puml komentáře u knih
Moc pěkná autobiograifie podaná bez patosu, pokorně a hlavně s nadhledem. Velmi hutně podaný život spisovatele, který se ale možná mnohem víc cítil být čtenářem a cestovatelem. Je to taková literární jednohubka, ale potěšila mě svým jiskrným a takovým vřelým stylem. Žádné praní špinavého prádla a ani vševědoucnost a snaha předat nějaká velká moudra. Celé to pěkně ilustruje závěrečná věta: "Teď stojím o klid, o radost z přemýšlení a z přátelství, a ačkoli je to možná příliš ambiciózní, o pocit, že miluji a jsem milován." Doporučuji.
PS - Zajímavý je Borgesův nekritický obdiv k Americe, tedy ke Spojeným státům, k Texasu a pak ke svému působení na různých amerických univerzitách, včetně půlroční stáže na Harvardu. Borges o tom píše bez špetky kritiky, přitom to bylo v na konci 60. let. Osobně pro to mám jedno pikantní vysvětlení a to že s autorovou slepotou šla ruku v ruce i určitá zaslepenost vůči společenskému dění. Jak se Borgesovi uzavíral viděný svět, tak se sám více uzavíral do knih a do příběhů.
Tohle je přesně ten typ knihy, se kterou je potřeba se setkat ve vhodný čas, což je samozřejmě blbost to takhle říct, ale já to tak mám skoro se všemi těmi "kanonickými" literárními díly 20. století. Podobně jsem se setkal v pravý čas ještě na škole s Orwelllem. S Pánem much jsem měl taky štěstí, že jsem ho četl ještě na škole. To okouzlení těmito díly je pro mě ryze studentská záležitost. Teď v dospělosti jsem se snažil několikrát ke Goldingovi (i Orwellovi) vrátit, ale už tam není to nadšení, navíc ten styl jakým je Pán much napsán mi přijde hrozně protivný, didaktický a celá ta alegorická nóta je až nesnesitelná. Podobně to mám i s Orwellem. Golding i Orwell mi přijdou celkově jako dost přeceňovaní spisovatelé. Ale i tak doporučuji, především jako doporučená školní četba to bylo rozhodně to lepší.
Skvělý román. Opět na hranici frašky a grotesky, ale přitom stále román, velký román s ozvuky Slivoně ve zlaté váze. Ty úřednické a tajemnické rošády a brilantní rozhovory a hra s jazykem a jmény připomene Havlovy hry, jen Liou je uměřenější a pochopitelně popisnější, prostě taková moderní variace na tradiční čínský román. Doporučuji.
Je to asi klišé, ale tenhle Petr umí psát. Problém je v tom, že těch klišé a vatózních popisů je tam strašná fůra a pod tím se celá ta poměrně umná románová stavba hroutí do další "hostovky", na který je nakonec nejzajímavější obálka, typografie a název - ten se Petrovi povedl. Ta úvodní premisa, že potkat dvojníka znamená neštěstí... to je pěknej odrazovej můstek, žel zůstal podle mě notně nevyužit. Zklamání, to ani ne, prostě jen další průměrnej českej román o osobní nebo spíš osobnostní krizi, co se babrá v rodinejch vztazích.
První polovina skvělá. Island v 50. a 60. letech 20. století. Peripetie s tím se tam vůbec z bývalého Československa dostat. Kadečková ještě zastihla "ten starý Island" bez inovací a bez toho turistického boomu. Druhá půlka, to nasolování ryb mě trochu nudilo. Toho solení tam bylo nějak moc, ale není to bez zajímavosti, ale nějak mě to netáhlo tolik jako ty úvahy o literatuře a kultuře v první půlce. Ta první půlka, ta vyplesklost mladý holky z neznámýho a v tý době ještě exotickýho prostředí mě dostala. Napsaný je to skvěle. Proškrtal bych to solení a bylo by to za plnej céres. Doporučuji.
