Richard Skolek
komentáře u knih
Tetovaný
Peter V. Brett
Prvních sto stran jsem hodně váhal, zda knihu nemám odložit, v textu totiž byla jedna začátečnická chyba za druhou. Všechny tři hlavní postavy jsou děti a všechny začínají ve velmi podobném prostředí, autor na čtenáře nemilosrdně hrne spoustu expozice, všechno působí nedotaženě. Démoni i magické symboly, jimiž se proti nim člověk může chránit, jsou v knize neustále, přesto se toho o nich dozvíme překvapivě málo.
Zhruba ve čtvrtině se to nicméně láme. Postavy začnou být výraznější a jejich dějové linky zajímavější, malé vesnice vystřídá poutavější prostředí. V závěru potom příběh vygradoval natolik, až zmizela pachuť z úvodu, takže jsem zvědavý, s čím autor přijde v dalším dílu.
Obraz Doriana Graye
Oscar Wilde
Krásná studie hédonismu. Příběh funguje skvěle – ačkoliv je založen na jednoduché myšlence, zůstává až do konce poutavý, a navíc je stále velmi aktuální. Wilde si rovněž vyhrál s každou větou, text krásně jiskří. Navzdory tématu je kniha překvapivě vtipná, o což se stará především lord Henry, který představuje enormně odpudivou studnici sarkastických citátů. Je ale pravda, že ten všudypřítomný cynismus, perverznost a krutost vůči ostatním nakonec člověka přece jen trochu unaví. Takže jsem autorovi velice vděčný, že tu knihu napsal, ale vlastně se až tolik nedivím, že hned několik recenzentů navrhovalo, aby ho za ni zavřeli.
Obraz Doriana Graye stojí za pozornost i kvůli tomu, že existují tři verze – první je rukopis, který Wilde odevzdal, druhou text, který vyšel v časopise Lippincott's Monthly Magazine a kde byla bez jeho vědomí provedena řada změn, třetí pak opět zpracoval sám Wilde, ale kromě rozšíření text také po velmi nepřátelské reakci tisku mírně cenzuroval. Když se spisovatel později ocitl před soudem pro přečin proti mravopočestnosti, obžaloba všechny tři verze srovnávala a zaměřovala se právě na tyto úpravy, což autorovi nijak nepomohlo (ačkoliv těžiště procesu bylo samozřejmě jinde).
„My dear boy, no woman is a genius. Women are a decorative sex. They never have anything to say, but they say it charmingly. Women represent the triumph of matter over mind, just as men represent the triumph of mind over morals.“
Modlitba pro samorostlé
Becky Chambers (p)
Výrazně filozofičtější než první díl, ale stejně milé a uklidňující. Zásadním otázkám lidské existence se samozřejmě věnuje řada autorů, málokdo to ovšem dokáže podat tak stravitelně a "hřejivě" jako Chambersová. A přitom to není banální, nejsou tu žádné "rychlotipy" ani návody na štěstí. Oceňuji i to, že autorka v textu opět dodrží slib, který dá čtenáři ve věnování:
"For anybody who doesnt know where theyre going."
Rytíř Sedmi království
George R. R. Martin
Prequel k sérii A Song of Ice and Fire z doby, kdy Sedmi královstvím ještě vládl rod Targaryenů a lidé dosud pamatovali draky. Jak je u Martina zvykem, čte se to skvěle. Na rozdíl od hlavní série mají příběhy pouze dva protagonisty, a tak mají výrazně rychlejší tempo. Zvlášť bych ocenil dynamiku mezi hlavními postavy – ne zrovna nejbystřejším, ale o to čestnějším rytířem Dunkem a jeho panošem Eggem, který má prořízlou pusu a jedno velké tajemství. Stejně výborně funguje propojení nicotných „lokálních“ půtek s pletichami, které mohou změnit osud celé říše.
V této knize jsou první tři příběhy, Martin nám jich slíbil ještě šest, případně devět. Na tom čtvrtém ovšem pracuje od roku 2011 a později prohlásil, že vyjde až po The Winds of Winter, takže…
P. S.: A Knight of the Seven Kingdoms je jedním ze spin-offů Game of Thrones, na nichž HBO aktuálně pracuje. První řady bychom se měli dočkat za rok.
