plomusujonak komentáře u knih

(SPOILER) Nečekal jsem, že tak úžasná kniha je v povinné četbě. Obtížně se mi nacházejí slova, to se musí přečíst. Ten příběh je sytě barevný, do nejmenšího detailu; do ptáků v korunách růžově rozkvetlých mandloní, do slavnostních světel veliké svatby, do modřin na mladém těle Angely Vicariové, do bílého hnisu vytékajícího z penisu Pedra Vicaria, do nožů pokrytých šarlatem, do vyhřezlých vnitřností Santiaga Nasara. Je to velmi organická, brutální a zároveň emoční, přírodní, estetická čtenářská záležitost. Sice se hodně o této novele mluví v kontextu poukázání na kolektivní vinu, která je nepopiratelná (nazval bych ji však kolektivním nezájmem a přehnanou opatrností a zdrženlivostí), pro mě ale osobně poselství tohoto díla spočívá v poukázání na přílišném lpění na tradicích. Jsem přesvědčen, že v přístavním městečku by vznikl mnohem větší rozruch, kdyby se nakonec bratří Vicariové rozhodli ušetřit Santiaga a nesplnit tak svou rodinnou povinnost vraždy ze cti. Vždyť i Santiagova rodina tento osud přijímá s odevzdaností.

Připouštím, jména v této knize jsou složitá k zapamatování a překousat se přes první kapitolu, která je poměrně informační a tichá, může být těžší, ale každá další po ní je krokem vzhůru na schodišti gradace. A vy se začítáte víc a víc. Zmatený Santiago Nasar na náměstí v kruhu množství lidí křičících jeden přes druhého. Pak u vrat svého domu - jedna neohrabaná rána za druhou. „Zabili mě, slečno Wene,“ řekne, když pobodán prochází sousedním domem drže si klubko páchnoucích střev v rukách. Až nakonec se zatajeným dechem a slzami v očích vidíte před sebou, jak se zhroutí obličejem k zemi v kuchyni svého domu. A jeho smrt nezmění nic. Tuhle knihu si určitě přečtu víckrát.

5 14.05.2024

Až na Chladný vzduch je třetí sbírka skutečným rozvinutím potenciálu pana spisovatele a to, co bylo jen jemně dosud naznačováno, zde rozkvétá v plné parádě. Mám na mysli kosmický horor. Nejikoničtějším dílem z tohoto žánru je bezpochyby Volání Cthulhu. Úděs z kosmických bytostí je o to hrozivější, že jejich rozměry jsou gigantické - větší než hory - a bytostně nepřátelské. Tři následující povídky, Pickmanův model, Podivný dům vysoko v mlze a Stříbrný klíč se zase vrací do Lovecraftovy typické jednoduchosti, tentokrát však s vybroušenou pointou. Naprosto mě pak zaujala novela Snové putování k neznámému Kadathu, u níž jsem překonal svůj rekord čtení v kuse (nyní 5 a půl hodiny). Chápu důvody, kvůli nimž se tento autorův počin nemusí líbit všem, avšak mně osobně toto dílo neskutečně učarovalo. Obsahuje nejdetailnější popis Lovecraftova Snového světa, včetně kultury a náboženství. Zaujalo mě též velké množství charakterů, které v tomto příběhu vystupují, a srdečně mě rozesmálo, když Randolph Carter začal mňoukat, aby se dorozuměl se svými kočičími přáteli. Bohužel je Snové putování poslední Lovecraftův příběh týkající se Snové říše. K případu Charlese Dextera Warda se prozatím nebudu vyjadřovat, protože je v této knize utnutý v polovině, a k jeho dočtení je třeba otevřít druhý díl.

5 23.04.2024

Při čtení tohoto skvostu budete přesyceni vjemy a koncepty. V každém díle Duny se prolíná a rezonuje určité univerzální téma. První díl měl jako hlavní myšlenku soužití s přírodou, předcházející druhý se točil kolem hrůzné budoucnosti a tento třetí se týká minulosti. Duna je unikátní v tom, že pokud pomineme obrovitost pouštních červů, narazíme na čistou esenci člověkem vytvořených hrůz mimo naše chápání z lidí a pro lidi. Žádná umělá ani mimozemská inteligence. Když to tak čtete, říkáte si jen, jak malou rybičkou byste byli v takovém oceánu reality. Ti, kteří vládnou, už jen vzdáleně připomínají lidské bytosti, jejich mentální schopnosti jsou nepředstavitelné. Plány a intriky v plánech a intrikách jiných plánů a intrik. A bude hůř. Symbióza člověka s mimozemským tvorem vedoucí k absolutní kolektivizaci lidského vědomí. Záchrana společnosti před jednotlivcem - je to zoufalství. A ten přesah do naší filosofie a religionistiky. Ještě jsem se ani nezmínil, že Leto Atreides II. nemá lidské tělo a kromě svých schopností je zároveň ještě svým otcem a největším vládcem Zlatého věku Země. Tři osoby v jednom - kde jsem to už jen viděl? Určitě kniha stojí za přečtení, ale od té kritiky náboženství si budu muset dát přestávku. Navíc mi přijde, že kvůli svému přebujelému obsahu je nevyvážená, a emoce čtenáře zůstanou po přečtení tak nějak na jednom místě v knize a už se nehýbou.