Výborný a notně ironický román ze současné Číny. Skvěle vystižené prostředí těch nejobyčejnějších v kontrastu se světem vysokých úředníků a jejich libůstek. V Číně si svou pozicí nemůže být jistý nikdo a nikdy. Je zajímavé sledovat ten vztahový vír, který nakonec semele všechny postavy. Hodně mi to připomnělo Slivoň ve zlaté váze. Zatím asi nejvíc ze všech těch současných čínských autorů přeložených do češtiny je Liou nejblíže hloubce a tradici klasického čínského románu, především tedy Slivoně. Zároveň má ale autor i cit pro absurditu toho vezdejšího pinožení. Doporučuji.
Kupodivu lepší než kniha o které tahle kniha pojednává a to Padlá metropol. Je to jednak stylem vyprávění, který má blíž k západními stylu, není to tak rozvleklé jako metropol a navíc téma cenzury a obecně omezování svobod je tak nějak univerzální a tahle kniha o tom víceméně je. A taky o tom, jak fungoval literární provoz v Číně v ranných 90. letech a komu všemu bylo potřeba podkouřit a řečeno českým žargonem "zaprodat se". Ovšem v Číně to je přeci jen trochu jinak a čínský disident je asi trochu jiný kafe než českej disident, takže chápu některá autorova rozporuplná rozhodnutí. Navíc čínský intelektuál je přeci jen v tamních očích "nula" pokud nemá nějakou tu funkci, proto ta někdy až kafkovská honba za funkcionáři a funkcemi (což je téma velké části současné čínské literatury). Ťia na to tady taky trochu naráží a lze to číst i jako pro našince bizarní autorovu cestu zpátky na pomyslné oficiální literární výsluní. Kdybych to měl nějak parafrázovat, tak v Číně je asi lepší být čtvrtý náměstek třetího tajemníka místní obce spisovatelů, nebo profesor na nějaké zapadlé univerzitě, než "obyčejný" spisovatel, byť třeba kultovní a milovaný "obyčejnými" lidmi.
Není to sice tak košaté a barvité jako metropol, zároveň to ale tolik nehraje na tu historickou nótu a různé souvislosti, které jsou srozumitelné jen znalcům čínských dějin a čínské literatury. Tady je to takové přímočařejší vyprávění se specifickým, velmi tlumeným, ale přitom někdy dosti černým a ironickým humorem. Je asi dobré si nejprve přečíst Padlou metropol, ale není to nutné, lze číst i bez ní, nebo naopak, nejdřív přečíst tenhle román a pak teprve metropol, to může mít své kouzlo. Každopádně dávám plný počet a doporučuji spíš než kultovní metropol, která je ale kultovní především v Číně, a to i kvůli explicitním erotickým scénám a nařčení z pornografie. Celkově asi ne tak hluboké jako metropol, ale pro mě (a myslím si, že i obecně pro českého čtenáře) rozhodně čtivější a zajímavější. Doporučuji.
Jak píše Martin C. Putna v doslovu, Herbert možná v budoucnu bude ve světě známější jako esejista než jako básník. Ty eseje jsou opravdu skvělé. Jednak hloubkou, ale i zabarvením, stylem autora, který váží každé slovo a jenž se čte s neskutečnou lehkostí. Originální a velmi poučný, ale přitom nenudící a svižně napsaný úvod k počátkům dějin Zápaní kultury, tj. výlet do současného i minulého Řecka. Herbertova evokace míst a některé obraty a přirovnání, které se jen jakoby náhodou mihnou textem dělají z této četby ideálního průvodce po Řecku. Doporučuji.