Ikarův pád
Caitlin Schneiderhan
Velmi průměrná kniha, na kterou po dočtení okamžitě zapomenete. Spojení s fenoménem Stranger Things jí pomáhá i škodí – kdyby kniha nebyla součástí této „značky“, hned by zapadla, většinu fanoušků ale nejspíš dost zklame. Z toho, co ze seriálu udělalo takový hit, je tu jen parta teenagerů, co hrají Dungeons and Dragons; hororová atmosféra i všechny ostatní prvky chybí. Příběh navíc nijak nerozvíjí existující svět, nemám pocit, že bych se dozvěděl cokoliv zajímavého nebo že by tahle kniha změnila můj pohled na děj seriálu, že by k němu něco přidala.
Tragédie to není, jen z toho prostě dýchá to korporátní rozhodnutí „pojďme z téhle značky vydojit co nejvíc“, a naopak citelně chybí bytostná potřeba odvyprávět zajímavý příběh. A je to o to smutnější, že zrovna v tomto světě možnosti zcela jistě jsou, jen je využít.
Hvězdná pěchota
Robert A. Heinlein
K naprosté většině knih se nevracím, toto dílo mě ovšem nepřestává fascinovat. Zpočátku vypadá "jen" jako akční sci-fi s dobře promyšlením světem, brzy se však přeladí na překvapivě filozofickou notu. Všechno tu dává smysl, všechno má logické zdůvodnění a armáda je vylíčena tak, že by do ní člověk hned vstoupil. Autor také věnuje hodně prostoru různým vojenským a politickým úvahám, které jsou z mého pohledu nejzajímavější, neboť čtenáře opakovaně nutí k hlubšímu zamyšlení nad vlastními hodnotami.
P. S.: skvělý je i film, který se děje knihy drží relativně věrně, používá ho ovšem ke zcela opačnému poselství – místo oslavy vojenství jde o satiru. Traduje se dokonce, že režisér Paul Verhoeven tento aspekt podtrhnul tím, že si do hlavních rolí záměrně vybral nadpozemsky krásné, ale herecky neobratné aktéry.
Tanec s draky
George R. R. Martin
Potřetí jsem došel na konec této série a potřetí mě moc mrzí, že se dalších dílů téměř jistě nedočkám. Na druhé straně to nijak nesnižuje ten čtenářský zážitek. George Martin píše naprosto úžasně. Delší série si vždycky prokládám jinými knihami a právě tam si člověk uvědomí, o kolik je tento autor před jinými napřed.
Při každém čtení navíc najdu spoustu nového. Tentokrát mě nejvíc zaujala práce s detaily. Procházejí postavy rybím trhem? Je tam vyjmenováno osm druhů ryb, které jsou k dostání, ačkoliv jsou hrdinové během jednoho odstavce pryč. Mihne se v příběhu skupina žoldnéřů? Autor nám jich představí nejméně deset a každému vymyslí nápadité jméno, ačkoliv už je znovu neuvidíme. A takhle je to se vším – každé místo má nějaký příběh a historii, každý šlechtic má milion příbuzných. Martin zkrátka píše, jako by měl nekonečné zdroje, jako by disponoval neomezeným časem, energií i fantazií. Když to řeknu jinak – tam, kde by se jiní spisovatelé zbytečně nevyčerpávali, protože to není nutné, je Martin vždy nekompromisní a jde do toho na sto procent.
Zároveň je právě tato velkolepost nejspíš jednou z věcí, které ho na stará kolena doběhly a zablokovaly další díly…
Volyňská rapsodie
Anna Strnadová
Krásný a smutný román o těžkém životě Čechů na ukrajinské Volyni. Jakkoliv jsou houževnatí a prokazují neuvěřitelně silnou vůli, dějiny je nemilosrdně drtí a jedno neštěstí střídá druhé. Po hrůzách, které zažijí od Němců i banderovců, se po druhé světové válce většina rozhodne vrátit do vytoužených Čech. Naděje na lepší život se ovšem opět rozplynou, neboť přichází rok 1948…
Betelgeuse
Leo (p)
K předchozímu dílu jsem byl dost kritický, o to víc musím Betelgeuse pochválit – autor se zlepšil snad ve všem. Příběh je mnohem zajímavější a lépe podaný, tentokrát to bylo strhující a byl jsem zvědavý, jak to dopadne. Postavy jsou uvěřitelnější a chovají se logičtěji. Mimozemská fauna je tentokrát ještě o kus jedinečnější. I ta kresba je povedenější.
