Phorbo komentáře u knih

Druhý díl zaujme novými postavami. Tak jako se setkáváme se všemi poutníky tak přibívá kybrid a VA v hlavních vedlejších rolích. Kniha je výtečná, neomalená a na dobu kdy to Simmons napsal tak je to masakr. Je vidět hodně odkazů na hodně filosofií, filmů a jiných autorů. Všechno ale míchá do drinku událostí, které se nedaj vymyslet jen tak. V první třetině se seznamujeme s novými postavami tak jako pokračujeme s postavami poutníků. (SPOILER ALERT) V druhé třetině již zažíváme konfrontace poutníků se štírem a jeho překvapivé objevování. Konec je opět, jak má Simmons ve zvyku takový hodně rychlý, utnutý.Horzně se mi nelíbí, jak je příběh pěti poutníků ukončen, bez jakékoliv budoucnosti. Jasně, Sol je s Rachel a Monetou v budoucnosti, Konzul letí do Sítě, Brawne čeká Tu, jež učí ale Martin se viditelně nikam nehrne. Třetí díl se navíc odehrává skoro 250 let po pádu Jádra. Výtečná kniha, kterou jsem měl problém nečíst, ale ten konec je klasicky hroznej.

1 17.12.2015

Od pratchetta jsem přečetl snad dvacet knih, které byly vždy skvělým pobavením a ani tady jsem nečekal nic jiného. Taky jsem se toho dočkal. Jenže si Pratchett zvolil trošku usedlejší téma. Na kočkách je toho směšného více než dost, ale dostat to logicky do směšného textu je občas problém. Párkrát jsem se u čtení usmál, párkrát jsem se i nahlas zasmál a představil si některou z koček, kterou jsme chovali (chováme) a musel mu dát za pravdu. Každopádně je to kniha průměrná, vesměs nic neříkající.

1 17.12.2015

Po přečtení celé antologie Úsvitu noci, si myslím, že není ani tak objektivní psát recenzi, nebo nějaký výtah, říkejte tomu jak chcete, na jakoukoliv ságu, kterou čtete od začátku do konce bez přemýšlení nad čímkoliv jiným. Za těch sedm knih (i když v originále není Nahý Bůh rozdělen na tři ale pouze na dva díly, nevím proč?) se do toho člověk vžije. Kdo miluje space operu, tak je ÚN povinností mít jako zářez na svém štítu. Zkoušel jsem Asimovovu nadaci, ta mě nevzala. Vůbec. Na druhou stanu jsem se space operou začal u Dana Simmonse a to u duologie Illion/Olymp. Vyborně postavený příběh, tak akorát komplikované, tak akorát postavené na hlavu. Tak jsem se rozhodl, že si přečtu Kantos Hyperionu, taktéž od Simmonse. Nečekal jsem nic takového, čeho se mi dostalo. Byl jsem uchvácen.
A potom mi goodreads doporučilo Petera F. Hamiltona. M2 naprosto neznámého spisovatele z anglie, který shodou okolností taky napsal jednu space opera antologii. Byť jsem si byl vědom toho, že to bude běh na dlouhou trať, že více jak čtyři tisíce stránek mi bude trvat trochu déle, ale teď po dočtení kompletně všech dílů, jsem naprosto uchvácen.
Jak jsem řekl na začátku, objektivně to neposoudím, protože jsem si prostě oblíbil postavy a tak skvěle vymyšlený příběh, že nejspíš napíšu Hamiltonovi ručně psaný dopis (po vzoru Jay, která v epilogu píše dopis Haile) a poděkovat mu za neskutečný zážitek při čtení tohoto epickeho eposu. A taky jestli se knihy budou filmovat, prootže věřím, že by z Úsvitu noci byl skvělý seriál v produkci HBO a nikoho jiného.
K samotnému poslednímu dílu: ani jsem nečekal, že za celou knihu stačí Hamilton vysvětlit to všechno, co předtím napsal. Těch nezodpovězených otázek bylo tolik! A vlastně během první poloviny poslední knihy se jich ještě pár obejvilo. Přitom od poloviny se to tak nějak samo vlastně pomalu řeší. Pak se objeví obrovská červí díra a je hotovo. Rychlé, ale geniální. Většinou jsem hrozně zklamaný z rychlých konců, ale tady to nešlo jinak a v žádném případě mě to nenasralo, jako u hodně knížek, co jsem četl. Úsvit noci je proste Hamiltonův masterpiece, na který by mohl být hrdý... a on určitě hrdý je.

