Pozde komentáře u knih
"... protože já teď vím, že život není nic jiného než střídání klidu a zmatku, které se neřídí vůbec žádnými pravidly." Moje třetí setkání s tvorbou Delphine de Vigan bylo opět velice vydařené. Její cit pro detail, jazyk, křehkou rovnováhu života mě opět nenechal v klidu. Tentokrát se jí podařilo skloubit témata bezdomovectví, dětí z neúplných nebo tragédií zasažených rodin a dospívání. Zpracováno opět skvěle. Bravo.
Velice intenzivní, voňavé, osamělé. Kdo se odváží jít s autorkou za hranici bolesti a šílenosti, toho nakonec čeká vykoupení. Ne, vážně - skvěle napsané, stoprocentně stojí za přečtení.
Ian McEwan je skvělý pozorovatel. A ještě k tomu to co vidí (a čeho si hodně lidí nepovšimne) umí trefně popsat. Jeho schopnost rozebrat situace, city, lidi na prvočinitele, podrobit je přesnému a často nemilosrdnému prozkoumání mě nikdy nepřestane uchvacovat.
The Children Act je pro mě mimořádná v mnoha ohledech - případy řešené soudkyní Fionou by vydaly přinejmenším na esej. Ale asi nejpozoruhodnější a nejpravdivější jsou momenty, kdy vysoce postavená odbornice a vážená žena, která se svojí pracovitostí a sebezapřením dostala až na vrchol profesního a společenského žebříčku, zdánlivě (viděno jejím pohledem) prohrává ve chvílích, kdy neovládne svoje emoce. A přitom když se nechá náhodou a nekontrolovaně ovlivnit svými emocemi (na koncertě, kde hraje na klavír) je nejlepší. A zaslouží si za to ovace ve stoje.
Minimálně dvakrát během příběhu se rozhoduje ne na základě své intuice, ale zvažuje "co by tomu řekli lidé"? Její přísná sebekontrola a sebekázeň je jí prostě občas na překážku. Jakoby se bála být člověkem, ženou, milenkou, matkou a stala se prostě "jenom" soudkyní, která stojí nade vším a nade všemi.
Ian McEwan a jeho skvělý drobnohled. Obdivuji jeho schopnost pozorovat a přesně popsat situace, na které zaměří svoji pozornost. Styl, kterým nás provedl životem dvou mladých lidí v době, kdy sex byl tabu, byl opět dovedený k dokonalosti. Jeho maximalistický způsob popisu maličkostí, které dva mladé lidi formují a vedou k tomu, jak se zachovají v pro ně kritické a rozhodující chvíli je mistrovský. Člověk si uvědomí, jakými křižovatkami a zkušenostmi sám kdy prošel, jak nás měnily a ovlivnily naše další chování a konání.
Výjimečná kniha. Rozhodně to není jen příběh z doby totality, ale neskutečně hluboká, přesná a úchvatná studie lidského chování, existence v čase a vývoje (jedince i společnosti). Studie křivdy, lásky, náboženství, lidské geneze, paměti. Když občas někdo někde položí už značně otřelou otázku, kterou knížku bych si s sebou vzala na opuštěný ostrov, byl by to s největší pravděpodobností Žert. Už jen pro to, že se dá číst stále dokola a pokaždé se v něm dá nalézt něco nového. Jedno přečtení rozhodně nestačí.
Tato knížka mi vyrazila dech. Původně jsem po ní sáhla z nostalgie a těšila se, že si zavzpomínám na léta strávená na fakultě a na všechny ty přednášky, testy, diskuze a zkoušky z lingvistiky, ale netušila jsem , že mě čeká TAKOVÝ nářez. Knížka má vtip, spád, neskutečný záběr, pokud jde o vědomosti a znalosti, a taky pořádnou porci drzosti. Klobouk dolů před skvělým překladem M. Markové. Vrcholový výkon!
