Petrvs komentáře u knih
Monumentální historický velkoromán, skoro by se chtělo napsat s hudbou a ruchy. Volné pokračování románu Pilíře Země, ovšem tak volné, že se bez jeho znalosti naprosto obejdete. Je to škoda a jen nerad jsem se loučil se "starými známými" z Pilířů; ta "nová parta" postav mě až tak neoslovila. Také ono hlavní pojící téma budování katedrály v Pilířů bylo mnohem silnější než v pokračování, kde je témat rozehráno více a nemají takovou sílu...
Mé vzlyky jsou však spíše doplňkového charakteru a nemění nic na skutečnosti, že jde o skvěle napsanou knihu pro dlouhé zimní večery, plnou atmosféry dávné doby, která již, na věčné časy, skončila.
Zajímavá záležitost, kterou jen těžko posuzovat.
Na jednu stranu lze konstatovat, že jde o slabšího Kinga (jak by se ostatně dalo obecně říct takřka o všech Bachmanech), předvídatelného, přímočarého, zdánlivě neinvenčního...
...ovšem na stranu druhou má ona nemilosrdná přímočará předvídatelnost děje jakési neodolatelné kouzlo, jako když pomalu a vděčně sklouzáváte do teplé a přívětivé náruče smrtícího močálu. Od určitého okamžiku se stáváte pouze zvrhle fascinovaným pasivním divákem a cele se soustředíte na jedinečný zážitek. Má to jakousi zvrácenou přitažlivost - směřování k bodu bez návratu a cesta za něj, za obzor příčetnosti...?
Možná průměrnější, ale velmi chytlavé počtení a důkaz, že Bachman/King umí i z tematického exkrementu uplést kvalitní nástroj sloužící k pohánění lichokopytníků. Na rozdíl od jiných a většinou lépe přijímaných a hodnocených Kingů skvělá gradace a nezprasený závěr...
Kromě velmi zdařilých abstraktních ilustrací Olgy Hankové zde najdeme i původní anglický originál a rozbor básně v češtině.
Krásná knížka a velmi, velmi zdařilý moderní překlad Tomáše Jacka klasické básně E. A. Poea. Jedné z mála básní, která mi svojí makabrózní vybroušeností vehnala rosu do očí...
Ne tak skvělé jako Matylda, přesto perfektní dětská kniha, která mi v dětství bohužel utekla. Přesto je bez rozpaků dobře čitelná i v pozdějším věku - jest to dílko veselé, hravé, vtipné, láskyplné a snad i poučné, kdyby to neznělo tak nudně školometsky ;-)
Četl jsem i povídku "Mistr světa", které vyšla ve sbírce "Jednadvacet polibků" - ta má sice větší spád a správně vybroušenou dahlovskou pointu, ale nepohladí tak jako tahle milá knížečka.
PS: Když už nic jiného, všem doporučuji přečíst si alespoň "PS" na poslední stránce ;-)
"Áčkové" sci-fi jako víno z pera jednoho z největších vizionářů a vědců své doby. Když už nic, tak tohle je jedno z děl, které by mohlo přesvědčit odpůrce žánru o jeho kvalitě...
Fotbal opravdu bytostně nesnáším, takže jsem se trochu obával, jak poslední Zeměplochu budu schopen skousnout. Nakonec tohoto fotbalu zase tolik nebylo (a co bylo, vyvolávalo na tváři spíš úsměv než znechucení tématem) a místo něj překvapily reminiscence na Buch!
Příjemně překvapila skutečně komická postava nového člena akademické rady NU, doktora Zďáblíkova.
Celkově trochu ukecaná, trochu slabší Zeměplocha, ale především (podle všeho) poslední. I díky tomuto faktu je poněkud dvojsmyslně vyložitelný závěr na zamáčknutí slzy a papírový kapesník...
Co tu člověk všechno nenajde... přečetl jsem ji asi v osmi za jediný den u známých na chatě, protože mě nebavilo si hrát s jejich dětmi. Tenkrát se mi jako knížka na jedno přečtení líbila, teď si nedokážu vybavit, zda není moc levicová :o)
No... už zde bylo mnohé řečeno. I když začátek pro mě představoval takřka nestravitelnou bariéru, po několika kapitolách jsem si na svéráznou formu zvykl. Děj celkem svižně odsýpá, atmosféra hutná jak chleba s česnekovou pomazánkou zapadlý čtvrt roku za gaučem - a asi i stejně příjemná. Myslím, že stojí za přečtení; našel jsem tam víc myšlenek než v Kubrickově filmovém zpracování, které spíš sází na šokující audiovizuální stránku a herecké výkony.
