Pytlík
komentáře u knih

Smutný příběh, ovšem nejsmutnější je, že není zdaleka nejhorší možný. To děvče se mohlo trestání do značné míry vyhnout, tím, že by začalo svou střelenou matku poslouchat, byť by za to patrně zaplatilo vysokou cenu - trpělo by depresemi, úzkostmi, zlomením osobnosti. Navíc mělo v životě blízkou osobu - toho učitele a jeho matku - a něco, v čem vynikalo - to malování. Bohužel miliony dětí na tom byly, jsou a budou hůř - nemají ani teoreticky možnost úniku, pokud jsou v rukou sadistů, kteří si nějakou záminku najdou vždy a netrestají jenom kvůli úklidu. Jsou týrány nepřetržitě, větší intenzitou, nemají nikoho blízkého. Jediný možný způsob, jak tomu zabránit, je zničit vše živé na Zemi. Ani milión šťastných životů nemůže vyvážit jeden jediný nešťastný. Neboť štěstí a radost je věc zbytná (můžeme si říct "no a co, je to jen pocit"), zatímco velká bolest je věc reálná (u ní si jen málokdo dokáže říct, "je to jen pocit"). Každý, kdo má v sobě trochu citu, s tím musí souhlasit. A lidstvo má i jedinečnou příležitost, jak tento neustávající koloběh utrpení jednou provždy zničit, tím, že zlikviduje život a lidstvo s ním, protože má k takovému totálnímu zničení i poprvé v historii prostředky - atomové zbraně.


Kniha je vlastně třemi pohádkami pro různé kategorie lidí a postava Bílého dne ideál muže, jakým by si asi London přál sám být. Pohádka první popisuje život a neuvěřitelné kousky Bílého dne na Aljašce a je určena pro všechny správné kluky do 15 let a naivní snílky staršího věku. Druhá, popisující bohatýrské kousky v podnikatelské oblasti, je pohádkou pro dospělé muže, zejména pokud pracují ve finančním oboru. Třetí část je pak jak vystřižena z té nejčervenější červené knihovny. Ó hrůzo! Nemohu se ubránit ulevnému oddychnutí, že málokterá americká žena byla jako Dida, která pohrdala milionářem a čekala na nějakého lesního muže, který smrdí i na fotce, a to i korunou. Protože to by americký národ vyhynul, a co bysme si bez něj počali? Jinak je to druhé Londonovo dílo, které jsem četl, a stejně rozvláčné jako to první - Tulák po hvězdách. Vydavatelé mu asi platili za počet napsaných stran, ne?


Kniha, která nutí k zamyšlení. Třeba, jak takový mystický příběh o vítězi ducha nad hmotou mohl vyjít v r. 1984, kdy naopak u nás vítězila tupá hmota nad duchem? A vyvolává spoustu otázek: 1. Když existuje převtělování, a v minulosti bylo daleko míň lidí než teď, znamená to, že stále vznikají nové duše? Anebo se počet duší nemění, ale neustále se zkracuje doba, než se po smrti dostane ta která duše znovu "k lizu"? A pokud se počet duší nemění, znamená to, že počet lidí nemůže růst donekonečna? Ledaže by se pak rodili lidé bez duše. 2. Na jednu stranu převtělování vyvrací křesťanství, na druhou stranu Kristus podle Londona zázraky doopravdy dělal. Byl to tedy bůh, nebo ne? 3. Jak si Darrel Standing mohl být jistý, že ten jeho život ve vězení je skutečný, a není to jen "sen", který se zdá někomu z budoucnosti, který se jen vrací zpátky do minulosti? 4. Nevím, jestli bych se chtěl vracet do minulých životů, když v nich člověk prožil strašlivá utrpení a bolesti, které nedokázal odstínit a osvobodit se od nich, jako Darrel ve svěrací kazajce 5. Ve svých minulých životech mluvil Darrel různými jazyky, takže po prožití těchto životů znovu je po probuzení musel stále umět, ne? 6. Člověk, který prožije znovu minulé životy, se musí odcizit svému současnému životu. Proč by měl mít třeba rád své současné rodiče, sourozence, kamarády, když jich měl v minulých životech stovky, tisíce? 7. Na šibenici se Darrel těžko může utěšovat, že se narodí znovu... protože až se znovu narodí, nebude vědět, že už prožil x životů. Pokud se mu nestane to "štěstí", že bude zase vsazený do kazajky. 8. Nemyslím si, že člověk proživší x předchozích životů dospěje k poznání, jako dospěl Darrel, že nejúžasnější na světě jsou ženy. Přijde mi, že spíš přestane lidi oceňovat, viz bod 6, a bude se zabývat jen sám sebou. 9. Poněkud legrační je, jak London nechal svého hrdinu v předchozích životech vymyslet jízdu na koních, oštěpy, a mnoho dalších zásadních vynálezů, být povětšinou ve vedoucích či výjimečných úlohách... ve skutečnosti by takové životy tvořily jen nevýznamné promile v moři bědných, přízemních existencí.


