Pigface komentáře u knih

Navázat na něco, co se zdálo být ukončeno a navíc to napsat tak, aby to nevypadalo jako čirá vypočítavost, je velmi ošemetné. Stín krkavce byla parádní jízda epické fantasy, trilogie mohla klidně se ctí skončit. Přesto zůstaly některé otázky nezodpovězené. Také by mi přišlo skoro nepatřičné, že by Vélin Al Sorna dožil svůj život klidně jako Pán Severní věže. A tak mi přišla právě načatá série Čepel krkavce vhod.
Typický je jak Ryanův styl vyprávění, tak rychlé vtažení do děje. Popis toho, co se děje v poslední třetině je více než epické a více než barvité. Poslední třetina knihy je smršť. 560 stran mi proletělo ve čtečce a já se začal shánět po pokračování...budu muset být trpělivější, achjo...

10 16.04.2021

Vrátil jsem se nejméně o 25 let zpět, kdy jsem Zdeňka Šmída neflákal a četl jeho knihy daleko častěji. Bubny Berberů jsem tehdy ještě číst nemohl, protože je ještě nenapsal.
Splatil jsem tento dluh a zároveň jsem odškrtl další položku letošní Výzvy (aneb).
Opět jsem se setkal s jeho hrdiny, které jsem znával z dob, co sjížděli řeky. Nechyběl Bongo, Sumec, Kenny, Lucie a další z vodácké party. Ti si k sobě přizvali další kamarády a dohromady tvořili pestrý tým na cestě Bílou příšerou (pro mně nepochopitelné, že autobus Karosa, ve kterém mi zásadně bylo blbě už po 2 km jízdy) po exotickém Maroku.
Cestopisné vyprávění o expedici je svěží, velmi čtivé a především, což beru jako zásadní devizu Šmídovo děl - humorné. Tak se i příhody, při kterých určitě hrdinům nebylo do zpěvu, natož smíchu mění v něco, na co se po létech vzpomíná s úsměvem a se smíchem čte. Skupina kamarádů projede vším, co je v Maroku nutné vidět - velkými městy na pobřeží, chladným i horkým Atlasem i částí Sahary. S nadhledem jemu vlastním popisuje severoafrickou krajinu i přírodu a zvláště život, zvyky a kulturu běžných Arabů i Berberů. Na rozdíl od běžného návštěvníka-konzumenta, který za celý pobyt neopustí rekreační rezort, nás kniha doslova provleče leskem i bídou severozápadní Afriky a co především, ačkoliv je kniha napsána veskrze humorným tónem, z každé stránky na nás dýchá autorova úcta a velký respekt k tamnímu lidu a jeho kultuře.
Vyprávění doplňují a čtenářovo povědomí rozšiřují krátké naučné boxy a slovníčky základních slov přímo v textu a stručné popisné shrnutí Maroka na závěr knihy.

Maroko bych chtěl vidět a zažít. Díky vyprávění Zdeňka Šmída o to víc. A jak se znám, vrátil bych se bez ženy, ale s velbloudem.. :)

8 27.02.2020

Upřímně jsem čekal víc. Dostalo se mi 5x Gaimana, díky různým kresebným přístupům je každý trochu jiný. Dohromady, ani každý zvlášť příběhy nebavily ani na 60 %, některé byly...no, odfláknuté, některé mně přímo štvaly (přesto jsem je dočetl). Pokud to bylo míněno jako impuls pro čtenářovo fantazii, pak pardon. Přišlo mi to jako editorské vezení se na módní vlně zvané Gaiman. Bohužel, u mně jen průměr

