Politre komentáře u knih
Krysaře a jeho příběh samozřejmě znám z povinné četby, ale až nějakých 10 let poté, jsem novelu i přečetl. Že se jedná o dílo nadčasové jsem věděl, ale překvapilo mě jak svižný, hravý a čtivý je Dykův text, přečteno na jedno posezení. Kniha má natolik nosnou myšlenkou , že nic ze svého kouzla neztratí ani snad za dalších sto let. Bavila mě i samotná atmosféra, jež se vyznačuje pochmurnou a skličující notou, sem tam prodchnutou lyrickými momenty. Zajímavostí je význam a pochopení díla ve vztahu k tvorbě a životnímu postoji buřiče a básníka Viktora Dyka.
Opět jako u Mlýnů na Mumie jsem se královsky pobavil a knihu jsem zhlt jak dobře načepovaný plzeňský ležák. Autor rozehrává příběh plný konspiračních teorií jak z péra Dana Browna, tajných společenství a vražd a chlastu a bizarních situací a pitoreskních postaviček, to celé okořeněné typickým stančíkovským humorem a citem pro hraní si s českým jazykem. Po dočtení ve mně přetrvává takový spokojený hřejivý pocit jako po vyzunknutí dobrého šnapsu. Rozhodně jeden z nejoriginálnějších českých literarů, který stojí za to být čten a ctěn.
Další skvělý román od mistra slova Michela Fabera, už třetí jeho větší román po Kvítku a Pod kůží, který jsem přečetl. I když jeho dvě předchozí knihy jsou v lecčems úplně jiné, jednu věc mají s Knihou nových zvláštních věcí společnou, jsou naprosto skvěle napsány. I když děj plyne spíše až meditativním tempem kupředu, přesto od začátku až do konce jsem se ani na jediné stránce nenudil. Příběh o lásce, vztahu dvou lidí, kteří jsou od sebe odloučeni, víře v Boha, kterou se hlavní hrdina vydá šířit a nutno říci, že celkem úspěšně, poznávání nové planety a jejich obyvatel a o postupné destrukci té staré, už opotřebované, o které se dovídáme z Beiných dopisů a končící otevřeně (což je u Fabera tak trochu nepřekvapující), na svém konci schovává pro mě dost zásadní poselství, co vlastně znamená láska a co jste jeden pro druhého ochotni podniknout či obětovat. Konec mě prostě emotivně zasáhl, jako u málo které knihy a jako se mi stalo už i u autorovy prvotiny, a o to mi jde v literatuře především. Doporučuji i pro ateisty jako jsem já, rozhodně se spíše než o náboženskou agitku jedná o psychologickou sondu do duše dvou lidí, s příměsí scifi.
Monumentální mnohovrstevnatý psychologicko-filozofický román od znalce lidských duší Dostojevského, je především pojednání o víře v Boha, vině a trestu, odpovědnosti za napáchané skutky, kde se samotný příběhový děj v první polovině kolikrát utápí v teologických rozmluvách a dlouhých monolozích. Tudíž nic jednoduchého ke čtení a rozhodně doporučuji si na knihu udělat čas. Naproti tomu poté co se stane "ta věc", se kniha více soustředí na samotný děj až do strhujícího soudního finále. Zajímavostí je, že autor původně zamýšlel pokračování a je škoda že se k němu už nedostal. Jedna z nejnáročnějších knih, ať už svým rozpětím tak myšlenkovým obsahem, Dostojevského magnus opum, zaslouženě patří na hřeb klasické literatury a mezi pár těch knih, které nikdy nezestárnou.
Dlouho jsem se vyhýbal tomuto autorovi a jeho sérii s Robertem Langdonem. Teď po přečtení jeho první knihy musím uznat, že to byla obrovská chyba. Takhle čtivou knihu jsem už dlouho nedržel v ruce. Brown mě už v prvních stránkách přikoval ke knize a až dokonce mě nepustil. Vůbec mi nepřišlo, že mám za sebou skoro 600 stran. Děj ubíhal v nesmírném tempu a ani na chvíli nenechá čtenáře vydechnout. Mám to štěstí, že jsem neviděl zatím filmovou verzi a tak jsem nebyl ochuzen o zajímavé dějové zvraty. Už se těším na další díly, mám co dohánět. :)
Dojemný příběh chlapce Conora, co přichází pomalu a jistě o maminku, o jeho cestě k poznání o nevyhnutelnosti smrti, na níž ho provází Netvor, mě zasáhl a musí každého, kdo ve svém životě přišel o takhle blízkou osobu. Formát knihy a fantastické černobílé ilustrace od Jima Kaye, jsou velkým plusem skvěle dokreslujícím atmosféru celého příběhu. Kniha je určena dětem a mladistvým, ale nic ze své hodnoty neztrácí ani pokud se knihu chystáte číst ve zralejším věku.
