puml
komentáře u knih
Africké století
Marek Hrubec
Slušná kniha, možná taková spíš přehledová, takový nástřel možných scénářů se spoustou možná a kdyby. Ale ono popsat co se děje (a bude dít) v Africe, v tom mišmaši kultur a etnik a mocenských tahanic a nějak to vměstnant do necelých 200 stran... to prostě asi nejde. Myslím si, že zásadní pro další vývoj Afriky bude to, jak se ty které státy (nebo unie států) budou stavět k Evropě, potažmo k USA s jejími demokratizačními snahami či k Číně a Rusku a její spíše agresivní politice cukru a biče, podřízenosti a závislosti. Žel osobně si myslím, že Afrika spíš směřuje k tomu čínsko-ruskému modelu, který je založen na moci kumulované mezi pár jedinců či rodin. Nepotismus je vůbec velkým africkým problémem. Možná se to zatím úplně nezdá, ale Afrika může do budoucna rozhodnout i o budoucnosti Evropy a to nejen díky svému nerostnému bohatství, ale také díky nekontrolovatelnému růstu obyvatel v oblastech, kterým do budoucna hrozí buď extrémní sucho nebo naopak záplavy. Doporučuji. Kapitolka o pivu potěšila.
Zóna
Daniel Majling
Skvělé, snad ještě lepší než Rudo. Líbí se mi ta podvratnost. Originální variace a neskutečně chytrá parodie na superhrdinské komiksy. Hrdinové s antischopnostmi vycvičení ničím jiným, než svým často zpackaným životem. Deprese jako superschopnost; to tu ještě nebylo... Humor a ironie v tom nejlepším slova i obrazu smyslu. Pomrkávání po literární i filmové klasice. Slovenský Woody Allen komiksu Daniel Majling útočí svou Zónou na moji privátní cenu za nejlepší československý komiks za posledních 10 let. Konkurenci mu zatím dělá jen Rudo a Svatá Barbora. Doporučuji.
PS - Z toho komiksu vyzařuje asi podobné "temné světlo" jako z hlavních postav, něco co Vás nutí odvracet pohled od regálu, kde je ten komiks vystavený, jinak si totiž nedokážu vysvětlit, že jsem Zónu takovou dobu přehlížel a dostal se k ní až po takový době...
Načmáranec
Serge Lehman
Parádní artový komiks se skvělou kresbou a hutnou gotickou fantaskní atmosférou. Doporučuji.
Hluboké rány
Rutu Modan
Spíš silné čtyři hvězdy, ale dávám plný počet, protože takhle civilních a dobře napsaných a nakreslených komiksů u nás moc nevychází. Navíc zdejší hodnocení mi přijde příliš nízké, tahle kniha má na víc. Civilní příběh z takřka současného Izraele s lehkým oparem tajemna. Kresba se k tomu příběhu perfektně hodí. Hlavní trochu nemotorná dvojice si mě hned získala svou nejistotou a takovou mladickou malátností. Nemám vyloženě co vytknout, snad jen, že to mohlo být delší, postava otce, ale i ústřední dvojice Koby a Numi, si říkali o hlubší zpracování, ale na druhou stranu se mi líbí, že autorka nechává spoustu věcí nedořečených a v náznaku, pro což je komiks ideální platforma. Doporučuji.
Zatoulaní psi
Jeff Lemire
Hodně temný a ve své podstatě brutální příběh. V té zkratce a na černém papíře to ještě víc vynikne. Už tady je jasně vyditelný Lemireho talent na drsné příběhy takříkajíc od srdce. Líbila se mi ta syrová kresba, která skvěle doplňovala ten podobně syrový příběh. Doporučuji.
Temný rytíř: Historie Batmana a zrod nerdů
Glen Weldon
Tím, že tu zatím moc naučných knih o především zahraničním komiksu nevychází, je každý podobný příspěvek malým svátkem. Je to takový úvod do Batmana a jeho historie. Potěšily kapitoly věnované filmu. Celkově skvělá kniha. Doporučuji.
