PetrCepek komentáře u knih
Paní Lednická svou kroniku píše úžasně, jen jí trochu (za půl hvězdy dolů) zazlívám poměr "popis hezkých věcí versus popis nehezkých věcí" přibližně 10:90. Samozřejmě vím, že život se s nikým nemazlí, zvláště pak v Karviné, kde černí ptáci ustelou postel nebeskou. Ale druhý díl Šikmého kostela jsem četl přes dva měsíce a po každých sedmdesáti stránkách jsem si musel přečíst něco odlehčujícího . Nyní si dám například nového Patrika Hartla na uklidnění :-).
Druhý díl trilogie Věk šílenství mně velmi připomíná druhý díl trilogie Pán prstenů. Stejně jako ve Dvou věžích také v Potížích s mírem jsou desítky protagonistů příběhu roztroušeny po obrovské šachovnici fantasticky vymyšleného světa Prvního zákona, aby se nakonec skoro všichni zajímaví lidé sešli na jednom místě (třebaže vizuálně úžasný Helmův žleb to zrovna není :-). Naopak poněkud chybí děj a magie. Prostě klasický druhý díl, připravující půdu pro závěrečné vyvrcholení, které si určitě také koupím. Bude-li závěr na pět hvězd, přidám tu jednu zatím chybějící i zde.
Žambochův Seržant patří mezi mé nejoblíbenější knihy. U jeho volného pokračování s názvem Veterán jsem měl zhruba do poloviny nepříjemný pocit, že opětovně mám tu čest s nějakým "veledílem" z Mistrovy slabší produkce posledních cca šesti let, korunované dvojdílnou nesmyslnou nastavovanou kaší s chudákem Baklym v hlavní roli. Naštěstí byla druhá polovina Veterána o fous lepší, nicméně víc než za tři hvězdy zatím dát nemohu. Uvidím, zda pokračování s názvem Kapitán čtenáře potěší a zároveň pozve k závěrečnému Válečníkovi nebo naopak nabídne jen samou zručně napsanou vatu, kterou mne na nějaké "to be continued" už nenaláká. Nechám se překvapit.
Úvodní povídka Londýn krásně namlsá, následující dlouhá Žárlivost má své kouzlo, třetí (naopak kratičká) Fronta pobaví a navíc vede k zamyšlení. Jenomže počínaje čtvrtým - spíše průměrným - Odpadem se kvalita povídek mění, samomluva Přiznání je divná, příběh Odd jako by spíše patřil do sedmé řady Dallasu (do té s obživlým Bobbym :-) a Náušnice je jen vycpávkou. Ale celkově řekněme 3,5* protože mám tohoto autora moc rád.
První díl "naslouchačské" série má nádherně vybudované prostředí, atmosféru i hlavní hrdinku, rovněž umístění pozoruhodného "fantasy" děje na planetu Zemi je skvělým nápadem. Věřím, že zásluhou obrovsky talentovaných mladých spisovatelek, například Vilmy Kadlečkové, Kristýny Sněgoňové a samozřejmě Petry Stehlíkové, se dočkáme ještě mnohých úžasných čtenářských zážitků.
Na úvod komentáře zmíním obecně známou skutečnost, že braková literatura se kdysi prodávala v osmerkových sešitcích z nekvalitního papíru za pár krejcarů, zatímco dnes tomu říkáme "literární subžánr" a za brožury s efektní barevnou obálkou platíme více, než za vázané romány držitelů Nobelovy ceny za literaturu. A já k tomu dodávám, proč ne? Asi to tak má být.
Klasickým dodavatelem zmíněného literárního subžánru je již přes deset let pozoruhodný multiautorský projekt "František Kotleta", obětavě zastřešený snaživým Leošem Kyšou. Pokaždé nabídne nějakého prima drsňáka, jenž úspěšně chrání buď krásnou ženu, zoufalé město nebo rovnou celý svět. Zábavnost jednotlivých nabízených produktů téhle sehrané autorské party (v níž čistě pocitově vnímám vůdčí roli M. Žambocha, P. Neomillnerové či dokonce J. Kulhánka) bývá poměrně vysoká, byť samozřejmě kolísavá. Pochvalu si obvykle zaslouží za rozmanitost prostředí, vynalézavé hlášky, solidní tah na branku a třeskuté finále. Bohužel, právě tyto čtyři cenné ingredience nejnovější přírůstek Underground Revoluce citelně postrádá. Zajímavé high-tech prostředí zapečetěné Prahy 23. století bylo bezezbytku vyždímáno v předchozím Undergroundu, mile nekorektní hlášky jsou tentokrát převálcovány věčným opakováním několika mouder čínského generála, a tah na branku se změnil v jakousi unavenou "přesouvanou" z jednoho zbytečného bodu na druhý, aby vše bylo zakončeno čímsi připomínajícím podání ruky a´la "leklá ryba". Možná šlo o přípravu na nevyžádané další pokračování s názvem Kontrarevoluce :-( Jedinou, zato však krásnou pasáží, která mne opravdu potěšila, je nečekaná skrytá "hokejová" parafráze slavné odpovědi Miloše Hrmy z Ostře sledovaných vlaků. Tak jemný neokázalý dárek čtenáři jsem v kotletovské tvorbě zatím nezaznamenal. Nejspíš do autorského týmu přibyla nějaká nová chytrá posila. Že by snad Petra Soukupová?
Díky čtenářské výzvě jsem se po letech vrátil k jedné z nejoblíbenějších knih mé maminky a ani trochu jsem nelitoval. Mocná dávka životního optimismu se v dnešní době velmi hodí.
