PWM
komentáře u knih
Smrt čínského kuchaře
Frédéric Lenormand
Jedna z nejzajímavějších knih v nové sérii. Netypické podání i zápletka jsou oživením, stejně jako specifické reálie Zakázaného města.
Paměti plavčíka Záhady
Michail Iljin (p)
Tuhle výtečnou, dnes již pozapomenutou knihu, je možné charakterizovat jako hravou učebnici zeměpisu a celkově vzato i hravou zeměpisnou variantu svého úžasného ale encyklopedičtějšího „brášky“ Sto tisíc proč. V drobných epizodách, které zažívá mladý plavčík na zaoceánské lodi na svých zastaveních, se dozvídáme o zvláštnostech a jedinečnostech země, na které žijeme. Vše poutavou a zábavnou formou, která mladé čtenáře dokáže nadchnout.
Protože kniha nabízí krátké zábavné povídky, navíc doplněné o půvabné ilustrace (M. Nesvadba) mohu ji doporučit i dětem, které příliš nebaví číst.
Zemřít na jaře
Ralf Rothmann
Protiválečná kniha, která se navíc více než půlstoletí později vyrovnává s poválečným traumatem celé jedné generace, to u nás nemůže mít vůbec lehké. Je to bytostně Německé trauma obyčejných lidí stále bojujících s myšlenkami, že přeci všichni nemohli být špatní, ale pouze žili v době, kvůli jejíž brutalitě bylo zcela nemožné se neprovinit. V takovéto době je lhostejné, kdo jste, co chcete a jak se rozhodnete, svět i doba Vás pošpiní a Vy se vždy nějakým způsobem proviníte, tak jako Walter.
Pro nás, navíc po takové době, kdy podobné téma nebylo naštěstí nijak aktuální, je to pouze neživá oblast, se kterou nemáme šanci příliš se ztotožnit. Válka je hrozná, všichni to víme, ale i tak je to pro nás vzdálená teorie a málokdo, kdo umí číst, by ji chtěl z oblasti teorie vyvést… Kniha díky tomu výrazně ztrácí na účinnosti, nepomůže tomu ani zvláštní způsob vyprávění, které zůstává syrové, téměř čistě popisné a bez vypravěčova hodnocení ani důrazné kontrasty mezi krásným světem a na něm běsnící brutalitou válečné mašinerie.
Kniha to asi není vůbec špatná, díky bohu jí ale nikdo nemůžeme opravdu docenit ani se s ní nijak výrazněji ztotožnit. Doufejme, že to tak i zůstane.
Felidae
Akif Pirincci
Pro mě první „kočičí“ detektivka, takže nemůžu srovnat s tím, co je za kočičí detektivku často považováno. Zajímavý, i když občas dost rozvláčný příběh, protkaný téměř encyklopedickými informacemi o kočkách. Asi by jej bylo možné zkrátit na povídku, aniž by ztratila cokoli ze svého poselství, ale i takto je to zvládnutelné. Vyprávění ve stylu drsné školy mi vyhovuje stejně jako symbolický význam, který celá kniha má. Celkově vzato, příjemné překvapení...
Pouť za nektarem nesmrtelnosti
Samareš Basu
Živé a strhující vyprávění, popisující událost tak neobvyklou a bytostně vzdálenou našemu světu, že je dokonce těžko uchopitelná a uvěřitelná i pro vypravěče, pro kterého je do jisté míry zvyklostí. Spolu s vypravěčem dostáváme ochutnat nezvyklých tradic, rituálů, pro nás podivných a nepochopitelných motivů chování i pohled na jednotlivé etnické, náboženské i sociální skupiny tak barvité země, jakou Indie bezesporu je. To vše očima dychtícího pozorovatele a v hávu skvělého, téměř autobiografického příběhu, který nenásilně odhaluje, že vedle sebe existuje spousta různých světů, které, ač tolik rozdílné, jsou zcela plnohodnotné a žádný není lepší, než jiný.