Válka tenguů
Stan Sakai
První půlka spíš průměr až podprůměr na Usagiho. Moc nemusím takové ty divoké party vlkodlaků a jiných stvůr. Duchařina mi nevadí a ta bývá v Sakaiově podání skvělá, nějak to taky štimuje k tomu Japonsku, ty duchařské příběhy. Ale jakmile se objeví nějaké ty stvůry, jsem z toho trochu v rozpacích a tyhle díly moc nemusím a to je víceméně první půlka. Druhá už je ale lepší. Zvláště závěrečný příběh mě potěšil. Navíc samotný závěr přichází se zcela novou vychytávkou v rámci Usagiho, tedy hlavně posledních dílů a to: najděte ananas... Doporučuji.
Návrat domů
Stan Sakai
Usagimu větší formát a barva evidentně sedí. Skvělý je především první příběh Tatami. Mon a Návrat spíše průměr. Ale průměr v rámci Usagiho, takže stále vypravěčská extra třída, jen je tam těch soubojů a náhod (predevším pak v Návratu) trochu moc.
Sakra trek
Geof Darrow
Tváří se to příběhově jako Jim Woodring, ale není to Jim Woodring - jeden z nejlepších a nejoriginálnějších komiksových tvůrců. To srovnání se prostě nabízí, ale Darrowovo zpracování má blíž k cirkusu a eskamotérství než k podprahovosti a sestupu do hlubin psyché. Jak se mi Drsná škola líbila, tak tohle se moc nepovedlo. Líbivá hyperrealistická kresba to v tomhle případě nezachrání. Úkrok stranou, i když, jak pro koho...
Wonder Woman: Mrtvá Země
Darien Warren Johnson
Slušný postapo se skvělou kresbou. Příběh tak za tří ale kresba za pět. Nebejt tý kresby, tak jdu níž.
Dravá moc
Tom King
Tady se ukazuje jak je Tom King scénáristicky jinde než ostatní. Příběh od Toma Kinga skvělý, opět spousta rozporuplných momentů a náznaků. Další příběhy, které nejsou od Kinga lavírují v průměru, spíš podprůměru a ve výsledku je to jen nadbytečná vata. Ty 4 hvězdy jsou za Kinga.
Oči moře: Sochy z lodních přídí
Claudio Magris
Solidní práce. Magrise takovéhle "bizarnosti" fascinují natolik, že o nich dokáže napsat celou knihu, která navíc hýří souvislostmi a drobnými úvahami napříč dějinami. Zajímavá mi přijde teorie, že Trojský kůň mohl být ve skutečnosti lodí s vyřezaným koněm na přídi a že za tohle dějinné nedorozumění může chybný překlad. Doporučuji.
Hudba ohně
Karel Veselý
Skvělá kniha, průvodce černou hudbou, od jazzu po rap. Rap je všude kolem nás, je to fenomén a je dobré vědět z čeho vzešel, z jakých kořenů a že ty různé strategie, jak z toho vytřískat co nejvíc peněz se v velké části zrodily už v 80. a 90. letech. Hudebně se rap stále proměňuje, i když je tam (jako v každé populární hudbě) velká míra návratů, nostalgie a hra na image, proto je stále těžší rozeznat autenticitu od reklamního pozlátka. Toho pozlátka je žel v dnešní době mnohem víc než té autenticity, i když si každej druhej raper honí triko rádoby origo tetovačkou a grillz. Tahle kniha tak mimo jiné i tak trochu pomáhá oddělovat zrno o plev. Doporučuji.
Chladné dny
Tom King
Takhle mám Batmana rád. Akce není tolik, ale vynahrazuje to perfektní budování atmosféry a psychologie postav. Opět spousta náznaků a to jak jde Bruce Wayne sám proti sobě je v rámci komiksového zpracování prostě skvělé. Ústřední příběh je originální variací na 12 rozhněvaných mužů. Jeden z nejlepších Batmanů od Kinga. Doporučuji.
Profesorova dcera
Joann Sfar
Tak tohle mi vůbec nesedlo. Kresba docela pěkná, hodí se k tomu obstarožnímu tématu, ale ten příběh je hrozná chujovina. Taková jako prvorepubliková estráda nebo groteska, ale věřím, že svoje čtenáře si to najde, já to ale nejsem. Nechávám bez hodnocení.