Nabokov mě nepřestává překvapovat. Sice je to takový tuctovější román autora, ale to neznamená, že jsem se nebavil, naopak, Smích ve tmě je jedním z nejkomičtějších Nabokovových románů, navíc je napsán velmi svižně a přímočaře, bez zásadnějších vedlejších linií. Skoro bych řekl, že je to místy až parodie, parodie na brakový román, na filmy té doby, na německý expresionismus a film noir, na měšťáckou komedii a všechny ty melodramata z 20. a 30. let. Trochu mi to připomnělo filmy Fritze Langa. Některé ty přesuny a rošády hlavních postav působí jako z nějaké šachové úlohy. Zpočátku velmi odlehčený, ale ke konci notně temný (především z hlediska Albinuse) Nabokovův román. Doporučuji.
Óda ale i notně ironický a jízlivý popis konce jedné epochy a to epochy carského Ruska se všemi těmi dámičkami z vyšší společnosti, gardovými důstojníky, pyšnými a vousatými literáty, no prostě dýmivé panoptikum starého Petěru. Nejsilnější mi přišla ta úvodní takřka biografická část. Ty popisy různých míst a lidí. Je vidět kde bral Nabokov inspiraci pro svůj styl. Jeden z nejlepších a nejbrilantnějších popisů pozvolného zániku jedné epochy a říše. A není to jen říše ve smyslu geografickém, ale i říše imaginace, je zatím i jakoby zánik toho starého myšlení. Tak trochu jako mix Prousta, Rotha a Joyce. Pro mě zatím jedna z nejlepších knih, co jsem letos četl. Ideální by samozřejmě bylo číst to v Petěru. Ale i tak je Osipova imaginace a schopnost vyvolávat zastřené a ironií prokvétající obrazy obdivuhodná. Nevím proč, ale při četbě jsem neustále myslel na slovo "byzantinský". Osip jako byzantinský autor nebo autor prodchnutý byzancí a její imaginací. Ale to je jen můj dojem. Jinak je Osipovi vlastní i smysl pro humor a zvláště Armáda básníku mě pobavila; to je aktuální i dnes. Doporučuji.
Skvělá kniha po rozpačitém Zlatém vidění. Osobně mi Tundra přišla lepší než Cesty na Sibiř, které mi přišly místy přeci jen dosti rozvleklé. Tady se naopak osvědčuje zkratka, ale určitě ne na úkor hloubky. Jen prostě to co by dalo na celou stranu autor zhutnil a zkoncentroval do dvou, do tří vět. I ty libůstky a různé historky jsou podány daleko hutněji. Z kapitoly o televizní propagandě a Ukrajině mrazí. Celkově moc dobrá kniha. Od Ryšavého asi zatím ta nejlepší. Doporučuji.
Skvělá kniha o úpadku Říma. Ammianus silně nadržuje Julianovi, který vládl jen něco málo přes dva roky, ale který, alespoň dle Ammiana, dokázal svým způsobem stabilizovat situaci na severní hranici, tj. Germánii a Gállii a asi by se mu i v důsledku podařilo porazit Peršany a stabilizovat tak Východ. To se totiž moc nedařilo jak Constantiovi tak pozdějším císařům Valentianovi a Valensovi. Těžko říct, jestli by filosofický Julianus dokázal odvrátit tu definitivní krizi na konci 4. a počátku 5. století, kdyby tak brzy nezemřel. Svým stylem vlády mi připomněl Marca Aurelia.
Skvělé jsou pasáže Ammianova útěku z obleženého města Peršany a jeho velmi plasticky vylíčené popisy bitev. Musím říct, že se mi i dost líbil Ammianův archaizující styl (sám Ammianus se o něm zmiňuje jako o vysokém stylu), který výborně do češtiny převedl Josef Češka. Knih dobových historiků a autorů z období konce 4. a 5. století moc není. Tahle patří jistě k těm nejlepším. Za sebe bych pak pro zájemce o úpadek Říma doporučil především Stesky posledního Římana od Zosima a dále ze stejné edice Na přelomu věků a dvě knihy Válek od Prokopia - to už je ale spíše k dějinám Byzance. Doporučuji.
