puczmeloun komentáře u knih

Čtvrtý návrat k Elániově Městské hlídce jsem četl už hodně dávno a pamatoval si tak jen útržky témat a scének. Paradoxně o samotném konání policistů mi v mysli nezůstalo skoro nic. A jsem za to rád, protože jsem se po letech mohl znovu nechávat překvapovat detektivkou propojenou s kritikou války, mezinárodního práva, latentního rasismu, trefováním se do všech možných (i nemožných) témat a jako obvykle zdaleka nejen kulturních odkazů (doporučuji klasický web L-Space). S čímž se pojí otázka, že by mě opravdu zajímalo, jak Pratchett knihy psal. Šel od základní kostry děje, na kterou pak vše nalepil? Nebo od jednotlivých etud, vtípků a scének, ze kterých následně skládal celou knihu? Jedno bez druhého by totiž nebylo ono, někdy jsou ale myšlenkové pochody od původních témat až velmi vzdálené – třeba při zamyšlení se nad stálostí tetování.

Pátou hvězdu pak přihazuji za interpretaci Jana Zadražila v audioknižní verzi. Je to už čtvrtá kniha ze Zeměplochy, které propůjčuje svůj hlas, a i když jsem se u prvních dílů sžíval s širokou paletou všemožných postav pomalu, Nohy z jílu a Hrrr na ně už jsem si jen užíval. Jde pro mě o nejpovedenější a nejzábavnější audioknihu za poslední měsíce. Velmi jsem se těšil na každé další zapnutí přehrávače.

8 12.06.2022

Velmi silné. Ze začátku mi sice styl přišel už trochu přežitý, přeci jen se něco za těch sto let už ve společnosti změnilo. Ano, jde o divadelní scénář, přesto čtenář cítí příliš nadsazený a teatrální tón. S každou další stranou ale kniha překračuje dějiny 20. století až se slovy o vražděných dětech, v obraně stržených mostech, barbarských náletech a nutnosti obrany národa dostává do současnosti. V době začátku nedávné pandemie jsem četl Bílou nemoc a stále bylo mnoho myšlenek aktuálních. A také Matka zůstává Čapkovou připomínkou, že některé věci se za století vůbec nemění. Bohužel, i kdyby to většina z nás stokrát chtěla...

Zároveň oceňuji, že autorsky kniha neobsahuje jen nadčasový "spor" mezi ženským a mužským elementem, přetahování mezi mateřskou láskou a láskou k vlasti, revolucí, ctí, zvídavostí a ochranitelstvím, ale také trochu toho nadpřirozena. Celému textu to přidává velmi zajímavý rozměr, především v momentech, kdy si onu nenormálnost uvědomují ve vztahu se změnami děje i postavy samotné.

8 20.05.2022

Nádherně poetické, jazykově zvukomalebné, příjemně čtivé, provokativně-revolučně-žensky-zlobivé, Pepinovsky hlasité a přímočaré. A na druhou stranu někdy dosti drsné, neucelené a skákající, nadsazené i tísnivé. Celkově ale velmi pitelné, taková knižní jednohubka, tedy v tomto případě pivní šnyt.

Posloucháno zároveň jako audiokniha, kde se hudební doprovod někdy dobře trefoval do nálady, někdy až moc tlačil na pilu a radši jsem písničku přeskočil. Pozitivní naladění ale naštěstí převažuje :)

8 20.05.2022

Směs banálního a bizarního. Oceňuji nápad přinést do okolí Cejlu literární život, historickou předmluvu i inspiraci v podobě dobových článků, na základě kterých jednotliví autoři tvořili své povídky. Výsledek je ale dosti nevyrovnaný. Ke čtenáři se dostane široká paleta textů od klasických příběhů historií inspirovaných přes nějaké to zasazení do současnosti, které mě ve všech případech zklamalo, špetky fantasy (Jan Němec - Obolos) nebo hmyzí kafkárny (Václav Kahuda- Využili zatemnění) po "stančíkoviny" hutného kalibru. A musím přiznat, že čím bizarnější povídka byla, tím víc mě bavila. Když pominu klasického Stančíka (Turbína a Mordýrna), který nijak nezklamal, tak mě potěšili dva jeho "epigonové" v podobě Michala Sýkory (Závodčí Bruch) a Ondřeje Hübla (Elév). Nejvíce mě v celé sbírce zaujal Michal Konečný (Jeden den Eduarda Pospíšila), který jako historik velmi dobře spojil reálné dějiny Brna a jeho postavy s dostatečně nevšedním a zajímavým příběhem.

