Pralev komentáře u knih
Léta jsem si tuto knihu chtěl přečíst, konečně jsem to udělal. Hodně mi dala, hodně mě poučila, hodně mě donutila přemýšlet nad lidmi, nad světem, nad sebou... Proč tedy dávám jen 4 hvězdičky a ne 5, jak si asi za svou obsažnost a hloubku zaslouží? Je to proto, že do hodně kapitol (především v první ze tří částí) jsem se musel doslova nutit, některé Solženicynovy výčty byly opravdu nekonečné a uspávací (ačkoli chápu jejich nutnost).
I přesto Souostroví Gulag každému doporučuji a věřím tomu, že by si každý měl tuto knihu přečíst. Zvlášť důležité je to v dnešní levici opět velmi nakloněné době, kdy člověk pozoruje okolo sebe tu samou rétoriku, ty samé pseudo-argumenty a ty samé vzorce myšlení, jako jsou popisovány v knize.
Neuvěřitelný vhled do mysli bývalého amerického prezidenta a z mého pohledu takový splněný sen - dozvědět se, co se honí hlavou někomu takovému a jak jeho život a práce konkrétně vypadá. Obama je zjevně velice inteligentní, hluboký a sečtělý člověk a v téhle knize je kromě přísně tajného vše - všechny myšlenky, plány, pochyby, úvahy, úspěchy i neúspěchy, chyby... Já si například vůbec nemyslím, že se Obama po vstupu do nejvyšší politiky nějak výrazně změnil a byť s drtivou většinou jeho názorů naprosto souzním a většinu změn a návrhů, které prosazoval, bych chtěl též, tak stejně si myslím, že demokracie v určitém ohledu funguje naprosto správně - brání příliš rychlým a extrémním změnám. Jasně, není to dokonalé a někdy je to až vyloženě nesmyslné (třeba když Republikán odůvodní hlasování proti návrhu jen tím, že ten návrh přišel od Demokrata; nebo naopak samozejmě). Ale ani Obama, ani já, ani nikdo jiný nemá patent na rozum a všechny informace; nikdo z nás nemůže předvídat všechny dopady a komplikace, a tak je podle mého názoru fajn, že proces samotný má určitou samoregulaci.
Zpět ke knize: Některé pasáže jsou trochu náročnější (především vnitropolitické boje v politickém systému, se kterým nemám vlastní zkušenost), často mi čtení zdržovalo to, že jsem si dohledával na Wikipedii o různých událostech další informace, u jmen fotky, abych věděl, o koho jde, u několika zmíněných Obamových proslovů celé proslovy na YouTube, k Deepwater Horizonu film atd. Nejvíc mě bavily pasáže o zahraniční politice, fascinující poznámky k Rusku (Obama naprosto přesně věděl, že za nitky tahá v Rusku Putin a Medveděv je jen loutka - dnes to vidíme i my "běžní smrtelníci" zcela zřetelně), ke konfliktu mezi Izraelem a Palestinou, k dynamice mezi Merkelovou a Macronem atd.
(SPOILER) Podle anotace jsem to čekal výrazně lepší. Někdo tu kritizoval první polovinu před tou cestou do minulosti, a chválil druhou odehrávající se v minulosti. Já si odnesl přesně opačný dojem. Část před vstupem do stroje času mě doopravdy bavila (ač ten zastaralý styl psaní a dialogy působí dnes až úsměvně), zatímco ve druhé polovině se z uceleného děje stal velmi rychle šílený chaos, kdy se skákalo od příběhu k příběhu, od myšlenky k myšlence, bez nějaké větší koheze se skákalo i prudce dopředu v čase a vůbec mi vlastně nebylo jasné, kam autor míří a co se snaží vyprávět. Měl jsem z toho dojem, jako kdyby celá kniha byla vystavěná jen na zápletce (která je opravdu dobrá), ale pak už Jeschke nevěděl, co s tím a jak to celé uzavřít.
