reader.007 komentáře u knih
Tato knížka na mě dělá velmi rozporuplný dojem. Jsou v ní pohádky krátké i dlouhé, známé i neznámé, veselé i smutné, zábavné i nudné, ale ten hlavní rozkol ve mě způsobuje fakt, že jsou tu popisy, ze kterých se pomalu slepují zuby, jako např.
"Královna byla nejen neslýchaně krásná, ale také neobyčejně duchaplná a princ byl stejně dokonalý jako ona, takže se zabývali jen půvabnými věcmi."
ovšem na druhou stranu tu lidský život znamená asi tolik, jako život švába a tak se to v knize jen hemží poměrně morbidními způsoby, jak se dá sejít ze světa. Musím se smát, když si vzpomenu, jak se moji rodiče pohoršovali, že jsem nechala dceru sledovat Jurský park, zatímco v této knize se nacházejí i věty typu
"Tatínek jim v létě umřel, padl na něj poražený smrk, přinesli ho domů, měl rozmáčknutou hlavu, nebylo poznat ani, kdo to je."
Takže jako sbírka pohádek to u mne příliš neuspělo, nicméně jsem si sehnala vydání s překrásnými ilustracemi Cyrila Boudy a protože toho v srdci nosím od chvíle, kdy jsem po prvé nahlédla do Cibulových Pražských pověstí, nevzdala bych se ho ani za nic. Ale dětem před spaním budu raději číst něco méně drastického, například Boženu Němcovou :-)
Byla by to celkem roztomilá sbírka pověstí z okolí mé domoviny nebýt... nebýt vlastně celé poslední třetiny. Tam totiž vyprávění o novodobější "historii" kraje přechází z pohádkových vypravěnek v cosi, co mohu směle označit za nechutnou bolševickou propagandu. Možná ještě celkem neškodnou v tom, když se autor pyšní, jak se kamarádil se soudružkou Majerovou a o tom jak jí a její kámošce ze SSSR nedovolili ti oškliví mocní v roce 1927 kochat se krásami Kyjovského údolí, ale to jak zneužil bídu a neštěstí účastníků Rumburské vzpoury je už zavrženíhodné. Navíc v doslovu sám přiznává že většinu pověstí si sám vymyslel a kulisy šluknovského výběžku jim dodal jen proto, aby "posílil v mládeži lásku ke kraji a vytvořil jeho nové tradice". Typický příklad toho, jak historii píšou vítězové.
Tak tohle... tohle je opravdu zvláštní kniha. Kdyby ji nenapsala Agatha Christie řekla bych že je divná, jenže já její knihy mám ráda a tak jim odpustím to, co bych nemilosrdně stíhala u jiných. Na detektivku se tu málo vraždí (i když zas ne úplně), na psychologický román je to příliš krátké a skoro bych řekla mělké a na červenou knihovnu příliš kruté. Takže jak... Nevím. Ale stále to má to příjemné detektivní kouzlo s rozuzlením jak když zatáhnete za dva konce a najednou se ze zdánlivě dokonalé šmodrchanice stane rovný provaz. Jestli si na knihy A. C. potrpíte, bude se Vám líbit.
Byl to první a na dlouho jediný příběh který u nás od B.P. vyšel a mě tenkrát tak okouzlil tím drobným vydáním a přepůvabnými kresbami, že jsem ho v knihkupectví prostě nemohla nechat, i kdybych si kvůli němu měla odpustit večeři :-))
A na adventní čtení dětem je to určitě lepší než Dickensova Vánoční koleda.
Oblíbená "Ťo to je?" kniha mojí mladší dcerky. Zvláště hledací obrázky z přírody (na louce, v lese, u rybníka, u moře apod.) jsou překrásně ilustrované, ty "civilizované" už tak povedené nejsou, ale i tak děti ocení jejich pestrost.
Další překrásná kniha kterou jsem objevila díky babiččině knihovně.
Dobrodružné putování laskavého Jasmínka a jeho křídového společníka Kulhánka má díky ilustracím Jaromíra Zápala stejně kouzelnou polopohádkovou atmosféru jako Neználkova dobrodružství a oproti Cibulkovým dobrodružstvím mi připadá ještě čtivější.