Ne tak mnohovrstevnaté jako autorův opus magnum Bratři Karamazovi, ale za to je to román určitě přístupnější, méně náročný a zábavnější, proto je také nejznámějším a nejčtenějším Dostojevského dílem. Výborné zpracované je zde jednání vraha a hlavní postavy Raskolnikova po provedené vraždě, jeho myšlenkové pochody a pochyby, obavy z dopadnutí a konečně jakási jeho filozofická obhajoba vlastního činu, nám krásně ukazuje, jak si náš mozek dokáže utvořit vlastní představu o mylné spravedlnosti našich zločinů. Konec nabízí jakýsi skoro až “happyend", na kterém má lví podíl Soňa. Protikladná postava Raskolnikova je Svidrigajlov, který se snaží napravit své křivdy a poté se rozhodne pro zcela jinou cestu. Čteno nové vydání od Rybka publishers s ilustracemi mého oblíbeného kreslíře Dave McKeana, ve stejném formátu už vyšel i Bulgakovův román Mistr a Markétka, snad se v budoucnu dočkáme u nakladatelství i dalších takových bibliofilských skvostů.
Sienkiewiczův styl psaní a podání příběhu je strhující a Quo vadis právem náleží mezi největší světová literární díla. Scény pořádání honu na křesťany divokou zvěří vně amfiteátru i dnes dokáží svou syrovostí hnout žalůdkem a jen tak je z hlavy nevyženu.
Murakamiho další samostatně vydaná povídka v krásném provedení a s plno ilustracemi Kat Menschikové, která se natrvalo usadí v mé knihovně. Samotný děj je pak typicky snové a tajemné vyprávění opředené "Kafkovskou" atmosférou podivna a absurdna, zdejší jednohvězdičkové recenze jsou mimo mísu a Murakamiho práce si je jistě nezaslouží a zbytečně zde pak srazí celkové hodnocení.
Daphne du Maurier je předně skvělá vyprávěčka, a tak vás kniha vtáhne od úplného začátku a nepustí až do konce. Příjezd na Jamajku je vskutku atmosférický a tajuplný. Pocit neustálého napětí se autorce daří budovat i po celou dobu a tak není v knize hluchého místa. V tomto překonává i slavnou Mrtvou i živou, která přece jen gradovala spíše až na posledních stranách, ale přinesla zase pořádný zvrat, tady je jakési odhalení při konci knihy daleko průhlednější než bych býval chtěl, to je asi jediná výtka, ale zase naštěstí na tomhle jediném kniha nestojí. Nicméně kdo touží po dobře odvyprávěném temnějším dobrodružství s romantickou linkou, tomu nelze než dílo doporučit.
Jeden z největších literárních zážitků. Rozhodně doporučuji si knihu sehnat a přečíst. Nebudu se tu zbytečně rozepisovat o ději knihy, protože to zde udělali už jiní, ale podivuji se nad nízkým hodnocením některých uživatelů, že kniha je obtížně čitelná atd., které tomuto skvostu zbytečně shazují hodnocení. Přitom se stačí soustředit a vnímat to, co čtu. Nic pro zhýčkané čtenáře.
Baladická novela, surová a tragická, propletená lyrickými pasážemi. Körner umí zahrát na emoční strunu a dokáže vystihnout krutost a krásu lidství, to vše zaobalené krásným jazykem.
Teď po dočtení se snažím pochopit, co nám Tolstoj chtěl příběhem Anny Kareniny/Levina říci. Snad asi to, že každý jednou umřeme a smysl života je v konání dobra a za tak krásnou myšlenku si kniha vysloužila tu čtvrtou hvězdu, jinak oproti opusu autora -!Vojny a míru, toto dílo dle mého zaostává. Ale psychologie postav je na úrovni a i takové kosení trávy dokáže Tolstoj popsat tak dobře, že vás přenese do parného léta mezi mužiky a doslova cítíte vůni luk a hájů ruské krajiny.
Jedna z klasik literatury 20. století, jež nestárne ani s přibývajícím počtem let od data napsání. Nabokovův kontroverzní text je vhledem do mysli nemocného člověka, vzdělaného evropana Humberta Humberta, trpícího v zálibě po nedospělých dívkách, jim nazývaným nymfičky, jehož prostřednictvím je nám příběh o posedlosti titulní Lolitou vyprávěn. Autor v žádném případě nechce vzbudit soucit s postavou H. H. a v žádném případě se nejedná o jeho obhajobou, ale o velice realistické a zároveň zasněné myšlenkové pochody, přibližující nám svět takto narušeného jedince. Druhou stránkou textu je jeho stylistická vytříbenost, lahodný jazyk a hrátky se slovy a kniha se i přes to o jakém tématu pojednává skvěle čte.
