Pytlík komentáře u knih
Kniha, která na rozdíl mnohých jiných zařazených do žánru sci-fi, je nejen "fi", ale i "sci". Člověk se z ní dozví spoustu nevybájených faktů. Nejvíc se mi líbil první díl, kdy víceméně logickými kroky dojdou hrdinové od nuly až k převratným objevům. Samozřejmě, některé věci příšerně skřípou, např. scéna, kdy si hrdinové navzájem odhalí, že jsou komunisty, nebo vůbec slečna Alena jako celek. Druhý díl mi přijde už poněkud za vlasy přitažený, těch náhod a nepravděpodobností je v něm až moc. Třetí díl opět parádní.
Nic není vzdálenějšího než horolezectví pro člověka jako jsem já, který chytá závratě a paniku i v kabinkové lanovce na Sněžku. Přesto jsem knihu přečetl celou, protože co si budeme nalhávat, člověk si rád v bezpečí a teple domova čte o tragédiích, které nejsou vymyšlené, skutečně se staly. Autor je fascinující a inspirující i tím, že jeho mysl neničil požehnaný věk a nesnaží si o své zálibě v extrémním horolezectví nic nalhávat, třeba hned v úvodu knihy připouští, že nemá žádný objektivní smysl. Co mě zaujalo: 1. kniha zmiňuje i československé horolezce, jednak v kladném smyslu (působivý prvovýstup v šedesátých letech, nová trasa v sedmdesátých), tak ale i záporném smyslu (první záchranný vrtulník letěl k jisté naší čtveřici, dále se dva zabili a vysloveně negativně autor mluví o jedné z našich nejslavnějších horolezkyň Sylvě Kysilkové). 2. neustálé deště kamenů - to ta hora bude časem menší a menší ne? 3. tragédie horolezců, co se narodili později, kdy už je všechno zlezené - tak snaží vymýšlet nové trasy, které vedou třeba jen pár metrů od těch původních. Tím už ovšem žádnou slávu nezískají.
Ač je mé srdce z diamantu (ne tak drahé, ale tak tvrdé), při čtení některých povídek se mi tlačily slzy do očí. Ota Pavel je navíc jedním z největších mistrů českého jazyka.
Dávám plný počet hvězdiček, ačkoli rybářství jako takové je mi přímo odporné. Ryby holt maj smůlu, že jsou němé, takže při lovení mlčí. Každé jiné zvíře s darem hlasu by ale při té barbarské technice - zabodnutí háčku do pusy - řvalo tak, že by tento způsob lovu byl z humánních důvodů okamžitě zakázán. Ale holt, když se křik neozývá, tak si můžeme představovat, že to cukání ryby na prutu je velice romantické.
Hodně drsné příběhy, které i průměrný potapěč přečte jedním dechem, neboť autor se nezdráhá hlavní postavy tu zmrzačit, tu zabít, tu z nich udělat životní ztroskotance. Důsledné potrestání Podhamerského a celé jeho rodiny mi přijde až nespravedlivé, neboť třeba jiná matka, co dávala svému synu jako lék střelný prach a nechala ho umřít, nijaké zvláštní příkoří v knize nezažila. Jinak podobně jako první díl kniha oplývá takovým líčením drsnosti šumavské přírody, až má člověk pocit, jestli se omylem neocitl někde na Jupiteru. Ty bouře, sněhové záplavy... A co mě ještě zaujalo, jak drsní horalové rozhodně netrpěli žádnými romantickými city ke krajině, nejvíc jim vyhovovalo, když se kůrovec co nejvíc rozmnožil, mohli tak posekat co nejvíc dřeva a udělat ze šumavských pralesů holiny.
Domabyl mě fascinoval zejména svým životním příběhem, jak už od raného mládí sklízel úspěchy v podnikání. Ta sexuální stránka jeho vzpomínek mě zase tolik nenadchla, páč je vzrušující asi tak, jak když gynekolog suše hovoří o své práci. Kam se v tomto ohledu hrabe třeba na takovou šťavnatou Jonákovu knihu. Nemluvě už o tom, že rozhodně nesdílím Domabylovo nadšení pro bloudění hustým roštím v jistých partiích. A nemluvě o tom, že mám neodbytný pocit, že si autor občas tak trochu zapřeháněl... Nebo doopravdy sklízel takové úspěchy se svou vizáží starého Brůny ze Studny?
