Pytlík
komentáře u knih
Tábor smůly
Jaroslav Foglar
S výjimkou Záhady hlavolamu se mi od Foglara nejvíc líbily ty díly Rychlých šípů, kde se odehrávala nějaká sranda. Takže se mi samozřejmě moc líbí i tato kniha, která je legrací nabitá, byť občas autor moc tlačí na pilu. Ovšem třeba takový popis divadelního představení či zápisek Grizzliho tatínka ohledně záplaty na gumě jsou vrcholné kousky, které lze číst stále dokola.
Dějiny Strany mírného pokroku v mezích zákona
Jaroslav Hašek
Kdepak Švejk, tyto Dějiny jsou naprosto geniálním Haškovým dílem. Popis misionářské cesty, týden s Dacany, vévoda makedonský Klimeš, pumpování Machara, básník Racek, Májové výkřiky a spousta dalšího je úplným vrcholem humoru, co se kdy zrodil v naší kotlině. Asi kladně působilo to, že Hašek dílo napsal snad v jediném období, kdy nepil? (Když tedy vynecháme Rusko, kde ale měl jiné starosti). A asi také to, že důvodem pro psaní nebyla snaha okamžitě získat nějaké peníze, jako je tomu u povídek a Švejka. Člověka až mrazí, když si uvědomí, že stačilo málo a toto dílo by vůbec nebylo známé, stačilo by, aby se ten rukopis jednoduše ztratil někde v průběhu dlouhých let, kdy se jen tak někomu někde válel ve skříni.
Poslední tajemství Jana T.
Jaroslav Velinský
Klady: humor, psáno obratnějším jazykem než originál. Zápory: některé příhody moc nereálné, vymyšlené. Všechno vede až příliš jednoduše k cíli, v ději nejsou žádné slepé uličky. Přílišné zapojení žen, silně pochybuju, že by tvrdí hoši ze Stínadel byli odvaření z holky jen kvůli jejím očím a proslovům.
Poselství ze Stínadel
J. Č. Grifin (p)
Knihu jsem chtěl odložit hned po pár řádcích, když jsem si přečetl "Kosi po ránu připitoměle zpívali: Je jaro!". Tohle by Foglar v životě nenapsal, takové rouhání. On, celoživotní milovník jara, považoval tohle roční období za naprosto výjimečné. Dále, historky Rychlých šípů se v originálu vyznačovaly reálností, byť temnou (snad s výjimkou létajícího kola a Mirkova dvojníka). Grifinovy příhody jsou sice zajímavé, také temné, ale nereálné, silně za vlasy přitažené. Přijdou mi spíš jak karikatura Foglarových knih. Navíc těch příhod je snad až přespříliš. Kniha se moc nevěnuje dění v klubu, vztahům mezi lidmi, není v ní humor.
Franta Habán ze Žižkova
Franta Sauer (p)
Co si budeme nalhávat, Franta nemá talent. Potenciálně vtipné historky líčí jak žáček při povinném slohu ve třetí třídě. Dále je zejména první část knihy prošpikována sáhodlouhými úvahami, kdy se nešťastný čtenář dozvídá Frantovy názory na cokoli, přičemž v duchu volá, proč, proč, vždyť mě to vůbec nezajímá! Druhá část knihy, která začíná líčením historek s Haškem, mi přijde daleko lepší, hlavně proto, že se Franta ze svých názorů vykecal a už s nima dal pokoj.