1 17.12.2015

Asi jsem moc kritický, protože todle mi nepříjde, jako něco, co napsal Wyndham. Den trifidů jsem četl dost dávno, takže nějaké podrobnosti a nějaké similarity s dřívějším psaním nějak moc nenacházím... Škoda.
Nemůžu říct, že mě to nebavilo. Nastínění křesťanského fanatismu daleké budoucnosti je nastíněna tak nějak, jak si ji sám představuju, že bude. Přece jen asi nenajdeme knihu, která by byla přeložena do více jazyků jako Bible a potom přežila Utrpení, atomový výbuch, nebo jakkoliv jinak tomu chceme říkat. To pak asi opravdu budeme mít problémy stejné jako naši hlavní hrdinové.
Stejně jsem z toho v rozpacích. Nevím, co si o tom myslet, jestli je to opravdu tak geniální, a ta studie lidkého myšlení na dvou různých úrovních je opravdu tak ohromující, nebo je ten příběh tak nudný a zaostalý, až bych si nejraději tu knihu vymazal z paměti. Sám nevím a asi dlouho nebudu vědět, což mě trošku vytáčí.
Nemluvím ani o konci. Dlouho jsem byl přesvědčen, že odborník na useknutý konce, bez nějakýho toho "něčeho", co v knihách bývá, je Dan Simmons. Ten se ale nejspíše učil u Wyndhama...
Pro mě je to průměrná kniha...

1 17.12.2015

První díl má na práci seznámit vás s charaktery, s jejich myšlenkovými pochody a motivy, bez kterých se neobejdete ve druhém díle. Postavy se chovají v prvním a zároveň v druhém díle s určitým cílem, který je pro všechny stejný. Navštívit Štíra. Seznamujeme se zároveň s Hegemonií, jak fungují Brány, jaké světy jsou v Síti a hlavně proč se sedm (tedy kromě Heda Masteena, jehož problém se objasní až v díle druhém)

1 17.12.2015

Zajisté vysoké hodnocení je na místě. Nejen, že je dle slavného eposu natočen skvělý seriál, který mimochodem docela důvěryhodně kopíruje knihu, ale kniha podává stokráte větší přehled než seriálové zpracování. Proti rychlému spádu v obrazu, kdy nevíte, kdo je kdo, a pořád se to plete, v knížce (kterou jsem četl až po druhé sérii Game of Thrones) je každý charakter zmiňován několikrát za kapitolu a nikdy se nemůžete mílit kdo je kdo. Spád na začátku je pomalejšího rázu, ale spíš otvírá všechny osobnosti, hlavní postavy a vypravěče, proč se chovají tak jak se chovají. Je to spíše bližší seznámení s prostředím a s rodinou Stark, Lannister, Baratheon a dalších lenních pánů a vazalů...

1 17.12.2015

Kniha o šestnáctiletém Milesovi, který se rozhodně studovat v jiném městě. Doma nijak populární mladík se na Culver Creeku dostane do společnosti spolubydlícího Chipa/Plukovníka, nesmělé rumunky Lary, tajnůstkářského Takumiho a hlavně krásné a nevypočítavé Aljašky.
Do té se hlavní hrdina zamiluje a v jeden alkoholický dýchánek Aljaška vyzve Milese, aby ji líbal.
V noci, když Miles i Plukovník už spí, vrazí do pokoje a chce po nich, aby strhli pozornost dozorce areálu školy, aby mohla podnapilá odjet z areálu školy.
Na druhý den se všichni dozvídají, že Aljaška bourala a nehodu nepřežila.
Z romantického příběhu se ve dvou třetinách knihy stává detektivka, kdy Miles a Plukovník zjišťují, zda-li se Aljaška zasebevraždila, či ten policejní vůz, do kterého narazila, byl jen ve špatný čas na špatném místě.
Green knihu zajímavě stupňuje, kdy každá kapitola začíná "sto dvacet dní předtím". Čísla se postupně zmenšují, dokud Aljaška nevjede do policejního vozu. Nadpisy potom označují "dny poté".
Jako oddechové čtení to není vůbec špatné a jako autorova prvotina je kniha velice čtivá.
Jen je škoda záplety, proč se Aljaška zabila. Hold se takové věci stávají a Green chtěl asi ukázat, že se takové blbé náhody dějí, ale mě takové vysvětlení nijak neuspokojilo. Za mě 65%

