PetrCepek komentáře u knih
Miluji knihy odsýpající jako bystřina a mám rád literaturu plynoucí jako řeka. Číst detektivku Černé lekníny bohužel připomínalo plavání Slapskou přehradní nádrží proti větru. S výjimkou prvních dvaceti stránek to bylo rozplizlé samými náznaky a matoucími nedotaženostmi. Radovanu Menšíkovi stačilo v knize Vedlejší pokoje na obdobné závěrečné "překvapení" o sto stránek méně, a na rozdíl od Černých leknínů vesměs velice čtivých. Abych to upřesnil, mně náznaky během četby nevadí, pokud alespoň jeden náznak z deseti se v kapitole ukáže důležitý. Jenomže Bussi si všechno zajímavé syslí až na třetí kapitolu od konce, takže tisíc nedotažených náznaků čtenář do té doby na těch čtyřista stránkách úspěšně zapomene. Jednu hvězdu přidávám za detailní popis Monetova zamilovaného města Giverny.
Asi to není nejlepší Skácelova básnická sbírka, ale líbilo se mi to. Zejména verše vonící jižní Moravou.
Přestože detektivní romány Sébastiena Japrisota těší čtenáře již padesát let, působí stále moderně a svěže. Všechny si drží osvědčený půdorys. V první třetině máte pocit, že čtete nějaký zábavný cestopis, popis projížďky vlakem či - jako v tomto případě - francouzskou obdobu Vančurova Rozmarného léta. Ve druhé třetině se vše změní, již jednoznačně čtete detektivku, ale nic v ní do sebe příliš nepasuje. Teprve závěrečná třetina korunuje dílo, vše do sebe nádherně zaklapne a čtenář má dalších pár dnů možnost přemýšlet o běsíkách či běsech v hlavách každého z nás.
Komiks nabízí necelý tucet pestrých mikropříběhů, z nichž však v hlavě utkví jen Tichá noc a snad ještě Modroočka s Tátovou holčičkou.
Obyčejná sobotní noc 4*, Tlusťoch a Prcek 3,5*, Zákazník má vždycky pravdu 3,5*, Tichá noc 5*, A za dveřmi s číslem tři 3*, Modroočka 4,5*, Krysy 2*, Tátova holčička 4,5*, Špatně zahnout 4*, Špatně se svézt 3*, Neviňátko v červeném 4*
Po čtyřiceti letech jsem z knihovny vytáhl přesně tenhle maličký paperback z roku 1965 s překrásným "staročeštinářským" překladem a opět jsem byl nadšený. Je to jako potkat prima spolužáka z mateřské školky.
Opakovaně v knize zmiňovaný Stephen King je určitě pro autora Strachu velkým vzorem (papírové děti se spíš než pověstnému Papírovému chlapci z židovských mýtů protivně podobají kukuřičným dětem z legendární povídky S.K.), jenomže Karika při psaní nejspíš zapomněl na dvě pravidla. Jednak, že by se v příběhu měla alespoň mihnout nějaká zajímavější postava, a nikoliv pouze samý depresák, pitomec, blbka, magor, násilník či bláznivá stařena s nůžtičkami, všichni placatí a jednobarevní. To potom nejzajímavěji působí jelen se svou rodinkou. Za druhé by si měl autor uvědomit, že většinou neplatí "čím víc brutality, tím lepší horor". V tom se musí od mistra Kinga ještě hodně učit. A rádoby šokující závěr rozpačitý dojem příliš nevylepší. Tradičně dávám jednu hvězdu navíc za slovenské reálie a příští rok v únoru do Ružomberoku nepojedu, protože prý má být docela kosa :-).
Po Trhlině trošku zklamání, nicméně smysl pro budování atmosféry autor určitě má. Nyní ještě zkusím údajně solidní Strach a snad si potom udělám defintivní názor.
Poodhalení Asadových tajemství je vítáno, byť se něco podobného víceméně čekalo. Obávám se, že mým oblíbencům z oddělení Q i jejich autorovi zvolna dochází šťáva. Moc rád se budu mýlit.
Podle anotace jsem čekal dětskou variantu knihy "Pan Kaplan má třídu rád", ale vyklubala se z toho půvabná obdoba "Honzíkovy cesty"; jenom to vajíčko nebylo tentokrát družstevní, nýbrž portugalské. Nadchla mne nádherná čeština (byť možná z úst šestiletého vypravěče někdy až moc precizní), skvělá autorčina znalost prostředí z vlastních zkušeností (žádný Karel May :-) a milé ilustrace, dělající na anatomii dlouhý nos. Moc povedená dětská kniha.
Velké a opravdu milé překvapení. Má první kniha od této Rakušanky a hned prima zábava na dva večery. Kdo si rád na počítači zahraje nějakou adventuru, ten ocení tento thriller dvojnásob.
