puml komentáře u knih

No, dobré to je, čtenářsky vděčné. Poslední dobou vzniká spousta umně napsaných, řemeslně precizních románů, co se dobře čtou a mají i jakous takous hloubku a hlavně kotel stran, na kterých se předkládá nějaká zapadlá (ale nikoliv nedůležitá) historie místa či míst a osob s tím místem spjatým. Postavy se v tom tak nějak plácají, v tom prostředí, no, nakonec je z toho prostě klasický pageturner k zamyšlení u kafe a dortíku, u kterého má občas jeden pocit, jako by tou četbou plnil nějakou osobní duševní očistu. Ale je to dost? Je tohle skutečně román? To je složitá otázka, pro někoho bude jistě Bílá Voda událostí, ale mně připadá, že se tady objevila nová kategorie, je to kategorie ryze privátní, kterou jsem si pojmenoval jako "současný literární biedermeier". Biederemeier byl styl, který nabízel řemeslnou preciznost a líbivost, ale také srozumitelnost, schematičnost, celkovou pochopitelnost a i určitou dávku moralizování. Biedermeier dokáže měšťáka vytrhnout z jeho měšťáctví, ale jen tak, aby ho nakonec ve svém měšťáctví ujistil, což jako sám velký měšťák, nevnímám nutně negativně, jen možná v literatuře jsem na to trochu chytlavější. Připadá mi, že se tím devalvuje pojem román, nebo to co chápu pod pojmem román, na možná až jarmareční záležitost, která spočívá jen v prostém vyprávění "srdceryvných příběhů" s občasnými rádoby odbornějšími vsuvkami, které ale ve výsledku působí jen jako vata navíc. Jak říkám, je to moje ryze privátní kategorie, do které bych vedle Tučkové zařadil například i Karin Lednickou a pak samozřejmě ty různé párkaře a hadráře z koncentračních táborů. Je tohle ale opravdu román? Tučková je bezpochyby nadaná vypravěčka a spisovatelka, ale to mi přijde přeci jen trochu málo. Já ale nevím...

PS - doporučuji trefný příspěvek dagmar7365

Silné čtyři hvězdy. Tyhle povídky jakoby doplňují esejistickou knihu Terst, která vyšla nedávno před touto knihou. Všechny povídky bilancují Magrisovo věčné téma stesku po Rakousku-Uhersku, co je to být občanem Terstu a také proustovskou pomíjivost a nezachytitelnost ztraceného času a mládí. Zvláště ústřední povídka Zakřivený čas tematizuje šálivou hru paměti. A závěrečná povídka jako by přímo tematizovala minulost v kontrastu s kašírovanou filmovou představou o minulosti, které ale nelze upřít jistou svůdnost. Jediná slabina je pro mě možná až přílišné mudřectví v některých povídkách, nejvíce pak asi v notně zmatečné střední části Zakřiveného času. Je pěkné, že se Magris zajímá o fyziku a že se snaží propojit ty svůdné teorie s tím naším žitím tady a teď, jen jako by se v těch dosti klopotných úvahách ztrácí ono magrisovské secesní kouzlo. Je to takové moc upjaté a rádoby mudrlantské, někdy je holt méně více. Doporučuji.

4 05.05.2022

Tak tohle mi nesedlo. Jak byl román Za Idou skvělý, tak Umělé dýchání je notně dýchavičné a únavné čtení. Spousta jmen a událostí a notně fragmentární celek, který asi dost vypovídá o stavu argentinské společnosti 20. století, ale nebavilo mě to. Je to taková spíš experimentální próza. No asi takhle: pro někoho "sí" pro mě "no". Nechávám bez hodnocení. Za sebe doporučuji klasičtější Pigliův román Za Idou.

Skvělý román a mix mnoha stylů. Je to jak univerzitní román, detektivka, tak literární studie. Taky je to tak trochu politický traktát. Zápletka je skvělá a bavilo mě to prolínání literárních úvah s tou detektivní linií. Doporučuji.