Díky motivu o ulhaném království, kde pravda je to, co žádá a hlásá vláda, i kdyby to znamenalo, že kočky musí štěkat, psi mňoukat a chleba seženete jen v papírnictví protože je to přece INKOUST, je kniha velmi nadčasová.
Přestože mne tahle kniha motivovala vypsat si pár skutečně moudrých vět, je ve svém výsledku nesmírně plytká, povrchní a především velmi naivní. Jestli si totiž někdo myslí, že protektorát byla nějaká selanka, kde ti správně smýšlející čeští vlastenci mohli až do osmého května 1945 poklidně držet pospolu, chodit si do školy, po ulicích a Němcům a jejich pohůnkům se beze strachu leda smát do ksichtu, jak na ně jednou dojde, tak se velice plete.
Dobytek jsme pro ně byli, nic jiného! Dobytek který je zatím v ohradě, ale nože už se brousí...
Je s podivem, že knihu v takovém stylu sepsala paní Bořkovcová, která jako Židovka měla úplně jiné zkušenosti. To že jde o knihu pro děti je výmluva více než směšná.
Navíc jsem měla z knihy neodbytný pocit, že text psal někdo, kdo s první republikou nikdy neměl co dělat. Asi nejvíc mne iritovaly „židle“ ve třídě. Viděl někdo z vás prvorepublikový film ze školního prostředí? No tak!
Ale ať nekončím jen hudráním, jeden citát:
"Myšlení není moderní vynález, víš, jenže dodnes není v obecném užívání. Jen jsme si nějakou dobu namlouvali, že už se vžilo."
(SPOILER) Chodíme chodímééé hore po dědiiněééé, nejednej maměncé cééru obudímééé… Tak tohle si hrdina určitě nezpíval. Ten si naopak dával setsakramenský pozor, aby neobluzoval žádnou cérečku, jejíž matinka by mu mohla obratem nasadit chomout.
A tak spokojeně poletuje jako motýlek od jedné vdané květinky k druhé a diskrétně se raduje, jak mu to rozdávání parohů hezky vychází, jenže padne kosa na kámen. Jedna z květinek náhle ovdoví a další se rozhodne, že i když dosud spokojeně nymfomanila po různých záhonech, najednou už se jí dlouhé vdovství zajídá a tudíž by byl tento motýlek vhodným kandidátem pod její špendlík. A že je to květinka s dlouhými prsty, je rázem motýlek pěkně v čudu.
Naštěstí pro něj mu rozhodování zjednoduší jiná květinka, která je v podobném, ne-li horším maléru a ukují spolu plán, jak svým nápadníkům a nápadnicím vytřít zrak. Než ale skutečně spočinou na vavřínech happyendu zjistí, že jejich protivníci jsou mimořádně schopná a mstivá havěť a mimo to je čeká dobrodružné intermezzo v exotickém Orientu.
Poměrně jednoduchý příběh lásky z prostředí českého maloměsta zhruba z počátku 20. století, kde významnou roli hraje tehdy ještě dost nebezpečná až fatální choroba. Děj by se dal shrnou jednoduše do věty "Pro jedno kvítí slunce nesvítí aneb konec dobrý, všechno dobré."
Archaický jazyk mi nevadil a navíc si eviduji další synonymum pro syfilis - "tajná nemoc".
(SPOILER) 1879 - Stará Viki zase jednou luskla prstama a další nebohá přízeň musí hned pakovat svatební výbavu, aby si Anglie mohla zašpendlíkovat další evropskou kolonii na seznam kámošů, byť se zde jedná o zemičku fiktivní. Hrdinka Tilda tedy odevzdaně harcuje Evropou, jenže když už stojí skoro na hranicích svého budoucího panství, je jí najednou oznámeno, že ještě nemaj naleštěný na svatbu všechny příbory, tak ať se laskavě expeduje zpět někam… tak třeba do Mnichova, ten je na dostřel. Takový návrh je přijat s nadšením, protože jednak odkládá dohodnutou svatbu, jednak skýtá možnosti nečekaného povyražení. To se ale poněkud zvrtne, když se při tajné návštěvě v rozdováděné putyce octne přímo uprostřed policejní šťáry. Aby unikla skandálu, pokusí se utéct ruku v ruce se svým starým profesorem, jenže v tlačenici se ty ruce nějak pomíchaj a než popadne dech, najednou se drží docela jiného chlapa. Aby oba unikli policejnímu slídění, využije Tildin nový společník náhody, že si chlupatý zapomněli klíčky v zapalování a oba zmizí i s policejním antonem. Ani tím však jejich dobrodružství nekončí...