Pozoruhodný mix Aloise Jiráska s Alenou Mornštajnovou. Někomu by možná mohla vadit značná popisnost či nepříliš sympatická hlavní postava Barbora, mně se však úvodní část románové kroniky líbila. Byť je poněkud bez konce jako lesy markýze Gera.
Podle anotace jde o humorný román. No, nevím. Byť je Kunderův smysl pro humor značně svérázný (snad determinovaný nežertovným Žertem či nesměšnými Směšnými láskami), při četbě tohoto údajně humorného díla jsem se ani jednou nezasmál, dokonce ani nepousmál. A román? Netvrdím, že literární dílo může být románem teprve od sta (či více) stránek, avšak české vydání Slavnosti bezvýznamnosti spíš než román připomíná diplomovou práci nejmenovaného tuzemského takypolitika: co největší písmo, co největší řádkování, co nejvíce prázdných stránek, aby to dohromady dalo alespoň devadesát stran. Přitom normostran je to sotva čtyřicet. Tolik k hrdému označení "román".
K samotnému obsahu jen dodám, že přes několik zajímavých úvodních postřehů (neměnný název Kaliningradu) či nápadů (pakistánština) je to celé takové sice kunderovské, ale současně nijaké. Takže možná je vlastně dobře, že je to tak krátké.
Tři hvězdy dávám z úcty k mému oblíbenému autorovi a jeho požehnanému věku, ve kterém text před sedmi lety napsal.
Ve všech předchozích knihách z Kruhu světa čpěl testosteron na sto honů a pokud se tam tu a tam objevila výraznější ženská postava, byla to buď pomstychtivá vojevůdkyně Murcatto (chlapštější než nejtvrdší chlap) či přímý potomek démona Fero. Proto mne překvapila doslova plejáda silných pozoruhodných žen v této knize. Nejspíš nakladatel Abercrombiemu prozradil, že čtenářek je na světě mnohem více než čtenářů. Zpočátku jsem se obával, že to dopadne špatně jako s třetí řadou Star Wars (rovněž značně přefemizovanou), ale na rozdíl od ní to Joe Abercrombie skvěle zvládl. Určitě lépe než v tiráži neuvedený korektor českého překladu, který možná - vzhledem k množství překlepů či pravopisných i věcných chyb - opravdu asi vůbec neexistoval.
První část knihy mi připadala slabší. Přehršel postav, z toho mnohé zbytečné, matoucí či dokonce rušící vlastní příběh. Sympaťák Antonín je v jednu chvíli dědou, pak naopak vnukem a nakonec otcem, vše během několika stránek. Navíc děj vypráví Anežka, narozená kolem roku 1950, a já si co tři stránky v duchu říkal: "Jak ten detail či postřeh z roku 1914 může ta holka znát? Je snad jasnovidka?" Za mne maximálně 3*. Naopak
druhá část je brilantní, jeden z nejlepších textů mé oblíbené autorky. Takže celkově za čtyři hvězdy.
Od příběhu napsaného v ich formě Londýňankou o Londýňance zejména pro Londýňanky jsem si coby pražský Pepík příliš nesliboval. Snad i proto jsem byl mile překvapen a neurazil mne ani čtenářkami často kritizovaný závěr. Pátou hvězdu nedávám proto, že londýnská policie určitě není na úrovni tříletého dítěte, jak je autorkou prezentována.
Pro mne velké letošní zklamání. Všem pěti Backmanovým románům jsem vždy dal bez váhání pět hvězdiček, ale tato "fraškoidní absurditka" či jak to jinak vhodné označit, si mnoho hvězd opravdu nezaslouží. Z prstu vycucaný děj-neděj, plný nelogičností a všemožných přemoudřelých klišé, se značně stupidními dialogy. Jako kdyby autor text psal sjetý něčím, co mu vůbec nesedlo. Navíc když poněkolité nazval jednu z postav středorodovým slovem "individuum", muselo být každému čtenáři brzy jasné, kdo to bude, a tudíž se nekonalo žádné překvápko.
Velice zajímavá kniha. Bohužel závěrečná pětina vše poněkud kazí, neboť autor jakoby nevěděl, jak poutavý příběh dvou životem poznamenaných lidí dokončit. I v jinak nadšeném doslovu lze nalézt zmínku o určité dýchavičnosti posledních stránek.
Po fantastických románech Tiché roky a Hana mi přišel Hotýlek jako hustá hrachová kaše namísto našlehané bramborové. Všeho tam bylo nějak přespříliš. Navíc bych raději četl o pozoruhodném Leopoldovi než o Václavovi, který celý život sice běhá jako blázen, ale v klíčový okamžik nedohoní ani tlustého chlápka v modré bundě.
Autor měl evidentně Janis rád (stejně jako já) a byl jí ochoten mnohé hříchy odpustit či dokonce je před čtenářem zatajit. Nicméně biografie to je velice poutavá.