Pralev komentáře u knih

Velmi příjemné překvapení a při srovnání se Staříkem mi přišla o hodně zábavnější. Je sice pravda, že oproti Stoletému staříkovi je zápletka poněkud jednodušší a až tolik nevtáhne (chybí tomu nějaká větší naléhavost). Ale humorem a stylem psaní mi tenhle román přišel daleko lepší. Kdybych měl teď někomu doporučovat Jonassona, určitě bych mu řekl, ať si přečte jako první Analfabetku.

7 22.05.2016

Skvěle napsané inteligentní sci-fi přesně v tom stylu, jaký mám rád - autor se příliš nezaměřuje na technologie budoucnosti, ale spíše na psychologii postav, sociologii a zajímavé myšlenky. Několikrát jsem při čtení zvedl hlavu a začal v duchu sám rozvíjet ideje, které jsem si právě přečetl. Co mě při čtení trochu brzdilo, byl mluvený jazyk postav (spousta spisovatelů má problém s přímými řečmi - jednoduše postavy nemluví tak, jak lidi ve skutečnosti mluví; Asimov tenhle problém obešel podobně jako Herbert v Duně tím, že je to sci-fi a v budoucnosti takhle lidi mluvit mohou, přesto to působí při čtení nepřirozeně) a ne úplně sympatická hlavní postava (Elijášova nerudná povaha mě občas skutečně rozčilovala). Poslední výtka je k českému překladu - tolik překlepů jsem už dlouho v žádné knize neviděl.

7 02.01.2016

Četl jsem tuto knihu v angličtině, takže bez zkreslení překladem.
Přiznám se, že podle toho, co jsem si o Enderově hře přečetl, jsem očekával velmi málo. Autor si mě však získal už předmluvou - stylem psaní a stylem uvažování. Od té chvíle už jsem se do knihy beznadějně ponořil a přes některá slabší místa (intermezzo s Lockem a Demosthenes mi taky příliš nesedlo, některé závěrečné pointy jako totožnost učitele a význam poslední hry byly velmi předvídatelné) jsem si ji užil od začátku do konce. A přestože kromě závěrečné kapitoly nešlo o nic hlubokomyslného a je na knize znát, že byl příběh domyšlen až později k jedné představě, neskutečně mě vývoj postav bavil.
Jak už tu napsal někdo přede mnou - ač na první pohled vypadá Enderova hra jako sci-fi o válce s mimozemšťany, ve skutečnosti jde o velmi kvalitní komorní psychologické drama.

7 08.11.2013

Kniha tu má hodně negativních recenzí a nízké hodnocení, ale mně se do vkusu trefila. Nápad a myšlenka byly zajímavé, dobře zpracované, struktura knihy nutí čtenáře k větší pozornosti a jednotlivé dílky skládačky do sebe pěkně zapadají.

6 24.11.2022

Do prasečí řitě, tohle tedy bylo vážně strašně špatné. Opět nové a nové záhady, takřka žádná vysvětlení, naprosto nesmyslné zvraty a objevy. Kupodivu je to ale úplně špatné nejen příběhem (autorka působí, že vůbec neví, kam chce, aby se děj ubíral), ale i stylem psaní - viděl tohle před vydáním nějaký editor? Nechápu tak prudký sestup kvality. Jinak vřele doporučuji komentář uživatelky Jizi, ten naprosto perfektně a trefně vystihl vše, co se téhle knize nepovedlo. Lépe, než bych to dovedl já.

6 23.11.2022

Víra se svým způsobem snaží přehodit důkazní břemeno na ateistu. My nemusíme dokazovat, že Bůh existuje, vy dokažte, že neexistuje. Mawer v tomto románu rozehrál hru na téma - co kdyby se opravdu našel důkaz, který křesťanskou víru vyvrátí (dlužno tedy dodat, že pouze Nový zákon, kde je to asi poněkud snazší, protože to není až tolik otázka filosofická - otázka nějakého stvořitele a hybatele vesmíru - nýbrž historická). Zároveň se Mawer dost nešetrně trefuje do mnoha negativ církve, která jsou tak nesmyslná, že je opravdu snadné je kritizovat (například naprosto nepřirozený celibát). Nedělá to tedy nějak vyloženě okatě, že by to třeba nějaká postava v knize explicitně kritizovala, ale rozhodně tak na mě mnohé pasáže a celkový děj knihy působily. To vše na pozadí uvěřitelného a zajímavého milostného příběhu. Uznávám, že oproti předchozím autorovým knihám, které jsem četl (Pražské jaro, Pád), má tato pomalejší děj, nemá takový spád a byly chvíle, kdy to bylo i na mě až moc rozvláčné. Z toho pohledu chápu nižší hodnocení, které tu kniha aktuálně má. Sám jsem chtěl dát jen 4 hvězdičky, ale skvěle napsaný konec to vyšvihl na těch 5. Já osobně doporučuji.