6 16.02.2020

Dobrý ročník je jeden z mých oblíbených filmů. Bylo načase zjistit, jak se film drží předlohy a jak si kniha stojí vedle filmu. Nějakou dobu jsem se nemohl ztotožnit ani s hrdiny, ani s dějem. Dialogy i děj mi přišly takové nijaké, jednoduché, přímočaré, předvídatelné a místy i naivní. Asi to tak mělo být, když hrdinou je londýnský finančník, který stojí na důležité křižovatce a rozhoduje se co dál se životem. Žil jednoduše životem odrůstající měšťácké zlaté mládeže - práce, večírky, alkohol, ženy....vše je jednoduché, neodpovědné, povrchní, pomíjivé, až se objeví výzva, která se neodmítá. V tu chvíli kniha nabere úplně jiný směr, našel se nejen hrdina, ale mám dojem, že i autor. Londýn je zapomenut a středobodem je malé prosluněné, vínem vonící francouzské městečko, kde čas i život plyne úplně jinak. I když víno nepatří úplně mezi moje oblíbené nápoje, kolikrát jsem se přistihl, že dobré víno s ještě lepším sýrem mi zrovna chybí...
Detektivní zápletka s padoušskou dvojicí byla v příběhu nějak navíc a ani si na ni z filmu nepamatuji. Ale to nevadí, zbylo pořád dost ke čtení i mojí spokojenosti.

10 13.02.2020

Je až neskutečné, jak dlouho jsem knihu ignoroval. Dokonce jsem ji \\\"vyzkoušel\\\" na mé drahé polovičce, která jí přelouskla během několika dní se slovy: je to dobrý... A co myslíte? Je to vážně dobrý. Co dobrý, excelentní!
Dlouho, vážně dlouho a jestli vůbec jsem nečetl detektivku s takovou chutí a geometricky vzrůstajícím zájmem.
Tana French myslím dokonale popsala vyšetřování brutální vraždy dívky, nadějné baletky. Autorka mně dokonale jako čtenáře mátla a já podezříval skutečně každého, kdo se třeba jen náhodou dějem mihnul. Proměny naděje v beznaděj, chytání se absurdních stop, spousta slepých uliček, ale i občasná světýlka ve tmách, to všechno je odměřováno a podáváno čtenáři v přesně odměřených dávkách. Postavy jsou uvěřitelné, normální lidské charaktery se svými klady i chybami, s jejich jednáním se člověk snadno ztotožní. I přes detailnost děje, je kniha čtivá.
Tak jak přečtené stránky přibývaly, pomalu a neodvratně se přede mnou odkrývalo čisté, krystalické zlo. Posledních sto stránek jsem nebyl čtenářem, ale přímým účastníkem vyšetřování.
Nedostal jsem všechny odpovědi. Některé bych považoval i za zásadní. Ale je to nakonec dobře. Mysterium, kterého se příběh několikrát dotkne zůstává mysteriem, možná proto, aby odhalilo svoji podstatu někdy jindy a někde jinde. Ale třeba se odpovědi nikdy nedočkám, koneckonců v tom nebudu sám.

Nakonec alespoň jedna (neúprosná a smutná) pravda: Obeť (vraždy) je člověk, kterého nikdy nepoznáte...

12 30.01.2020

O tom, že Stephen King je moje srdcovka není nutný pochybovat. Je a basta. Proto jsem v následujícím komentáři podjatý. Přiznávám to a rád. Teď k věci.
Co mne u jeho románů fascinuje je způsob, jak dokáže namontovat nadpřirozeno do reálného života. Jako tu nejprostší věc na světě. Jako by tam vždycky byla. Čtenář návnadu zbaští i s navijákem a považuje nadpřirozeno za neodmyslitelnou součást příběhu a nepozastavuje se nad něčím, co nemůže být, co jeho pragmatická mysl jindy odmítá přijmout.
Nejinak tomu bylo i v příběhu Růženek. Rozmáchlý popis prostředí i postav nevadí, protože je popsán s lehkostí autorovi vlastní. Děj nenudí, od prvních kapitol nasadí tempo rozjetého japonského rychlíku a není tu zbytečných kolejí nebo zastávek.
Růženky jsou rozhodně nejgenderovatější Kingovo (Kingovic, abych nezapomněl na synátora) dílo a je pozoruhodné, jak se chlapi při psaní dokázali vcítit do duše ženské poloviny lidstva a jak trefně vystihli, že chlapi jsou z Marsu a ženy z Venuše. V několika větách jsem poznal i svoje chlapské (zlo)zvyky (aby bylo jasný - je to o tom prádle, povalující se občas různě po bytě, nic víc v tom nehledejte...myslím).
Zlo může mít nepočítaně podob, v Růženkách krystalizuje rychle a nekompromisně, požírá okolí a prostupuje vším a všemi. Je to pak ta hezčí polovina lidstva, která vrací svět do správných(?) kolejí. Neboť války se mohou vést kvůli ženám, ale vedou je muži. Je to poněkud zjednodušené, ale v drtivé většině platné.
Já byl s knihou spokojen a díky hektičnosti předešlého období jsem nestihl Růženky zaplést do loňské knižní výzvy. Proto jsem je v nouzi zařadil do únikového 20. tématu Výzvy letošní :)