Den, kdy jsem se naučil žít
Laurent Gounelle
Den, kdy jsem se naučil žít je tak úžasně pitomá, nevěrohodná a prvoplánová kniha, že umučí všechny zárodky dobrých myšlenek, které jsou v ní obsaženy. Postavy jsou černobílé, jejich jednání zkratovité, vývoj skokovitý. Samotný příběh samozřejmě nepravděpodobný.
Nemohu si pomoct, ale ze všeho nejvíce mi ta kniha připomíná nějaký prvorepublikový film pro pamětníky o vychytralé tetě a napraveném hříšníkovi…
Protože se ale jedná o knihu popisovanou jako: „Nový román autora světoznámého bestselleru…“, představuji si její vznik spíše jako setkání vydavatele s autorem, kde vydavatel apeluje na autora: „musíš ze svého jména vytěžit maximum, dokud je známé! Napiš cokoli, vraž tam trochu psychologie, zamíchej tam něco o smyslu života, dej do toho trochu o motivaci a přidej špetku napraveného hříšníka a zbytek je jedno, my se už postaráme, aby se to prodalo.“
Děti z Bullerbynu
Astrid Lindgren
Nevím,osobně si myslím, že knihu mají mnozí rádi proto, že patřila do povinné četby a v jejím rámci se dost vymykala, byla milá a zábavná. Nicméně mě osobně nikdy nepřipadala nijak mimořádná a spíše zapadla mezi mnoha jinými milými, hravými a zábavnými knihami a nezanechala hlubší dojem. Ačkoli je pravdou, že je tu asi ten nejlepší knižní dědeček… A samozřejmě vydání v edici Jiskřiček je naprosto úchvatné.
Ve stínu černých ptáků
Cat Winters
Je skvělé, že dnes můžete napsat a vydat knihu a není to spojeno s příliš velkými obtížemi. Je fajn si splnit sen a stát se „spisovatelem“… A navíc, zřejmě občas někde zbude papír, který je prostě třeba potisknout…
Ploché a nenápadité vyprávění není kvůli autorčině stylu a jazyku vždy jednoduché a záživné na čtení. Příběh je sice banální a postavy povrchní, ale nabízí alespoň často opomíjenou rovinu psychických zranění v brutalitě války a s tím souvisejících „antihrdinů“. Centrální motivy spiritismu a tzv. Španělské chřipky vyprávění sice oživují, nicméně jsou do jisté míry přehnané a prvoplánové, protože obojí se rozšířilo především až s koncem války.
Celkově vzato: těší mě, že knihu jsem měl jen půjčenou a nezabírá doma v knihovně místo.
Smrt mistra v go
Frédéric Lenormand
Samozřejmě nechci nosit dříví do lesa a vypisovat, že se kniha liší od původního Van Gulikova, ale spíše je třeba zmínit, že se naštěstí liší i od jiných Lenormandových knih a to veskrze v pozitivním smyslu.
Případ je téměř až „děsivě Čínský“, poměrně neobvyklý a velmi čtivý. Báječným překvapení bylo, že seznam osob obsahoval i plán města, jak měl ve zvyku i Van Gulik a ještě lepší bylo, že tato mapka nebyla samoúčelná.
Pro mě osobně jedna z nejlepších knih „nového“ Soudce Ti
Noc kočky
Frédéric Lenormand
Docela povedený a zábavný příběh soudce Ti. Vyšetřování je pojato trochu jinak a i celá zápletka je poměrně komplikovaná, celkově jde v knize tentokrát spíše o akci než nějaké velké uvažování. Celkem příjemné počtení na deštivý den.
Deset čínských démonů
Frédéric Lenormand
Zábavná detektivka, ale v prostředí Tchangské Číny nerealistická. Většinou jde u této verze soudce Ti jen o zábavu bez větších reálií, ale tato detektivka je až příliš vzdálená jakékoli proveditelnosti, než aby byla byť i jen na chviličku uvěřitelná. V sérii patří spíše mezi slabší.
Noční můry zabíjejí
Frédéric Lenormand
V tomto případě je zbytečné se rozepisovat – jednoduše je to jeden z nejslabších příběhů soudce Ti.
