Pigface
komentáře u knih
Bivoj běsobijce
Juraj Červenák
Od doby, kdy Alois Jirásek napsal Staré pověsti české uplynulo v Divoké (dnes Spoutané) mnoho vody. A na rozdíl od původního je to úplně jiné dílko, při jehož čtení se možná klasik v hrobě otáčí rychleji než dobře namazaný lodní šroub. Červenák nám v Bivoji předkládá úplně nový pohled na národní pověsti a mýty, přesně v duchu (nechci psát přímo diktátu) doby a já myslím, že je to dobře. I když jsem založením spíše konzerva, já jsem se při čtení neurážel, já jsem se bavil. Hrdinové jsou civilní, postavy, se kterými se dokážu ztotožnit. To ovšem až do chvíle, než autor více popustí uzdu fantazii a nechá ji hrát první housle. To se samozřejmě u žánru fantasy očekává a vítá. Koneckonců mlhavé dějiny kmene Čechů jsou plné kouzel a magie. Bez nich by byl příběh poloviční a Červenák by si mohl potřást pravicí s Vondruškou a to bych opravdu nechtěl.
Kniha se čte skoro sama, už dlouho se mi nepovedlo za 40 minut jízdy vlakem pokořit 100 stránek. U mně víc než dobrý!
Špinavý kšefty na North Ganson Street
S. Craig Zahler
Drsná škola americké detektivky je zpět a s plnou parádou! Po přečtení prvních dvou kapitol člověk nabyde nutně dojmu, že jestli to tak půjde dál, na konci už bude po smrti i autor. Korupcí prolezlé fiktivní město Victory je předobrazem zkázy společnosti a skoro si ho dokážu představit kdekoliv na světě. Psychicky i fyzicky demolované město se podařilo vykreslit až děsivě autenticky stejně jako charaktery postav. A věřte, že těm by jste své děti rozhodně na hlídání nesvěřili.
Velmi čtivé a rozhodně nic pro slabé nátury. Těm silnějším doporučuji!
Díky trudošovi za tip!
Mrazivé světlo
Yrsa Sigurðardóttir
I když jsem zatím neměl tu možnost navštívit Island, kniha je zcela určitě věrným obrazem tamního prostředí. Chladné, mystické, s jednoduchou až schematickou krajinou (což samozřejmě neznamená, že není krásná). Téměř komorní příběh odkrývá současné a spolu s tím téměř zapomenuté zločiny. Autor s tím, jak se proplétá vyšetřováním a jak verzí, motivů a podezřelých přibývá, nechává čtenáře do posledních stránek v nejistotě kdo je vrahem.
Vzhledem k tomu, jak nakročí první kapitola jsem očekával možná trochu víc napětí a tajemna. Příběh se pak zhoupne a já jako čtenář mám chvílemi co dělat, abych neusnul a jen několikrát jsem vytržen z klidu dynamičtější pasáží. 70%.
Filé z platýse
Gerald Durrell
Útlá kniha, která se čte sama, protože.....protože je to prostě Durrell. Fresky (zde chutná filátka) z autorova života, v kterých zvířata často hrají hlavní roli. Není to vrchol, za který osobně považuji knihy o Durrelově mládí na řeckém Korfu, ale zaručeně se nebudete nudit, místy se pousmějete a někde možná i naplno smát. Barvité, přívětivé, se sluncem na obloze nebo alespoň v duši jsou filety nám servírované v tomto dílku.
Panenka
Ed McBain
Drsná škola 87. revíru. Nejen strana temna, ale i detektivové schytají co (ne)zaslouží. Klasický příběh, klasicky vystavěný. Příběh baví a napíná. Žádné odbočky, postranní linky. Všechno detektivy a čtenáře s nimi vede k odhalení. Výborné!
Prach
Hugh Howey
Pokračování a rozpracování prvního dílu mělo těžký úkol: překročit stín Sila. I když se tak o kousek nestalo, tempo, příběh, atmosféra jsou cenné devizy knihy. Obě poselství (to temné i to se světlem) fungují dokonale a téměř do posledních stránek čtenář nemá jistotu, které převáží. Těším se na zodpovězení otázek, které po přečtení zůstaly v hlavě...
Jako zabít ptáčka
Harper Lee
Na rovinu musím napsat, že jsem při čtení byl trochu rozpolcený a možná proto mi kniha ukrojila více času, než jsem původně čekal. Na jednu stranu není asi nic, co by se knize dalo vytknout. Na druhou stranu mi ale sedí knihy dynamické, plné zvratů, kdy očí letí po stránkách a mám skoro strach, že počet stránek směrem k zadní předsádce se povážlivě tenčí. A tady je i ta dynamika podána jakoby nedynamicky, jakoby mimochodem, jakoby až líně. Ale tak to asi má být, protože tak je to i v životě, který není u všech lidí divokou honičkou. A zpětně si říkám, že možná je ta lennost to, co mi nedovolilo přestat číst a co knihu dělá téměř dokonalou.