V životě jsem netábořil v lese, maximálně jsem strávil pod stanem 14 dní v dětství s rodiči v Bulharsku, a přesto jsem tuto knihu teď v dospělosti přečetl během chvilky. Na něco tak zajímavého a hlavně vtipného člověk nenarazí každý den.


Nápadité příběhy psané jednoduchým, přitom ne primitivním jazykem. Občas velmi vtipné, i po desetiletích si člověk pamatuje parádní slovní obraty typu: Když mlácení nepřestávalo, Jarka se přece jen zeptal: "Kdo je tam?" A zvenku se ozval klukovský hlas, aby se neptal a otevřel, a připojily se i jiné hlasy a hlásky, že neotevřel-li, bude mu rozmlácena huba. Protože to je těžší zavřenými dveřmi než otevřenými, žádný rozumný člověk neotevře.


Velmi čtivé, ovšem už v dětství mi na knize vadily dvě věci, takže jsem ji znovu přečetl až teď po pár desetiletích: 1. nemám rád knihy, kde vystupují chudí lidé, je mi jich líto 2. silně nesympatická mi byla Toníkova maminka. Chudák kluk x dní dře, stará se o ní v její nemoci a o domácnost, vydělává po nocích a ona se urazí, že zapomněl na její narozeniny. A Kästner v mravokárných kázáních mezi jednotlivými kapitolami Toníkovi vyčítá, že po psychickém teroru z její strany uteče z domu.


Německý autor psal knihu celkem pochopitelně převážně z pohledu Němců, takže líčí zejména jejich strasti, což mě ovšem nijak nedojímalo. Naopak, v duchu jsem volal, dobře vám tak! Nelze argumentovat, že obyčejní vojáci byli do války nahnáni - byli namyšlení a sebevědomí, dokud vítězili, a zabíjení lidí je nijak netrápilo. Prokoukli až tehdy, když začali prohrávat a ve Stalingradu mrznout. Stejně je fascinující - v době míru člověk něco ukradne a jde si na pár let sednout, v době války člověk zničí domy, zabije lidi a vůbec nic. Nemá často ani jakékoli výčitky svědomí.


Četl jsem poprvé v dětství a dvě věci mě maximálně zasáhly: Vysoušení moří (byť i tehdy mi vrtalo hlavou, vzhledem ke koloběhu vody by se časem zase ta moře měla naplnit, ne?) a hlavně osud Marťanů. Teď jsem četl podruhé a hned na druhé straně mě zaujala matematická úloha: 2 mil. lidí ve 20 domech = 100 tis. na jeden dům, každý dům má 50 pater = 2000 lidí na patro, každý dům má 8 křídel = 250 lidí na jedno patro a křídlo, každé křídlo měří 300 m = na jednoho člověka připadá 1,2 délky domu. To mi přijde poněkud málo, na každého člověka připadá řekněme 1 m okna, na čtyřčlennou rodinu 4 m (resp. po obou stranách 8 m oken). To se tedy komunisti moc nevytáhli, ty byty byly hodně tmavé, bez slunečního svitu. A tloušťka křídel musela být minimálně 20 m, aby se byt pro čtyřčlennou rodinu dostal na dnes běžných 80 m. Jinak ty nápady v knize představené, s jednoduchým mechanismem působení, jako vysoušení moří, vrtání mořského dna, vymýcení bacilů, přeměny virů na bakterie apod., působily, jak kdyby je vymýšlel sám velký Lysenko. Druhý díl, Na dvou planetách, už působí daleko normálněji.


Při prokousávání se prvními dvěma sty stránkami knihy mi nejčastěji na mysl přišla legendární hláška ze sklepovských Mlýnů: To je debil, to je debil! (Myšleno autor). Omlouvalo by ho jen to, kdyby byl placen za každé napsané slovo. Pak jsem si přečetl místní komentáře a po zjištění, že za a) jsem teprve v první pětině knihy a za b) těchto prvních 200 stránek mají být ty napínavější a né tak zdlouhavé, knihu z mobilu mažu a už se k ní nikdy nevrátím. Ano, Verne nebo Hugo měli ve svých knihách taky zdlouhavé pasáže, ale popisovali do podrobností zajímavé věci a né takové banality jako tenhle exot.