Zároveň musím velmi pochválit ilustrace knihy. To jsou doslova umělecká díla. Nebyla někde vystavena? Šel bych se na ně teď už se znalostí Krvavého Bronxu podívat... A vlastně celá kniha by se dala rozehrát jako site specific divadlo. Kraťasy jako Mladého pošetilce od Aleny Mornštajnové nebo Krále Cejlu od Martina Reinera bych si dokázal představit jako součást nějakého pouličního festivalu.

8 09.02.2022

Pro mě příjemné oddychové fantasy překvapení. Od Sapkowského jsem zatím četl jen Husitskou trilogii (Narrenturm a další), a i když ta je svým stylem velmi podobná (jazykem, dobou i stylem humoru), v Zaklínači se už historie nahrazuje čistou fantazii. A to ne je tak ledajakou - místo základních "klasicky používaných" ras a mytických tvorů tady autor představuje neuvěřitelnou plejádu tvorů všeho druhu, která jako by vypadla z nějaké děsivější verze klasického českého lexikonu strašidel (viz kniha Bubáci). Velmi mě těšilo, že např. nejde jen o nějakého upíra, nebo čarodějnici, ale autor pracuje se strigou, kikimorou, molou a mnoha dalšími potvorami.
Druhou specialitou je styl knihy, kdy je děj rozdělen na jednotlivé (i když propojené) povídky, které uvozuje (a zároveň knihou provází) jeden na části "nasekaný" text.
Třetí překvapení je inspirace lidovou slovesností i klasickými pohádkami ve stylu drsné Sněhurky od Gainmana (viz kniha Kouř a zrcadla).
Na druhou stranu, přestože se mi kniha četla velmi příjemně lehce a člověk se sem tam nad dějem pousmál, není vlastně nic "extra", co by mě hnalo dál do čtení zbytku série.

8 06.11.2021

Život, vesmír a vůbec už je totálně bláznivá jízda, kdy člověk v některých chvílích nechápe, jak moc je autor šílený, co vše je dle něj důležité, nebo naopak jen náhlým nápadem. První kapitoly vypadají, jako náhodná směs dobrých a zábavných historek, ale bez nějakého jasného pojiva. Nemluvě o poněkud "volnějším" navázání na předchozí díl série. Nakonec se však příběhové linky s množstvím různorodých náznaků spojí a knihu zakončí docela logicky a uspokojivě. Jen tomu z mého pohledu – i přes ústřední linku – chybí nějaký ten nutný díl příčetnosti.

Poznámka: Celé knize dost pomáhá audioverze namluvená Vojtěchem Kotkem, která z nějakého nepochopitelného důvodu dodává textu více smyslu. Přidávám tedy čtvrtou hvězdičku, kterou jsem před pár lety knize nenadělil. A mimochodem, je poslech jednodušší na vstřebání než čtení?

8 14.10.2021

Cestopis pro ty, kteří ke sprostému slovu nesáhnou jen výjimečně, mají rádi fekální humor (i fekální příhody) a mají pocit, že pravidla se na ně nevztahují. Kniha je neuhlazená, surová, nic nepředstírá, před čtenářem je brutálně otevřená. Cílem je přejít Jižní Ameriku od severu na jih, co se postaví do cesty je spíše na osudu, než autorovu plánování. Ostatně na začátku si stanoví 10 000 kilometrů a návštěvu Machu Picchu, ani jednoho se v této knize nedočkáme. Bez vysvětlení totiž končí v polovině na hranicích bouřící se Bolívie. A takový je i styl psaní – něco se nakousne a nedopovídá, dobrá příhoda se bez gradace shrne do jednoho odstavce, ale setkání s nějakým člověkem/skupinou/rodinou může zabrat i několik stránek. Sem tam se v infoboxu objeví seznámení s místní zajímavostí, ale ty by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Spíš se dočkáte stránek a stránek o tom, co vše a s kým autor vypil, snědl a kde a jak vylučoval (to už sám...). A taky opakovaného nahlédnutí do autorovy alkoholicko-bezdomovecké minulosti.