Milé, laskavé i přes dramatický děj a nespravedlivé momenty. Jak si moudrost, nenásilí a spravedlnost nakonec najde cestu a že přátelé přijdou i ze směru, odkud bychom je nečekali. Vychutnejte si v dnešní uspěchané, hektické době příběh s poselstvím, které bylo, je a bude platné zřejmě v každé době.
Malý pražský erotikon
Patrik Hartl
Trochu zaparafrázuju: Je to trochu historický, trochu cestopisný... ale nejlepší to není ani na konci, ani na začátku, nikde. 440 stran vaty, která se celkem dobře čte, ale nedala mi nic. Očekával jsem vynalézavé, fantazii povzbuzující erotično a našel jsem strohý popis aktů, jakýsi průmyslový tovar a vágní odvar lásky a sexu. Nedostal jsem ani košatý příběh dvou generací, dvou rodin, ale plochý popis života několika hlavních postav s občasným úletem (pasáž o reinkarnaci), kdy se sami sebe ptáte, co tím sakra autor sledoval.... Zjevně nepatřím do cílové skupiny čtenářů, ale věřím a vidím, že svůj cíl si kniha našla.
Selský baroko
Jiří Hájíček
Poprvé je vždy intenzívní. Přiznám se, sypu si popel na hlavu a vlastně se i divím, že Jiřího Hájíčka jsem knižně doposud jen míjel. Protože tady platí beze zbytku moje první věta. Selský baroko je útlá kniha s nenápadně silným příběhem o naší minulosti i přítomnosti a já přemýšlím, která z těch popsaných dob je temnější. Jestli ta v 50. letech minulého století, kdy se dělo spoustu bezpráví a křivých konstrukcí a kdy si lidé, do té doby vedle sebe v poklidu žijící vyřizovali své jedovaté osobní dluhy anebo ta dnešní, kdy se s tou dobou, ještě po více než 50 letech (ne)vyrovnáváme, (ne)děláme za ní tlusté čáry a (ne)odpouštíme si. Kniha je dokladem, že křivdy si sebou neseme celý život a kolikrát o tom ani nevíme a že křivdy si i dědíme. Krásně vystavěný příběh z jihočeského prostředí proplétá vlákna minulosti i současnosti do obrazu, který až mrazivě ukazuje, že se ani přes období několika lidských generací i několika politických systémů člověk nakonec nemění. A jestli ty tlusté čáry dělat, jestli odpouštět? S tím se už čtenář této knihy musí srovnat sám.
Mých 100% za Selský baroko je možná trochu nekritických, možná jsem díky dávnému přátelství podjatej, ale ruka by mi musela upadnout, kdybych dal méně. Krásná kniha. Doporučuji a nemohu se dočkat dalšího setkání.
Silo
Hugh Howey
Jsou knihy, které když dočtete, zanechají pocit uspokojení. Standardní pocit, který asi po přečtení čekáme. A pak jsou knihy, které mají ten dar, že jejich příběh se čtením žijete. Že se děj ve vaší mysli zhmotní, představujete si prostředí, jeho atmosféru, dokážete si vybavit tváře hrdinů. A s těmito hrdiny a jejich příběhy se jen neradi loučíte. Chcete znát, co bude dál, jaké budou další osudy postav. To potom děkujete autorovi, že se rozhodl pokračovat a napsat další knihu a doufáte, že vás čeká další záchvat živé, barevné představivosti. Přesně takové pro mně bylo Silo. A já se už těším na Turnus!
Prsatý muž a zloděj příběhů
Josef Formánek
Vzal jsi Formánka za špatnej konec, sdělil mi kamarád, když jsem si mu postěžoval, že se v tom ztrácím. A takový je můj dojem i po dočtení. Takový patchwork se jen tak nevidí, ehm nečte. S tím rozdílem, že patchwork je prvoplánově umění ze zbytků a u Prsatého muže si tím nejsem úplně jistý. U mně to bylo čtení ve znamení odchodů a vracení se. Pokaždé jsem se vrátil, protože mi nedalo, abych nevěděl, jak vlastně nakonec postavy dopadnou. A pořád se nemohu zbavit dojmu, že dílo je plné vláken, ale dohromady ani ten patchwork nedají. Ale abych jen nehaněl, kniha není úplně zlá, své jsem si tam našel a myslím si, že asijské vlákno by vydalo na samostatnou knihu. Jenže to už by asi nebyl Formánek. Tak jen doufám, že z příštího setkání s autorem budu mít pocit lepší
Zhubni
Richard Bachman (p)
Moje dobrá žena je diplomat. Tvrdou pravdu, která se mne může dotknout mi neřekne. Ona ji naznačí. Knihou. Jak jinak jsem si měl vysvětlit. když jsem další kousek od Stephena Kinga (zde již pod notoricky známým pseudonymem RB) našel pod stromečkem. Nicméně tak, jako Bill Haleck bych se k ideální váze dobrat nechtěl. Co je snem mentální anorektičky, je zde popsáno tak, jak to umí snad jen Král - se všemi projevy a důsledky. Příběh drsně pádí a odsekává kila z postavy hlavního hrdiny.