Toulavé house
Radko Pytlík
Jednoznačně za pět hvězdiček, přece nedám míň knížce, co jsem sám napsal? Ale objektivně musím říct, když ji tak čtu po létech, že jsem si v ní parádně zablábolil. Ach, proč jsem jen nezkrotil své puzení pouštět se do pseudofilozofických a pseudopsychologických úvah. Ano, má to jednu výhodu, člověk může moji knihu číst pořád znova a znova, neboť ani na podesáté nepochopí, co jsem myslel např. větami: "Fantastika policejního konfidenta žije v tupé, konjunkturální symbióze s absurditou, je výrazem bezperspektivního mravního cynismu" nebo "Věcný, autentický detail není z automatismu vnímaní osvobozen fantazijní destrukcí, , je pouze nepatrně pootočen obratnou rukou mystifikátora. Posláním nespoutané bohémské hry bylo strukturovat skutečnost, nalézat v jejím chaosu a proměnách nastražené prvky tvarové aktivity; tím hra vlastně už bezděčně přechází v tvorbu" nebo "Hašek si nezakládal na estetickém nonkonforismu a nekladl proti individualistickému dandysmu své generace gesto patetického kolektivistického symbolismu" nebo "Ani pro znalce není lehké určit, kdy se improvizace stává tvarem, ve kterém švu se literární dílo stýká s nezáměrností a univerzálností mýtu". A tak by šlo citovat v podstatě polovinu mého díla, tak dobrá, ještě jednu větičku si dáme "U Haška vzniká z osobního rozčarování obdiv k dejinnému flegmatu prostého člověka, k nerozlišitelnosti množství, obdiv ke schopnosti objevovat pudové, elementární hodnoty a naplňovat jimi nenaplněnost své každodennosti". Uf, fakt jsem rád, že jsem nedávno umřel, protože kdyby se mě někdo zeptal, co jsem tím myslel, nedokázal bych mu odpovědět. Taky závidím svému mladšímu já to sebevědomí, kdy kategoricky tvrdím, že Hašek některým svým výmyslům věřil, např. tomu, že studoval ve Vídni. Jak jsem to mohl vědět, copak jsem mu viděl do mysli? Anebo prý, že vysvětlení Haškovy zvláštnosti a výjimečnosti je jednoduché, celý svůj život byl a zůstal dítětem. Jo, to je vysvětlení jak noha. Taky jsem Haškovi dost nadržoval, třeba následující historka je pro mě svěděctví "zběsilosti, s níž Hašek provokuje reprezentanty pořádky, moci a státního násilí". Je to historka, jak Hašek dělal na veřejnosti čurbes a pak se odebral na veřejný záchodek, kde velkou potřebou znečistil jak pisoár, tak sám sebe. V tom případě musím připustit, že dnešní Praha se jen jen hemží samými podobnými provokatéry. Podobně si s odstupem let nejsem jistý, jestli další historka, kterou ilustruji výše uvedené, tj. jak napadl nějakou ženu, zasadil ji několik ran do hlavy a vytrhl vlasy, skutečně svědčí o Haškově zběsilosti, s níž pronásledoval státní násilí. Zkrátka, moje kniha je důkazem, že i o patrně největším bohémovi českých dějin lze psát suchopárně, nesrozumitelně a nudně. Jaké štěstí, že Hašek byl už po smrti, jinak by mě za tu knihu uštědřil hezkých pár políčků, anebo vysmál ve svých Dějinách strany mírného pokroku. Vždyť mezi mnou a třeba takovým Hilarem není žádný rozdíl.
Krvavé země: Evropa mezi Hitlerem a Stalinem
Timothy Snyder
Jedna z knih, při jejímž čtení člověk lituje, že se vůbec narodil a musel se dozvědět, že se takové věci vůbec staly. A co horší, pokud sám zplodil potomstvo, může si pokládat za vinu, že když ne on, určitě některý jeho potomek nějaké podobné utrpení zažije znovu. Se stoprocentní pravděpodobností. Jinak musím říct, že i po přečtení této knihy mi Stalinovy i Hitlerovy pohnutky k takovým činům zůstávají utajené. Snyder se je sice snaží vysvětlit, ale přijde mi, že né moc logicky (doopravdy konečné řešení nastalo v důsledku porážky u Moskvy, aby Němci alespoň v nějaké oblasti "zvítězili"?). Jak si nacisté mohli myslet, že jim projde přeměna východních oblastí na krajinu řídce osídlenou německými osadníky, což znamenalo nechat zahynout hladem desítky miliónů lidí, původních obyvatel? Když museli zastavit i program euthanazie postižených lidí, protože se proti nim vzbouřilo německé veřejné mínění? To si vážně myslili, že se jich ti noví osadníci nebudou ptát, kam zmizely milióny lidí, a když se to dozví, že se přes to klidně přenesou? Na druhou stranu je pravda, že za tisíc let by byl Hitler v případě úspěchu vyzdvihován, protože historie uznává pouze vládce, kteří rozšíří hranice svého panství. Za jakou cenu, to většinou nikoho nezajímá. Taky mě temně fascinuje, jak jednoduše lze navždy zničit národ či kulturu části obyvatel, stačí je vyhladit. Východní města tak navždy ztratila svůj charakter, po stovkách generací lidí, co obývali nějaké území, nezbylo nic. Jako kdyby nikdy neexistovali.