Takto, rozhodně to není špatná kniha. Jenže cestopisů vychází dost a dost a člověk tak hledá nějaký přesah. Ziburu člověk může číst kvůli jeho sebeironii, zábavné práci s jazykem, v posledních knihách i pro místní zajímavosti. Poláček zase dokáže ze stopování udělat svým léta pilovaným novinářským jazykem opravdové dobrodružství. A nedávné Čínou nahoru i dolů je spíše o tom, s kým ne/cestovat, než jen o čínských zajímavostech. V 10 000 kilometrech podobně můžeme najít snahu ukázat, že lidé jsou dobří všude (snad až na ten Ekvádor, že :), pravidelně se příběhem prolínají venezuelští uprchlíci a kromě pěší cesty se autor přibližně jednou za 1000 kilometrů vrhne na dobývání jihoamerických vrcholů, jako je Huascarán, Coropuna nebo Cotopaxi. Jenže stejně jako u zbytku knihy to není nijak cílené – mírně rozvedený a přepsaný deník doplněný obstojným množstvím fotek (za ně knize rozhodně plus)... To není špatné, ale nestačí to...

8 05.08.2021

Kolik já se načetl Rychlých šípů... A jak moc na ně Pavel Čech navazuje a odkazuje. Je to ale jiné, dospělé. Je to rozloučení se s dětstvím. Autorovo vyrovnání se s tím, že "ty doby, kdy jsme ještě příběhy Rychlých šípů uměli číst" už jsou dávno pryč. Pro mě je tak nejsilnějším momentem knížky setkání s Vonty ve Stínadlech v Epilogu... Moment, o kterém všichni ví, že jednou přijít musí, ale i sám Foglar se mu vyhýbal. A taková je celá kniha. Nejobtížnější moment známé pětice... A i když je to vlastně smutný melancholický příběh, je moc hezké u něj vzpomínat a mít radost z poznaných dávných dobrodružství...

No a samozřejmě nesmím zapomenou na ilustrace. Je to nádherné propojení klasického pojetí Rychlých šípů, koláží Pavla Čecha a jeho lásky k úzkým uličkám, malým náměstíčkům, schodům a střechám starého města...

8 03.05.2021

Tři knihy v jednom. Začátek je sice přesuché hard sci-fi, kde člověk nad definicemi wolframu a izotopů plutonia přemýšlí, má-li vůbec pokračovat dál, s rostoucím počtem stránek ale zároveň přibývá i zábavnosti a autorovy imaginace. A pak najednou přijde konec první části a z laboratoří a myšlenek na prolomení různorodých problémů (vědeckých i osobních) dostáváme příděl popisů vztahů v trojpohlavním systému tvorů paralelního vesmíru - včetně autorem vytvořených alternativních fyzikálních pravidel, umožňujících hrátky s "prolínáním hmoty" - a tempo už nepoleví. A i když se třetí část vrací zpět do našeho vesmíru, dostává čtenář třetí odlišnou dějovou linku "měsíčňanů", která jako by vypadla ze série Expanze (knihy Leviatan se probouzí a další...). Vše je navíc propojené jedním důležitým tématem. A i když je kniha psaná pomalým "papírem šustícím" stylem Asimova se spoustou dlouhých dialogů, výsledný dojem stojí určitě za to.

8 30.04.2021

Elfové jako hybrid koček s vosami, kteří v prostředí Snu noci svatojánské využívají propojení paralelních (parazitických) vesmírů? Zní to jako totální blázinec, ale výsledkem je oblíbený Pratchettův odpočinkový příběh, který i sám o sobě slouží jako nosič humorných scének a dalších kulturních i jiných odkazů, včetně magnetismu, sokolnictví a včelařství, kontinu(iui)a i obvyklých zmínek kvantové mechaniky či Schrödingerovy kočky. Tohle prostě není klasické fantasy, i když elfů, trpaslíků, mágů i čarodějek dostaneme více než dost...

Jinak, knihu Dámy a pánové jsem četl už několikrát, avšak odkazovaný Sen noci svatojánské neznám. Mrkl jsem tedy na Trnkovu animovanou verzi, prozkoumal Shakespearův originál (přiznávám, že na celý asi úplně nemám) a zabrousil i na novodobou adaptaci z roku 1999. A hned se několik podivných věcí vyjasnilo :) Nutno říct, že si Terry vybral ty nejlepší části... Odhalit ale všechny odkazy (již klasicky se můžete podívat na web L-Space) ani tak nedokážu.