Velké zklamání. Jak už zde bylo trefně řečeno: mix povídek (a jedné novely) velmi různorodé kvality i data vzniku. Zklamání proto, že lepší z povídek už kdysi zveřejněny byly ve sbírkách Hodina děsu a Mrtví se někdy vracejí (znám je skoro nazpaměť; četl jsem je, když mně bylo 14 a bylo to mé první - a osudové - setkání se SK).
Z povídek, které jsem neznal, příjemně překvapila Opice a Babička (ta ovšem hlavně pro hold Lovecraftovi), něco do sebe měla i Balada o pružné kulce. Zbylé povídky považuju za nedodělanosti (Tygry a Kaina), špatné pokusy o SF (Jaunt a Plážový svět; zejména Jauntu je škoda, protože jeho velmi silný a děsivý potenciál zcela shazuje mizerné a nudné technické pozadí) nebo přímo za stejné redakční omyly jako bylo vydání Svědectví v původní nekrácené verzi (Paranoia, Owen a oba Mlékaři).
Zbytek knihy nijak kladně ani záporně příliš nezaujal a zřejmě se k němu v budoucnu nebudu vracet. Škoda, škoda. Mlhu si ponechám snad jen z bibliofilsko/sběratelských důvodů...(ovšem i tady mě možná malicherně irituje nesmyslně světlá obálka, která vedle ostatních paperbacků SK působí jako horčice na čokoládovém dortu).
Máte-li rádi SK a válí se vám v koutech knihovny stará vydání Hodiny a Mrtvých, Mlze se vyhněte. O nic nepřijdete.
Abych si to usnadnil, budu psát komentář ke všem třem dílům současně.
I když vlastně... nějak nevím, odkud začít a kam dojít. Mám rád divné věci, mám rád horory. V jistém smyslu mám rád i japonce. Možná mně úplně nesedne manga? Celkově vzato mám pocit, že by ta kniha mohl být jen jedna, možná poněkud tučnější, ale zato konzistentnější, resp. bez zbytečných epizod. Dál mně asi vidí určitá explicita, která už je za čárou (z mého subjektivního pohledu). Lze samozřejmě namítnout, že taková manga prostě je... proto jsem také zmínil, že tato forma asi nebude přesně to pravé pro mě - já jsem asi spíš forma bábovková, prostě a jednoduše - méně viděného je někdy více nabojeného, sice ta poučka už zavání klišé, ale já to tak citím.
Takže to všechno jako ukázka možná a je fajn, že tu je... ale za mě stačí.
Těšil jsem se když už ne na pěkné nebo snad hlubokomyslné, tak aspoň "atmosferické" post-apo. Zde zmiňované srovnání s Orwellem pokulhává, místy jsem měl dojem, že se vyprávění posunulo do roviny "autoparodie"... Pár myšlenek se sice najde, rozjezd je poměrně poutavý, ale ve výsledku se brodíte bídně sepsanou slátaninou, kterou bohužel nejde ani brát jako zábavné kulhánkovské béčko.
Nebrat!
Já vám nějak nevím.
Ta knížka je svým způsobem úžasná, některé surrealitky jsou úplně boží, jiné bohužel pro mě znepokojivé i tam, kde by být nemusely. Ani některé postoje, třeba ten k práci, mě moc neoslovily, té dekadentní bohémy má v sobě Vian na moje gusto kapku víc, než aby mně byl příjemný.
Byl jsem několikrát na divadelní hře touto knížkou inspirované, a ta mě zkrátka vzala za srdce víc.
V medailonku autora se lze dočíst, že autor rád kreslil mrtvé děti. Když knihou listoval kolega v práci a přečetl si tuto větu, pozvedl obočí, podíval se na mě a prohlásil, že autorovy knížky skutečně musí být můj šálek čaje.
A měl pravdu.
Nejde ani tak o onu groteskní brutalitu, absurdní výjevy, dadaistické výroky, surreálnou naraci či viktoriánské ilustrace. Jde o to především, resp. to všechno je tu zastoupeno ve vydařeném mixu, který funguje, podněcuje, provokuje, poštívá, čoudí jako huspenina a voní jako pastelky. Cože? Židličky a muže!
Přeji Vám při čtení příjemné čalounění ;-)
Tak na takovou laskominu, která se mi tak dokonale trefí do mého morbidně absurdního vkusu s kladnou viktoriánskou preferencí, na tu jsem čekal dlouho. A dočkal jsem se.
Nesmírně zábavné a absurdní (absurdně zábavné?) dílko s naprosto úžasnými černobílými ilustracemi. Zde již několikrát zmíněná Rozšmelcovaná děťátka, která si nelze nezamilovat, patří bezesporu k vrcholu knížky, za zmínku stojí i kubrickovsky působící němé Západní křídlo a pro navození atmosféry si dovolím ukázku ze zvlášť morbidního a velmi kafkovského Hmyzího boha:
Copak stalo se s Márinkou Fikejzovou?