5 19.02.2024

(SPOILER) Bezpochyby jde o nejbrutálnější verneovku, jakou jsem zatím četl. Jde vidět, že dokončení tohoto románu se ujal syn Michel, protože popis toho, jak někomu pádem z výšky praskne hlava, krev vytříkne na všechny strany a mozek vyteče na podlahu, jsem u Vernea opravdu ještě neviděl. Již tento fakt může napovědět, že se jedná o dost záživnou dobrodružnou knihu, a řekl bych, že kdybych dopředu nevěděl o sci-fi technologiích, které na konci čekají, tak bych prožil během čtení pocit strachu z neznáma. Není to chyba předvídatelnosti knihy, ale četl jsem od Verna poměrně hodně knih, takže prostě vím, s jakými motivy pracuje, a jaká témata využívá. Komicky v románu působila angličtina, která byla tak zkomolená, že jsem nebyl schopen pochopit význam frází. Kniha není ani tolik dlouhá, takže ji doporučuji přečíst si jako první všem novým čtenářům díla Julese Vernea, paradoxně přestože jde o jeho poslední.

5 30.12.2023

(SPOILER) Tuto překvapivě tenkou knížkou jsem bral do rukou s představou o drsné pohádce, která ale končí dobře. Už si nepamatuju, odkud jsem tuto domněnku vzal, ale je jisté, že kvůli totálnímu nenaplnění mých očekávání jsem si knihu znechutil. Ale nejen kvůli tomu. Bytostně nesnáším násilí na zvířatech, a to i když zobrazují lidské osoby a povahy, takže jen se zatnutými zuby jsem prolétal Farmou zvířat, abych tu hrůzu měl už za sebou, což bylo jednoduché, protože Farma zvířat je hodně jednoduše napsaná a čtivá. Vlastně až příliš jednoduše napsaná. Je extrémně přímočará, schématická a nepodobá se tak beletrii, jako spíše eseji, a myslím, že George Orwell by udělal mnohem lépe, kdyby místo toho opravdu napsal esej. Farma zvířat ve mně nevyvolala ani zdaleka odpor nebo odsouzení Stalinova režimu, ale touhu si z Napoleona udělat jitrnice, jelítka, tlačenku, buřty a jiné zabíjačkové dobroty. Osel Benjamin se vyjádřil ve smyslu, že situace na Farmě zůstává navzdory všem snahám zvířat stejná, jako byla dříve, a není z této situace úníku, ale já s ním hluboce nesouhlasím, protože si myslím, že za pana Jonese, se měla zvířata v průměru mnohem lépe, než za Napoleona, a u Jonese došlo k úpadku až v posledích měsících. Konec sám je mnohem drsnější, než konec románu 1984 (který je za mě mnohem lepší, než toto dílo) kvůli tomu, že ve zmíněném románu sledujeme část života člověka, který se dopustí zlomyšlení a je režimem učebnicově zlikvidován – znamenaje nejlepší možný scénář pro Stranu a nejhorší možný scénář pro ideozločince. Z toho vyplývá, že se na pozadí knihy 1984 mohlo odehrát mnoho příběhů lidí, kteří dopadli mnohem lépe než Winston Smith. Ve Farmě zvířat tomu tak ale není a špatně končí vlastně všechny postavy, které na Panské farmě zůstaly. Z knihy mi bylo tak zle, že jsem si z ní záměrně ukousl, abych aspoň trochu ukojil svůj vztek a ponížil a pokořil tuto literární ohavnost. Na druhou stranu jsou v tomto díle postavy, které jsem si zamiloval. Jde o klisnu Molinu, úplná ikona, která ze situace vyšla podle mě jako absolutní vítěz, a potom hřebec Boxer, který je úplně zlatíčko a chtěl bych mu pohladit čumáček.