Spoiler: Mimochodem možná jsem něco špatně pochopil, ale zdá se mi, že měl autor logickou chybu v tom, proč nebylo ani teoreticky možné vrátit se zpět do přítomnosti. Podle knihy činy postav v minulosti měnily budoucnost, takže člověk poslaný do minulosti ze změněné budoucnosti měl v paměti úplně jinou budoucnost. Ergo existuje hodně verzí budoucností a nebylo by ani možné zjistit, do které verze daného člověka v čase dopředu zpět poslat. Jenže ta budoucnost by přece byla stále jen jedna (měnící se dle činů v minulosti) a jiné verze by existovaly opravdu pouze ve vzpomínkách těch lidí.
Po naprosto skvělých Třech vyvolených v mých očích lehký, ale opravdu jen lehký propad - asi mi víc chybělo prolínání s naším světem (zde prakticky jen v podobě Jaka). Přesto se kniha četla úplně sama a vtáhla přesně tak, jak to dokázaly jen staré Kingovky (a jak to jeho novější díla kupodivu neumí).
Opravdu skvělá sci-fi detektivka. Jak už někdo přede mnou napsal - žádná vata navíc, žádná hluchá místa, děj krásně plyne a přitom má dílo hloubku a spoustu skvělých zajímavých myšlenek a podnětů k přemýšlení (například paralela mezi dílčími úkony robotů a našimi životy jako součástí velké mašinérie, kdy každý si dělá to své a nemá zodpovědnost za celek; anebo to, jak se na Solárii lidé izolovali, což je také v podstatě úplně přesná Asimovova předpověď a nešlo se mi při čtení ubránit myšlenkám na lidi sedící spolu v hospodě a koukající skoro celou dobu jen do telefonu). Už teď se moc těším na další díly.
Za mě rozhodně jedna z lepších Murakamiho knih; děj byl pěkně strukturovaný, člověk se v něm neztrácel a ty popisy každodenních všedních maličkostí tomuhle spisovateli prostě neskutečně jdou. Tam, kde u jiných autorů by to čtenáře nudilo a otrávilo, to u Murakamiho úplně hltám. Bohužel - a za to strhávám tu jednu hvězdičku - mi po přečtení několika jeho knih už všechny začínají připadat až příliš jedna jako druhá. Začínám mít silný dojem, že už mě nemá moc čím překvapit, což by byla dost velká škoda.
Pro mě osobně o něco slabší než první díl trilogie, ale přesto neuvěřitelně poutavá kniha. Ačkoli má české vydání přes 600 stran a v příběhu se toho vlastně až tak moc nestane, strašně čtení odsýpalo a nezažil jsem ani chvilku nudy. I těch hloupých akčních scén, které v knihách nemám až na výjimky vůbec rád, tu bylo méně, což je jedině plus. Hvězdičku jsem málem strhnul za nepovedený konec - Larsson měl ve všech třech knihách podivný zlozvyk nechat děj vyvrcholit a uzavřít několik desítek stran před koncem a pak psát dlouho o něčem, co je možná z hlediska osudů hlavních postav důležité (v tomto případě finance a budoucnost Lisbeth), ale pokles napětí a zábavy při čtení je v tu chvíli markantní.
Další věc, která mě štvala, byly ty neustálé stereotypy. Opravdu se musí s Blomkvistem vyspat a následně do něj zamilovat každá ženská, kterou potká? (Strašně mi to připomínalo seriály z 80. a 90. let, kde sbalil v každém díle hlavní hrdina novou ženskou) Opravdu musí stalker Eriky být člověk, který je zdánlivě nejméně pravděpodobný?
Přesto dávám pět hvězdiček za skvěle a až na zmíněné výtky velmi chytře a promyšleně napsané dílo. Část se soudem mě mimořádně bavila a velmi jsem ocenil, že nebyla nijak zkracována a mohl jsem si vychutnat všechny ty křížové výslechy, dialogy a proslovy. Larssona je vážně škoda...
Velmi slabé. V podstatě jediná zajímavá věc na celé knize bylo vyvolání silného pocitu nostalgie, kdy měl člověk spolu s hlavním hrdinou pocit, že se vrátil na místo, kde žil před 40 lety, přestože to vlastně bylo jen o 100 stran dřívě.
