Prey komentáře u knih
Jsem moc rád, že česky vyšel i tenhle Cunningham, je příjemné číst jeho umění v úspornějším (a tím stravitelnějším) rozsahu. Bál jsem se, že bez znalosti některých anglosaských pohádek to nebude ono, ale použité motivy jsou univerzální. Jednohubka, literární hříčka, ovšem cunninghamovsky krásná a trefná. A o kousek méně smutná než ostatní prózy. V paměti mi zůstane třeba epilog Sněhurky, vždyť asi všichni někdy toužíme po návratu momentů, kdy jsme se zamilovali, kdy nám protějšek připadal dokonalý. Tak šup zpátky do skleněné rakve, aspoň na pár minut, tomu říkám fetiš! :-) (Čteno v překladu Veroniky Volhejnové.)
Nejroztomilejší mrazivá studie pubertálního ne/sebevědomí a manipulací mezi lidmi, jakou jsem kdy četl. Nothombová je trochu pozérka, skutečná šestnáctiletá dívka by celou situaci těžko glosovala s takovým intelektuálním a uměleckým nadhledem, včetně schopnosti bránit se, ale i tak jasných pět hvězdiček. Malý rozsah, řečeno vše důležité. A sakra čtivě. (Čteno v překladu Jarmily Fialové.)
Nedokázal jsem dočíst, takže v souladu s mým systémem hodnocení jedna hvězdička. Kombinace hrdinčiných eskapád (levného vaření a sexu), snění s otevřenýma očima, univerzitního prostředí, béčkového hororu (o prokleté knize), textové analýzy, vědy, filozofie a mystiky mi přišla jako dort od pejska s kočičkou. S trochou nadsázky je to sci-fi fantasy bez sci-fi a fantasy, zato se spoustou akademické okázalosti bez reálné vysoké školy. Ani roztěkaným literárním stylem mě to nechytlo. Podezřívám autorku, že je taková... nafrněná. :-) Ale to se prostě stává, že kniha některé čtenáře mine. Třeba je to fakt ke konci lepší, jak tvrdí někteří, co dočetli. (Čteno v překladu Tomáše Kačera.)
Knížka mi byla doporučena, že je stylově podobná mému oblíbenému Crichtonovi. No... Tematicky ano, je to Kmen Andromeda, ve kterém musela nerdovská školometská sevřená autenticita ustoupit současné americké filmové hrdinské pompéznosti a romantické limonádě. Ale to neznamená, že by to nebylo technické, napínavé a temné. Několikrát jsem si vzpomněl na Vetřelce. Čte se to skvěle, prostředí Mezinárodní vesmírné stanice je atraktivní a zaujalo mě, že autorka ho popisovala teprve v době jejího vzniku. Pro fandy sci-fi velmi dobrý titul, ale renesančně vzdělaný puntičkářský Crichton to není, proto nemůžu jít s osobním hodnocením výš. Jo a oceánu tam mohlo být víc, než jen úvodní kapitola! (Čteno v překladu Jaroslava Reka.)
Komentář obsahuje mírné spoilery. Z prvního přečtení jsem si moc nepamatoval, tak jsem tomu po čase dal druhou šanci. S tím, že se mi titul hodí do Čtenářské výzvy. No, asi už stárnu a měl bych přejít na laskavou literaturu pro staré panny. Všechno to brutální psycho, které si jindy užívám, mě tady nějak nezaujalo. Je tam všechno, krvavé sekání sekáčkem do lidí, zneužívání dítěte, týrání dítěte, sebepoškozování, deprese, drogy, prostituce, sado maso, plán vraždy. Ale hlavní kapitola je spíš nekonečnej porod, než čtenářovo spokojené mlaskání nad autorovou odvahou. Vliv dětství na pozdější úchylnost je asi reálný, ale působí jako velké klišé. Neustálé sledování tematicky předvídatelných myšlenek hlavních postav mě i přes malý rozsah knihy maličko unavovalo. Průměr, jednohubka, žádné opravdové perverzní umění. :-) (Čteno v překladu Jana Levory.)
Spíše sled zajímavostí a perliček, než hluboká retrospektiva, která se nabízela, ale aspoň se to díky tomu dobře čte. Kniha o zákulisí prezidentství a o hradním protokolu dané doby, která je pro každého, i pro toho, koho politika příliš nezajímá.