Dost možná by to byla hezká „Četnická humoreska“, ale rozhodně to je velmi špatný „Nový soudce Ti“. Autor zcela ignoruje reálie, čínskou společnost i postavení jednotlivých osob. Zatímco některé jiné Lenormandovy příběhy jsou svižné, vtipné a mají hezkou zápletku, Noční můry jsou k uzoufání špatné.
Nejenže je celý příběh zcela nepravděpodobný a neuvěřitelný, navíc je i nelogický a nesmyslný, což kvality detektivky přeci jen poněkud snižuje…
Celkově vzato: Noční můra
Paní Ti na stopě zločinu
Frédéric Lenormand
Sice s ohledem na starou Čínu poněkud nepravděpodobné, ale opět komplikovaný a zajímavě vystavěný detektivní případ. Zajímavé je „odidealizování" jednotlivých postav Čínské společnosti a jejich polidštění. Detektivka se vším vzdaluje svému předobrazu Čínských detektivních příběhů, na druhou stranu je ale čtivá, vtipná a zábavná a mnohé postavy působí jako živoucí lidé a ne pouze jako symboly. Příběh je navíc velmi temný a s mnohými překvapeními.
Lenormand naneštěstí udělal zásadní chybu, že využil jména proslulého Gulikova soudce Ti, který je ale přeci jen velmi odlišný od jeho vlastního pojetí a to znalci Gulikova díla jen těžko „spolknou“.
Nový soudce Ti zdaleka neodpovídá ideálu Tchangského úředníka, nepředává reálie staré Číny tak přesně a není takovým symbolem ctnosti a spravedlnosti. Na druhou stranu je právě o to všechno více člověkem.
Jako tak často u Lenormanda zábavná a svěží detektivka se zajímavou zápletkou a škodí jí především to zbytečné využití jména Ti a s tím spojená očekávání.
Zelený čaj s arsenikem
Frédéric Lenormand
Lenormand naneštěstí téměř s každou svou knihou na vlastní kůži trpce zažívá starou pravdu, že každá mince má dvě strany. Ať již z obdivu, nebo marketingové vypočítavosti, využil dobrého jména proslulého Gulikova soudce Ti a to mu ve velké konkurenci zajisté zlepšilo šance své knihy prodat. Na druhou stranu je ale stále srovnáván s předobrazem svého detektiva a s tím samozřejmě naprosto nedokáže držet krok, výsledek je výrazně odlišný od svého předobrazu a o to hůře přijímán.
Přestože Lenormand ani zdaleka není tak detailní jako Gulik a „jeho“ Ti ani zdaleka nedokáže stejně dokonale předat atmosféru a reálie staré Číny, nedá se říct, že by kniha byla špatná.
Je to velmi zábavná a svěží detektivka se zajímavou zápletkou i postavami. Jediné, co jí opravdu škodí, je právě ono zcela zbytečné využití jména Ti a s tím spojená očekávání. Ty u „pravověrných“ čtenářů soudce Ti nelze naplnit a hle, zklamání je tu…
Muži jdou v tmě
Jiří Marek (p)
Mé obavy, že se bude jednat o „dobou agitku“, které mnozí autoři museli plnit, aby se mohli věnovat své vlastní tvorbě, se naštěstí nenaplnily. Přestože novela je samozřejmě do značné míry tendenční, Marek opratě třímal velmi pevně a tak stvořil zajímavé a čtivé vyprávění o partyzánském výsadku do Protektorátu. Marek své díky svému skvělému nadání nejen podpořil povědomí o parašutistech přicházející ne z Londýna, ale z východní fronty, ale především podal hezkou studii vnitřního světa, rozdílů i podobností v motivacích a myšlení sovětských a českých vojáků.
Lupiči nedobytných pokladen
* antologie
S překotným vydáváním dalších a dalších knih mnohé starší knihy mizí v zapomenutí a s nimi jsou zapomenuti i jejich autoři, kteří neměli to štěstí být zařazeni mezi klasiky. Je skvělé, že je jejich dílo připomínáno alespoň v těchto antologiích. Proto zejména první povídky od pozapomenutých autorů prvopočátků české detektivky jsou velice zajímavé a zaslouží si přečíst.