Přestože předchozí díly jsem hodnotil 5 hvězdičkami a Července dávám jen 4, ve skutečnosti mi přijde ještě lepší než Netopýr a Švábi; to jen nastalo takové menší vystřízlivění, že Nesbø není žádná velká literatura. A teď už tedy k věci: Zatímco Netopýra a Šváby táhlo napětí a očekávání, kdo je vrah, tady je situace v podstatě od začátku jasná, protože osud vraha sledujeme paralelně s Harrym. Nicméně absenci záhady (která je tu jen ve formě pátrání po vrahově motivu) vynahrazuje daleko vybroušenější styl psaní, flashbacky z druhé světové války, které vlastně vůbec nejsou válečné, ale jsou skvělé, a konečně takřka absence hloupých filmově akčních scén. Pro mě má Nesbø zatím stále vzestupnou tendenci.
Teda za ten příšerně ujetý nerealistický závěr by si ta kniha zasloužila o několik hvězdiček méně. Ale nemůžu popřít naprosto skvělých 580 stran předtím. Na rozdíl od Mužů, kteří nenávidí ženy, jsem z téhle knížky necítil tolik zaujetí jednou detektivní záhadou, místo toho je to spíš takové vyprávění, co se Lisbeth a Mikaelovi přihodilo. Ale také mě na rozdíl od prvního dílu ten druhý naprosto vtáhnul prakticky hned od první stránky a nepustil mě až do konce. Kromě příšerného konce mám však ještě jednu výtku - neustálé názvy a výčty všeho možného (od jednotlivých kusů nábytku IKEA až po Lisbethiny nákupní seznamy potravin) působily strašně rušivě.
Už Netopýr mě hodně bavil, ale tohle se četlo vyloženě samo. Vzestupná tendence. U detektivek mám většinou ten problém, že se spíše soustředím na příběh a vedlejší linky a tolik neřeším, kdo je vlastně vrah, prostě si na to počkám. Švábi jsou jedna z mála knih, kde jsem nad tím během čtení intenzivně přemýšlel. Bohužel přes dobře vymyšlené rozuzlení opět zpackaný akční závěr - opravdu čtenáři potřebují na závěr knihy divokou honičku, přestřelku a poté, co dojdou náboje, ještě souboj s nožem?
Kdyby pro nic jiného, tak už jen kvůli těm slovním obrazům a kresleným obrázkům stojí za to tuhle knihu číst.
Nemůžu téhle knize upřít, že se čte jednoduše jako taková hezká pohádka o tom, jak se strašný chlap změnil v normálního chlapa. Koneckonců přečetl jsem ji během několika hodin celou v kuse na jeden zátah. Bohužel nedostatky jsou citelné. Především jsem od knihy očekával, že bude o tom, jak arogantní a sebestředný člověk na velmi významné pozici v obrovské firmě změní přístup k životu díky pokornější každodenní práci na místě, kde jsou všichni "nad" ním. A ono to tak bylo jen částečně, daleko víc je ta kniha o tom, jak je skvělý Starbucks, jak je to jiná společnost a jiná práce než všechny ostatní práce na světě, a autorovu změnu pohledu na svět nezapříčinila manuální práce a potřeba vyhovět zákazníkům, ale neuvěřitelně skvělá politika Starbucksu. Vůbec to celé na mě působilo jako agitka Starbucksu.
Další problém je literární - autor strašně často přerušuje vyprávění děje různými retrospektivními flashbacky, leckdy v nesmyslných chvílích, nezvládá po nich pořádně navázat na předchozí děj a navíc hodně těch flashbacků mi přišlo úplně zbytečných a působily jen jako vata, která měla alespoň trochu zvětšit rozsah tenké knížky.
Co ale autorovi nemohu upřít, je odvaha, s jakou napsal celý příběh, jak vylíčil všechny své nedostatky, trapné a slabé chvíle. Takhle upřímně vše popsat chce určitě hodně kuráže.
Před několika lety jsem tuhle knihu četl přeloženou do češtiny a udělala na mě strašně špatný dojem, nelíbila se mi. Možná to bylo proto, že jsem byl typickým stádovitým fanouškem původní Duny (kterou jsem četl snad 10x), možná za to částečně mohl překlad, možná jsem prostě jen nebyl ještě připravený :o) Každopádně teď jsem ji četl v originále a hltal každé slovo. Přestože na rozdíl od prvního dílu a od jiných knih Dune Messiah takřka postrádá děj, jde o neuvěřitelnou nálož hlubokých a zajímavých myšlenek (podaných většinou formou rozhovorů). Člověk se doopravdy zamýšlí nad lidmi, nad společností, nad vládami, nad náboženstvím, s trochou (ale opravdu jen malou trochou) nadsázky i nad smyslem života.