Taktéž doporučuji audioverzi namluvenou Zuzanou Slavíkovou. Vše jak má být, u některých scén (mj. ona opilecká, ale zdaleka nejen ona) klobouk dolů, jak dobře a přehledně to zní :)

8 18.04.2021

Tak takovéto hrátky s časem jsem asi ještě nečetl. Kam se hrabe klasické cestování časem a tamní paradoxy. Kde ostatní končí, Asimov jde dál. Vyřešení známé otázky, co dál, když jsem "zabránil narození vlastního dědečka," je oproti udržování stovek tisíců let vývoje lidské civilizace brnkačka. Ostatně letopočty v knize nejsou v rocích, ale ve staletích. A to vše doplňuje pěkná teorie organického fungování času (jak by se toto přírodní vyvažování "nemožného" dalo vyjádřit ve fyzikálních zákonech?) a v Nadaci nacvičená práce se sociologickými rovnicemi vyjadřujícími fungování světa. Čtenář Asimova sice ono největší překvapení odhalí ještě před koncem, nic to ale nebere na zážitku z četby. Naopak. Na podobných knihách mám totiž nejradši, když autor otázky a námitky vyskakující při čtení jednu po druhé přirozeně vysvětlí a vyvrátí.

Ano, text už s léty v některých společenských tématech trochu zestárl, ale ústřední děj, zvraty a nápady jsou skvělé. Nemluvě o základní (až cimrmanovské) myšlence, že na hledání slepých cest není nic špatného (kdo se nespálí, nemůže vědět, že si má příště dát před ohněm pozor) a přílišná pohoda těžko člověka dovede k hledání cest nových (vědecky revolučních). Zajímavé, že od autora jsem v dětství přečetl kde co, ale na Konec věčnosti došlo až teď. Přitom bych ho bez váhání zařadil mezi autorovy nejlepší kousky.

PS: Úplně bych si po letech přečetl Zloděje času. Neříkejte mi, že Pratchett neznal tohle dílko.

8 11.03.2021

A ty tvrdíš, že ty druhé vesmíry vytvořilo samo to vědomí?
Obyčejné vědomí ne. Výjimečné typy vědomí, které jsou jako holé singularity v tom, že mohou ohýbat časoprostor, ovlivňovat jeho organizaci a kolapsem pravděpodobnostních vln vytvářet samostatné alternativy. Mluvím tady o Shakespearovi. Proustovi. Homérovi.

Ílion je oslava geniality spisovatelů skrytá ve space opeře a napájená bezmeznou představivostí Dana Simmonse a jeho láskou k literatuře. Bylo pro mě velkou radostí se znovu začíst do knihy propojující pozemskou dystopii (kdy se podíváme i na oběžnou dráhu), příběh autonomních robotů vytržených z jejich prostředí kvůli řešení celogalaktického problému a o sci-fi prvky vylepšenou Trójskou válku. To vše postupně se skládající do jednoho příběhu, jehož rozpletení ale na čtenáře čeká až v pokračování Olympos.

I kdyby člověk chtěl knihu číst jako klasické sci-fi/fantasy/space operu, stejně se nakonec musí dostat k tomu, že vše je jen nepokrytý hold Proustovi, Nabokovi, Shakespearovi, Homérovi a dalším spisovatelům. Simmons si půjčuje jejich motivy, postavy o nich v knize aktivně diskutují, v kulisách jejich děl se část děje odehrává atd. Při dávném prvním čtení mě to poněkud rušilo, teď už jsem byl připraven a "tak zlé" mi to nepřipadalo. Více než dostatečně to totiž vynahrazuje autorova čistá imaginace - hrátky s vesmírnou fyzikou, proměnami Země či vlastní parafrází na božství.

Pátou hvězdičku za mě Ílion přesto ztrácí za onu až přílišnou zahleděnost do klasiky, kterou já asi nikdy kompletně číst nebudu, seberecyklováním témat, které už Simmons používal ve svých předchozích novelách, a někdy nepochopitelnými poznámkami ve stylu "Old Man Yells at Cloud", kdy není rozpoznatelné, zda jde jen o osobnostní rysy postavy, či zda sám Simmons prostě měl nutkání něco takového do knihy propašovat (po přečtení předmluv v knize Dost světů a čas sázím na to druhé).