Tento konkrétní výbor si dal za cíl obsáhnout velice široké téma a kvůli tomu klouže jen po povrchu problematiky. Jistě k tomu nemalou měrou přidává i neobvykle malý rozsah knihy. Jistě by bylo zajímavější věnovat delší výbor samotným počátkům detektivky někdy do počátku dvacátých let, nicméně je otázkou, zda by tato kniha stále byla ještě prodejná…
Synnøve ze Slunečného návrší
Bjørnstjerne Bjørnson
Příjemná a čtivá kniha se zajímavým, záměrně jednoduchým jazykem. Je třeba přiznat, že autorova myšlenka, že dobro a vytrvalé úsilí o spravedlivou věc mají být po zásluze odměněny je krásná. Nicméně jsou nám čas i místo děje vyprávění natolik vzdálené, že postavy se marně snaží vzbudit jakékoli city sympatie. Jsou tam a vyprávějí svůj trošičku archaický příběh plný krásných popisů úžasné severské přírody. Nic jiného ve mně ale kniha asi nezanechala…
Tajná Čína
Egon Erwin Kisch
Jsem si vědom komunistického přesvědčení Kische i jeho schopnosti nacházet a odkývat mnoho špatného. Jsem si samozřejmě i plně vědom roku, kdy kniha vznikla i za jaké situace Kisch Čínu navštívil i co se právě dělo v Evropě. Přesto v této knize porušil své slavné krédo „Reportér nemá tendence, nemá co ospravedlňovat a nemá stanoviska.“
Tajná Čína je totiž výrazně tendenční a plná stanovisek. Ve skutečnosti je natolik tendenční a tak plná stanovisek, až se téměř nedá číst.
Některé reportáže jsou ale samozřejmě povedené, čtivé a zajímavé. Zbytek bohužel působí spíše jen jako „agitka“.Neznamená to, že by se jednalo o lež, pouze o selektivní interpretaci faků…
Tvář válečné Anglie
John Lehmann
Přestože chápu, proč kniha vyšla a do jisté míry i oceňuji kombinaci povídek od spisovatelů a spisovatelů-amatérů, přeci jen je třeba přiznat, že podobně jako u jiných tiskovin, se povídky neotiskovaly podle úrovně jejich kvality, ale podle jiných kritérií. Dnes, když tato kritéria ztratila důležitost, zbylo v knize, vedle několika zajímavých počinů, mnoho nepovedených pokusů stát se spisovatelem.
Cením si ale všech těchto pokusů, proto jsem knihu neodhodil a poctivě dočetl až do úplného konce. A to i přes fakt, že se čtení táhlo jako kus žilovatého hovězího, který se marně snažíme rozžvýkat a dost možná, pokud bych vše měřil, byly by to asi jediná kniha, kterou trvalo déle přečíst, než napsat…
Celkově vzato: i přes několik pěkných povídek knihu asi není třeba ani otvírat…
Dělníci moře
Victor Hugo
Když pominu první část, tak nemohu říci, že by mi popisy připadaly zdlouhavé (ačkoli musím přiznat, že první část šla opravdu jen obtížně zdolat, zejména když se popis některých květin i živočichů zdá spíše jako sci-fi, neboť jejich tehdejší jména v dnešním slovníku ani neexistují…)
Kniha je příjemně čtivá a napínavá. Některé pasáže jsou velice slibné, některé samozřejmě o něco slabší. Rušivé je velmi časté opakování a opakované vysvětlování téhož, které občas vyvolává dojem, že šotek některý text nechal vytisknout dvakrát. Mám pocit, že se při psaní mírně „ztrácel“ i autor a zapomínal, co již napsal a co ještě napsat chce. Děj je poměrně předpokládatelný, nedá se očekávat, že by hrdina díla dopadl „na jedničku“, je to přeci jen Hugo…
V knize (vydání 1953) jsou velice hezké a hojné ilustrace.
Kniha je to poměrně pěkná, vlastně nic ale nevybízí k opětovnému čtení a z mého pohledu je poněkud opomíjená celkem právem. Málokterý autor dokáže mít se svým jménem po takové době spojeno více knih a vedle Bídníků i Chrámu Matky Boží prostě zůstává stranou...