Po překvapivě dobrém dojmu z Buzíčků jsem přečetl i tuhle knihu. Začnu od konce. Kniha má vlastně dva a oba dokonalé, jeden otevřený, který by fungoval sám o sobě, a druhý, který jistou otázku zodpoví a ještě je správně smutný, dojemný. Ale co zbytek knihy? V první řadě se mi líbil styl, jakým je text napsaný, protože autor z toho nedělá nějaké vyšší umění a vyjadřuje se tak, jak je hlavnímu hrdinovi (jemu?) přirozené. A to samozřejmě není jednoduché, tak psát. Neznamená to ovšem, že by tam nebylo moře pozérství, vždy však odpovídá postavám. (Hodně mě pobavila scéna, kdy je pro jednou náš macho odmítnutý, Rafou, a hned píše, že ho vlastně ani nechtěl, že je neatraktivní.) A teď k tomu, proč nemůžu jít s hodnocením výš, i když to třeba není vina knihy, ale moje. Zaprvé nechápu bisexualitu. Toleruju, respektuju, ale nechápu, neodpovídá mé životní zkušenosti. Zadruhé se mi příčí popsaná míra promiskuity, ten nekonečný lov, fuck-fest, jeden „šlong“ za druhým, o otvorech ani nemluvě. Mít vztah, ve kterém to naprosto dokonale šlape i v posteli, ale stejně dobíjet a vybíjet jinde?! Buzíčci víc nabídli i druhou stranu mince, citovou prázdnotu, kvůli které se, aby nenastala, vyplatí nadrženost krotit. Protože jsem jim dal čtyři hvězdičky, tady musím jít níž, i když jsem rád, že autor dostal šanci svou knihu na podobné téma vydat. Queer nakouknutí do Irska za to stálo.
Skvělá kombinace historické detektivky z atraktivního období čarodějnických procesů se současnou vědou a výzkumem. Má to i prvky hororu a také ženského románu. Nechybí ani nenásilné morální poselství. Moc mě pátrání hlavní hrdinky bavilo, rád se k němu vracím i se znalostí pointy a obdivuju Cooka, že mu z toho všeho nevzniknul guláš, ale – minimálně pro mě – jedna z jeho nejlepších knih. Odpočinková četba, která nejenže neurazí, ale může i nadchnout. :-) (Čteno v překladu Aleny Amchové.)
Tak Paolo Giordano psát umí... Jen nevím, proč to použil takhle. :-) Třeba bude význam téhle autofikce (či jak se tomu nadává) postupně růst, kvůli zachycení doby, ale myslím, že čtenáře autor neztratí spíše díky románům, jako byla úžasná Osamělost prvočísel. (Čteno v překladu Alice Flemrové.)
Zajímavý film působí v knižním přepisu (neplést s předlohou) hodně ploše.
Pořád čitelné (podle vzoru pitelné), ale slabší než první díl. Jednohubka.
Ideální čtení na pandemické Vánoce... :) Cook splňuje hlavní zásadu oddechové literatury, dá vám přesně to, co od něj čekáte. Přes omletý mustr vždycky vykřeše napínavé stránky, kdy jde hrdinům o kejhák. Nicméně Známky života, globální honička se stejnou hrdinkou, Marissou Blumenthalovou, jsou lepší. (Čteno v překladu Jany Pacnerové.)
Což o to, napsané je to kvalitně, ale tak zvláštně a odtažitě, že mě to úplně minulo. Maloměsto mám spojené s trochu jinými (n)emocemi.
Chvílemi dobré a upřímné, chvílemi útržkovité a jalově filozofující.
Smutně poutavé vyprávění o hladomoru. Sice ve světě "nikomu nevěř" člověka napadne, zda to není přibarvená propaganda protistrany, západu, ale na děsivosti to knize neubírá. Severokorejské devadesátky... Čteno v překladu Jiřího Berky.
Pěkně živá próza, je znát, že v tom jsou autentické vzpomínky. Občas to ale maličko nedrží pohromadě, jsou to spíš takové střípky a imprese.
Oproti starším "cookovkám" slabé, napsané rukou rutinéra. Příběh je hodně natahovaný a pro čtenáře autora zoufale předvídatelný. Nicméně pořád snesitelné.
Vcelku povedená sentimentální kolekce jednohubek k lidským ne-vztahům. Baldýnského sci-fi finále parádní.