Posedlost sexem je tu stále, přesněji je ještě horší než posledně, ale začínám si zvykat, že v tomhle světě se prostě lidé vyspí se vším, co jde kolem, a po každém delším dialogu se automaticky svléknou.
Aldebaran
Leo (p)
Příběh se odehrává v nepříliš vzdálené budoucnosti na planetě Aldebaran – tu lidé kolonizovali, místní ale vzápětí ztratili kontakt se Zemí, takže jsou odříznutí od zbytku galaxie.
Celkově jde o poměrně originální dílo, které má spád. Děj divoce meandruje, jako by si autor nemohl vybrat, co ho zajímá nejvíc, nejčastěji se však věnuje neobvyklé aldebaranské fauně, která zároveň představuje hlavní klad komiksu. Zvířata jsou zajímavá a člověk nikdy neví, co od nich čekat.
Zároveň je tu bohužel celá řada negativ. Kresba je dost fádní a většina lidí má ten samý obličej. Postavy jsou v lepším případě nudné, v tom horším únavné a rozčilující. Překvapivá je také jakási zvláštní posedlost sexem, kdy autor nadšeně svléká i nezletilé postavy a hlavní hrdina, kterému to moc nepálí a o charisma taky nezavadil, ale zase je pěkně stavěný blonďáček, má milostnou scénu snad s každou ženskou postavou, co se v příběhu objeví. Nepotěší ani naprosto nepravděpodobný pohádkový konec.
Je potřeba dodat, že jsem četl anglickou verzi, což se možná podepsalo na celkovém dojmu. Překlad je totiž naprosto tragický.
Letnice
Miroslav Hlaučo
Prvních pár desítek stran jsem byl u vytržení, pak se ale nadšení postupně vytrácelo – Letnice jsou totiž zpočátku velmi nápadité a kouzelné a v rámci české literatury plné traumat také příjemně pozitivní, po úchvatném úvodu se ovšem dostaví zklamání. Jazyková invence mizí, nových nápadů je pomálu, vše se začne opakovat, vše se zbytečně táhne. Stejné je to i s hlavním tématem, jímž je příchod nové doby – rozvine se zajímavě, vyvíjí se ovšem zcela předvídatelně a vyšumí do ztracena, ačkoliv to zrovna v tomto žánru jistě nebylo nutné.
Zkrátka – o špatnou knihu rozhodně nejde, začátek ovšem ve čtenáři vzbudí značná očekávání, která se nenaplní. A to je obrovská škoda. Kdyby se text rozumně seškrtal a kdyby autor udržel počáteční míru invence, mohlo jít o veledílo.
Nebe a dudy
Roman Hašek (p)
Milé, vtipné a někdy roztomile nadržené verše.
V tom mimovolně tajím dech:
pode mnou v lehoučké jole
v rozmilých svůdných kostýmech
dvě rusalky vypluly dole!
Dívenky sličné jako květ —
ty tváře, ta ňadra, ty vlasy!
Kolem mne bylo plno hned
ctitelů antické krásy.
A pak ten úbor plovací,
vyhlídka věru řídká!
Kmet jeden se ke mně obrací
s povzdechem: „Ach, to jsou lýtka!“
Vzdýchali mládenci opodál
i starci v jednom dechu — —
Palackého most mi připadal
jak v Benátkách známý „most vzdechů“.