Stínadla se bouří
Jaroslav Foglar
Byť ne tak dobré jako předchozí díl, stále na plný počet hvězdiček. Vadilo mi, že Stínadla už nejsou tak tajemná a nepřátelská, a taky ten Bublinův osud mě zasáhl. A taky ten konec... v dětství pro mě byla Stínadla čtvrtí, kde bych chtěl žít, místo, které mělo parádní atmosféru... a na konci Foglar napíše, jaké to bude krásné, až se ta nezdravá Stínadla zboří a všude budou krásné široké ulice plné slunce! Taková zrada!
Záhada hlavolamu
Jaroslav Foglar
Nejlepší Foglarova kniha. Četl jsem ji poprvé v 11 letech, totálně mě to zasáhlo a taky asi pro další život dost ovlivnilo. Stínadla jsou zde ještě záhadná a nebezpečná, děj komplikovanější než v jiných foglarovkách, zároveň ale logický a uvěřitelný (samozřejmě až na to létající kolo).
Chata v Jezerní kotlině
Jaroslav Foglar
Za sebe tuto knihu řadím spolu třeba s Přístavem volá ke slabším foglarovkám. Hlavně proto, že je pouze o dvojici kluků, kteří se striktně oddělují od ostatních dětí, které paušálně odsuzují jako špatné, zkažené. To mi přijde celkem nezdravé a nerozumné, možná až nebezpečné. Z takových typů vyrostou povýšení asociálové. Navíc se v knize nachází pár pasáží, které působí dost trapně, zejména tedy vtipkování mezi oběma kluky.
Ve dvou se to lépe táhne
Zdeněk Matěj Kuděj
Hašek byl doopravdy neuvěřitelný. Člověk, který zcela naplňoval ono heslo "žít přítomným okamžikem", protože na nějakou, ani tu nejbližší budoucnost vůbec nemyslel. Člověk nebojící se nikoho a ničeho a navíc dostatečně kreativní, nekonformní a se smyslem pro humor, takže si ostatní nemohli být jisti, kdy si z nich vystřelí či pumpne o pár korun. Člověk absolutně nemateriálního založení, protože mu na penězích, majetku, oblečení nezáleželo. Nevím, ve kterém dílu toulek to bylo, ale Kuděj popisuje, jak Hašek spoustu let neměl žádné bydliště, jednoduše přespával kde se dalo, v hospodách, u známých. Také si nekupoval žádné oblečení, měl jen jedny šaty, které od někoho dostal.
Ve dvou se to lépe táhne - ve třech hůře. Sv. 2
Zdeněk Matěj Kuděj
Samozřejmě perfektní, jiná ani kniha, popisující Haškův život, být nemůže. Jen mi není jasné datování. Kuděj popisuje, jak Haška na toulkách lidé poznávají jako autora Švejka, přitom ale ten děj musí být z doby předválečné. V době, kdy Hašek začal psát Švejka, už kvůli svému zdravotnímu stavu nebyl podobných akcí schopen. Ano, napsal pár povídek o Švejkovi už před válkou, ale upřímně, ty patří k tomu nejslabšímu, co napsal, takže silně pochybuji, že by někomu utkvěly v paměti.
Nováček Bubáček píše deník
Jaroslav Foglar
To nejvtipnější, co Foglar napsal, blíží se tomu snad jen některé příhody Rychlých šípů. Nejparádnějším líčením je házení punčochy přes řeku. Je překvapující, když uměl tak vtipně vylíčit příhody, proč třeba škádlení mezi kluky v Chatě v Jezerní kotlině vyznívá tak trapně.
Život v poklusu
Jaroslav Foglar
Jaká škoda, že nacisté a komunisté takového člověka nenechali svobodně tvořit. Vždyť svá vrcholná díla vytvořil za pouhopouhé 2 roky Mladého Hlasatele a 3 roky Vpředu, pak byl zašlapán do země na dlouhá desetiletí. S jeho pílí a talentem jsme tu mohli jsme mít deset pokračování Stínadel, tisíce pokračování Rychlých Šípů...
Soukromá vzpoura
Karel Hvížďala
Kniha je výborná v pasážích, kde Landovský popisuje život svůj a svých kamarádů umělců. Kniha je nesnesitelná v pasážích, kde se Landovský snaží o filozofování, to jsou prostě bláboly.