29.04.2022

Je to v důsledku blábol, ale je to notně prokomponovaný a promyšlený blábol, a kdyby autor zbytečně netlačil na pilu ve smyslu, že tohle je historie lidstva a jeho dějiny, tak by to bylo celkem slušný scífko s prvky fantasy. Napsaný to není zle, ale nelze to brát moc vážně, prostě alternativní pohled nebo spíš pohled prizmatem fantasy. Kdo se chce dovědět něco o Egyptě, pyramidách a obecně starých civilizacích, ať šáhne po některé z knih od Miroslava Bárty nebo Miroslava Vernera. Jen nečekejte záplavu sférických pravd, šokantních informací a nabuzený děj. Bárta a Verner nejsou, na rozdíl od Sitchina, totiž autoři sci-fi ani fantasy literatury.

Dobré povídky, jen někdy trochu moc šroubované a vesměs týkající se otázek víry. Payne umí psát, dokonce bych řekl, že soubor takhle precizních povídek se vidí málokdy. Ale ta forma a to sdělení je někdy na úkor čtivosti. Ale i tak doporučuji si přečíst třeba jen pár povídek. Za plný počet a "must read" pro duchovní a obecně věřící v krizi.

28.04.2022

Velmi dobrá kniha beletristicky zpravovaných rozhovorů. Právě tím skoro až dokumentárním stylem je to neskutečně silné svědectví o posledních věcech člověka. Síla je především v té mnohosti hlasů, v tom, že nakonec jsme všichni tím jedním dechem. Doporučuji.

1 26.04.2022

Hodně groteskní a ironické. V pravém slova smyslu ruský román 21. století. Trochu jako Sorokin. Filipenko chytře nastoluje různá témata, včetně otázky svědomí a viny a trestu. Je to ale pohled 21. století a pohled ruský, takže svědomí zpytují akorát tak svíčkové báby, bohužel. Škoda jen, že to není jen groteska a nadsázka, nad kterou by se jeden pousmál, jako nad filmy Quentina Tarantina, ale žel i dost pochmurná realita ruské současnosti. Dějově to nepřekvapí, a ke konci to je možná až příliš zběsilé, ale zas na druhou stranu ono to k tomu vše spěje a zároveň je zatím i určité literární dědictví ruské literatury. Tuhle grotesknost a drsný naturalismus mají ruští spisovatelé už asi v krvi. Říkám to furt: z Ruska jen literaturu a film, a to ještě jen něco, navíc většina těch dobrých autorů je dnes v exilu, na což má i sám autor ve Štvanici trefnou narážku. Doporučuji.

25.04.2022

Moc povedená sbírka povídek a jedné novely. Agentura je notně ironický a absurdní pohled na působení v jakési podivné firmě vzdáleně upomínající na Prognostický ústav se svou spekulativní povahou. Svou podivnou a lehce přízračnou atmosférou tahle novela upomene na Havlovy hry a filmy Roye Andersona.

Povídky jsou spíše civilní v duchu ironického nahlížení krize středního věku, deziluze z práce a dosavadního průběhu života a rodinné krize. Celkově ale velmi povedené. Kuna umí pracovat se zkratkou. Příběhy jsou to posmutnělé, ale vždy trefně vypointované, podobně jako třeba povídky Jana Balabána; a někde pod povrchem je snad i něco jako naděje. Doporučuji.

1 24.04.2022

Melancholické miniatury z Berlína a okolí. Líbilo se mi to, i když to není tak vybroušené jako Petříček nebo Sebrat klacek. I tady se ale Borkovec prezentuje jako skvělý pozorovatel detailů a zdánlivě banálních dějů. Ideální knížka pro všechny cestovatele do Berlína a Bretaně. Moc příjemné čtení. Doporučuji.