8 11.03.2021

U Pratchetta už se člověk musí opakovat, ale to, co by jinému spisovateli stačilo na několik knih, je tady koncentrováno do neuvěřitelné jízdy jednoho příběhu. Dobrý detektivní příběh s velmi povedenou slovní hříčkou na konci (Cha-cha...), spousta vážných témat přetvořených do více než stravitelné formy (co by za to dali někteří bojovníci za svobodu, genderovou rovnost či integraci) a klasická nálož nekončících vtípků, running joků ("upírova zaměstnání" či "Řiťčiny proměny"), kulturních odkazů a neuvěřitelně přesných poznámek směřovaných do všech stran (od náboženství přes televizní vyšetřovací seriály po metody Sherlocka Holmese)...

Po mírně slabších Mužích ve zbrani (na Pratchetta :) jsou Nohy z jílu zase tak skvělé, jako Stráže! Stráže!. A ani tolik nevadí, že se to vrací k podobným tématům a zápletka zase hledá to stejné. Jen tentokrát na druhou (každý má právo na krále, že). A vzhledem k náloži zábavy díla samotného jsem si velmi užíval i intepretaci Jana Zadražila. Jak byly různorodé hlasy po knize docela rovnoměrně rozloženy, člověk už si na tu mírně přehnanou pitoresknost zvykl, ba dokonce si ji užíval :) Dialogy Elánia a Vetinariho byly balzámem na duši... Už se těším, až si Nohy z jílu za pár let pustím zase...

8 22.01.2021

Fascinující český překlad, který je prakticky nejen napsáním úplně nové knihy, ale ještě o to těžší, že rekonstruuje anglický originál v unikátní oslavě českého jazyka. Už samo o sobě říká mnohé to, že na konkurenčním Goodreads jsou čtyři české edice a jen tři anglické. V počtu hodnocení ty české navíc velmi výrazně dominují. (Psáno v roce 2019, ale i v roce 2024 to platí, i když v jiných počtech.)

Takto, převedení příběhů přistěhovalců do Ameriky (v originálu ještě ve třicátých letech), kteří se svým vlastním způsobem učí angličtinu, přitom ji ohýbají až k prasknutí a tvoří tak jazykové hříčky, jejichž pointa často vychází až na konci kapitoly, je dílo mistrovské a nepochopitelné s ohledem na množství nutných změn v textu i jeho významu. A onu jazykovou část pak velmi zajímavě doplňují reálie dob dávno minulých, kdy byly Spojené státy americké ještě dočista jiným státem.

...bohužel, po několika kapitolách se text stává velmi repetitivní a zábavnost ze začátku neustále rozechvívající bránici smíchem už jen mírně zvedá koutek úst. Stačí necelá půlka a už víte, o čem je zbytek.

7 03.09.2024

(SPOILER) Začátek originální, venkovsko-hornická část vesmíru, nějaké ty tajemné schopnosti, dramatické události, neodkryté záhady postupně se deroucí na povrch. Jenže to, jak jsem brzy zjistil, byl jen začátek "na zmatení"...

...kniha totiž brzy přechází v až neuvěřitelně neskrytou vesmírnou fanfikci Harryho Pottera*. A není to jen tak nějaká inspirace**, kopíruje se hlavní zápletka***, chování některých postav (lekvary vs. bezpečnost), (nespravedlivý) bodovací systém, máme tady variaci na Famfrpál, létání, Zapovězený les, admirála Brumbála i zmijozelskou skupinku se slizkým hlavním protagonistou atd. atp. Autor do toho všeho přihazuje vlastní invenci, ale musím souhlasit s dalšími čtenáři, že ta přílišná inspirace je rušivá. Přitom právě bludný asteroid, úvodní část i některé další nápady mě bavily. Stejně tak oceňuji krásné ilustrace. Část závěrečných odhalení i přetrvávajících otázek ve mě navíc stále udržuje jisté napětí, ale bojím se, abych se s druhým dílem nevrátil do Písečníků a Tajemné komety.