Já jsem sebevražda
Tom King
Povedené pokračování, opět místy atmosféra jak z noční můry s několika povedenými twisty, přesně v duchu Toma Kinga a jeho temně snové poetiky. První díl se mi líbil přeci jen víc, Catwomen a její trable mě upřímně dost nebaví a obešel bych se bez těch dvou "kulervoucích" závěrečných částí. Nejlepší Batman je, když je Batman na všechno sám, jen s pomocí Alfréda, jakmile se k němu začnou znát další "superhrdinové" a "hrdinský křoví", zvláště pak ty ženské protějšky, tak to ztrácí šťávu. Batman je ve svý podstatě zahořklej misantrop. K tomu aby navazovali vztahy, zakládali rodiny a řešily telenovelový blbosti je určená tuna jinejch superhrdinů, takže je vždycky zklamání vidět tuhle temnou stránku věci jak vlastně dost hloupě a směšně pokukuje po něžnym pohlaví a jak se ho zmocňuje. To je u Batmana asi největší průser. Tohle Batmanovi prostě nevěřím. Ale chápu, že stavět celej svět jen na tý dovjjaký Batmonově temnosti a na tom jeho Schopenhauerovskýmu světanázoru je dost těžký... King to vyloženě nezvoral, ale jsem rád za díly bez tohodle často zbytečnýho křoví, který jen zaclání ve výhledu.
Já jsem Gotham
Scott Snyder
Scénarista Tom King to vzal pěkně od podlahy, tak trochu v duchu jiného scénáristického mága Jeffa Lemire. Nechal Batmanovy jeho siláckost, ale zároveň je to celý jako nějakej temnej monolog a sestup do mysli rozpadajících se osobností (nejen Batmana), které potřebují neustále něco nebo někoho zachraňovat nebo naopak demolovat, aby si potvrdily, že ještě dejchaj, že jsou ještě naživu, i když tu ve skrze vše působí jako sen nebo spíš noční můra ala Darren Aronofsky.
Tenhle komiks ukázkově demonstruje archetypální podstatu Gothamu, města, které je mnohem víc zhmotněným přeludem a přízrakem než skutečností, což demonstruje ten hlavní svár mezi sourozeneckou dvojicí Gothamů a Batmanem, kterej tomu všemu nasazuje korunu v ikonickém momentě célé té hlubinně psychologizující šarádě, když chce Gotham (postava) zničit Gotham (město), tak Batman lakonicky (ale pro takřka snový stav všeho, co se tam děje, příznančně) prohlásí: "Já jsem Gotham".
Jasně, je to furt hlavně akční jízda, ale snad nikdy se mi ještě nestalo, že bych cítil pod tím nánosem bitek, někde hluboko pod tím vším, tepat nějakou temnou linku, něco osudového, archetypálního, něco, co tohodle Batmana povyšuje na skrytou klasiku a možná i možnost jak posunout superhrdinský komiks i v té záplavě akce zas někam trochu jinam, do netušených hlubin psyché a podprahového vyprávění.
Ale je taky možný, že jen bohapustě žvaním. Každej si tam holt najde asi něco jinýho. Mně ale Tom King utvrdil (už ve Vision), že tohle je přesně ten autor, kterej lavíruje zvostra na hraně mezi akční zábavou a artovým, hodně sofistikovaným, často jen naznačeným a velmi zkratkovitým způsobem vyprávění, který ale nese mnohem víc, než se může na první pohled zdát (podobně jako Jeff Lemire). A má taky skvělej, hodně suchej humor, vtipy, nebo spíš vtípky, kterejm se zasmějete až tak na třetí dobrou. A to taky dost cením. Doporučuji.
Čistý, skromný život
Viktor Špaček
Hodně hořká sonda do života mužů i žen kolem čtyřiceti; tedy nejen. Často depresivní se záblesky velmi matné, skorem nejasné naděje, spíš je to ale beznaděj toho našeho dospělého plácání se ode zdi ke zdi od ničeho k ničemu. První povídky, ty kratší, jsou trochu rozpačité, ale druhá půlka hlavně ty delší věci jsou skvělé a patří určitě k tomu nejlepšímu v rámci současné české povídky. Světlo na konci tunelu se v tomto případě ale nekoná, snad někdy příště... To tedy hlavně pro ty, kteří ještě věří na nějaké příště.