18.04.2022

Tajuplné, snové a plné čehosi zneklidňujícího. Opravdu zajímavé setkání po neméně kvalitním Kašparovi noci od Bertranda a výboru Modrá Punčocha od Charlese Nodiera. Doporučuji.

14.04.2022

Skvělé a doporučuji. Vynikající styl a vyprávění, které Vás ihned vtáhne. Nejlepší mi přišla závěrečná tajemná novela Slečna de Marsan.

11.04.2022

Kašpar noci má v sobě něco Wernischovského, nebo spíš aby to nebyl anachronismus, tak Wernisch má v sobě leccos z Bertranda. Jsou to takové drobné střípky zahalené až pohádkovou mlhou. Najde se tam toho spousta, od aluzí na různé legendy a pověsti až po roztodivné a lehce surreálné férie a taškařice. Je to jedna z mála kniha, kterou bych doporučil do každého rozpoložení. Každý si v Kašparovi najde to své a napsané je to takovým tajnosnubným způsobem a stylem, že se ke Kašparovi jeden bude rád vracet. Z preromantiků mi Bertrand vedle Nodiera přijde zatím jako asi nejzajímavější autor. Doporučuji.

1 11.04.2022

Originální zpravování ještě nemusí znamenat nějakou echtovní čtivost. Má to blízko k Perecovi a obecně k Oulipákům, se kterými to mám na betla, tak pade na pade, co se týče oblíbenosti jednotlivých autorů a knih (Perec dokáže bejt vyloženě nesnesitelnej; naopak Queneau má pár výborných románů). Ale zpátky k Zapomnění: příběhy sami o sobě jsou zajímavé, ale jsou plné takové nic neříkající nebo naopak vše říkající vaty a bordelu (dle úhlu pohledu), kterej mě veskrze dost nudil a nebavil. Ale neříkám, že to tam nemá místo, ale je to někdy dost nesnesitelná snůška nabubřelých informací. Přitom to, co chce Wallace říct a kam těma sračkama tak klopotně míří (jako závěrečná povídka, která se týká doslovně sraček), by šlo vyjádřit tak třetinovou stopáží. Ale nápaditost a určitá podvratnost tomu rozhodně nechybí. V Krátkých příbězích je to taky, ta nabubřelost, ale tam je toho nějak míň a působí to tak nějak srozumitelnějším a konzistentnějším dojmem, což je asi dáno i kratší délkou povídek. Tady je to někdy až k nesnesení utahané. Ale jinak dobré a zajímavé, no prostě Wallace a Rubato. Jinak sama o sobě ta kniha působí jak malý artefakt. Grafika a typografie je za plnej počet. Jen tak dál. Samotnou kvalitu povídek si neodvažuji hodnotit, je to tak na střídačku někde mezi odpadem a pěti hvězdama. Práce mistra, to každopádně, ale je to jen pro androidy a literární geeky. Normální smrtelník tuhle literární torturu, bez toho aniž by přeskakoval i desítky stránek, asi jen tak nedá. Já se k nim řadím.

Tenhle Gerald to byl výbornej vypravěč, i když teda taky dost vostrej a do jednoho pekelnýho pytle házel kde co a kde koho, ale to v tý době (teda o trochu dýl) dělal třeba i Dante. V tý době to bylo asi normální. Z těch různých středověkých dějin a místopisů patří tenhle k těm lepším. Velkou zásluhou na tom má autorův styl a specifický, ale nechtěný humor, který vychází z toho, že i když Gerald vystupuje jako učenec, který má samozřejmě ty pohanské pověry na háku, tak jak je v něčem namočenej nějakej světec, nejčastěji sv. Patrik, nebo jak je něco pokropený svěcenou vodou, tak to samozřejmě je třeba brát smrtelně vážně. A vlastně mi přišlo, že nakonec věřil i některým těm pověrám a je otázka, jestli jim nakonec sám taky neuvěřil, protože pamatuj, že na Východě, když šlápneš na špatnej kámen, tak smrt stojí ve dveřích... Doporučuji.