6 29.08.2021

Absolutně skvělá a emocemi nabitá kniha. Od Mawera jsem zatím četl jen Pražské jaro, které se mi velmi líbilo, ale tohle mi přišlo ještě o třídu lepší. Žádná hluchá místa, příběh se odkrývá postupně (po dočtení knihy jsem měl strašnou chuť číst ji hned znovu, protože by najednou pasáže v první části měly úplně jiný rozměr), perfektní dialogy a navíc se mi opravdu líbilo, jak tu prakticky není kladná nebo záporná postava. Všichni mají nějaké svoje motivace, svoje bolesti a křivdy, které pak hrají roli v budoucích rozhodnutích a osudech.

6 15.05.2021

Moje první setkání s Mawerem udělalo neskutečně dobrý první dojem. Líbí se mi styl, jakým píše, a v této knize bylo strašně zajímavé číst si pohled cizince na události, které pro nás jsou důvěrně známé (tedy já je nezažil, ale znám je ze školy a tátova vyprávění). Navíc mám rád, když je historický román spíše příběhem konkrétních lidí a ty historické události jsou jen na pozadí daného příběhu. Od tohoto spisovatele si toho budu chtít přečíst víc.

6 02.05.2021

Opět kontroverzní téma, pro mě úplně cizí prostředí a klasický Irvingův styl psaní, kvůli kterému ho nijak zvlášť nedoporučuji dál, protože si myslím, že jednoduše není pro každého. Mně se ale strašně líbí a v tomto díle to nebylo jinak. Zprostředkovaný pohled na svět očima člověka, který na rozdíl od většiny populace nemá jednoduchý ani úplně běžný život.

6 01.05.2021

Opravdu úžasná knížka. Skvěle, čtive, vtipně (!) napsaná. Jak tu někdo pode mnou zmínil, Dawkins dokáže v pár větách zcela jednoduše vysvětlit něco, co se nám na střední škole učitelé fyziky/chemie/biologie marně snažili vtloukat do hlavy hodiny.

Některé vtipné obraty (další příbuzní ptáků vyhynuli, zatímco ptáci to jednoduše odmítají zabalit) nebo popisy experimentů (např. ten s e.coli) si budu pamatovat ještě hodně dlouho :-)

Ten dodatek s průzkumy vzdělanosti, kdy například v nějakém evropském průzkumu jen 66 % dotázaných Čechů odpovědělo kladně na otázku, zda si myslí, že se člověk v dnešní podobě vyvinul z dřívějších živočišných druhů (v Turecku jen 27 %, v severských zemích nad 80 %), je opravdu depresivní. Asi fakt žiju v nějaké sociální bublině...

6 25.07.2019

Opravdu strašně pěkná kniha, která dokáže čtenáře dokonale vtáhnout a velmi zdařile vytvořit atmosféru amerického Jihu třicátých let dvacátého století. Ta bezmoc, která z celého soudního procesu na čtenáře dýchá, je hrozně opravdová. Asi jediné, co ptáčkovi mohu vytknout, je autorčina berlička, kdy pointu některých částí obžaloby a obhajoby vysvětlují malé děti, které něco takového ve svém věku absolutně nemohou chápat (a to beru v potaz, že jejich táta je právník).

Mimochodem, když čtu v poslední době některé věty Evropanů o uprchlících z Afriky či Blízkého východu, přemýšlím nad tím, zda jsme se jako lidstvo od té doby, ve které se odehrává Jako zabít ptáčka, někam opravdu posunuli... Neproběhl by takový soud (a i to, co mu předcházelo a co jej doprovázelo) dnes úplně stejně?

6 26.05.2018

Kdyby to byl první Brown, kterého jsem četl, asi bych hodnotil knihu daleko lépe. Bohužel jde už o jeho třetí román, co jsem četl, a zřejmě i poslední. Všechno je to takové stejné, strašlivě akčně filmové, plné těžko uvěřitelných a zcela zbytečných náhod (hlavní hrdina se praští do hlavy, upadne na zem a na zemi uvidí něco, co ho inspiruje k vyřešení dalšího postupu), postav nechápajících banální věci, neustále překvapovaných (po chvíli jsem přestal počítat, kolikrát v téhle knize někdo zalapal po dechu) nebo naopak polopaticky vysvětlujících...