Časem jsem si přivykl na sloh žáka páté třídy, kterým je tato kniha psána, a celkem jsem si děj užíval. Byť mi trochu vadily ty poněkud silně nerealistické prostocviky a vlnění, co předvádělo mořské dno, bylo pružnější než Věra Čáslavská ve vrcholné formě.


Dost možná nejlepší Běhounkova kniha. Napínavě a obratně psaná, působící zcela reálně a nabitá pravým dobrodružstvím. Snad jen ty poslední dvě věty epilogu nemusely být, dost mě to zasáhlo.


Kniha je oslavou epikurejství, poživačnosti, živočišnosti, prožívání rozkoší aktuálního okamžiku, ať už se jedná o oblast jídla, sexu nebo práce. A proto pro mě, který je navenek spíš opakem, neodolatelná. Je vcelku jedno, jestli si Jonák některé historky přibarvil či přímo vymyslel, protože i kdyby prožil jen desetinu, zcela by to stačilo. A navíc svým vychloubáním paradně baví... ("Cameron a Spielberg mě chtěli do svých filmů", "ve vězení mě génius naučil šachy a za chvíli jsem ho porážel"), i tím, jak se snaží vypadat lepší ("discoland sylvie bude základna boje proti komunistům, takže peníze se sbírek, co jsem použil na stavbu baráku, nejsou zpronevěřené"). A taky pobaví jeho svérázné názory, co všechno je bůh ochoten požehnat (kdy říká manželce Ludvice, ať peníze ze své prostituce dává do krabičky pod pannu Marii, že ta se postará o jejich rozmnožení). Jinak vcelku nepochybuju o tom, že svou manželku nechal zavraždit doopravdy on. Jednak to žádný svatoušek nebyl (viz zapálení bytu své matky, násilí ve věznici), jednak Ludvika byla dost od rány a nepochybuji, že se mu doopravdy snažila tu diskotéku zavřít. S tím je taky spojený morální problém, zda je vhodné kupovat knihu, kterou psal vrah. Já jsem si to vyřešil se svým svědomím tak, že jsem si řekl, že jednak peníze neskončí u vraha, který je už po smrti, ale u jeho příbuzných, kteří za nic nemohou, a jednak jsem ji nekoupil, ale ukradl v knihovně.


Kniha plně dokazující starou pravdu, že u humoru je forma nad obsahem. Je to podání, které i nudnou, fádní skutečnost učiní neodolatelně legrační, nebo naopak i jinak vtipnou příhodu učiní trapnou. Brdečka je mistr formy. Knihu jsem teď četl znovu po dvaceti letech a přesto mnohé obraty z ní znám nazpaměť. Škoda jen, že občas autor sklouzne do přílišné žvanivosti a popisnosti.


Ač látka nesmírně zajímavá, je zpracována poněkud suchopárně a popisně. Možná je to i lepší, protože v pasážích, kde se autor poněkud emočně rozjede ("vtipkování" mezi ruským letcem a jeho mechanikem, děj na krasinovi), čtenáři naskakuje husí kůže, ačkoli není u pólu, ale ve vytopeném pokoji. Navíc mi i vadí, že tyto pasáže si autor musel vybájit, nemohl je znát. Jinak si člověk při čtení uvědomí, že stereotypy o Italech nejsou stereotypy, ale prostě pravda. Fascinuje mě v negativním slova smyslu, že se vůbec nesnažili pátrat po zbytku výpravy, co uletěla na poškozené vzducholodi, a prostě je nechali zahynout. A co se týče Malmgrena, já hlasuju pro variantu, že ho ti dva Italové zabili a táhli s sebou jako zásobu jídla. Pak, když se blížil krasin, ho prostě strčili do vody. To vysvětluje, proč letec viděl tři postavy a krasin zachránil pouze dva. Marianovi lidové nechutnalo, proto byl vyzáblý, zatímco Zappimu Malmgren chutnal, proto byl vypasený.


Paradoxně čtivější a napínavější než skutečný příběh Nobilovy výpravy popsaný autorem v jiné knize. Zaměření na kluky je logické, když příběh původně vycházel v Mladém hlasateli. Jen těch náhod mi tam přišlo trochu moc, ovšem stačí si přečíst skutečný příběh Nobileho výpravy a člověk si uvědomí, že takové náhody se zkrátka dějí.