...a zatímco ten přehnaný pesimismus a neustávající smůla je v knize Já, Finis pochopitelná, tady mi také ve čtení nepomáhala. Vlastně skoro vše se nedařilo a nepovedlo až na závěrečné deus ex machina.

* A některá zamyšlení o společenském řádu jako by přímo vypadla ze Sirotčince slečny Peregrinové pro podivné děti.
** Ostatně to přiznává i sám autor: "Zpětně mě ta výrazná inspirace mrzí. Ale chtěl jsem napsat co nejlepší příběh, a pokud jsem nepřišel na nic lepšího, použil jsem už fungující schéma."
*** Pro nás, co jsme Kámen mudrců četli, viděli a slyšeli tisíckrát, byl tak hlavní zvrat bohužel až příliš brzy jasný...

Fascinující... Dlouho se nic neděje, strany šustí, postavy se přesunují. Pak najednou obří akce a pár tajemství. Odhalení (o-p-a-k-o-v-a-n-é, aby to náhodou někdo nepřehlédl...) ale přijde záhy. A zase nic. Pak zajímavá mezihra, jako z jiné knihy, a... nic. Blíží se konec, většina knihy je za námi a já si jen potvrzuji, že sliby na přebalu mluvící o "akademickém darwinismu" a postavách jdoucích si "vzájemně po krku" asi pochází od někoho, kdo knihu nečetl. Vždyť oni "to" po většinu textu ani neví! Pár desítek stránek před koncem to ale konečně začne, pomýšlím nad tím, že se mi to začíná alespoň trochu líbit, je nadhozeno pár dalších zajímavých otázek. To bude paráda, přelstění systému, nějaké ty časové paradoxy, spojení všech různorodých vloh. JENŽE! Místo toho přijde zvrat jako z těch nejhorších béčkových filmů. Budu parafrázovat část známého pořekadla: "...je jedno, jak vynikající příběh jsi vymyslel, holubovi je to jedno, roztrhá ti všechny závěrečné stránky, po*e*e klávesnici a ještě se bude naparovat, jako kdyby novou pointu vymyslel geniálně..." Najednou jde úplně o něco jiného, nic z toho opravdu zajímavého není vysvětleno (a když už, tak přece protože to tak je...) a já bych si dle všeho měl přečíst navazující knihu. Tak to ani náhodou...

Opakovat další zdejší recenze o tom, jak moc jsou postavy ploché (jsou až svými vlastními parodiemi), jak divně mezi sebou ne/interagují, jak se ne/příběh divně přelévá, je roztěkaný atd. asi moc nemá smysl. Za mě bylo nejotravnější to, jak moc se dle všeho kniha bere vážně a jak moc má být asi na výši. Nepřekládané věty z cizích jazyků, časoprostor sem, arabští učenci tam, červí díry, psychoanalýza, elektrony... Ale ono je to taaaaak povrchní. Tolik zajímavých témat, ale autorku ve výsledku nejvíce zajímá, kdo se kouše do rtu, kdo komu dá vlasy za ucho a kdo koho pomilionté zmanipuluje a opakovaně se o tom všichni baví. Proč? Přitom téma toho, kdo je vlastně hybatelem celého dění, bylo tak krásně nosné... A jestli to není náhodou "onen fenomén" sám. Nemluvě o všech těch rozdílech od našeho reálného světa, které by bylo zajímavé rozvést (kdy se reality oddělily? nebo to bylo jiné od vždy? jak to celé funguje? co ony kasty smrtelník-čaroděj-medeián atd. atp.).

...a když je na knize to nejzajímavější její ořízka, pak je asi něco špatně.

...takže fakt ne. Chcete se bavit u školy temné magie, kde si opravdu postavy (a nejen ony) jdou po krku? Která se nebere tak vážně a je i tím vražedně zábavná? Pak si spíš přečtěte Smrtící vzdělání (od Naomi Novik).

7 24.08.2023

Spíš 3,5 hvězdičky :)

No co u téhle knížky říct. Čte se hezky, sem tam pobaví, nenudí, přináší oddech mysli, ale není v ní nic, co by jakkoli překvapilo, či zásadně zůstalo v mysli. Pro studenta mezinárodních vztahů je samozřejmě príma vidět takto lidské setkání s některými důležitými představiteli a kouknout na to, jak Stařík, co ještě nebyl Staříkem, ovlivnil toliko důležitých věcí. Ve výsledku je to ale příliš přímé a "nehravé". Proto mě i více bavila současná linie, která v sobě skrývala i jistá překvapení.