Napsané je to skvěle, čouhá z toho Balabán, ale to je spíš taková obecná floskule o autorech, co píšou "trochu moc depresivně"; Špaček je svůj a dokázal to už svou skvělou prvotinou Něco cirkusového. Jen prostě podobně jako Balabán, nikde kolem sebe nevidí ty štěstím zářící čtyřicátníky a padesátníky. Skvělé jsou takové ty závěrečné šlehy, jako třeba tenhle z povídky Zásuvka: Dneska může člověk nešťastné rozvedené padesátileté ženské přehazovat vidlema. Možná bych jen doplnil, že vidlema lze přehazovat i rozvedené rakety, tedy čtyřicítky.
Plný počet by si tahle povídková kniha jistě zasloužila a nedávám ho jen proto, že té deprese je tam přeci jen trochu moc. Je to vlastně dost monotematické čtení, navíc určitě minimálně jedna povídka (Pan Klíšťák) je zrecyklovaná z předchozí autorovy sbírky. Jinak je to ale spíš problém mě jako čtenáře, ne autora, ten si jde poměrně suverénně za svým a takhle konzistentní sbírka povídek se objeví jen jednou za čas.
Mám trochu obavy, co bude psát autor až mu bude padesát a vstoupí do šesté dekády, nic moc pozitivního to ale asi nebude... Doporučuji.
Dějiny Angoly
Jan Klíma
Celá ta edice Dějin států je skvělá. Některé kousky jsou čtivější, některé méně, ale jako celek je to paráda. Dějiny Angoly patří k těm čtivějším, a to hlavně proto, že autor Jan Klíma patří k nejlepším autorům píšícím o dějinách Afriky. Na škodu by nebylo více map, alespoň pro představu, kde se jednotlivé konflikty a děje odehrávají. Dějiny Angoly jsou totiž především přehlídkou nekonečných konfliktů. Jako úvod k pochopení portugalské koloniální politiky a vlastně i obecně k pochopení toho, co to byl kolonialismus v Africe, jsou tyhle dějiny ideální. Bylo zajímavé číst autentická prohlášení různých portugalských potentátů (ale třeba i těch anglických) odsuzující černé obyvateltstvo k méněcennosti a tudíž k naprosté podřízenosti koloniální správě. Portugalsko bylo dlouho takový koloniální otloukánek, co se týče způsobu správy kolonií, žel ti, co ji kritizovali, měli taky máslo na hlavě. Církev se v Angole taky moc nevyznamenala a dlouho jí šlo jen o zisky z prodeje otroků. Že v tom ale jeli i sami afričtí králově a černošští obyvatelé, kteří sami dodávali svůj lid k prodeji, to už jen dotváří ten někdy až šílený zmatenec často protichůdných zájmů. Nejsilnější mi čtenářsky přišla první zhruba první polovina knihy, tak do počátku 20. století. Zajímavý je také česko-angolský dovětek o jednom únosu. Doporučuji.
Kdysi v Angole
José Luandino Vieira
Až na poslední povídku jsou to takové vcelku klasické povídky se sociálním tématem. Je to pochopitelné, vzhledem k době ve které a o které Vieira píše, ale ten levicový apel a výstavba těch povídek nijak nevybočuje z tehdejšího "socíku" vehementně naočkovaného marx-leninismem. Ale najdou se tam dobrý místa, jako ty z věznice.
Z toho celku pak vybočuje závěrečná surreálně básnická povídka Tam, v Tetembuatubii, ve které jsem se dost ztrácel. Je to takový surreální popis dětství, které bylo ovlivněné jednak různými někdy i dost drsnými klukovinami, tak něčím, co bych nazval mytickým vnímáním času nebo prostě vnímání reality skrze sny, pověsti a legendy. Místy dost zmatečné, ale oproti těm předešlým kouskům je to jako výprava do jiného světa. Tak trochu magický realismus po africku.