Harrer je bezpochyby fascinující osobnost. I těm největším dobrodruhům by jeho zážitky (Eiger, Tibet, Guinea) stačily na životy tři. A jisté paní na dobrou miliardu životů. Mám na mysli tu posluchačku, která poslala H. Pawlovské do rádia "neuvěřitelnou příhodu" a dala jí svolení, "ať ji po libosti zpracuje". Příhoda se týkala toho, jak si na zájezdě do Francie zapomněla v autobusu fotoaparát a řidič jí ho vrátil až po čtrnácti dnech, neboť mezitím trajdal po Evropě. Ale zpět k této knize. Je to zajímavý náhled do duše "primitivních" kmenů - na jednu stranu jsou domorodci veselí a bezprostřední jako děti, na druhou stranu dovedou být velice krutí. Z psychického trápení si sekali sami sobě prsty, takže některým zbýval na ruce jen palec. Tento fakt mimochodem omezuje i počet manželství, které může zamilovaný domorodec uzavřít. Autor popisuje případ muže, který si "ráno odřízl dva prsty, protože mu někdo předešlou noc unesl ženu". Tj. jeden muž může uzavřít maximálně pět manželství, v případě určitých genetických mutací šest. A také jsou na tomto příkladě krásně vidět kulturní rozdíly. U nás by takový manžel místo řezání prstů vykřikl pouze "Juchů!". Ale dále. Lidojedství svědčí zdraví, neboť praví kanibalové byli nádherně urostlí a zvlášť svalnatí chlapíci. Nebylo na nich vidět ani stopy stárnutí nebo tělesného chátrání. Krista na kříži zpodobňují se ženskými ňadry - protože v misijních stanicích vidí domorodci Krista vždy s pruhem látky kolem beder. A takovou látku u nich nosí pouze ženy, muži běhají docela nazí.


Kniha působí bezesporu fundovaně. U Ježíše jsem měl deprese z toho, že za a) jak se v tom vůbec někdo může vyznat? a za b) to muselo dát tolik hodin práce, stojí to skutečně za to? Pak mám stejný pocit jako kolega JSmerda, člověk prostě neví, jestli Souček používá skutečné zdroje, nebo si zkrátka mnohé vymyslel. Má mu člověk věřit, že prohrabal nějaké francouzské archivy a v originálech tam našel nějaké lékařské zprávy ohledně Muže s maskou? A mnohé věci neví ani gůgl, třeba ty konspirace ohledně Lincolnovy smrti. Jen jestli Souček nespoléhal, že v jeho době něco jako gůgl není, čtenáři v socialistickém bloku mají ještě navíc omezený přístup ke zdrojům, a tak fantazíroval po libosti. Ale musím ho pochválit, v tomto díle se téměř nevyskytují jeho proslulé součkovské rozvinuté věty přes pět řádků se slovesem někde uprostřed či až na konci, takže se to dobře čte.


Komiks jsem přečetl až teď jako dospělý, skutečně hodně vtipné ("už můžeme jít, vítr tolik nefouká, lítají už jen zvířata do velikosti kočky"). Ovšem zároveň drsné, no však se jedná o pravěk. Např. Drápkovu matku bez ostychu zabijí (ale možná se chovala jako macecha, vzhledem k tomu, že to Drápkovi vůbec nevadilo), když se nějaké zvíře něčím proviní, je často sežráno, apod. Taky mě pobavily věty pod obrázky, které přesně a tím zcela nadbytečně popisují děj, co se v obrázcích odehrává. Patrně autoři mysleli na tzv. obrázkoslepce.


Narozdíl od mnohých jiných publikací je tato velmi čtivá a Stalinovy kroky logicky vysvětluje. Byť mi pořád není úplně jasné, proč to Stalin dělal. Asi holt měl takovou povahu. Co mě ale děsně deprimuje, že některým lidem neotevře oči zkrátka nic. Viz třeba to místní jelito Hobo. Knížku (pravděpodobně) přečetl a stejně napíše takovéhle komentáře.


Co si budeme nalhávat, jedná se o normální pornografii, a snaha přisuzovat dílu nějakou hloubku či jiné významy je vysoce směšná. A bohužel, pornografie by měla především vzrušovat, což se ale u tohoto díla nějak nepovedlo. Takže člověka to neláká ani si nad obrázky pohonit, což je asi dobře, protože vzhledem k rozměrům knihy by to dost dobře ani nešlo.