Setsakramentsky dobré. Tohle mě tedy dostalo do kolen. Takhle bych chtěl umět psát, s nadhledem, s něžností, s pochopením pro to vezdejší poprcávání. Palla si na nic nehraje, je mu cizí rozevlátá a ve výsledku nic neříkající deklamace slamerů i notně unylé lyrizující trendy současného oficiálního básnického provozu. Tohle jsou básně třeskuté jak zima na Vysočině, ale přitom vlídně metafyzické jak poslední plápolající polínko v krbu a naducaná fajfčička, protože i tahle kuřba může být tou naší poslední. Doporučuji.
Po básnickém debutu v jehož názvu je zmíněno vše, co má dobrá báseň obsahovat, a jenž se tak stává trestí autorova fanfarónství a ledabyle poetického stylu, nám autor naservíroval mccarthyovsky potemnělý, ale přitom specificky autorsky rozverný a zádumčivý Loughorn se svými šerosvitnými náladami, aby v Nulovém součtu předvedl, že umí naspat více jak 100 stran introspektivního textu zahaleného v alkoholovém oparu a kouřmu. Tolik prozatímní souhrn autorových snah na poli literárním. Surový tvar nepřekvapí, je tu mnoho z autorovy jadrné zemitosti, jen mi možná jeho snahy na poli poezie sedly více. Tady se víc kecá a opisuje, což ve výsledku trochu sráží jinak tu vcelku divokou jízdu napříč jednou vesnicí. Samotná četba je tak trochu jako jízda traktorem. Očekávání jsou velká, výsledek zas tak zázračný není. Palán je ale jinak autor s příjemně neurvalou imaginací, jehož literární snažení se vyplatí sledovat, a to není v českém prostředí rozhodně málo. Rozhodně je autorův styl příjemně kontrastní a osvěžující v porovnání se současným trendem literárního biedermeieru. Nechávám bez hodnocení. Doporučuji.
Ještě snad aby autor vydal dětskou knížku, tím by zkompletoval onu pověstnou literární svatou trojici: básnická sbírka, román, dětská kniha. Bylo by jistě zajímavé mít od Palána i skutečnou dětskou knížku.
Hned v úvodu autor nastíní situaci jak by to asi vypadlo, kdyby se snažil o "oficiální" životopis Háčka. Nejenže by mu autor většinu seškrtal a prosazoval svou verzi, ale nejspíš by se snažil i vydání zabránit. Po několika desítkách stránek životopisu napsaného snad až příliš žoviálním stylem, jako by autor promlouval ke starému kamarádovi ze studií nad skelničkou docela slušného Chateau La Verriére, jsem nabyl dojmu, že měl autor jít cestou trnitější, to jest snažit se Háčka kontaktovat a snad dokonce se vystavit i nepřízni v podobě autorova nařčení ze zfušované práce a nakonec i zákazu vydání. Kniha by sice světlo světa nejspíš nespatřila (i když ono by to nějak dopadlo), ale za to by jeden nevyhodil víc jak čtyři stovky za tento snad až příliš podbízivý polotovar, který láká především fotografií švihácky kouřícího Háčka na přebalu. Je to tak jen další tuctový životopis známé osobnosti, v tomto případě spisovatele. Těžko říct, jestli z toho mála šlo vytěžit víc. Navíc životopis je určen širší veřejnosti, což je vždy značně limitující co do šíře a hloubky zpracování. Kdo požaduje, řekněme serióznější práci, ten by musel asi zapátrat na francouzských univerzitách, kde se to jistě jen hemží docenty a profesory s nálepkou Háčkolog a disertačními pracemi na téma Ejč.