Nemůžu si pomoct, ale většinu doby pro mě Inferno bylo otravné a nikoli zábavné.

6 05.08.2017

Předpokládám, že hlavní pointou téhle knihy je kromě vylíčení posedlosti čtyřicátníka mladou dvanáctiletou holkou především kontrast mezi tím, jak Humbert zdánlivě svým vyprávěním obhajuje a racionalizuje své činy a roli v celém příběhu, a tím, jaký skutečně je a jak se chová. Ono těch kontrastů je v Lolitě vůbec spousta, z těch nejmarkantnějších bych zmínil například alespoň to jaké má Humbert nízké mínění o všech ostatních (a dává ho i patřičně najevo - každý chlap, který se v jeho životě objeví, je hned strašný pitomec a trouba), ale přitom on sám je vyloženě primitivní, povrchní a jednoduchý člověk (a to i přes tu vzdělanost a sečtělost, kterou se snaží neustále projevovat).

Bohužel se mi i přes sílu příběhu a zajímavou zápletku Lolita četla obtížně a s postupem děje čím dál hůř. S hlavním anti-hrdinou totiž prostě nejde ani trochu sympatizovat a jeho chování a myšlení mě otravovalo a rozčilovalo čím dál víc. Nejhorší je asi jeho mentální zamrznutí zhruba v dětském věku projevující se tím, že bere lidi (i Lolitu) jako svoje hračky. Nemá k nim žádné city (ani k Lolitě - vždyť za celou knihu snad ani jednou nepřemýšlel nad tím, co chce ona a co by mohl udělat proto, aby ona byla šťastná, z jeho pohledu to bylo stále jen já, já, já) a pouze se snaží všechny využívat k ukojení svých potřeb. Tomu ostatně nasvědčuje i to, jak majetnicky se k Lolitě chová a jak zoufale se ji snaží neustále hlídat a mít ji pod absolutní kontrolou. Začátek knihy a Humbertovo vyprávění o Annabel tuto domněnku o jeho zamrznutí v dětském věku jen podporuje.

Další hvězdičku strhávám za poslední zhruba třetinu nebo čtvrtinu knihy, kdy se relativně poutavé vyprávění změnilo v naprostý chaotický blábol plný Humberových paranoidních představ a teatrálních gest či proslovů. Na posledních stranách jsem už očima přeskakoval celé věty, což se mi normálně u knih nikdy nestává.

6 30.01.2017

Můj druhý Irving a opět velmi zvláštní a zvláštně psaná kniha. Přestože jsem si ji užil od první do poslední stránky, asi bych ji nedokázal doporučovat dál. Věřím, že spoustě lidem by se vůbec nelíbila. Irving se opět dotýká "kontroverzních" témat, kterým tentokrát dominují nevěra a feminismus. Mně se však z celé knihy paradoxně nejvíc líbily Garpovy povídky (zvlášť Svět podle Bensenhavera).

6 10.09.2016

Jako dítě jsem kolotoče a atrakce doslova zbožňoval. Ten vztah se během let bez zjevného důvodu výrazně změnil, asi jsem z toho jednoduše vyrostl. Když jsem proto v knihkupectví viděl knihu, kterou jsem od Kinga ještě nečetl, s názvem Lunapark, vůbec mě nelákalo si ji koupit a přečíst, dokonce jsem si říkal, že to bude asi jedna z mála knih od něj, která mě úplně mine. Sáhl jsem po ní až při další návštěvě knihkupectví a pak mi dlouho ležela v knihovně. Velká chyba... Už dlouho jsem od něj nečetl nic, co by mě tak moc vtáhlo od prvních stránek. Konečně po nějaké době Kingovka, ve které si člověk utvoří blízký vztah k postavám.