5 14.11.2023

První svazek byl decentním souborem vesměs příjemně tajemných povídek vhodných pro odpočinkové čtení nejlépe za deštivého odpoledne při svíčce a o bylinkovém čaji. Lovecraft se ale jako spisovatel neustále zlepšoval a tato druhá sbírka obsahuje v uvozovkách druhou generaci jeho příběhů, které jsou již rozsáhlejší, napínavější, hlubší a děsivější, a jde vidět, že Lovecraft si řádně uvědomil, co chce psát. Jako důkaz zlepšení kvality bych uvedl dvě sice nehororové, ale za to vydařené povídky vyskytující se v tomto svazku: Iranonovo hledání a Sladká Ermengarda. To první je dojemný příběh o zasněném hudebníkovi, který se pokládá za prince ztraceného království, a druhé je komediální povídka/divadelní hra, která nemusí nutně rozesmát, ale úsměv na tváři vykouzlí. Velmi se mi líbí způsob, jakým Lovecraft propojuje svá díla; nezáleží na tom, jakou povídku si od něj člověk přečte jako první, fungují všechny samostatně, ale v mnohých se skrývají odkazy na jiné v podobě témat, objektů nebo postav, nebo jen zmínek o nich, jež si tak jakoby žijí vlastním životem a dodávají svou útržkovitostí tzv. Mýtu Cthulhu (tj. fiktivní vesmír, ve kterém se naprostá většina jeho povídek odehrává) komplexnost a pocit důvěryhodnosti. Mohu vzpomenout například případ ohledně fiktivního okultního svazku Necronomicon, který marně hledali mnozí nadšenci v knihkupectvích a knihovnách. Velice jsem si oblíbil dvě povídky: již zmíněné Iranonovo hledání a Hudbu Ericha Zanna, která dokonale navozuje atmosféru tajemné cizí uličky, kosmické hudby a poukazuje na křehkost našeho světa, který může být lehce otřesen něčím velmi mocným. Za zmínku stojí ještě povídka Nepojmenovatelné, ve které si spisovatel briliantně hraje s představivostí a myšlenkami, které se jakoby na zavolanou zjeví ve skutečnosti.

5 04.01.2023

Po stránce týkající se čistě stylu psaní a použití jazykových prostředků je Babička perfektní. Když jsem ji zprvu četl, představoval jsem si ji jako krásný decentní film od mistra animace Hayaa Miyazakiho. Barvitost a detaily vám dokáží v hlavě evokovat obraz venkovského života se všemi vůněmi a pocity a vtáhly by vás do děje knihy, kdyby nějaký měla. Na příběhu Babička pohořela. Začátek je hezký, rozjezdový, pomalejší a vy čekáte, že se dá děj do nějakého pohybu, že to bude mít mírný spád a že to bude i trošku napínavé, a ono nic. Tak pomalé, jako je začátek, to zůstane po zbytek knížky. Nesnesitelná úmorná nuda. Jediné světlé části jsou krom začátku už jen příběh o Viktorce (opravdu skvělý) a konec, u něhož jsem uronil pár slz. Babičku jsem si vybral na čtení, protože ji máme doma a má jen přibližně 250 stran. Ale zdání klame. Vazba je sice poměrně tenká, ale písmenka miniaturní a přímá řeč je ztlačená do řádků v obrovských odstavcích, ve kterých se lehce ztrácí. U knihy jsem mnohokrát nedával pozor ani jsem neregistroval, co čtu, bylo mi to jedno a chtěl jsem to mít za sebou. Je možné, že se babička líbí spíš těm o dost starším - dospělým, co už si něco zažili. Na povinnou četbu si však vyberte něco jiného než Babičku. Silně nedoporučuji.