Mackworth je takový druhý Verne, jen se (naštěstí) tolik nevyžívá v popisech. Trochu škoda, že si navzdory názvu trochu nehrál s tajemnem, protože hned z prvních stránek se člověk dozví, o jaký stroj se to jedná.
Kniha mě jistým způsobem zklamala. Jako správný romantik jsem čekal příběhy plné těžkého, ale radostného života na Šumavě, ve kterých se to bude hemžit samorostlými filozofy s originálními myšlenkami, neboť co jiného dělat v těch pustinách přes zimu, než dumat, dumat a dumat? Mladý příručí dokázal, že se dají dělat i jiné věci, když je poblíž mladá krasavice (ehm). No zkrátka, Klostermann život na Šumavě vyličuje dost depresivně, v zimě se trpí nudou, osamoceností, a v létě to není o moc lepší. Navíc příroda v jeho vyprávění působí jak z hororu, obrovské vichry, po deštích záplavy vody, přívaly sněhu apod. Pobavilo mě, když jsem se dočetl, že redaktor donutil vymazat z knihy Katyino těhotenství a nemanželské dítě, aby se čtenářstvo necítilo pobouřeno.
Velmi pochmurná kniha, zejména v první části. Pavel píše krásně, ale v celé knize není ani náznak nějakého humoru, pouze drtivá vážnost. Pokud byl takto nastavený i on osobně, nedivím se jeho trudnému osudu.
Vzhledem k tématu se Pavel nemohl tolik rozjet jako v jiných svých dílech, přece jenom, v kopání do míče nějakou hloubku člověk těžko najde. Každopádně je pěkné porovnat tehdejší dukláky s těmi dnešními čutálisty, které porazí i závan větru zvednutý proběhnuvším protihráčem a zakopnou i o vzduchoprázdno. Ale nelze říct, že by byl v minulosti ten fotbal lepší... třeba dávat soupeři při zápase pěstí, to už by dnes (většinou) neprošlo.
Kniha, ze které mrazí, neboť krásně objasňuje příčiny komunistického teroru a násilí. Každý, má trochu vyšší úroveň než obyčejný dělník (např. dcera hajného), se ukáže být povrchní, nechápající vznešené ideje, zasluhující zničení. Každá postava, která projeví v průběhu knihy nějakou minimální špatnou vlastnost (třeba onen komunista, tak trochu byrokrat, který trval na pravidlech), se na konci ukáže jako skrz veskrz prohnilá (z onoho komunisty se vyklubal trockista). Tanec, který nám nevoní, okamžitě označíme za pornografii. V knize samozřejmě není ukázáno, kam podobné nálepkování a nenávist ke všemu trochu jinému vede, ale my dobře víme.
Sice se jednalo o detektivky, kterýžto žánr mě moc nebere, páč nikdy neuhodnu pachatele, ale přesto dávám velmi vysoké hodnocení. Zejména kvůli omáčce či vatě obalující ty kriminální příběhy, kde Škvorecký plně prokázal svoje geniální spisovatelské schopnosti a smysl pro humor. Navíc poručík Borůvka je díky svému nekonečnému smutku záhadná bytost. Proč vlastně byl smutnej?
Perfektní objasnění psychologie současného Ruska a jeho působení na Trumpa. S některými věcmi ale nesouhlasím - např. s jeho názorem, že bez Evropské unie nemůžou evropské státy fungovat.
Možná by bylo lepší, kdyby kniha neobsahovala úvod, ve kterém se dočteme, že autor začal s obchodováním v r. 1978. V r. 1981 byl svou neschopností obchodovat zcela znechucen a tak se přestěhoval a stal se brokerem jinde. Během 9 měsíců přišel skoro o všechno. A tak v r. 1982 začal psát knihu "Disciplinovaný trader". V r. 1983 si založil konzultační firmu a vede semináře. A já se ptám, kdyže autor úspěšně obchodoval, že se cítí dostatečně erudovaný rozdávat rozumy? Ale tak dobrá, né každý skvělý fotbalový trenér byl i skvělý fotbalista (i když Douglas v tomto přirovnání by byl úplně neschopen kopnout do míče), tak mu dejme šanci. První část zní slibně, bohužel pak nastává část blábolivá (o energiích, vnímání apod.) a pro mě korunována částí, ve které doporučuje svůj systém výstupů z pozice z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, tj. z doby, kdy podle svých slov přišel skoro o všechno. Takže děkuji, knihu odkládám.