Sen letící želvy
Nora Eckhardtová
Jak praví klasik: nápad jistě dobrý, výsledky nebyly dobré. Přišlo mi, že v té žánrové směsi bylo nakonec všeho dost málo. Náznak psychologického románu, ale opravdu jen náznak. Nějaké ty vztahy, ale vcelku nezajímavé. Občas trocha humoru, ale opravdu jen občas a opravdu jen trocha. Detektivní složka odbytá a poměrně prvoplánová. Prostředí pracovníků kina připomíná jakýkoliv jiný pracovní kolektiv, opět nic vyloženě zajímavého. Postavy lehce nesympatické a docela nevýrazné, v zásadě mi bylo jedno, jak to s nimi dopadne. A s výjimkou konce se to celé dost vleklo.
Zkrátka – ta žánrová nevyhraněnost tomu podle mě dost ublížila.
Středověký svět 2
Míla Linc (p)
Velmi praktická příručka pro autory fantasy a historické literatury, pány jeskyně či zájemce o středověk. Všechno je popsáno přehledně a srozumitelně, oceňuji také chytré členění, díky němuž se člověk může k čemukoliv vrátit a rychle najít to, co ho zajímá. Pochvalu si zaslouží i smysl pro detail a předvídavost, je znát, že autor nejspíš kdysi sám na mnohé otázky pracně dohledával odpověď, a tak tuší, co by čtenáře mohlo zajímat a co by mohl potřebovat. První díl je o něco lépe uspořádaný, ve druhém je zase víc konkrétních příkladů z dobových pramenů.
Těžko říct, proč autor vše propojil střípky příběhu. K příručce tohoto typu se myslím moc nehodí a vůbec nic k ní nepřidává, ba naopak, docela rychle začne překážet. Ale to je jen malá vada na kráse.
Je každopádně škoda, že žádné další díly již nevyšly, případně že po letech nevzniklo nějaké rozšířené a přepracované vydání, které by existující díly propojilo a šlo u všech témat víc do hloubky. Vím, že nemělo jít o vyčerpávající přehled, věřím ale, že kdyby se do toho autorovi chtělo a celé se to pojalo o něco velkolepěji, výsledkem by nebyla „jen“ užitečná příručka, nýbrž „bible“ oboru, kterou by si okamžitě obstaral každý vypravěč, co příležitostně zabrousí do středověku.
Středověký svět
Míla Linc (p)
Velmi praktická příručka pro autory fantasy a historické literatury, pány jeskyně či zájemce o středověk. Všechno je popsáno přehledně a srozumitelně, oceňuji také chytré členění, díky němuž se člověk může k čemukoliv vrátit a rychle najít to, co ho zajímá. Pochvalu si zaslouží i smysl pro detail a předvídavost, je znát, že autor nejspíš kdysi sám na mnohé otázky pracně dohledával odpověď, a tak tuší, co by čtenáře mohlo zajímat a co by mohl potřebovat. První díl je o něco lépe uspořádaný, ve druhém je zase víc konkrétních příkladů z dobových pramenů.
Těžko říct, proč autor vše propojil střípky příběhu. K příručce tohoto typu se myslím moc nehodí a vůbec nic k ní nepřidává, ba naopak, docela rychle začne překážet. Ale to je jen malá vada na kráse.
Je každopádně škoda, že žádné další díly již nevyšly, případně že po letech nevzniklo nějaké rozšířené a přepracované vydání, které by existující díly propojilo a šlo u všech témat víc do hloubky. Vím, že nemělo jít o vyčerpávající přehled, věřím ale, že kdyby se do toho autorovi chtělo a celé se to pojalo o něco velkolepěji, výsledkem by nebyla „jen“ užitečná příručka, nýbrž „bible“ oboru, kterou by si okamžitě obstaral každý vypravěč, co příležitostně zabrousí do středověku.
Vrby / Wendigo
Algernon Blackwood
(Hodnotím pouze novelu Wendigo.)
Komorní hororový příběh bez krve a násilí, zato s neuvěřitelně hutnou atmosférou. Sledujeme loveckou výpravu v kanadské divočině. Nejprve na muže dotírá jakási nepojmenovatelná tíseň, pak se začnou dít různé nevysvětlitelné věci a vše je stále podivnější a děsivější.
Není divu, že tato novela učarovala i H. P. Lovecraftovi.