Jak mi lezou na nervy zrovna ty „cartlandky“ kde je nějaká vymyšlená země-nezemě, tak tohle bylo nečekaně dobrý. Teda začátek a prostředek celkem průměr, ale ten konec byl fakt legračně… rozpustilý.
Hlavní hrdina si během válečného tažení proti Napoleonovi uhnal pár škrábanců a než se z nich vylíže, nechce se bavit dokonce ani s nejbližším příbuzenstvem. Jeho babička je ale z tužšího těsta než na jaké stačí paličatý voják a tak mu do domu nasadí děvče, které své jizvy z minulosti schovává hlouběji i když jsou paradoxně ze stejného bojiště jako u jejího nedobrovolného kolegy.
Než si oba mladí ujasní své pozice, je to docela legrace a v porovnání s jinými knihami stojí za přečtení možná i více než jednou. Mohla bych sice brblat trochu o historické nevěrohodnosti některého chování, nicméně... co už. Většina ostatních "historických" romanťáren je na tom mnohem hůř a tady se navíc autorka dotkla i poměrně zajímavého aspektu válečného utrpení, což knize na čtivosti jen přidalo.
(SPOILER) Na mne trochu moc nadšení pro gotické romány, ale docela to šlo, ačkoliv ten předmanželský sex... ccc...
Je to hezké, dost smutné, i když pro děti díky „šťastnému“ konci poměrně laskavé čtení. Nám dospělým musí být ale jasné, že na světě bohužel bylo, je a bude vždycky mnohem víc slonů jako Stella a goril jako Ivanova rodina. Snad jen s Bobem jsou ty čísla trochu vyrovnaný…. Ačkoliv… Člověk jako rasa toho má na triku opravdu hodně, takže si milé děti raději ověřujte, zda váš mazlík nepochází z pěstírny, zda vaši oblíbenou kosmetiku náhodou netestují na zvířatech a ještě tisíce dalších hříchů jakými se my lidé prohřešujeme na svých zvířecích spolubydlících na Zeměplacce. Kromě toho mi nešlo nevzpomenout na historku Davida Taylora (Zvěrolékař v ZOO), kdy ošetřoval taky jedno „zvíře na efekt“ - krokodýla z restaurace, který to po letech živení se odhozenými hranolky dotáhl až na gangrénu v ocasu, což mu ale paradoxně zachránilo život.
(SPOILER) Hrdinkou je pomalu stárnoucí žena, která si po náhlé smrti manžela začíná uvědomovat, že její manželství, které zahájila původně jako manželova milenka, nebyla ani tak první cena v soutěži o nejlepšího mužského pod sluncem, jako spíš putovní pohár, ve kterém ona sama byla vlastně jen další dočasnou epizodou. Co chápu je její rozčarování nad synem, který se mi jevil jako nezodpovědný, peněz chtivý floutek, naopak její tendenci, dělat si nepřátele z dospělých dcer, stejně jako její paličaté snaze tajit pravou tvář manžela před každým kdo nemíní být slepý nebo pokrytec, nerozumím ani trochu.
Na tenkou knihu slušně zpracované, prostě starý dobrý spolehlivý Rudolf.
(SPOILER) 1817
Je hezké, že kromě obchodníků se zbraněmi má užitek z války ještě alespoň někdo. Třeba taková Vanda, která má díky Napoleonově povyražením po Evropě pro sebe celé hraběcí panství na vyjížďky. Jenže každá sranda jednou končí, jeho milost se vrací do dom a protože se mu ve vlasti mezitím trošku rozmohli hrdlořezi, nebude to úplně bez překážek. Naštěstí se mu chce jeho sousedka za lesy a louky zorané kopyty svého koně maličko revanšovat a tak ho včas varuje před lákavým osudem loupežnické kořisti, což je pochopitelně úžasně sblíží, skoro ještě víc než její nekonečné pochlebování, jaký že to byl Wellington báječný pašák, pochopitelně v tandemu s hrabětem.