14 08.01.2020

Co číst jiného na Silvestra, než Milo Manaru, že... K dílku jako takovému se nutně musí přistupovat s vědomím, že víme, do čeho se pouštíme. Je to prostě Manara. Trochu dobrodružný, trochu historický, trochu (víc) erotický....jen ten konec nějak vyšumí. Dva příběhy zpoza velké louže, každý z opačné strany rovníku. Je dobře, že se Manara snaží o víc, než prvoplánová odhalená těla. Úplně to nevyšlo (a asi je to dobře), ale snaha se cení. Já dostal co jsem čekal a protože jsem nečekal víc, jsem spokojen.

9 01.01.2020

Graficky dokonalé. Perfektní kresba, na velkoformát jsem si zvykl velmi rychle. Poněkud jiný pohled na severské mýty. Rodinka severských bohů je opět pohromadě, jen jinak, než je známe (třeba pokroucené a pocukrované od Marvela), ale Loki je pořád čistokrevný bídák.
A trpaslík? Ten bude vždycky jen trpaslík, i když vyleze na horu....anebo...?

8 31.12.2019

Porce militantní fantasy z doby, kdy se světu vládlo železem a platilo krví (ostatně stejně jako dnes). Perfektní detailní kresba a poutavé příběhy jsou jasnou devizou velkoformátového komiksu. Třešničkou na dortu je černobílá koncovka, která se mně osobně líbila asi nejvíc a to Jak příběhem, tak poselstvím či ponaučením.

6 29.11.2019

Darovanému koni na zuby nehleď, se traduje. Bylo ovšem přáním autora, abych se knize na zoubek podíval. Tak se i stalo.
Co oceňuji:
1. Autor je odvážný, to bezesporu. Český horor je sice pole neorané, dobrých děl je méně než šafránu. Má ale obrovskou konkurenci v zahraničí. Tak obrovskou, že kdyby byla kniha vyloženě špatná, zapadla by velmi rychle. Takže to chce určitou dávku odvahy jít s knihou na trh.
2. Dílo Petra Švece si udrželo moji pozornost od prvního k poslednímu písmenku, čímž navazuji na bod 1, nezapadla. Čte se dobře.
3. Nemalou roli zde hraje fakt, že dílo je z českého prostředí, čtenář se velmi rychle orientuje, vlastnosti, charaktery a zmíněné prostředí mu nejsou cizí. Popsanou postavou by klidně mohl být jeho soused/sousedka.
Ale:
Dílo trpí určitou nevyvážeností. Vysvětlím:
Vezměme si klubíčka a hoďme je ze schodů. Rozmotají se, zamotají se vzájemně, pěkně jedno přes druhé. Dávat dohromady bych to nechtěl. Podobně je na tom i tato kniha, jen si klubíčka nahradíme příběhy nebo dějovými linkami. Těch klubíček je strašně moc, bylo by lepší, kdyby nám takové tři až čtyři vůbec nevypadly. Naštěstí je jedno výraznější a jen tak se nezašmodrchá a i když se několikrát skoro ztratí, nakonec jeho konec zdárně najdeme. To je hlavní dějová osa.
Chtělo by důsledněji pracovat s hlavní dějovou osou, nenechat jí válcovat zbytečnými odbočkami a dějovými pahýly, které odvádějí pozornost a kladou další, neméně zbytečné otázky.
Všechna moje ALE beru to jako dětské nemoci autorovo tvorby, které pominou tím dříve, čím více bude psát, když se nenechá odradit neodbornými komentáři, jako je ten můj. Avšak autor právě podle mne chtěl znát názor zdola, vox populi, protože kniha je pro čtenáře, ne pro recenzenty.

Osobně si myslím, že Otrávené duše není vůbec špatná prvotina, autorovi držím pěstí a jsem zvědavý kam se jeho tvorba posune.