1 17.12.2015

Linday mě hodně překvapil. Jelikož jsem nejdřív viděl seriál a teprve až teď, kdy je 7 řad venku, se dostávám ke knize, tak je to příjemná změna. Zaujal mě styl psaní, kterým Lindsay píše (nebo to je možná překladem, kdo ví). Je to chytlavé, rychlé a není tam toho moc navíc, byť by být mohlo. Akorát mě to kazí konec. Od chvíle, kdy se Dexter setka s LaGuertou v přístavu je to opruz. Kor jak potká Briana. Závěr mě popravdě naštval, ale předpokládám, že to bude na pokračování a jen tak to nebude končit... tak Dexi směle do toho!

1 17.12.2015

bavilo me to. I pres to ze jsem to cetl v originale jsem si to docela uzil. Kresby jsou trefne a presne, nekdy mi prislo ze jsou az moc sarkasticke a mladej clovek si takovy vtip ani nemuze uvedomit. Dost mi to pripominalo Fulghuma a jeho Vse, co potrebuju znat k zivotu, jsem se naucil v materske skolce. Ty kratke pribehy a styl psani je velmi podobny... Doporucuju kazdymu mladymu cloveku, kor pokud je veku jako hlavni hrdina a pokud autor zvolil stejnou cestu jako pani rowlingova ahrdina bude postupne rust...

1 17.12.2015

Barva kouzel byla úplně první Pratchettovka, kterou jsem kdy četl. Abych byl zcela upřímný, je to úplně první kniha, která by se dala považovat za něco jiného než za dětskou knihu. Tehdy, když mi bylo sedmnáct, mě spolužák přesvědčil, abych se do Pratchetta pustil a rozhodně jsem později nelitoval. Celkově nějakých deset knih od Pratchetta mluví o jasné zálibě v šíleném, fantastkním a vtipném světě Zeměplochy. Mrakoplaš se Zavazadlem tvoří vedle Smrti mé nejoblíbenější postavy pohybující se na zádech A'Tuin.

1 17.12.2015

Styl tysonova psaní mě baví. Astrofyzika byla skvělá vtipná a zajívavá. Vesmírný posel je až přehnaně hloubavý. Čekal jswm něco úplně jiného, než extraterestriální pohled na život na Zemi. Stalle je vysoká úroveň psaní a překladu - díky za něj, bez něj bych to asi nedočetl.

18.07.2023

Abych řekl pravdu pravdoucí, tak je to něco úplně jiného, než co bych od Glukhovského čekal. Má to svůj šmrnc, překlad od paní Boškové je výtečný. Už dlouho jsem si neužil text sám o sobě, který mě námětem moc nebavil, takže velký dík patří ji, jinak bych knihu asi ani nedočetl.
Těch x povíděk, které na sebe ani moc nenavazují (jen mírně, snad někdy hodně vzdáleně), se čtou samy o sobě dobře. Pak ale skončí jedna kapitola, začne další a já jsem úplně ztracený. Pletou se mi jména, kor když skončím uprostřed kapitoly a pak začínám znovu číst, musím se o stranu dvě vracet, protože vůbec nemám tušení o čem kapitola byla.
Škoda poselství od mimozemšťanů, rád bych se ho dozvěděl. A taky, poslendí kapitola je taková předzvěst trilogie Metro, alespoň mi to tak přijde.
Vesměs příjemné, ale jen překladem a krásnými aforismy. Jinak jsou příběhy zaobaleny až moc velkým tajemstvím a mě nechává tak v absolutní neznalosti a nevyřešenosti... zůstávat na vážkách já nemám moc rád.