Ke své škodě jsem přeskakoval první části knihy a pořádně se začetl až po příletu do minulosti, a tak jsem přišel o všechny ty změny v chování a vzhledu osob. Důvodem, proč jsem první části přeskakoval, byla jednak určitá banálnost rozhovorů a jednak můj skepticismus k tématu jako takovému - myšlenka natáhnout před pěti miliony lety trubky z Arábie až do severního moře a přečerpat tam všechnu ropu - mi přišla zcela střelená. Ovšem přílet do minulosti, opuštěnost a jistota vymření, existence všelijakých budoucností, to bylo naprosto fascinující. A propo, s těmi alternativními budoucnostmi, myslím si, že je celkem naivní si myslet, že by posílaly své vyslance zrovna v ten samý čas do toho samého časového úseku v minulosti.
Jediné, co se z knihy dalo číst, je úvod, putování po Islandu a závěr. Mezitím se nacházelo moře, co moře, oceán textu, ve kterém se normální čtenář neorientuje a který ho vrcholně nudí. Samé příkazy, navádění torpéd, únik do hlubin, sem tam výbuch a praskání trupů, jalové rozhovory o banálních věcech apod. Knize taky moc nepomáhá, že je ruská technika pojmenovaná anglickými názvy, takže takového beary či backfiry člověk nejdřív považuje za kladné hrdiny a drží jim palce. Jmenovat se hezky srozumitelně medvěď nebo obratnyj effekt, člověk hned ví, s čím má co do činění a může je proklínat hned hezky od začátku. A co se týče logiky, nějak jsem nepochopil, proč bylo potřeba kvůli ropě v perském zálivu nejdříve vyvolat válku s NATO.
U podobných knih mě vždy přepadne smutek. Autorovi se podařil naprosto skvělé, doopravdy velmi vtipné dílko, a přesto ho nikdo nečte a nikdo ho nezná. Kolik podobných talentů se u nás skrývá, kolik jich nebylo a nikdy nebude objeveno? Kolik potenciálních hvězd si píše do šuplíku, či spíš do složky v počítači, a nikdy se o nich nikdo nedozví?
Do doby, než se závodníci vydají na závod míru, se jedná o román vtipný a čtivý. Pak se zhorší, nasákne budovatelským nadšením, stále opakovanými obraty (finský závodník bílý jako mléko), lysenkovskými metodami aplikovanými na cyklistiku (ve volném dni pošle doktor hlavního hrdinu dělat atletiku, aby se mu otevřely šuplíčky s energií, no to mě podrž voči) a sportovními nesmysly (závodník si ji nemůže během jednoho dne prásknout natolik, aby byly obavy, že po dni odpočinku nebude schopen pokračovat). Na druhou stranu, některé věci byly zobrazeny věrně (jezení syrových vajíček, nastupování soupeři v okamžiku, kdy měl defekt či jiný problém). Vadou je pro mě i absence závěru, člověk se nedozví, jak celý závod skončí. PS: Kdo dělal popisek knihy na této databázi, se fakt vyznamenal, hned je vidět, v čem má on sám své slabé místo.
Ech bóže, stupidnější knihu aby člověk pohledal. Z literárního hlediska naprosto bezcenná a z myšlenkového hlediska silně pochybná. Jestli jako toto mělo úspěch, tak člověka napadá, že ty předsudky o hloupých Američanech nejsou až takovými předsudky. Každopádně, Johnsonovi lze gratulovat, že našel svůj nový sýr a díky hloupým myším si mohl žít ve vatě. A kdyby mu to náhodou přestaly žrát, mohl hledat svůj nový sýr do Severní Koreje. Tou svou úžasně prkennou závěrečnou diskuzí prokázal, že má talent na psaní dechberoucích soudružských dramat typu "Zklamal jsem soudruzi, v rámci pokání jdu na brigádu do sýrárny!"
Zatím nemohu hodnotit, protože za dva roky jsem přečetl pouze prvních sto padesát stránek. Kde Čornej sáhodlouze rozebírá, jaké všechny možné eventuality mohly znamenat dvě jednořádkové poznámky o Žižkovi ve starých kronikách. Pokud se tedy našeho Žižky vůbec týkají, což není vůbec jisté.