Vyšlapaná čára aneb mnoho povyku pro Sáru Baume... I to by mohl být název. Mladá holka se izoluje před světem na irském venkově a přemítá o různých věcech, často o mrtvých zvířatech a o umění. Mně to teda přišlo jako když autorka neví kudy kam, tak se rozhodne tak nějak halabala psát o tom, o čem asi i něco ví a zhusta vzpomínat. Ovšem v porovnání s podobně esejisticky laděnými introspektivními skvosty (to jsem přehnal, uznávám), kterými se prolíná téma osobní krize, jakými jsou Saturnovy prstence od Sebalda nebo Umění fugy od Pitola, se Vyšlapaná čára, žel, jeví notně jalově. Snad pro čtenáře a čtenářky lačně tíhnoucí k depresi a umění a obecně pro citlivější jedince bude tento štyk stravitelnějším soustem, ale pro mě je to spíše další z řady ne úplně tuctových, to určitě ne, ale notně preceňovaných románů dozajista. Ani stylem ani tématem a vlastně ani zpracováním mě Baume nijak neoslovila. Snad jen tím, že románem může být dnes zváno kde co, i třeba jen množství zápisků v pěkné pevné vazbě, v pěkné grafické úpravě a se slušnou a vkusnou obálkou, což není u porevolučního Odeonu pravidlem. Tady se to povedlo a forma je víc než obsah. Nehodnotím, protože Baume je autorkou nálad a ono to chce asi i určitou náladu a nastavení na četbu tohoto kusu a tu jsem v sobě jaksi neobjevil. (Baume v tom není rozhodně sama. Podobně je mi téměř s hermetickou vehemencí uzavřen svět a emoční síla románů Františka Kotlety a Karin Lednické, proto nechtějte, abych je hodnotil.)
PS - Zajímavý příspěvek kolegy V_M. Jeho úvodní věta zcela vystihla můj postoj k tomuto tyrkysovému klenotu: "Silná kniha na silné téma se silnou - neboť (a není to paradox) obnažující a demaskující svou slabost - hlavní protagonistkou." Jen bych si dovolil menší korekci a slabost bych nahradil slovem blbost.
Hned na úvod přiznávám, že jsem nedočetl, ta kniha mě doslova udolala svou délkou ale i reálnou tíhou (je to špalek). Ale je to dobré, trochu mi to připomnělo Romana Szpuka; takové až deníkové, hodně detailní zapisování situací, co autor zažil nebo slyšel. Zároveň to je pohled nikoliv skrz stromy a mýtiny, ale pohled městský, pohled městského pábitele, hrobníka a básníka. Slabinou tohohle Motýlova magnum opus je to množství stran a repetetivnost, která je sice evidentně záměrná, ale čtenářsky časem dosti únavná. Skoro to mohlo vyjít ve dvou, ale klidně i ve třech nebo čtyřech sevřenějších svazcích. Ale klobouk dolů. Za sebe bych ale doporučil spíš autorovy básnické sbírky.
Skvělé a mistrovské. Hlavně tím brilantním stylem, který srší ostrovtipem a ironií snad v každé druhé větě. Spousty dvojsmyslů a zámlk z těch povídek dělá doslova labyrint a spletitou síť, která mě ihned ve své úvodní povídce lapila do svých hlubin. Je to skutečnost nebo sen nebo jen halucinogenní přízrak tvůrce onoho světa, tj. autora autora? Takhle mnohovrstevnatých a rafinovaných hororových autorů mnoho není. Na jedné straně lze číst jako brak v tom nejlepším slova smyslu (s ironicky povytaženým obočím na každé druhé stránce), ale i jako rafinovaná pocta legendárním autorům hororové a fantaskní literatury. Doporučuji.
Skvělá kniha, jde z toho až závrať, z toho množství odkazů a zrcadlení v Nabokovově díle. Spíš pro literární znalce. Ale kniha je to skvělá a v českém prostředí nemá obdoby. To samé lze říct i o prvním dílu. Doporučuji.
Skvělá kniha, jde z toho až závrať, z toho množství odkazů a zrcadlení v Nabokovově díle. Spíš pro literární znalce. Ale kniha je to skvělá a v českém prostředí nemá obdoby. To samé lze říct i o druhém dílu. Doporučuji.