06.03.2019

Zajímavá anotace a známé autorčino jméno mě přesvědčilo o rozečtení Cizince. Bojoval jsem, a i ve čtvrtině knihy stále bojujis pocitem, že je něco špatně s překladem. Inu, možná ne s překladem, ale třeba s němčinou překladatele, nebo jen Ursula prostě neumí psát. Náměty u Pět, Erebos a i tady jsou zajímavé, skvěle se vyvíjí, ale postavy jsou předvídatelné, ploché a mnohdy nudné.
Abych jen nehanil, je zajímavé v prvních kapitolách sledovat vývoj situace z pohledu Joanny a Erika, ale později opakující se přímá řeč hrozně ruší text. Koho baví číst to stejné během pěti minut dvakrát? Pak "přímo-řečové repete" téměř mizí a střídají ho jen vnitří otázky a stránky plné dohadů obou hrdinů, co je a co není pravda, aniž by se příběh nějak znatelně vyvíjel.
Po dočtení se docela divím, že jsem knížku stihl za osm dnů. To se mi dlouho nepodařilo, asi doháním čtecí deficit z minulého roku. Nebo si jen vybírám lepší a silnější tituly. I když u Cizince i nejsem moc jistý, co si o něm myslet. Bylo to dobré, čtivé, plot twist zajímavý, ale od začátku standnu prohlédnutelný. Kdyby román vyšel před dvaceti lety, bude to trhák, ale psychologické poruchy a hypnóza? No žádná převratná novinka na nynějším knižním trhu...
Libí se mi hodně způsob, kdy snad mužskou část píše Strobel a ženskou Poznanski. Obě postavy se v myšlenkách vyjadřují krapet jinak. Stále si nejsem jistý, je-li psaní autorů, či překlad, nebo prostě jen divné německé vyjadřování (které je pro němce úplně normální) chybou v textech, ve vyjadřování postav a ve fádních odpovědích? Nevím, ale do další knihy od Poznanski se asi jen tak nepustím.

02.11.2018

Dvojice Erik Axl Sund se za poslední roky proslavila díky Vraní dívce, trilogií Slabost Viktorie Bergmanové. Já byl z toho uchvácen, psychothriller, který tě donutí hodně krčit hubu, že si myslíš, že je to tak nechutný. Ono ve výsledku je to příjemná psycho detektivka.
No a teď je tady Černá melancholie. Rok jsem čekal na eknihu, ale pak v Tescu byly Skleněná těla za 180 korun. To byla jasná volba, ale než jsem se k tomu dostal, trvalo to. A teď jsem celou knihu slupnul skoro za pět dní.
A když jsem si myslel, že u Vraní dívky je to dost šokující a nechutné, tak tohle .... toto je desetkrát odvážnější, nechutnější a hnusnější. Téměř detailní popisy sebevražd teenagerů, pouštění žilou žiletkama a další nechuťárny. Kdo má rád strach a hnus (v Las Vegas?), je tohle MUST READ!

23.01.2017

Místy jsem si připadal, že jsou některé postavy psány z musu. Jdou si za tím, co ani v nejmenším nemůžou dosáhnout, ale jdou za tím slepě a naivně až to někdy bolí. Hodně postav nepostoupilo (nepoletělo?) o moc dál. Z Mereenu je kůlnička na dříví, na Zdi máme kvantu Svobodného lidu, Cersei odjíždí domů, Quentin si to rozdá s draky... natáhnutý, až to bolí. Jak jsem čekal, že to bude terno tak mě knížka trošku zklamala. To ale neznamená, že je to španý. Martin připravil omáčku pro hlavní chod na který si počkáme nějakej čas a na dezert ještě asi delší dobu. Brát v potaz, že Martin sliboval pětku už rok nebo dva roky po vydání čtyřky a vyšla po šesti letech, tak kdo ví kdy se dočkáme Vichrů zimy a Sna o jaru...

17.12.2015

Kor začátek knihy je pomalejší, roztahanější a všeobecně trošku nudný. Některé postavy dělají to, co by ani normální relativně lucidní člověk nedělal (viz Jon). Příběh dohání čtvrtou knihu, která je po přečtení pátého pokračování PLaO možná i lepší a záživnější.

17.12.2015

Velmi krásný a chytlavý začátek druhého dílu eposu Písně ledu a ohně. Neskutečné jak pořád musím srovnávat knihu se seriálem. Stejně se to nedá srovnat jak jsem si myslel. Seriál je skvělá prezentace knihy, ale nemohu se dočkat až se dostanu k třetímu dílu dříve než příjde ve zfilmovaná verze. Nemohu než odcenit skvělé vyprávěcí schopnosti Martina a málo nudných pasáží. Dovolím si srovnat s Tolkienem a ten vsází na čtenářovu loajalitu, která chce vědět všechno dříve, než samotný příběh. Martin ale píše zárověň vývoj příběhu a vývoj postav, proč se chovají takhle a takto, proč je todle takhle. Nenechává si celou kapitolu jen aby vysvětlil co a jak se dělo a proč. Retrospektivu používá velmi precizně a čte se tak celý příběh spatra. Nemohu si více než vynachválit.