5 18.09.2022

(SPOILER) Očekával jsem asi příliš, a tak jsem byl touto knihou poměrně zklamán. Doufal jsem, že se bude jednat o sbírku hororových a tajuplných příběhů, které mě okouzlí svou barvitostí a dostanu z nich husí kůži, nebo aspoň ten krásný pocit, jenž se dá vychutnat nejlépe za deštivých podzimních večerů u černého čaje a svitu svíčky v nějaké kavárně v historickém centru města, ve staré knihovně či doma v příšeří. Bohužel takových byl jen malý zlomek. Ale ještě než začnu kritizovat jednotlivé povídky, musím poukázat na nečekaně velké množství francouzského textu v této knize, což by mi zase tak nevadilo, jenomže vážení autoři sbírky se vůbec neuráčili o přidání jakýchkoli překladových poznámek, a protože francouzsky neumím a žádná z povídek s francouzštinou mě nezaujala natolik, abych si vůbec otevřel překladač google, neměl jsem z četby častokrát skoro nic. Autorům bych dále vytknul poměrně retardovaný výběr povídek a také jejich uspořádání. Vezměme si třeba hned druhou a třetí. I když jsou povídky Ligeia a Morella velice hezky napsané a jejich témata mě baví, jsou si příliš podobné a já prostě nechci číst hned po sobě dvě povídky o mrtvé ženě a nadpřirozených okolnostech doprovázejících tuto tragickou událost (tomto případě jde o jakýsi návrat ze záhrobí). Musím být asi jen rád, že za tyto dvě nezařadili ještě Berenici, jednu z mých oblíbených také o zemřelé ženě, to už bych se opravdu naštval. Ale jinak je třeba říci, že v této sbírce se nacházejí ještě další páry povídek, které spojuje příběh, a které jsou zařazeny hned vedle sebe správně, například moje oblíbené duo Jak napsat článek pro Blackwood a Osud, snad jediné dvě komediální povídky z celého díla, u nichž jsem se doopravdy bavil a u nichž obdivuju jejich originalitu, a potom ještě Arheimské panství a Landorská chýše, které jsou příjemným popisným zážitkem přírody. Nejvíc jsem si užil samozřejmě ty mysteriózní kousky, můj nejoblíbenější ze všech v této knize je William Wilson, dále Skokan, Vrah jsi ty!, Sud vína amontilladského, Ztracený dopis (tj. povídka, v níž se objeví Detektiv Dupin, naprosto geniální), Démon perverzity, Von Kempelen a jeho objev a Případ M. Valdemara. U čtení knihy jsem si však připadal jako při rozbalování čokoládového vajíčka s překvapením; čokoláda je nekvalitní a nikdy nevíte, jestli bude ve vajíčku ukryt hezký temný příběh, nebo divný, nudný nebo “humorný” pokus o rádoby povídku. Edgar Allan Poe je skvělý autor mystery, ale komedie prostě neumí; povídky Jak napsat článek pro Blackwood, Osud a možná ještě Rozhovor s mumií a Muž, který byl troskou člověka jsou výjimkou v tomto oboru, zbytek je nezáživný, zvláštní, či dokonce příliš absurdní. Kupříkladu povídka Umění stát se lvem salónu je o nose? Jako vážně? A v povídce Ztráta dechu ztratí hlavní postava dech na celý den a nemůže kvůli tomu umřít? Prosím? A Ďábel ve zvonici je povídka, kde narušení chodu času v malé vesničce způsobí chaos a paniku? Náměty, těchto zmíněných příběhů by měly jakýsi potenciál, ale jejich zpracování je vskutku bídné. Ale nejhorší je Šeherezadina tisícátá druhá povídka. Nezáživný výčet divů světa v budoucnosti popisovaný z pohledu středověké arabské princezny ozdobený masivními kusy poznámek pod čarou v takovém množství, že jim ani hvězdičky na označování nestačily, a že museli použít křížky?! Ne, děkuji. Ve sbírce je i mnoho povídek, které by byly možná zajímavé, ale kvůli jejich nezáživnosti si jen povrchně pamatuju, o čem byly, a někdy ani to ne. Našel jsem si však v knize jednu povídku, která nebyla ani komediální ani strašidelná - Síla slova - veskrze dojemná záležitost působící mocí básně, dokonce mě dojala k slzám, což se mi u čistě psaného textu stává jen málokdy. Ilustrace ke knize byly pěkné, ale bylo jich málo.

4 29.05.2022

(SPOILER) Dlouho mi trvalo, než jsem se dostal ke druhému dílu, a přemýšlím, zda jsem neudělal chybu v prodlévání. Snad bych si užil tuto knihu lépe, kdybych nedopustil, aby vyprchal zážitek z prvního dílu. Jinak je tento díl vyloženě horší, než ten předchozí. Začíná sice velmi slibně, buduje zajímavý problém v sexuální zdrženlivosti ze strany Daniela vyvolané jeho negativními zkušenostmi ze školy a z konfrontace s otcem, a líbilo by se mi, kdyby se tohoto tématu kniha celou dobu držela. Ovšem chápu, že vzhledem k tomu, že mají být Koláčky a spiklenci volně přístupné mládeži, by tohle moc nefungovalo, nebo aspoň ne v takovém stylu, v jakém je psaný i předchozí díl. Dobře, máme něco jiného; Danielův otec. Dle knihy však tato záporná postava působí spíše jako přírodní katastrofa, tj. nepůsobí jako člověk, což považuji za spisovatelský nedostatek. Je to jen kombinace těch nejhorších vlastností, jaké může otec mít, je bez charakteru, bez příběhu, bez duše. Tato nevydařená část je ještě umocněná koncem. Daniel se svému otci prostě postaví a přejde ho, jakoby byl jen hodně hnusná bouřka, a jeho otec už se ani v náznaku v příběhu neobjeví, prostě zmizí.

Dále mi vadilo nelogické chování postav, celkově jak se Daniel i Kit utápěli v žalu a nenechali si nic říct ani od kamarádů, respektive mi vadilo, že nebylo řádně vysvětleno, proč se tak chovají. Chybělo mi pořádné líčení psychologických pochodů. Proč Danielovi tak strašně vadila Magdaléna, jsem nepochopil, mně přišla jako naprosto milá, zdravě smýšlející a sympatická osoba.