POZOR, SPOILER!!! Už jen začátek - "Život není román. Nebo by tomu člověk rád věřil." - tato neurčitost a nejistota, která je ztělesněná (nejen) v postavě Simona, kterého ve finále autor (který není vševědoucí) nechává převzít iniciativu a svým způsobem se podílet na vývoji dalšího děje, je geniální. Teorie Morrise Zappa (díky, Petře A. Bílku! až ve Vašem doslovu jsem si vzpomněla, odkud to jméno znám - "Hostující profesory" jsem četla totiž už více než před dvaceti lety :o) - o naivní záměně literatury se životem - to je literatura na třetí. Potom už jsem vážně nevěděla, co je fakt a co fikce a hltala jednu stránku za druhou.
Dostalo mě, jak Binet často lže nebo neříká celou pravdu a jak to se čtenářem mistrně koulí (nejdříve se dovíme, že Barthes za čtvrt hodiny zemře a o dvě kapitoly dále nás autor postaví před skutečnost, že "za čtvrt hodiny však stále ještě mrtvý není", Umberto Eco tvrdí, že už přišel o hodnost v Logos Fraternitas a tak dále. Jakže to Binet napsal? Že správná a uvěřitelná lež musí obsahovat devadesát procent pravdy? Tak to teda sedí :o)))).
Samotná existence sedmé funkce jazyka - jazyka a sémiologie jako novodobé nejmocnější zbraně, pro kterou stojí za to se bít, zabíjet, cestovat přes půl světa, je při existenci všech televizních debat a bůhvíčeho ještě asi nepopiratelná.
Kdyby kniha byla bývala existovala už v době, kdy jsme studovali (kondicionál minulý - "ten nejhorší čas ze všech, čas lítosti"), asi bychom byli bývali přednášky z jazykovědy nebrali jako děsnou suchárnu a opruz.
Ještě jedno malé mínus úplně na konec, abych jen nechválila: je škoda, že v knížce bylo poměrně dost sazečských chyb, což bych od nakladatelství jako je Argo asi nečekala.
Bylo to silné a jemné zároveň. Miluju autory, kteří umí do pár správně vybraných slov nacpat skoro celý svět. Téma opuštěnosti uprostřed davu je podáno velmi sugestivně. Šikana taky. Husí kůži mám doteď. Knížka mi námětem a mistrovským zpracováním trochu připomíná Sobotu od Iana McEwana, kterého považuji za špičku současné literatury. Toto byla první knížka od autorky a rozhodně ne poslední.
I když normálně dávám přednost přírodě před městem, je jedna výjimka - New York, respektive Manhattan. To místo má grády, které mu dávají lidé, jejich sny a naděje, ať už jsou jakékoliv.
Je trochu děsivé i vzrušující zároveň, jaké zasunuté vzpomínky můžou vytáhnout na povrch čtvrt století staré fotografie. Když se z pohledu své padesátky kouknete zpět na své pětadvacetileté já. A projdete si znovu všechny průšvihy, ostudy, ale i úspěchy a rozhodnutí, díky kterým je váš současný život takový, jaký právě je. Tohle se, myslím, Towlesovi podařilo ohromně a vybraný časový rámec asi nemohl být lepší - od období po krizi a znovuoživení ekonomiky, swingu a těsně před oficiální vstupem USA do Druhé světové války až po roky 1966, respektive 1969, kdy Amerika přistáním na Měsíci vyhrála důležitou bitvu v dobývání vesmíru.
Postavy mi byly sympatické se všemi svými klady i zápory. Nikdo není černý ani bílý, o překvapení nebyla nouze. Byť jsem měla v plánu po dočtení začít něco jiného, logickou volbou je Walden, který mi beztak leží v knihovně a čeká na přečtení už skoro rok.
Jinak se hodně ztotožňuji s komentářem uživatelky Alizon níže, tak nebudu dále plýtvat místem... Za mě akorát s rozdílem pěti hvězd, už jen kvůli tomu Manhattanu.