17.12.2015

Jelikož je Zjevení spíše seznámení s portfoliem postav a vývojem problémové situace na Lalonde, v Expanzi všechno graduje. Tak jako jsem měl ve Zjevení problémy s první částí, která nenudila, ale hold, čekal jsem něco jiného, v druhé části se konečně něco děje. Na Lalonde se děje hromada věcí, která graduje a graduje a graduje... A pak přijde konec a vám to nedá a musíte se pustit do Expance. A na tom není nic špatného, protože to tak je si myslím s každou ságou. Taky jsem přečetl Pád Hyperionu jedním dechem, nemluvě o Písni ledu a ohně. To do člověka padá a padá a nemůže to zastavit. A mě to baví. A hlavně Hamilton mě baví. Některé vypravěčské obraty jsou někdy, přijde mi, zbytečné. Je tam hodně omáčky, ale ve výsledku ta omáčka dělá tu výtečnou barvitost textu. On mě nejen že bavil, on mě pohltil a nepustil. Byl jsem tím prostě Posedlý.

17.12.2015

I přes Kingův doslov, který snad měl sloužit, jako lákadlo na další díly (což se mu na jednu stranu podařilo, když byl neurčitý ve svých cílech s tím, že „sice nevím co a jak, ale vím, že je to někde ve mně a dokážu to napsat). Nic proti tomu. Pistolník je dobré dílo. Odsýpá, ale místy mě přijde postava Rolanda Pistolníka, jako úplně někdo jiný, než o kom King psal pár desítek stran zpátky. Je podle mě blbost, aby profesionální, jak říká King, „Rytíř“ jen tak najednou začal cítit nějaké city k devítiletému klukovi. Samozřejmě naprosto profesionální, ale přesto je to jakýsi paradox. Možná to má pro vývoj příběhu nějaký důležitý přínos, že se Pistolník obměkčí a pak to k něčemu bude… Je to první kingovka, kterou jsem četl, ale trošku mě to zklamalo. Jak mě kolega říkal, že King je prostě bůh, tak nevím, jestli se pustím do další temné věže, kor jestli ji přečtu nakonec celou…

17.12.2015

Procházku v Podlondýně jsem absolvoval hned podruhé. Nejříve jsem se podíval na Noční stranu S.R. Greena a pak jakoby mě něco lákalo na Gaimanovi, tak jsem se do něj pustil, aniž bych vlastně věděl do čeho jdu. Trošku mě to zklamalo, že jsem zrovna tak tématicky podobné knihy přečetl po sobě, ale s tím nic nenaděláte.
Gaiman neposadil alternativní Londýn tak do černa jako Green. Sice do šeda, ale furt to není takové hororové jako Něco z Noční strany. Nikdykde je více pohádkovější, více fantaskní a možná že i více chytlavé.
Kniha je každopádně skvěle napsaná, s tím si neumím pomoct. Bavilo mě to, ten strohý anglický humor, hlášky markýze a spoustu dalšího. Moc mě nebavily Richardovy halucinace v Klíčové zkoušce. Moc jsem nepochopil, proč zrovna takovou idiotskou zkoušku psychiky by volili dominikánští mniši, ale je to jedna z mála maličkostí, které mi tam zrovna vadily.
Hodně velký kisk jsem nepochopil s Hunter. Neřekla nic o tom, proč nemůže na povrch do Britského muzea, jestli kvůli Islingtonovi nebo kvůli dvou hlavních vrahů (kteří teda skončili až moc jednoduše)... Jaktože se pak ale mohla dostat na bitevní loď tak bez problémů a nikomu to nepřišlo podivné, že s tím najednou nemá problém jít nahoru? No ale budiž.
Ještě zkusím shlídnout seriál a potom se uvidí s hodnocením ale prozatím zlatej, trošku lepší průměr.

17.12.2015