Moje první setkání s tvorbou pana Vondrušky dopadlo na výbornou. Velice dobře čitelná kniha popisující příběh rodiny Prokopů na pozadí historických událostí mi svoji strukturou připomnělo díla Kena Folleta (Pilíře země, Na věky věku). Bavil jsem se stejnou měrou, jak u částí věnující se osobním problémům rodiny Prokopů, tak i u částí věnovaných spíše historickým událostem, částem věnovaným popisům o situaci v českém království a bojem Jana Husa za nápravu církve, což ne každý spisovatel umí napsat poutavě, ale tady se to p. Vondruškovi povedlo.
Temná baladická poezie v próze. Už asi nikdy nechci opakovat zážitek ze čtení týhle knihy, ne proto že by byla strašně napsaná, ale proto že její obsah je strašný, možná jsem knihu neměl číst zrovna v tohle depresivní období, ale nevím jestli by sluníčko v tomhle případě pomohlo. Kniha je plná špíny, hnusu, bláta, mučení, slimáckýho slizu, krve a šílenství. Při čtení jsem měl pocit jak kdyby zašlo slunce, spustil se krvavej liják a já se úplně nahej neměl kam před ním schovat, do toho mě začly pronásledovat zkrvavený psi čelisti, co mě chtěly roztrhat na kousky, že by mnou mohli nacpat tortillu místo vepřovýho a ještě by zbylo na guláš.
Přímočaré akční a hororové příběhy Chřestýše Callahana mě neskutečně bavily, možná jsem už něco takhle "jednoduššího" potřeboval k přečtení a vyprávění se mi strefilo přesně do vkusu. Když v druhé epizodě na scénu autor uvede hrdiny mého dětství, srdce mi zaplesalo radostí, jako po vyzunknutí dobré whisky. A protože westernů-hororů je pomálu, jako poctivejch chlapů v mexikánský hospodě, uděluji plný počet.
Lemire mě zas a stále utvrzuje, proč patří mezi současnou scenáristickou špičku komiksu. A co se týče jeho kresby, ta je originální a dobře zapamatovatelná. Jeho příběhy jsou vždy niterné, dojemné a tak nějak lidské. Myšlenka Potápěče je v lecčems podobná i komiksu Bludiště od stejnojmenného autora, a to že nejde žít minulostí, kterou už stejnak nezměníme, ale jde o to poučit se a posunout se dále a hledět vstříc světlejším zítřkům, protože i když v životě bezesporu přijdou těžké chvíle, tak bezesporu přijdou i ty šťastné.
Po jazykové stránce dokonalý, po formální stránce dokonalý, po příběhové stránce dokonalý román. Můj první od pana Klímy a jistě bude brzy následovat další dílo od jednoho z nejpřekládanějších českých autorů. Vyzdvihnout musím práci s postavami a dialogy mezi nimi, Klíma skvělé zachycuje jejich myšlenkové pochody a rozpolcenost duše, hlavně prozření soudce Adama Kindla se mi líbilo, ale i celá manželská linka byla skvělá, Alenino nešťastné obětování života na úkor vztahu. A v neposlední řadě nám tu autor předkládá otázky a odpovídá, co znamená svoboda a spravedlnost. Velký román táhnoucí se od doby války až k normalizaci, který se i přes větší počet stran (přes 600) plynule četl.
Citáty z knihy:
Také to už věděl, že člověk nenalezne ve světě svobodu, pokud ji nenalezne v sobě, i kdyby panovaly ty nejlepší zákony, i kdyby měl sebevětší moc o světě a o lidech rozhodovat. A nikdo ho neobdaří vznešeností, pokud se v jeho duši nezrodí, a nikdo ho nevyváže z pout, když se nesvede vyprostit z těch, jež si sám nasadil.
Dřív lidé stavěli kostely anebo aspoň kaple a chodili o Božím těle na procesí a radovali se ze své práce, dneska běhají za děvkami, a když se chtějí radovat, musí se opít.
Naprostý klenot hororové literatury. Atmosférické putování dvou vodáků po Dunaji, kde vrby nejsou tím, čím se zdají být. Psáno krásným jazykem a na to, že kniha vznikla před více než sto lety, se to velice dobře četlo, tzv. zhltnuto na jeden zátah. Pro mě osobně zábavnější než samotný H.P. Lovecraft, jež ostatně sám Vrby obdivoval.