Moje soukromá kniha roku 2021. Začala jsem číst ve středu, celý čtvrteční večer a na pátek jsem si musela vzít dovolenou. Knížka bavila, dojímala, měla náboj a přitom byla hodně poučná, psychologie a lidskost level master. Bojím se jen, že po tak dobrém čtení bude těžké najít něco, co snese srovnání.
Bezpečné a legální mírné afrodiziakum. Bezvadně jsem si u čtení odpočinula a vypnula.
Veliké a příjemné překvapení. Ze školy jsem si odnesla dojem, že to bude usedlá a stará historie psaná nudným a školometským způsobem. No, nemohla jsem se mýlit víc. Knížka je psaná krásnou češtinou; líčení smutných událostí mě fakt nenechalo chladnou a postavy ze stránek přímo vyskakovaly - tak byly hmotné. Překvapil mě i lehký nástin erotiky. Dialogy v chodském nářečí chvíli trápily, ale brzy jsem si zvykla. Určitě si přečtu další Jiráskovy knížky (bože, buď stárnu nebo moudřím nebo obojí :))))).
Tuto knížku jsem si pořídila jako oddychovku, až mi nebude dobře. K tomu došlo před dvěma dny, tak jsem po ní sáhla. Dostala jsem to, co jsem čekala - jako když jdete na jídlo k McDonaldovi - příběh s rychlým spádem, plný obrazů a akce (aby se to případně dalo dobře natočit), pár informací z kvantové fyziky, trochu sexu, vztahologie a citů. Prostě spíše než knížku produkt zábavního průmyslu, který na chvíli pobaví.
Poměrně vysoké hodnocení dávám za inteligenci, uspořádání myšlenek a za naplnění očekávání.
Hezky psané, ale chyběla tomu energie, vášeň a občas uvěřitelnost. Tam, kde bych čekala, že autorka ze slov vytvoří zajímavé obrazy, byly jen fádní popisy. Takové dvourozměrné, překvapivé asi jako vlastnoručně psaný nákupní seznam. Moje třetí Mornštajnová a rozhodně nejslabší.
Hodnotit tuto knížku není vůbec jednoduché. Je v ní tolik rovin, že by každá zasloužila odstavec, a to minimálně. Tak snad jen pár postřehů...
1. Nás cimrmanology určitě potěšil fakt, že ústřední Talbottův "manifest" vzniká stejně jako Cimrmanova hra "Přetržené dítě" - každý znalý mistrova díla ví, k jakým omylům došlo tím, že svoji hru diktoval nepříliš vzdělanému výminkáři Padevětovi - jeho románovým protějškem je samozřejmě příliš sjetý a frustrovaný Walter. To, že nám Chuck potom jenom podsune, která všechna stěžejní díla lidské historie takto asi vznikla - no comment :o)))).
2. Chuck má neskutečný záběr - jeho znalosti a vědomosti jsou snad bez hranic. Musela jsem hledat některá jména a odkazy, aby mi to dávalo větší smysl. Některé byly opravdu zajímavé (třeba to, že Ludwig Wittgenstein opravdu chodil do stejné školy v Linzi jako Adolf Hitler, byť jsa o šest dnů mladší, chodil o dvě třídy výše - tedy Ludwig; taky jsem nevěděla, že jeho (Ludwigova) maminka byla dcerou českého Žida, který vlastnil jakýsi podnik na výrobu oceli blízko Prahy a dokonce ho po své dceři Leopoldině pojmenoval - jen zkráceně jejím domáckým jménem Poldi. A dalo by se pokračovat. Některé věty a zmínky jsou spíše skryté hypertextové odkazy, když se tedy čtenáři chce.
3. Opravdu byl Mendel homosexuál a křížil hrách, protože mu nic jiného než věda nezbývalo?
4. Chuck se, myslím, neopakuje, ale cituje se a odkazuje sám na sebe! Čímž sebe sama staví vedle Plathové, Steinbecka, Bradburyho a mnoha dalších. To chce drzost a ta mu věru nechybí.