09.04.2022

Dávám plný počet za všechny povídky mimo ústřední Slečny Elsy, která mi přišla jako nejslabší. V jistém ohledu je nejrafinovanější svou výstavbou a tím vnitřním monologem, který byl v té době stále ještě něčím novým, ale ve své podstatě je to taková příliš dlouhá moralitka. To ty kratší povídky jsou o dost lepší a mají spád i zajímavou zápletku, děj a subtilní psychologickou drobnokresbu hlavních postav. Občas zamrzí trochu rozpačité zakončení, se kterým měl Schnitzler asi obecně problém. Rozjezd je vždy skvělý, vtáhne to čtenáře do děje, do nějaké zapeklité situace, ale často je to ukončené tak nějak rozpačitě. Ale i tak jsou to skvělé povídky s lehce snovým a melancholickým nádechem. Doporučuji.

08.04.2022

Hodně zajímavý koncept. Básně týkající se nejmenovaných měst a pocitu z nich, z jejích staveb, obchodů, ulic, kaváren atd. a to viděno z pohledu autorky, ale vlastně i čtenáře, který je vtažen přímo do dění začátečním "Bylo to jako..." Jako mentální nebo snad lépe řečeno psychologický otisk modelového města do mysli. Jen mi to přijde možná až příliš natažené, viděl bych to tak na deset patnáct měst. Dost se tu variuje, jednotlivá města splývají a časem to začne trochu nudit, což byl nejspíš záměr (to splývání ne ta nuda), ale na druhé straně by méně bylo v tomto případě rozhodně více. Doporučuji.

03.04.2022

Precizní a přitom zastřené miniatury. Básně plné různých světelných nálad a pocitů. Trochu jako Bonnefoy nebo Jaccottet. Zamlžené ale přitom konkrétní popisy krajin, které jsou ale v podstatě popisem stavu duše. Velmi osvěžující sbírka, která ukazuje, že není třeba mnoha slov, aby vznikla takřka dokonalá báseň. V tomto případě je síla v tom celku. Sami o sobě by ty básně tak nevynikly a dokonce některé působí lehce jalově, ale v tom souboru to vyznívá opravdu silně. Prchavé melancholické momentky, které tvoří silný celek. Doporučuji.

03.04.2022

Tak tohle je docela oříšek. Ne že by to nebylo dobré, ale je to takové moc rozevláté a strašně užvaněné, rozbíhá se to do mnoha směrů a nejsem si úplně jist, že je to vždy záměr, spíš jsem měl pocit takového halabala psaní, ovšem, a to je potřeba říct, psaní učence, nebo lépe řečeno autora, který ovládá takové to psaní se spoustou náznaků a odkazů k něčemu dalšímu, často notně zaprášenému anebo vlastně dost banálnímu, ale dokáže i svým psaním evokovat i něco hluboko pod povrchem věcí; ale upřímně, i přes tu často snad až příliš delikátní formu se to se mnou obsahově míjelo. Po přečtení většiny těch rádoby hlubokých a skvostně vypadajících kousků jsem měl pocit, jako když vám někdo říká nebo spíš hučí do ucha, co všechno vidí v těch úžasných mracích na obloze, ale vy přitom máte pocit, že tam je něco úplně jiného, skorem jen prázdná obloha, jen to modravé šero a pár čar.

Nejlepší je těch pár konverzačních básní, které působí jak variace na obrazy od Edwarda Hoppera.

Doporučuji, ale nechávám bez hodnocení. Opravdu nevím, co chtěl většinou těch dlouhých a zabordelařených básní autor říci, tedy kromě dosti šroubovaného poukazu na nejednoznačnost plynutí času.

Příběhy ze života autora. Trochu to připomíná Jamese Wrighta, ale je to takové zemitější a přímočařejší se špetkou ironie a humoru. Moc dobrá sbírka. Doporučuji.

1 03.04.2022