Průměrná postapo, kde před každou zajímavější akcí musíte přečíst alespoň čtyřicet stránek a překonat tisíc schodů, tu směrem vzhůru, jindy zase dolů. Jakýsi mix Sexmise, Orwelovky 1984 a stenfordského experimetu, navíc poněkud křečovitě "zahuštěný" Shakespearem. Jako vzorek to ušlo, ale s dalšími navazujícími díly již volný čas určitě trávit nebudu.
Čteno po šestihvězdičkové Amandě, a proto poněkud zklamání. Nápad solidní, zpracování nebylo špatné, avšak žádná z postav mne ničím nezaujala ani nepřesvědčila o své věrohodnosti. Když budu trošku kritický: průměrný osmý díl scénáře nikdy nenatočeného fantasy seriálu o brněnských kuriozitách.
Téma zajímavé, protagonista uvěřitelný. Mohla to být skvělá povídka, které Michal Vrba tak dobře umí. Bohužel však byla zvolena forma novely. Jenomže novela se z povídky nevytvoří přidáním dvaceti stránek o ničem ke každým dvaceti stránkám o něčem. Ani použitím spousty flashbacků, předflashbacků a předpředflashbacků, nepříjemně kouskujících vyprávění. Navíc je pro polovinu textu zvolena čtenářsky značně nekomfortní kurzíva. Půl hvězdy jsem naopak přidal za postavu Tondy, zprvu romantického radikála, později však zpupného křiváka, na němž je srozumitelně demonstrován vývoj jedné politické partaje ...
Velice zajímavé povídky šikovného autora. Kvalita jednotlivých příběhů je sice kolísavá, ale celkový dojem je pozoruhodný. Už se těším na druhou koupenou autorovu knihu s názvem Prak.
Po vynikající Amandě přišlo bohužel zklamání. Je jasné, že z avizovaného tuctu dílů této skvěle odstartované série nebude kvalita jednotlivých knih vždy špičková, nicméně takto rychlý propad do nemastného neslaného - víceméně vycpávkového - dílu jsem nečekal. Připadalo mi to jako kdyby na výpravu do Stínadel byla vyslána slavná parta Rychlých šípů, jenomže Rychlonožka dostal od rodičů zaracha, Jindra Hojer musel na poštu s rekomandem a Červenáčkovi do toho vlezlo rande. To pak nezáživný příběh nezachrání ani prima zloun Štětináč alias Lloyd!
Mimochodem, všimli jste si, že sto světelných let od Země se snad padesátkrát dozvíte, že ta zrovna popisovaná prapodivná potvora je MIMOZEMSKÁ? To mně přijde jako kdyby někdo neustále opakoval, že voda je mokrá.
S Nezvalem jako člověkem mám sice poněkud problém, ale Nezval jako básník mne pokaždé dostane.
Po čase jsem se opětovně přesvědčil, jak je ta kniha skvěle a chytře napsaná, dokonce snad ještě lépe než první díl Hyperion.
Jediná má drobná výhrada se týká nadšení Američana Simmonse vším anglickým (básníci Keats či Yates, návyky, královská rodina, přízvuk). Trochu jako když jsou v "Lásce nebeské" nádherné americké slečny u vytržení z neatraktivního londýnského lůzra, a to pouze zásluhou jeho anglického původu. Ve filmu je to úsměvná nadsázka, ale Simmonsův nekritický obdiv Anglie působí opravdově.
Dan Simmons je mistr mnoha žánrů a jeho Hyperion bývá často uváděn jako autorova nejlepší kniha. Což je poněkud nonsens, protože Hyperion je pouze půlromán, jenž bez své druhé poloviny (kniha Pád Hyperionu) je jen velice zajímavým čtením, postrádajícím mnohá vysvětlení a byť jen náznak nějakého alespoň předběžného zakončení. Nicméně společně s druhou částí vytváří úžasně vymazlené dílo.
Pro tohoto noblesního pána mám slabost už do dob Válečka ze seriálu Kamarádi. Proto pokud je ochoten se podělit o několik desítek postřehů na nějrůznější poděty všedních dnů, pak u toho nemohu chybět. Moc rád bych si někdy v budoucnu přečetl či poslechl druhý díl s názvem "Jak se líbily Myšlenky za volantem Markétě Fišerové"
Jedna z nejlepších knih, které jsme četli na gymnáziu tzv. "povinně". Parádní horory a ještě se to rýmuje. Co více si přát? :-)
Oproti jiným Solženicynovým dílům je tohle tak akorát dlouhé, tak akorát drsné, a hlavně úžasně čtivé. Poslední větu knihy by si měl každý plačtivák vytetovat na dlaň, aby mu zvedala náladu.
Má dávná knižní láska z babiččiny knihovny, na kterou mne nedávno upozornila pilná čtenářka 1Alena1. Takový "Deník princezny" z devatenáctého století.
Čím déle jsem tuto knihu četl, tím více jsem měl intenzivní pozit, že si ze mne pan autor či pan překladatel dělají šoufky. Hlavní hrdina Rapp (člověk, nikoli terminátor) pozná na vzdálenost 300 metrů - tedy přes dvě fotbalová hřiště na délku - že psycholog Lewis má modré oči. Kam se hrabe pohádkový Bystrozraký! Nebo úžasné sdělení, že šíité a sunnité jsou vlastně jen dvě sekty. Plus dalších zhruba sedmdesát obdobných nesmyslů, "zdobících" rozkouskovaný nemastný neslaný děj. Možná jsou další díly lepší, ale já se jim určitě vyhnu obloukem.