7 28.10.2019

Ostré čepele jsou bonbónek pro fanoušky fiktivního(?) světa Spojených království a nepodmanitelného Severu. Pro ně je to vítané opětovné setkání s hrdiny jeho příběhů - Gloktou, Curndenem, Shev, Bethodem a hlavně Kravavou devítkou. Kupodivu poslední, pro mně nejvýraznější postavě předešlých děl bylo v Ostrých koncích dopřáno nejméně prostoru. Ale není to na škodu. Příběhy Shev a Javre jsou to nejlepší, o čem se v povídkách píše. Pro mně nej byla jasně předposlední "Těžké časy, kam se podíváš". Bláznivá, dejme tomu road story jednoho předmětu z A do A. Ale to již prozrazuji.
Prostě slovy klasika: trochu dobrodružný, trochu cestopisný, trochu erotický....a hlavně...hlavně neodcházet před koncem!!! :)

5 11.10.2019

Já Lovecrafta nikdy nemusel. Zdlouhavé, málo dynamické, jen pomalu gradující povídky mně vždy dokázaly spolehlivě uspat než zaujmout. A tak jsem přivítal možnost vzít ho zkratkou. Komiks perem Erika Krieka a Lovercraft je pro mne optimální kombinace. Eriku Kriekovi se podařilo osobitým ztvárněním příběhů to, co Lovercraftovi ne - zaujmout mně a seznámit s částí tvorby otce hororu a sci-fi. Lovercraftova tvorba je depresívní, postavená na skepsi, že člověk je pouhou hříčkou, zrníčkem mezi mlýnskými kameny fantaskních a bizardních vesmírů a není v jeho silách to změnit, jen podvolit se. Kriekova kresba je smutně podmanivá a i když nezabíhá do detailu, povídkám sluší. Líbilo, doporučuji.

10 08.10.2019

Žádný velký přemýšlení se nekoná, stejně jako na přelomu středověku a novověku. Výživná, drsná jednohubka o staré křivdě a splaceném dluhu v době, kdy se měnily poměry v Evropě. Kdy Evropa jen neochotně opouštěla staré, do té doby stovky let neměnné pořádky. Změny často bolí a i osudy postav tohoto komiksu jsou plné bolesti. A také cti, protože ta jediná ti zbyde, když už nic jiného nemáš a záleží na tobě, jak s ní naložíš.
Námět a příběh polapí, stejně tak i grafika. Líbilo, díky Vojto ;o)

8 24.09.2019

Já se tady bezostyšně přiznám. Knize jsem se celý svůj život úspěšně vyhýbal. Nevědomě. K maturitě to po mně nikdo číst nechtěl, Dyka znám jen Vojtu a v knihovně jsem se policím s českou klasickou tvorbou vyhýbal jak čert kříže. Landův muzikál mně také nechal chladným.
Moji první signální probudila až dcera, když se před časem o Krysaři zmínila jako o kultovní knize. Zbystřil jsem, ale po čase jiskra zájmu zase začala uhasínat. Až seznamy knih k letošní Knižní výzvě rozhodly! A když jsem si ještě všiml počtu stran....
Krásný příběh o lásce a vášni ale hlavně o pýše, lakomství, hněvu a lenosti... jen málo biblických hříchů zbývá.
Co mi ještě určitě prospělo bylo, že jsem zaboha nepřišel na to, jak se u tohoto pdfka zvětší ve čtečce písmo. Takže slušný cvičení mých okohybných svalů...
Pane Dyk, děkuji.

21 23.09.2019

Přečteno na mé poměry tak rychle, že jsem knihu ani nestačil zaškatulkovat do "Právě čtených". Druhá kniha od M.R. Careyho, kterou jsem četl. Oblíbenost autora u mně stoupá. O to víc, že námětem otřepaný příběh dokázal přetvořit v něco, co se čte samo a co není stejné jako desítky podobných knih.
Militantně-vědecká "road-story" z jihu na sever a ze severu na jih a pak vlastně ještě jednou na sever si mně získala a vyvolávala trochu i mráz na zádech, protože i tak by se to mohlo stát, že jednou svět jak ho známe skončí. O dějové zvraty není nouze a příběh sám udrží čtenáře onlajn stejně lehce, jak snadno se přenáší nákaza.
Hladovci, vetešáci a pak něco, co málokdo čekal...no a samozřejmě nejohroženější druh na Zemi - člověk.
Rád doporučuji.