A protože jsem si vzal název knihy a náznak mojí dobré ženy k srdci, zhubnul jsem také. Npotřeboval jsem k tomu ani kriminální delikt, ani stoletého cikána, natož italského mafiána. Ale Richard Bachman nezklamal.
Ostrov
Robert Merle
I když téměř 55 let staré dílo, je v současnosti až děsivě aktuální. Všechno se děje znovu a znovu. Civilizace jako taková je zřejmě nucena si projít opakovaně civilizačními, národostními i v současnosti tolik omýlanými genderovými střety nepoučena. Merle sleduje tyto jevy na skupince Angličanů (a Skotů) v protikladu s domorodými Tahiťany. Čtenář záhy zjistí, že tak, jak je příběh rozehrán, se nemůže logicky ubírat umetenou, rovnou cestičkou směrem ke šťastnému konci. Z kusých zpráv námořního důstojníka Jeho Veličenstva dokázal Merle vystavět silný příběh o tom, že pravda a láska to vždy měla setsakramentsky těžké a že musí projít nejedním až tragickým bodem než dospěje k hořkému (Pyrrhovo?) vítězství. Knihu, kterou jsem objevil díky Čtenářské výzvě mohu jen doporučit.
Na řece Zabu
Karel May
Na stará kolena se vracím k autorům mého dětství. Vstoupil jsem do téže řeky a nevadilo to ani trochu. Opět jsem měl v očích písek a trpěl pod slunečním úpalem. Opět jsem prožíval 4 příběhy Kara ben Nemsí z Alemánie a Hadži Halef Omara a stejně jako v dětství jsem byl napnutý, jak to celé dopadne. 4 povídky v knize Na řece Zabu nejsou asi vrcholem dobrodružného žánru, ale co jsem ocenil, byla autorova znalost reálií Středního východu a severní Afriky. Pokud chcete kratší, přímočaré a nekoplikované příběhy, máte je mít.
Pilíře země
Ken Follett
Na osudech několika postav je předložen obraz středověké Anglie. Příběh o tom, jak zdánlivě nevýznamné věci pohybují dějinami zemí a národů. O tom, jak i ve středověku vzdálenost byla realtivním pojmem. O tom, že také budovy mají svůj život a osud. O tom, že velké věci (v dobrém i zlém) začínají jen tak mimochodem a nenápadně. A také o božích mlýnech - někdy melou pomalu, jindy nestačíme sypat zrno.
I když má kniha nadváhu, nechybí jí svěží rytmus a dynamika. Příběh je kompaktní a poutá čtenáře od první do posladní stránky. Pilíře země jsou pro mne pilíře historického románu!
Hrdinové
Joe Abercrombie
Ke knize jsem přistupoval pravda trochu nekriticky, protože autor patří v současnosti mezi moje favority. Příběh je vymezen zdánlivě krátkým časovým úsekem, protože Hrdinové vpravdě popisují osudy hrdinů u Hrdinů během jedné, zato zásadní bitvy o osud Severu. Jak jsem byl zvyklý z předchozí trilogie a co kvituji s povděkem, Abercombie se opět s níčím nemaže, klikatí osudy postav a děj dělá kotrmelce. Čtenář zlehka proplouvá dějem. I když žánrem je kniha z ranku fantasy, příběh i postavy jsou vlastně uvěřitelné, charaktery postav jednou dole, jednou nahoře a v ději se cítíte jako pozorovatel in situ. Magie do děje příliš nepromlouvá a na výsledek děje nemá zásadní vliv. Z nýmandů se stávají jakoby mimochodem hrdinové a hrdinové občas dostanou, co (ne)zaslouží. Výborné! Abercombie mně opět přesvědčil, že je mistrem, co se neutne a těším se na další setkání.
Všemi dary obdarovaná
M.R. Carey (p)
Knihu jsem bral do ruky jako jednu z mnoha, se zvědavostí, co na ní všichni vidí. To jsem pochopil už po několika stránkách. Excelentně napsaná "roadstory"! Nic není v příběhu napsáno nudně, nic zbytečně. Mnohokrát použitý a možná i trochu devalvovaný námět je v knize podán čtivou a především uvěřitelnou formou až z něj nejednou zamrazí a vy si řeknete sakra proč by ne? Příběh se skládá rychle jak kostky z Lega. Když je stavebnice pohromadě, skoro jste smutní, že je hotovo. A to doslova.