Je vůbec naděje, že ještě žije?
Pročpak ji nenašli? kroutí lidé hlavou.
Bylo jí sotva pět, taková tragédie!
Slečnu na hlídání pak našli ve křoví,
leč nebyl z toho valný užitek;
bezvládné údy, pohled švidravý,
úbor kdovíproč samý hnědý flek.
Ptali se jí, co stalo za neštěstí,
ona však stále jen dokola tvrdila:
"Ach bože, slyším je po stropě lézti!"
Všem bylo jasné, že se zbláznila...
Jak se tu tak rozhlížím, tentokrát budu nejspíš jediný, kdo se vydá proti proudu.
Jsem totiž z Černočerné tmy trochu zklamaný. Ať dělám, co dělám, nějak mi tu tolikrát zmiňovaná morbidní ďábelskost, rafinovaná děsivost a brilantní geniálnost prostě chybí.
Černočerná tma je bezesporu řemeslně mistrná sbírka čtyř novel. Líbí se mi klasické kingovské hození postav do vody (v tomto případě spíše do žumpy) a plav si jak nejlépe dovedeš. Líbí se mi nápady (TomTom, Tanas, zamilovaní lupiči, velký řidič, zuby)...
...ale prostě ani jedna ze čtyř moc nezafungovala. Ani jednou se nedostavilo u tohoto autora typické mrazení v zádech a neschopnost knihu odložit před koncem. Možná bych se chytil, kdyby to namísto novel byly stručnější povídky formátu Mrtví se někdy vracejí či Noční směna. Nevím. Asi jsem namlsán třeskutými pointami v posledním slově, neb pointy jsou zřejmě nejslabší stránkou - takové očekávatelné, roztahané, bez katarze.
Zkusím se ke této tmě za pár let vrátit v jiném rozpoložení a třeba budu příjemně překvapen. Zatím pro mě zůstávají nepřekonatelné formátem podobné Čtyři roční doby.
Krásná věc... jak už zde bylo řečeno, lituji, že se ke mně nedostala, když jsem byl mladší. I v pozdějším věku, než je ten „cílové skupiny čtenářů“, se tam dají najít či znovuobjevit podnětné myšlenky; má to v sobě potenciál přimět se znovu podívat kolem sebe dětskýma očima a trochu se zkusit povytáhnout po králičím kožichu vzhůru... rozhodně mám pocit, že je v knize víc, než jen ty dvě explicitní vrstvy - něco z toho snad ani není dětem určeno a o to víc respekt a obdiv autorovi...
Ten závěr je takový.... na jednu stranu možná už opravdu docházel autorovi dech, ale na druhou stranu byl rozhodně silný, mě „vyzul z ponožek“...
Rozhodně doporučuji. Nejsem si jist, jestli jako „povinnou školní četbu“, neb mám pocit, že „zpovinněním“ této knížky bychom šli proti její myšlence... Tahle knížka se prostě musí spolu s lístkem KDO JSI? darovat k patnáctým narozeninám a nechat zapůsobit...
Černá perla žánru a vůbec vynikající čtení samo o sobě mimo jakékoliv škatulkování. Nerad hodnotím hvězdičkami a když už, nerad jako perfekcionista uděluji plný počet, neb k dokonalosti vždy obyčejně něco chybí... tady je to ale bez debat a dlouhého přemýšlení naprosto zasloužené.
Silný temný příběh, bravurní postavy, atmosféra nahuštěná jak v kyslíkové bombě, a hlavně pointa (resp. pointy), na kterých to vše předchozí dobré nakonec stojí a padá. Hodně látky k přemýšlení. Výborný překlad i se sympatickým poznámkovým aparátem. Zkrátka skvělá záležitost.
Sice to sem ke knize tak úplně nepatří, ale nelze nezmínit ještě stejnojmenný vynikající film, který je pro mě přímo dokonalou ukázkou, jak by se mělo točit podle prózy.
Scorcese útočí na diváka svými vlastními zbraněmi a prostředky (zejména geniálním soundtrackem a silnou vizuální stránkou), (skoro) nic zbytečně nezkracuje a nic zbytečně nepřidává. Herecké výkony na špičkové úrovni. Ta poslední věta pronesená hlavním hrdinou vám bude znít v uších ještě hodně dlouho a ve spojení s pohledem a výrazem snad i překonává závěr knihy...
PS: Zdá se, že co Lehane napíše, je materiál na oskary ověnčený biják. Tento autor mě začíná zajímat čím dál tím víc...