Pak se k tomu přidá ještě nějaké to lupičské laškování, aby to mělo trochu grády a pak už opravdu nic nebrání šťastné budoucnosti daňového poplatníka a oddaného poddaného prince z Wallesu…
(SPOILER) Minerva je další šlechtická bloncka která trpí nedostatkem financí i rodičů, zato jí však osud obdařil poměrně velkým počtem sourozenců, aby nemusela živořit sama. Což o to, ti mladší dva – školou povinná písklata – by ještě ušli, horší je to se starším bratrem, který si frustraci z nemajetnosti léčí tím, že se odmítá nudit na venkově a honí machry v Londýně. Když pak furiantsky prohraje takový majlant, že skoro připraví rodinu o střechu nad hlavou, odhodlá se milující sestřička k pokusu o vydírání. Použije k tomu kulisy bývalého šlechtického domova a terčem má být nový majitel, se kterým bráška prohrál v kartách, jenže se do toho zaplete žárlivý manžel milenky a nebýt toho, že má Minerva zámek prolezlý skrz na skrz, mohlo být o dva kostlivce ve skříni… tedy vlastně ve sklepení, víc. Dalo se to celkem číst, nicméně blbost a plytkost závěrečných několika vět mě asi nikdy nepřestane fascinovat.
(SPOILER) Píše se polovina 19. století a po Anglii se prochází markýz, kterému nejen ženy leží u nohou, ale dokonce mu padají na hlavu. I s kufrem. Ovšem nemá se tam potloukat na útěku před milenkama, trouba. Ale když už je tam, je škoda ho nevyužít, zvlášť když děvče hodlá uniknout nechtěnému sňatku a on vypočítavému paroháči, takže se tedy dají dohromady a více méně dobrovolně spolu vyrazí na cesty. Ona míří do Egypta pátrat po zbloudilém tatíkovi, on prostě někam, kde na něj nedosáhnou chtivé vyděračské pracky. Zašantročeného rodiče sice nenajdou, zato si, navzdory počátečnímu kasání jak on nenávidí ženské a ona chlapy, řeknou nakonec „Miluji tě!“ tolikrát, že by to vystačilo na dvanáctisvazkovou ságu a ne dvouhodinové sešitkové čtení.
(SPOILER) Poměrně zábavná taškařice, ve které se bohatá dědička Petrina rozhodne, že už má plné zuby jak penzionátu, tak nečinnosti a rozhodne se tedy vyrazit do světa, kde hodlá udělat kariéru jako kurtizána, ať už to znamená cokoliv. Začátek se ale moc nevydaří, poněvadž sotva přehodí nohu přes školní zeď, přistane na hlavě maníka, co tam zrovna okouní a ke vší smůle je to zrovna její “lhostejný“ poručník. Ten se následně sice ujme svých povinností vůči ní poněkud zodpovědněji i ochotněji, ale hubatá a svobodomyslná schovanka mu přesto připraví ještě nejednu horkou chvilku…
(SPOILER) Když Melitě zaklepe bačkorama tatíček, macecha se hned zčerstva postará, aby jí nevlastní a nežádoucí dceruška dlouho nezacláněla a jakmile se namane příležitost, urychleně jí sbalí kufry a pod heslem „čím dál tím líp“ posílá guvernantkovat do karibské tramtárie.
Z tohohle příběhu ten cukrkandl ani tak neodkapával, jako se spíš valil proudem. Už od začátku mi byl protivný vlezlý způsob, jakým dělala autorka PR krásám Martiniku, ale i když se konečně vyvrbila nějaká ta akce, hned to zase nabodla na špejli klišé a obalila v cukrové melase a záplavě květů takové tloušťky, že se stránky div neslepovaly k sobě. To nemohla ty hrdiny držet od sebe alespoň chviličku, hergot?