Připadá mi, že je příběh je psaný tak, že hlavní postavy se musí dostat do dostatečně hlubokých problémů, aby bylo dílo dramatické a bylo o čem psát. A tohle umělé nepřirozené nadstavování děje je mi proti srsti. Vadí mi též, jak je kniha nehorázně ukecaná, mě nezajímá bezobsažná konverzace, jako třeba ta v tom lyžařském areálu. Případný třetí díl už bych nečetl.

3 16.04.2024

(SPOILER) Toto je poslední díl z knižní série Podzemí. Ze série, která se mnou byla od sedmé třídy a doprovázela mě po dobu pěti let a která patří mezi mé oblíbené. V době, kdy jsem s ní začínal, mě zaujaly tajuplnost, brutalita a celkové prostředí, v němž se kniha odehrává. Z prvního dílu si nejdetailněji pamatuji Černé světlo, které mě naprosto uchvátilo. První díl byl především mysteriózní a působil poměrně věrohodně. Druhý díl byl o to bohatší a rozmanitější. Popisoval nepředstavitelně rozměrné jeskynní dómy a propasti zahalené do věčné temnoty. Objevily se nové hlavní postavy - Drake a Elliot - plnící roli archerypů mistra a učně. Mé srdce biologa zaplesalo, když jsem ve druhém díle četl o toxických parazitických houbách. Třetí díl se stále držel kvality, kterou nastolil první a navýšil druhý, dokonce jsem u něj strávil v kuse 4 a půl hodiny, avšak už si z něj nedokážu vybavit žádnou mou oblíbenou scénu. Zároveň se v tomto díle začne přechylovat prostředí z podzemí na povrch a s tím příběh ztrácí tajuplnost a nabývá akčnosti. U následujících tří dílů pak už mohu prohlásit, že název série neodpovídal obsahu, protože se děj odehrával hlavně na Povrchu.

Čtvrtý díl je však zvláštní tím, že obsahuje konec knižní série. Jak je to možné? V poslední scéně zjistí totiž Will s Chesterem, že zápisy Willova otce týkající se podzemního světa přepracovali 2 vysokoškoláci v knihu pro mládež. Bylo to nejspíš v tuto chvíli, kdy se cesty autorů rozešly a na posledních dvou dílech pracoval už jen jeden z nich. Tento konec je sice neuspokojivý v rámci příběhové linie a je také velmi otevřený, ale co se týče jeho síly a emocí, které ve mně vyvolal, je naprosto skvělý. Zbylé dva díly série výrazně mění celkový smysl knihy, například hmyzí povaha Styxů. Je to cool? Ano, ale nehodí se to. To samé platí o jejich mimozemském původu a o tom, že celá planeta Země je vesmírná loď. A tak se největší taj příběhu, jaký je význam symbolu trojzubce na přívěsku od Willova strýce Tama, utopil v změti chaosu a stereotypní sci-fi akce. Nemluvě o tom, že se z Chestera, jednoho z nejmilejších charakterů z celé knihy, stane na konci maniak, který je zabit otravnou postavou, která de-facto vstane z mrtvých, a taky, že situaci na konci knihy musel vyřešit deus ex machina. A poslední pokus o otevřený konec, kdy se z Willa stane Styx (netřeba se ptát jak), je marný a celkem stupidní. Přes všechny tyto nedostatky však musím ohodnotit tuto knihu pozitivně. A s ní i celou sérii. Nad mým úsudkem zase pro jednou vyhrála láska k těmto knihám a nostalgie. Podzemí vám vřele doporučuji. Když se vám nebude chtít číst celá série, budou stačit první čtyři díly. Podzemí mělo velký potenciál, dokonce podle něj chtěli natočit i hraný film, v Japonsku vznikla manga a v Polsku udělali počítačovou hru, ale vše se ztratilo spolu s klesající kvalitou knih. Na závěr ještě jedna rada: jestliže se rozhodnete dát Podzemí šanci, snažte se celou sérii dočíst maximálně do dvou let, jinak hrozí ztracení v ději, postavách a vymizení emocí k nim. Zároveň jak člověk stárne, už si knihu neužije jako dřív, takže věk 12 až 15 let je proto ideální.

3 08.05.2023

Tato divadelní hra mě bavila nejvíc ze všech těch, které jsem četl. Řekl bych, že je to už i kvůli samotnému originálnímu podání - je to divadelní hra o tom, jak několik lidí hrálo divadelní hru, a navíc je protínaná několika vstupy Voskovce a Wericha, kteří mluví o tom celém jako o divadelní hře, v díle se tak vyskytují vlastně tři propojené úrovně reality. Ale teď k obsahu. Poměrně mě překvapilo, že se Werich a Voskovec nijak netajili s kritikou nacismu v tomto dramatu. Jinak se mi líbil spádný rychlý děj, a věřím, že kdybych měl víc času na čtení, zvládl bych to jedním dechem.