Tak, tohle je po dlouhé době opravdu ořech. Když tak přemítám, co jsem vlastně přečetl a co k tomu napsat, vybavuje se mi Zdeněk Izer parodující "milionáře" Vladimíra Čecha:
"Taaaaaaaaaaaaaaaak...."
Čekal jsem zajímavé počtení. Snad hříčku. Jak bylo inzerováno na přebalu - čekal jsem chandlerovku, kde z autorova neznámého rozmaru byli lidé nahrazeni plyšáky. Kniha tak opravdu začíná - a protože je čtivá a dobře napsaná a ctí žánr, má drajv. Vtaženi do děje jako maso do mrazáku se rázem pročtete do poloviny.
A koukáte. Plyš, neplyš, ona to není klasická gangsterka. Navzdory plyši - nebo právě díky němu - je o dost drsnější. A pořád přituhuje. Molitan lítá, švy se trhají. Chybí odlehčení, chybí humor, chybí Marlowovy ironické hlášky (drsnější než smirkový papír). A objevují se monology zprvu tajemných postav.
Těch monologů je tam časem víc - nejenže vytváří ten správný tempo-rytmus a donutí zpomalit po frenetické honičce hlavních plyšů, ale posouvají tuhle knížku někam úplně jinam. Snad by se dalo říct, že do roviny moderní bajky, ale to je zjednodušený pohled - autor se prostřednictvím monologů zamýšlí nad filozofickými problémy a tepe současnou společnost. U spousty narážek nevíte, jestli mají nějaký hlubší význam nebo se jedná o autorovy literární idiosynkrazie - nadužívání slova bríza, divné básničky, pevné počasí, barevné ulice.
Dovedu si představit, že autorovo první inspirační imágo mohl bý pohled na dítě, které si hraje s kostkami a plyšáky. Z kostek staví jednobarevné ulice. A protože jsou děti kruté, dá těm svým plyšákům někdy pořádně zabrat. Je zlé? Jsou pojmy dobro a zlo tak relativní a konvenční, že nemá smysl se o nich bavit abstraktně bez souvislostí? Je pokrytectví zlo? Co je zrození? Co je smrt?
Velmi dobře čtivý mix gangsterky, literárního experimentu a úvah o krutostech života jako takového a života ve společnosti. Šokuje, pobaví, udiví, přiměje zamyslet... kromobyčejná knížka...
____________________________________________________________________________________________________
PS: Doporučuji mírně spoilerovitou recenzi na iliterura.cz a zejména diskuzi pod touto recenzí - i proto, abyste pochopili toto PS. Nejsem literární vědec nebo teoretik a je mi celkem jedno, jaké podivnosti vymyslel autor a co nepochopil nebo přímo zvrzal překladatel. Jako čtenáři je mi to totiž vcelku jedno, mě zajímá výsledek. Proto doufám, že mně jako recenzentce pan překladatel nevynadá do prostoduchých blbečků, co nemají jazykovou představivost a tady si dovolují šmudlat ubohý čtenářský deníček - ale ta použitá čeština je opravdu místy trochu divná. Neříkám, že je to překladem, nicméně je to tak. Dobrý, pane Novotný?
I když je to po formální stránce knížka, vlastně se za ní považovat nedá.
Kdož znají, chápou... ;-)
Jako naprostá většina jejích sester sice škvár, ale co dovedla svého času vyčarovat v hlavě a jak dovedla k sobě připoutat. Zlaté světlo prosvítá prach. Nostalgie...
Na rovinu se přiznám - nedočetl jsem to celé; před půlkou jsem to zalomil... ze zvědavosti jsem nakoukl do závěru, z čehož se mi dělalo už poněkud nevolno.
Nebudu-li počítat onen nedokončený závěr, mé dojmy poměrně pregnantně shrnula čtenářka Jusa. Velmi špatně napsané, k unudění repetitivní a prvoúčelově nechutné. Je mi celkem jedno, jak byla kniha šokující ve své době a jestli to markýz psal jako formu autoterapie, jestli sepisoval seznam aberací nebo jak to vlastně myslel. Pro mě je to prostě škvár. I rámci daného žánru se dá napsat něco hodnotnějšího - třeba "Příběh O", viz http://www.databazeknih.cz/knihy/pribeh-navrat-do-roissy-45521
PS: Nejsem rozhodně prudérní a ani osobně nemám nic proti sadismu, který bych bych na rozdíl od koubina007 rozhodně nepovažoval za tak hroznou úchylku - samozřejmě mluvím pouze v rovině, kdy se praktikuje na základě konsensu, což se dnes BDSM komunitou bere jako naprosto samozřejmý standard. Ovšem uznávám, že v Sadeho fantaziích to tak nebylo.