Blitzkrieg v tanku Tiger
Richard Freiherr von Rosen
Poněkud legrační kniha, kde autor na začátku při bombardování přijde o celou skupinu nejnovějších tigerů II, jen jeden zůstal relativně v pořádku, byť nepojízdný. A pak půl knihy zabere podrobné a vskutku vzrušující líčení, jak v okupované Francii jezdil od čerta k ´dáblu a snažil se zajistit pro tento tank odvoz a opravu. Nešetří detaily, co si kde dal k jídlu a jak mu to chutnalo. A nakonec vše dobře dopadne, nějaký odtahový vůz schrastí, ovšem mezitím zjistí, že poškozený tank se už ocitl na území osvobozeném spojeneckými vojsky. V Maďarsku je už úspěšnější, zaujme, jak malé měly tigry ztráty, pokud na ně nebylo útočeno ze vzduchu. No a na závěr následuje vodopád slz, ó hrůzo, jak špatně se chovají ti směšní Francouzi, co projeli válku, k chudáčkům Němcům, co přece nic neprovedli.
Ztracená vítězství 1
Erich von Manstein
Pár poznámek: 1. Manstein byl nejspíš osobně statečný člověk 2. Patrně nikdy nepochopil či nechtěl pochopit, o čem nacistický režim byl. Jinak by nemohl vyčítat Velké Británii, že válčila s Německem, místo aby se s ním spojila proti Sovětskému svazu. Ať byl komunistický režim sebehorší, přece jenom na ten hitlerovský neměl. Vždyť jen v rámci hunger planu Němci plánovali, že na přelomu let 1941-42 nechají úmyslně v Rusku zemřít hladem 20-30 miliónů lidí. 3. Vojenské myšlení nepochopím. Každý člověk si přece musí klást otázky o smyslu vedené války, jestli je spravedlivá nebo ne. Manstein si takové otázky schválně neklade, protože voják podle něj takto nemůže uvažovat. 4. Pobavilo, jak byl rozhořčen, že se s ním v poražené Francii odmítali scházet šlechtici či významné osobnosti na svých panstvích. Jo jo, okupantova přátelská návštěva, to je snem každého. 5. Zaujalo, že prý Hitlerovi říkal, ať přestane s týráním a vyhlazovaním původního obyvatelstva okupovaných území. Že by se to obyvatelstvo přidalo k nim k boji proti komunistům. On mu odvětil, že německým vojákům slíbil území pro jejich potomky na východě, tak s tím nemůže přestat, protože by je zklamal. Z toho mimochodem vyplývá, že wehrmacht dobře věděl, co se s lidmi v Rusku dělá a co se na ně chystá. 6. A Manstein dobře věděl, že sovětští zajatci se nechávají hromadně bez jídla zemřít, protože on sám zdůrazňuje, že pod jeho velením se k zajatcům chovali dobře. 7. Pobaví jeho názor na černochy, že se jedná o krvelačné lstivé tvory.
Živí a mrtví
Konstantin Simonov (p)
Ve své době možná odvážné a neobvyklé, ale pro současného člověka, který je alespoň minimálně obeznámen s pravdou o situaci v rudé armádě, dost nezáživné. Člověk jen marně přemítá, která z postav je mu míň nesympatická. Neboť všelijaké politické komisaře, byť se v románu chovají sebebodřeji, si doopravdy zamilovat nemůže. V románu jsou vykresleni jednoznačně kladně, přitom je všeobecně známo, že na počátečních porážkách měli významný podíl, neboť coby nevojáci kafrali velitelům do vedení bojových operací, pokud je přímo nevedli. Na románu zaujme snad jen několik realistických skutečností, kdy i v obležené Moskvě mají funkcionáři dost času a energie věnovat se dlouhé hodiny takové produktivní činnosti, jako je zkoumání, co se stalo se stranickou legitimací a jestli ten či onen má či nemá právo vyfotit se na novou. Nebo střílení či přímo lynč německých zajatců, či posílání zastaralých bombardérů bez jištění stíhačkami na jistou smrt. Ovšem na druhou stranu, když už se nějaká stíhačka - jestřábek na scéně objeví, sundá před svým sestřelením minimálně dvě moderní německé stíhačky, o čemž silně pochybuji.