3 04.01.2023

(SPOILER) Zaslíbená Země Nezemě je další manga, jež čtu kvůli anime. Recenzi píšu až k pátému dílu z toho důvodu, že první série anime končí také přibližně v těchto místech příběhu, a protože jsem první sérii viděl celou a věděl, co mne doteď v manze čeká. Důvodem je také to, že od šestého dílu se čtenář dozvídá podstatné informace zásadně se týkající příběhu, které poukazují na děj z jiného úhlu pohledu, a tím pádem by recenze byla příliš objektivní a už by nepoukazovala na pocity tímto příběhem vzbuzené.

Příběh začíná prostě: Emma a Norman najdou plyšového králíčka patřící holčičce Conny a rozhodnou se jí ho donést v naději, že ji zastihnou ještě před odchodem k adoptivní rodině. Zde se poprvé ukáže, zda je manga pro čtenáře vhodná. Emma a Norman totiž najdou Conny mrtvou, naloženou na korbě dodávky, s hrudí probodnutou podivnou rudou květinou, a spatří démony, z jejichž hovoru poznají, co je sirotčinec ve skutečnosti zač. Chtěl bych se pozastavit nad zvláštní rolí holčičky Conny v příběhu. Jde totiž o jakýsi archetyp postavy, většinou v podobě nevinného dítěte, jehož úkolem je zemřít (nebo být zmrzačeno) rukou záporáka a tím čtenáře přesvědčit o špatnosti této dotyčné záporné postavy. Takové nevinné děti jsou velice běžné v moderních příbězích (příklady anime, v nichž se vyskytují: Fullmetal Alchemist, Banana Fish, Made in Abyss), problém u nich však bývá ten, že nutí čtenáře být smutný jen z toho důvodu, že je to nespravedlivá smrt, bez toho, aby si k takové postavě vyvinuli hlubší vztah. Myslím si však, že v Zaslíbené Zemi Nezemi je použita dobře, neboť právě smrt Conny je základem celého příběhu a mistrně změní čtenářův pohled na Grace Field z krásného malebného sirotčince na hrůznou a děsivou farmu na lidi, což jí dodává na důležitosi.

Ostatní postavy tohoto příběhu jsou také dobře napsané, často až s nadměrnou pečlivostí a důrazem na osobnost. Ze všech mi nejkrásněji napsaná přijde ta hlavní záporná; mamá Isabella. Nejdříve ji čtenář vnímá jako přívětivou vychovatelkou, potom jako největší bezcitnou hrozbu pro děti a posluhovačku démonů, a úplně nakonec jako jako tragickou mladou ženu, která chce dát dětem v tomto krutém světě co nejvíce lásky jen lze a žít i za svého nejlepšího kamaráda z dětství, který nemohl. A věřte mi, tohle je jeden z nejlepších způsobů, jak dohnat čtenáře k slzám a empatii k záporné postavě. Vždycky se mi líbilo, když autor díla napsal postavu sice zápornou, ale oprávněnou a s dobrým vnitřním úmyslem.

Potenciál příběhu je využit co nejvíce, takže prvních pět dílů tvoří krásný, bohatý a relativně úplný příběh (bez toho, aby utrpěla návaznost na následující díly), který dokonce čtenáři nechává místo na zamyšlení. Styl grafického ztvárnění se dle mého k příběhu náramně hodí. Jen mi vadilo, že obsahy okýnek občas příliš přečuhují do těch dalších, čímž narušují celistvost kreseb. A ještě jednu malou výtku mám: to, jak děti dokázaly tak mazaně obelstít systém a odhalit tajemství a úmysly nepřítele, mi přijde přehnané, zvlášť, když je těm nejstarším dětem teprve dvanáct let. Sice se to dá obhájit tím, že Grace Field je prestižní farma pro boháče, ve které se dbá na to, aby byly děti co nejchytřejší a jejich mozky tím pádem nejchutnější, ale stále mi to vrtá hlavou.

3 12.02.2022

(SPOILER) Tuto knihu hodně proslavil japonský animovaný film Zámek v oblacích (překlad názvu je nepřesný, ale o tom se nebavíme) od známého režiséra Hayao Miyazakiho, což byl také důvod, proč jsem knihu vůbec četl. Film se knihy drží asi do necelé poloviny, ale pak se velmi výrazně rozchází (jako jeden z rozdílů bych uvedl, že zámek v knize nemá nožičky, ale ve filmu ano). I když není kniha založená na rozsáhlém popisu historie, geografie a kultury toho světa, jako spíš na malých detailech nepotřebných pro příběh a minimalismu, stále dává o prostředí více informací než film. Je mi trochu líto, že momenty, které by měly být napínavé, tak skoro vůbec nepůsobí, a dá se říct, že děj v knize obecně graduje slabě. Taky mi přijde divné občasné Sofiino chování, kdy třeba přichází na své možné magické schopnosti nebo až moc často opakuje, že jako nejstarší z sester má v životě prostě smůlu. Ale i tak je to vážně příjemná četba a doufám, že brzy přeloží i následující dva díly.