9 22.09.2019

Gerald Durrell je pro mne synonymum dobré zábavy a čtení o přírodě a krajinách, kam se zřejmě nikdy nepodívám. Příběhy z cest jsou navíc podány s velkou dávkou pro autora tak typického humoru a stránky rychle ubíhají, stejně jako cesty za zvířaty a poznáním dalekých krajin. Durrell mne ani Šeptající zemi nezklamal, jakkoliv za nejlepší dílo od něj považuji "Ptáci, zvířata a moji příbuzní" a "O mérodině a jiné zvířeně".

8 09.09.2019

Čekal jsem podle dosavadního hodnocení knihu čtivou a dynamickou. Nic z toho se nekonalo. Myslel jsem si, že dokážu číst cokoliv, ale postupně se čtení měnilo v masochistické utrpení s koncem v nedohlednu. Tak dlouho jsem asi knihu nikdy nečetl, tak dlouho, že i již dávno rozečtenou Krev Přemyslovců jsem odkládal ve snaze přijít na to v čem (a o čem) je Problém tři těles. Nepřišel jsem na to.
1. Vezměte průměrného čtenáře laického populárního a oblíbeného časopisu (třeba mně a ABC) a dejte mu za úkol přečíst třeba Science. Bude ztracen, umlácen neznámými pojmy až se v textu úplně ztratí a nakonec zjistí, že na otázku o čem to bylo nedokáže odpovědět. Tak nějak se cítím já. Fyzika mi na základce ani na střední většinou nevadila, studovat bych ji však nechtěl a psát o ní knihu? To prosím ne.
2. Předpokládám, že většina jmen postav z knihy jsou naprosto běžná čínská jména, asi něco jako Pepík Novák nebo Jana Svobodová (je to jen příklad, nehledejte v tom prosím nic osobního). Takže tato jména mi už někde po překročení počtu 3 splynula v jedno a nebyl jsem schopen po celou knihu poznat, o kom se právě píše.
Našlo by se asi daleko více pro mne nepřekousnutelných překážek, ale nechci knihu úplně strhat, protože předpokládám, že spoustu čtenářů má inteligenční koeficient v těch správných částech Gaussovy křivky a koneckonců je to můj, zcela subjektivní pocit.
Hádám, že pro absolventy matfyzu by to mohl být vhodný knižní dar a ti by si ho dali jako vítané osvěžení k čaji o páté. Ne tak pro mne. Děkuji za možnost seznámit se krátce s malou částí díla autora, jehož jméno jsem si ani nezapamatoval. Tento exkurz byl krátký, ale bohatě stačil. Půjdu si dát něco od Asimova nebo Bradburyho.

12 20.08.2019

Vlna příběhů ve stylu Hry o trůny stále jede, proč se nesvézt. Brutalita a sex pěkně v barvách a názorně. Jak jsme u Jodorowskeho ostatně zvyklí a čekáme. Formát trochu nepohodlný (všichni hned vědí, co čtete), ale pro vyznění epických scén asi nezbytný. Příběh na mne uspěchaný, kresebně povedené. Asi bych si dílko nekoupil, knihovna je optimální řešení ;)

4 20.08.2019

Poprvé s Žambochem a jsem rád, že jsem po něm sáhnul. Postapo řízlé kyberpunkem řízlým kdovíčím.
První část až po Ostravu příběh odsýpá přesně podle mého gusta, v Ostravě jakoby to trochu přimrzalo :), ale finále je žhavé ažaž....až se mi synapse trochu připekly a já chvílema ztrácel nit.
Je to tak ujetý, že by tomu slušel film, samozřejmě 18+... :)

6 25.04.2019

Násilí, sex, vulgarismy... Vše co jste čekali od Kotlety a Kilianové a báli jste se zeptat. Knihu jsem četl a celkem to bodlo, jinak bych mírně tápal. Povedený sešítek, dám si pozor na další.

4 25.04.2019