Ve výsledku je to ale taková "milá" knížka. Ani víc, či míň...

7 23.06.2023

Když jsem knihu (a její pokračování) četl před léty poprvé, užíval jsem si ji jako doplněk ke stejnojmennému seriálu, hledal jsem rozdíly od adaptace i vynechané podrobnosti, později také pocit, že něco už vím dopředu před televizními diváky. Teď, když jsem se ke Hrám o trůny dostal podruhé, ztrácí už onen moment "překvapení" a "novosti" (jak rychle se může zvrtnout život hlavních postav, žádná to nemá se smrtí a životem dané navždy). Už mě nehnala otázka - jak to bude dál. V podobných žánrových knihách mě alespoň zajímá větší důraz na detektivní část, minimálně v prvním díle je vše v podstatě přímočaré. Zároveň jsem nedokázal najít skryté odkazy či nějaké neodhalené novinky, které mám tak rád např. v Pratchettovi.

Dříve také nebylo vždy úplně jasné, jaké sny, blouznění a vzpomínky odkazují na budoucnost, na minulé knihy apod. Teď, když jsem na to dával pozor, se přikláním spíše k tomu, že jde prostě o lineární příběh s naivním přístupem. Vždy jsem doufal, že se dozvíme víc o tom, proč se tak divně mění roční období (jak vypadá planetární soustava tohoto světa, že jsou zimy a léta tolik nepravidelné - vzpomínám na geniální Problém tří těles), jak je to s magií a různými náboženstvími, proč některé fungují více a některé vůbec? V seriálu jsme se žádného vysvětlení nedočkali, jsem zvědav na Martina... To už ale od prvního dílu odbíhám opravdu daleko...

Oceňoval jsem také vyprávění doplňované z různých perspektiv, pamatoval jsem si jejich vzájemné překrývání, ve Hrách o trůny ho ale mnoho není. Co naopak z atmosféry knihy úplně čiší, je to, jak moc rád by George R. R. Martin ve svém vlastním světě žil. Všechny ty společenské zvyky, čest, intriky, rody a jejich vazalství. Důraz na bohy a konzervativní řád, předurčené místo každého a jasně dané role. Jenže míst, kde bych se tím opravdu bavil, mnoho nebylo - vyzdvihnout ale musím např. vyjednávání lady Catelyn s Walderem Freyem a postavy Tyriona i Varyse, které se ve světě pohybují neomylně jako ryby (ne ty Černé :) ve vodě. Také už jsem si nepamatoval, že do textu Martin vkládal tolik krátkých, ale natolik - obzvláště v audioverzi - výrazných "prasárniček" (kterým následně bylo na HBO dáno více prostoru). Všemu tomu klasickému přístupu dává důraz zvolený jazyk - tolik přechodníků už jsem dlouho neslyšel... A pojetí textu dobře odpovídá také konzervativní zpracování audioknihy (čtená Františkem Dočkalem), dokonce sem tam doslova "šustí papírem", jako by šlo o četbu nějakého kronikáře :)

7 23.06.2023

Zakončení série, jak má být. Je to jiné než předchozí knihy, více se to věnuje budování celého světa a mnohem méně Bradavicím. Konečné propojení všech dřívějších náznaku a dějů je velmi uspokojivé a čtivé, což zároveň s větší temností děje a všudypřítomnou smrtí dělá z Relikvií citelně dospělejší knihu. A to i přes Harryho přetrvávající občasnou nesnesitelnost.

...a ano, závěrečná kapitola je už svým způsobem "legendární", ale to už k tomu patří :)

7 23.06.2023

Krása. Ty obrázky, ty vzpomínky. A až mě po dlouhých letech od prvního přečtení překvapuje, jak je tahle pohádka od začátku vtipná a zároveň drsná. Ano, pořád beru to, že je to kniha pro menší čtenáře a v některých momentech bych měl poznámky k ději a jeho menším nelogičnostem, představivost autorky a celý kouzelnický svět mě ale dokáže natolik vtáhnout (ano, pořád...), že nekriticky zařazuji do poličky doporučovaných a vrhám se do druhého dílu...

7 23.06.2023