5. To, jak to natřel současným politikům - slušná práce!
Suma sumárum - rozhodně to není ucelený rádoby líbivý příběh. Je to víc. Mnohem víc :o)))
Hodně dobře napsaný příběh; zaujaly mě detaily, které ho dělaly opravdovým a surovým. Věřila jsem a věřím, že autor v horách prožil své - něco prostě nejde jen vyčíst a vymyslet ve vytopeném bytě s plnou lednicí, něco se musí poctivě "vychodit" a prožít a Cognettiho knížka je naštěstí tento případ.
Princip "osmi hor" je pro mě osobně poučný.
Tak jako občas potřebuju masáž, tak přijde i potřeba přečíst si takovýto příběh - láska, erotika, dobrý konec. A že tenhle rok se do mě pustil už od začátku drsně, potřebovala jsem oddechový čas hned těsně po jeho začátku. U téhle knížky jsem se odreagovala, pobavila, uvolnila, dostala zase chuť do života - prostě dala mi to, co jsem od ní chtěla.
Nakonec jsem se tím prokousala, ale byla to fuška. Asi by mi stačila poslední kapitola a krátký stručný výtah z těch předcházejících. Na můj vkus příliš patosu, rozvláčnosti a lelkování. Ne že bych s mnohým nesouhlasila, spíše naopak, ale celé mi to přišlo tak nějak zvláštně poslepované a hůře stravitelné.
Asi jako mnozí jsem po knížce sáhla s cílem hlavně zalátat nějaké ty trhliny a mezery z dob středoškolských. Ve zkratce bych to celé shrnula asi takto: sáhla - zasedla - začetla - hltala - plakala.
Dickensovy postavy mi nestoudně vlezly do života. Rostla jsem s Davym, obdivovala Agnes, chtěla mít doma pana Peggotyho a Peggotku, bála jsem se a zároveň jsem milovala tetičku Betsy. Pan Joram mi ukázal, jak stárnout a nezbláznit se z toho, Murdstonovým a Heepovi jsem přála peklo nejpeklovatější. Jakože víc jak sto padesát let stará knížka? Ani náhodou. Nesmrtelná knížka a u těch věk nehraje roli. Jdu v dohledné době na dalšího Dickense nebo další resty z povinné četby, ledy byly prolomeny :o).
Skvělá kniha. Neubráním se ale porovnávání s předcházejícím dílem "Do tmy", která mi sedla více. "Ke dnu" je oproti ní jaksi hmotnější, reálnější, je zde i více postav a vnějších dějů. Nicméně citlivost, s jakou je knížka napsaná a propracování postav je opět vysoce nadstandardní. Rozhodně stojí za přečtení.
"Z neúplných informací vznikají polopravdy, jež chatrnější mozkovny ihned chemicky přetvářejí v nebezpečné lži."
"To máte tak. Dřív se nadávalo na Židy ve vagónech třetí třídy. Dneska se na ně nadává i v novinách a rozhlase. Nářky cestujících třetí třídy se změnily v kulturní normu. Potíž je v tom, že společnost, která výplody cestujících třetí třídy povýší na zákon, je jako člověk, co chodí po hlavě - moc daleko nedojde. A i když tam zezačátku trpí hlavně Židi, o pořádné problémy si koledují úplně všichni."
Tuto knížku jsem si pořídila na základě doporučení na Radiožurnálu 2. A byl to dobrý tip. Vše je tam dobře vyvážené a uvěřitelné. Takto to asi mohlo být. Po dočtení jsem, jako vždy po setkání s historií holokaustu, cítila opět vztek. O kolik skvělých lidí svět přišel - proč vlastně? Určitě si v blízké budoucnosti chci přečíst minimálně Hostinec U kamenného stolu (film jsem měla ráda už jako dítě) a Hlavní přelíčení. Knížka rozhodně stojí za přečtení. Díky za ni.