Co mě na téhle knize také neuvěřitelně fascinovalo, byla velmi nejasná linie mezi dobrem a zlem. Zatímco v původní Duně jsou role rozdělené naprosto jasně a prakticky od začátku, tady jsou postavy vše, jen ne černobílé. Scytale (!), Irulan, Hayt - neskutečným způsobem zajímavě napsané postavy, kterým jsem nezřídka fandil, přestože vlastně stáli proti Paulovi v opozici.
Tenhle podcast miluju a kniha je takové milé rozšíření. S podcastem se částečně překrývá, nejde vzhledem k omezenému prostoru do takové hloubky, ale zase je vše uceleně pěkně na jednom místě. Za nejpřínosnější (na podcastu i knize) vnímám především to, jak autoři velice přesvědčivě kritizují a vysvětlují, jak především politici a další populisti překrucují a zneužívají dějiny.
Nesdílím nadšení většiny komentujících. Mně to přišlo poměrně slabé, příběhem samotným, i stylem vyprávění. Když srovnám s jinými vernovkami (třeba Dva roky prázdnin), které si pamatuji i po letech a mnoha aspetky jsou pro mě nezapomenutelné, tak děj téhle knihy asi zapomenu velmi brzy. V podstatě jediná opravdu pozitivní věc, kvůli které jsem knihu i dočetl, je srovnání tehdejší a dnešní kultury. Pak mám ještě jednu výtku k českému vydání, za kterou Verne samozřejmě nemohl, a to je naprosto otřesný překlad, který žádný korektor ani nemohl mít v ruce. Prakticky co stránka, to nějaká gramatická hrubka nebo překlep.
Pro mě byl po famózím Homo Deus tento třetí díl trochu zklamáním. Chápu motivaci napsat tuto knihu a po popsání minulosti v prvním a přítomnosti ve druhém díle zakončit poselství dílem třetím o budoucnosti. Ale jsou to prostě až příliš moc osobní autorovy spekulace a navíc mi nepřišly ani zase tak objevné nebo zajímavé. Co mi naopak zajímavé přijde, jsou negativní reakce především od nábožensky smýšlejících a věřících lidí, kteří knihu hrozně strhávají. Naprosté nepochopení Harariho myšlenek a neporozumění psanému textu.
Za mě určitě nejslabší díl, ač opuštění příběhu pejska z prvních dvou dílů a vymyšlení úplně nového příběhu tomu dost prospělo. Už mi v tom ale hodně chyběl nějaký přesah nebo sdělení, zajímavé myšlenky, cokoli. Je to prostě jen putování psa z místa A do místa B a vyprávění, co se mu (tedy jí) cestou přihodí. Čte se to ale příjemně a nuda to není, proto pořád vysoké hodnocení.
Tak trochu dojení značky. Na rozdíl od Psího poslání mi tohle už přišlo jen o těch pejscích a ne tolik o lidských osudech z pohledu psa. Zatímco Psí poslání ve skutečnosti nebylo tak úplně o psovi a o reinkarnaci, ale o mezilidských vztazích (možná v knihách hledám něco, co tam ani není? :-D), tady už to na mě působilo jako příběh cílený čistě na pejskaře. Protože taky jsem a ta kniha je hrozně milá a dobře se čte, dávám vysoké hodnocení, ale do prvního dílu tomu z mého pohledu hodně chybělo.
Bohužel se přidávám k táboru těch, kteří měli očekávání vysoká a pak byli docela zklamáni (a co jsem tak četl jiné komentáře, tak ze stejných důvodů). Začátek knihy, dokud je ústředním tématem umělá inteligence, je super a čte se jedním dechem. Zrovna tak se mi líbily v celé knize dialogy (na sci-fi překvapivě dobře napsané) a humor, stejně jako některé zajímavé sociologické myšlenky (jak by se přirozeně změnilo chování a zvyky lidí za jiných podmínek; zde vyjádřeno kupříkladu tím originálním konceptem manželství).
Bohužel veškeré pasáže o politice a revoluci (a je to většina knihy) mě vážně ani trochu nebavily...