6 01.08.2015

Jestli Kacíři mi přišli jako velký krok kupředu a nejlepší díl od úplně prvního, nepřekonaného a nepřekonatelného, tak Kapitula: Duna byla v mých očích ještě o něco lepší. Naprosto skvělé postavy, myšlenky, rozhovory a vlastně poprvé od prvního dílu mi přišlo, že kniha nestojí jen na nich, ale že má i dobrý příběh. Konec pak považuji za úplně famózní. Musím říct, že po přečtení několika komentářů a recenzí téhle knihy jsem se konce trochu obával - že je prý strašně otevřený a v podstatě jde o cliffhanger, na který měl navázat plánovaný sedmý díl, jenže ten už Herbert nestihl napsat. No, zřejmě máme každý jinou představu o otevřeném konci. Pro mě "...a vyrazil v širou dáli..." je prostě prototypem uzavřeného konce a tady prostě všechno perfektním způsobem zapadlo do sebe. Momenty, kdy si člověk uvědomí, že najednou vše dává smysl, že celý předchozí děj k danému rozuzlení vedl, že všechny postavy se zachovaly naprosto logicky a konzistentně, a že na to vlastně mohl přijít předem sám, ale nepřišel, jsou pro mě jedny z nejlepších při čtení knížky. A tady se mi toho dostalo vrchovatě. Snad jedinou výtku mám k strašně nevyužitému potenciálu Tega Milese, který už od Kacířů byl jednou z mých nejoblíbenějších a nejzajímavějších postav, a tady toho prostoru dostal příliš málo. Závěrečná poznámka - číst si na závěr knihy Herbertova slova o své manželce bezprostředně po její smrti a přitom vědět, že jemu samotnému už nezbývalo mnoho času, je silným zážitkem samo o sobě...

6 11.10.2014

Měl jsem nízká očekávání, protože jednak nemám rád biografie/autobiografie, jednak málokdy ne-spisovatel umí psát. Proto jsem byl strašně příjemně překvapený, jak dobře to Elton John umí, jak píše poutavě, lehce a vtipně. Kniha je navíc napsaná až nezvykle otevřeně a upřímně, autor se nestaví do dobrého světla, naopak detailně popisuje i negativní stránky své povahy a života. Jakožto čtenář, který má rád jeho hudbu, ale o jeho osobnost a život se více méně nezajímá (ale Rocketmana jsem viděl), jsem se u téhle knihy dobře bavil.

5 26.06.2021

Tuto knihu jsem začal číst okamžitě po dočtení neuvěřitelně pozitivně a optimisticky působící Faktomluvy, takže velmi kritický a negativní tón knihy (alespoň na mě to tak působilo) byl pro mě jako facka. Zároveň to není jen suchá snůška faktů, velmi silně se knihou nesou názory autora. Já mám ty názory stejné jako autor a myslím si, že je mám i podložené vzděláním a fakty (ale to si druhá strana zcela určitě myslí rovněž), takže mně se to pak četlo příjemně a v názorech mě to utvrzovalo, ale úplně si neumím představit, že by odpůrce těchto názorů kniha přesvědčila je přehodnotit (například si myslím, že člověk, který uvěřil propagandě a dezinformacím namířeným proti Havlovi, viz neustále omílaný hoax v podobě výroku o humanitárním bombardování, tuto knihu odloží po prvních pár stranách). Kvůli tomu jedinému nedávám plné hodnocení - z mého pohledu by kniha mohla mít daleko méně ostrý a rozdělující tón (ale to je samozřejmě subjektivní záležitost, někdo jiný to tak vůbec vnímat nemusí).

5 02.05.2021

Skvělé zakončení série. Na začátku přišel trochu šok, o kolik let děj skočil dopředu v čase oproti předchozímu dílu, a že Elijáš už není naživu. Ovšem záhy se ukázalo, že to bylo vlastně ku prospěchu věci. Elijáš nebyl alespoň v mých očích zrovna sympatickou a zajímavou postavou (na rozdíl od Gladie a obou robotů) a navíc už kniha nepůsobí, že by tolik kladla důraz na hlavní dějovou linku postav, ale spíše na sociologické otázky týkající se světa (světů) budoucnosti a role robotů v něm.

Rozdělení společnosti na Pozemšťany a Vesmířany je tu vykresleno neskutečně zajímavě a zřejmě se jedná o paralelu mezi naší Západní civilizací a společností rozvojových zemí - viz tu povýšenost Vesmířanů vůči Pozemšťanům, názory o tom, jak jsou Pozemšťani prolezlí nemocemi a jen se množí... Asimov v tomto ohledu nastavil naší společnosti dokonalé zrcadlo (protože my se jako čtenáři samozřejmě cítíme být Pozemšťany, ale vlastně mnoho z nás má životní filosofii na úrovni Vesmířanů).

5 16.10.2018

Mně se strašně líbil už Pistolník a tohle je ještě o třídu výš. V Pistolníkovi King brilantním způsobem vykreslil "cizí" svět (a nechal hodně na fantazii čtenáře domýšlet si, co je to za svět, co přesně se stalo a co k tomuto stavu vedlo). Ve Třech vyvolených je pak ústředním tématem střet a prolínání Pistolníkova světa s tím naším. A funguje to na výbornou. Kniha navíc není šablonovitá a o překvapení a zvraty není nouze, což je taky fascinující vzhledem k faktu, že ta "šablona" je vlastně už od prvního dílu jasně načrtnutá.

5 02.05.2018