3 12.10.2021

(SPOILER) Kniha o vizionáři a vynálezci, který předběhl svou dobu (na což se na konci knihy vhodně naráží), dvou tvrdohlavých zastánců řiditelnosti balonu a vystrašeném černochovi, který v téhle knize trpí asi nejvíc ze všech ostatních postav. Začátek i konec knihy jsou velice krásné, nejdřív nádech záhadna, nakonec napínavý děj. Albatros je úžasný a obdivuhodný stroj, a když jsem knihu četl, mnohokrát se mi vybavily scény z mého oblíbeného filmu Laputa: Zámek v oblacích. Nevýhody této knihy jsou však dlouhá a nudná prostřední část týkající se obšírného opakovaného popisu pocitů postav a hlavně krajiny. Kdyby to někdo z knihy vyňal, zbylo by mu jen pár desítek stránek záživného děje. Postavy jsou nesympatické. Když se Strýc Prudent a Phil Evans snaží Roburovu vzducholoď zničit, nevím, komu mám fandit. Naproti tomu má kniha potenciál ve své myšlence a krutopřísným mechanickým vymoženostem, ze kterých jsem se inspiroval do jedné z mých her. A nakonec; předtím, než si tuto knížku přečtete, měli byste si přečíst Ocelové město, neboť je ve knize vzpomínané.

3 14.10.2020

Odpočinková kniha vhodná na letní dovolené. Mohlo by se zdát, že tu budou jen povídky humorné, avšak vyskytují se zde i prvky hororu. Ze strany komedie kniha splnila svůj účel a mnohokrát jsem se zasmál. Za mne je moje nejoblíbenější povídka z těch všech ostatních Esmeralda, ale zdaleka nejsilnější povídka s kousky černého humoru a skvělými hláškami je Papoušek pro pastora.

3 02.10.2020

(SPOILER) Tento díl je velmi akční, po většinu času se tam totiž bojuje. Ve stručnosti bych chtěl ocenit určité momenty v manze, například vzpomínky na minulost. Před svou smrtí třeba Lord Bayon vzpomíná na dobu přibližně před dvěma sty lety, kdy začal konat ve své zahradě první soukromé lovy dětí, nebo vzpomínky chlapce Olivera, který při vážném zranění vzpomíná, jak se dostal do Goldy Pondu a jak se setkal s Lucasem. Lewis nezklamal a v tomto svazku vede s Emmou pozoruhodný dialog, ve kterém se střetávají jejich přání a pohledy na svět.

2 19.02.2023

(SPOILER) Šestý díl mangy je pro čtenáře velmi významný a to hlavně kvůli bohatému rozsahu informací, který poskytuje o pozadí příběhu a dějin tohoto fiktivního světa. Zvláště pak vlivem na čtenářovo rozeznávání dobra a zla a rámců etiky. Do tohoto svazku byl totiž čtenář veden s názorem, že všichni démoni jsou zlí a měli by být ve finále potrestáni, neboť, jak se zdá, si roku 2015 zotročili a podmanili lidskou rasu. Zde však démon Sondžu konfrontuje tento názor, stejný pro hlavní postavy i čtenáře, že tato situace vznikla Slibem, který si před dávnými časy dali lidé a démoni, aby byl svět rozdělen napolovic a obě rasy, lidská a démonská, se odloučily, čímž se jednou provždy zabránilo jejich válčení a vzájemnému zabíjení, trvající od nepaměti. Děti jsou tedy potomky lidí, které so při uzavření Slibu démoni nechali pro pěstování. Toto jest zbourání čtenářova dosavadního názoru; démoni a lidé tu byli vždy a Slib je velice demokratické a férové řešení výhodné pro obě strany. Jenže to není konec: v předposlední kapitole se Sondžu svěřuje své spolucestovatelce démonce Muzice, že nenávidí Slib a chybí muchuť lidského masa, které si do té doby mohl lovit v přírodě, jak mu jedině dovoluje náboženství. Další porušení čtenářova názoru, neboť se našel démon, který usiluje o změnu stejně jako Emma, Ray a ostatní děti.
Tento způsob psaní je dle mého úžasný, po takovém předkládání faktů je čtenář nucen nad příběhem přemýšlet i mimo dobu četby samotné, což se může pozitivně odrazit v jeho celkovém filosofickém pohlížení. K tomu musím zmínit, že si manga krásně hraje s myšlenkou vegetariánství a veganství a polemizuje nad správností jíst zvířata. To je důkaz, že při sdělování názoru lidem s protichůdnou myšlenkou se hodí zahrát na citovou strunu. A to se autorovi (otázka však, zda záměrně) povedlo přímo na mně jakožto na zastánci jezení masa. A poslední věc: Sondžu a Musika tvoří archetyp dvojice zkušených dobrodruhů - mistra a učně - jenž byl možný spatřit například i v mé oblíbené knižní sérii Podzemí.

