniha určitě nezklame.