2 04.08.2022

Pliniův strašidelný dům nebyl, co se týče hororu, skoro vůbec děsivý. Byl psaný ve stylu dost krátkého dopisu. Už dřív jsem tuto povídku slyšel a jako mladšímu mi připadala o dost tajuplnější, avšak i tak je to stále povedené dílo.

Sung-lingův Soudce zemřelých měl nehezky přímočarý děj, který se spíš podobal zápisu v letopisech.

Poeova Maska červené smrti nezklamala autorův věhlas a hra s barvami atmosférou, stejně jako napínavý a husí kůži nahánějící příběh, je dotáhnutá k dokonalosti.

Gogolův Vij je nejdelší povídka z knihy a čtenář by mohl mít obavy, že ho to nebude bavit, ale toto dílo s prvky lidových bájí se od začátku záživně stupňuje až do poslední strany.

Honoréova Pomsta popraveného se spíš podobá špatné grotesce a satiře s ohranými, že mi bylo spíš líto, že jsem to četl.

Maupassantův Horla, i když trochu zdlouhavý, je naopak velice vydařený. Pokládá filosofické otázky, zápletka i rozuzlení a vysvětlení jsou nečekané a vypravěčovy pocity jsou popsány tak výborně, že se do nich čtenář lehce vžije. Hlavní problém mi však dělal konec, který ten pocit jenž si měl čtenář odnést, razantně zakončil.

Dickensův Hlídač není tak strašidelný jako tajemný a k zamyšlení. Představuje určitou záhadu, která trápí hlavní postavu, a jejíž důvod je ukázán až na konci.

Bowlerův strašidelný dům velice pěkně představuje potenciál toho jiného - astrálního - světa, a i když je původ všech záhadných věcí vysvětlen, člověk má po přečtení dobrý pocit toho, že to ještě není konec.

Na knize mi vadil jednak nízký počet povídek, tedy její malá tloušťka, dále výběr některých méně kvalitních děl a hlavně hnusné ilustrace, kterými byl člověk při pohledu převážně znechucen, a i totální antitalent na kreslení by poznal, že jsou nějaké čudné. Zjistil jsem, že povídky sdílí jeden určitý prvek a to jest nadpřirozeno. Moje oblíbená hororová povídka od Stanleyho Ellina by nemohla být zařazena, protože tam horor tkví v lidském chování. Navrhoval bych knížku Fantastické povídky vydat znovu, odstranit nevydařená díla, vložit jinačí, lepší, třeba od Lovecrafta a určitě změnit ilustrátora.

2 12.10.2021

Sluha dvou pánů. První divadelní hra, kterou jsem četl jako knihu. Mé předsudky byly brzy po započání četby vyvráceny, rozhodně jsem se nenudil. Kniha je krátká a děj svižně ubíhá. Popisy postav postav a prostředí mi tam však občas chyběly a nějakou dobu mi trvalo si zapamatovat, kdo je kdo. Děj je velmi koplexní a v průběhu hry se zamotal natolik, že jsem si nebyl schopen zapamatovat podrobněji, o čem tato divadelní hra je. Jinak je kniha opravdu vtipná a zábavná a to hlavně díky sluhovi Truffaldinovi, hlavní postavě, u kterèho se občas zdá, že moc chytrosti nepobral, však v zápětí se zachová velmi mazaně a je odhodlán svou šarádu zachovávat co nejdéle, až do samotnèho konce. Jistě bych neodmítl nabídku navštívení divadla za ûčelem zhlédnutí této hry.

2 22.11.2020

Když tuhle knihu čtete, je to, jakoby jste sledovali úžasné dokumenty od Davida Attenborougha, na nichž jsem v dětství vyrůstal. Většina kapitol na sebe plynule navazuje a také, jak to bývá i v těch dokumentech, je v knize hezky řečeno, že bychom se měli k přírodě chovat šetrně. Bylo mi však trochu líto, že kniha jmenovala takové množství zvířat, že fotografie jako ilustrace nestačily k dostatečnému pokrytí, takže jsem si ze stručného popisu nedokázal pořádně představit, jak některý tvor vypadá, a to jich znám dost. Samozřejmě, že si můžete obrázek jmenovaného zvířete vyhledat na internetu, ale někdy takové hledání dá dost zabrat a dlouho trvá, hlavně když třeba zrovna nemáte přístup k internetu. Musel jsem se také občas ke čtení nutit.

2 17.07.2020