Nebe nezná vyvolených
Erich Maria Remarque (p)
Krásný román o dvojici hrdinů se zvláštním vztahem ke smrti. Clerfayt je automobilový závodník, Lillian těžce nemocná dívka, která nevěří, že by se ještě mohla vyléčit. I přes všudypřítomné téma umírání jde o knihu plnou života, rozhodně se nejedná o ponuré a patetické čekání na smrt, naopak. Postavy ovšem hodně filozofují a čtenář je neustále nenásilně konfrontován s jejich nevšedními postoji.
„Z Brescie do Brescie! Existoval větší symbol nesmyslnosti? K tomu jim život daroval takový zázrak, jako jsou zdravé plíce a srdce, nepochopitelné chemické továrny jako játra a ledviny a bílou, měkkou hmotu v lebce, fantastičtější než všechny hvězdné systémy, to všechno proto, aby to dávali v sázku a aby, budou-li mít štěstí, dojeli z Brescie do Brescie! Jaké absurdní šílenství. Pohlédla na řetěz aut projíždějících bez ustání po nábřeží. Nejede vlastně každé z Brescie do Brescie? Z Toulouse do Toulouse? Od sebeuspokojení k sebeuspokojení? A od sebeklamu k sebeklamu? Já také, pomyslela si. Já pravděpodobně také! Přesto přese všechno! Ale kde je ta má Brescie?“
Hostina pro vrány
George R. R. Martin
Z předchozích čtení jsem si odnesl dojem, že jde o nejhorší díl celé série, který je potřeba přetrpět, napotřetí se mi ovšem líbil stejně jako ty předchozí. Je to zřejmě hodně ovlivněno tím, jestli člověk ví, co má čekat. Polovina postav tu chybí (a je to navíc ta čtenářsky atraktivnější polovina) a tempo vyprávění se po neuvěřitelném crescendu třetího dílu výrazně zpomaluje, to je pravda. Subjektivně také člověk může mít pocit, že se toho za celou dobu vlastně moc nestane, zásadní události a zvraty tu jsou, ale jsou jaksi tlumené, což je dost možná způsobeno tím, že je tu hodně nových postav, na nichž nám zatím moc nezáleží. Kniha je ovšem slabá opravdu jen ve srovnání s předchozím dílem, jinak myslím stále hravě překonává většinu konkurence.
Průzkumnický klub ledních medvědů
Alex Bell
Kouzelná dětská kniha, která mě neuvěřitelně bavila. Jde o přímočarý, ale překvapivě vtipný a nápaditý dobrodružný příběh, co rozhodně neurazí ani dospělého. A svět, ve kterém se vše odehrává, je skutečně čarovný a roztomilý, od zákeřného masožravého zelí přes průzkumníky, co se starají hlavně o to, jestli mají patřičně navoskovaný knír, až po pohotovostní mátové dortíky a placatky s horkou čokoládou.
Hranice stínu
Jan Čep
Krásně napsaný román o zvláštních postavách. Většina z nich se zmítá mezi dvěma extrémy, táhne je to zároveň nahoru i dolů. Chtějí žít v souladu s Bohem, být tu trochu užitečné, nenechat se zlomit ranami osudu, nějaká vada charakteru či nepříznivé okolnosti jim to však kazí. Jsou jaksi „zaseknuté“ a netuší, jak dál.
Bylo mu třicet let, kolem rtů se mu už lehce rýsovaly dvě vrásky, oči se dívaly trochu unaveně ze zahnědlých víček. Celý výraz jeho tváře byl trochu zatrpklý jako u lidí, kteří mají za sebou spoustu promrhaného času a pod nohama střepy sesypané ctižádosti.
Mnohé zůstává nedořečeno. Autor často zdůrazňuje pomíjivost a osudovost věcí, nezřídka se zdá, jako by věděl, že brzy přijde další světová válka (ačkoliv román vyšel v roce 1935). Na příběhu tu tolik nezáleží, hlavní je vnitřní život postav.
„Přišel jsem sem jako ty,“ ozval se za chvíli Jan Šimon. „Když nebylo důvodu, abych byl tam nebo onde, vrátil jsem se do kraje, který mi byl dán. Myslil jsem na něj pod trojím nebem, viděl jsem stékat slunce po listí naší zahrady a čichal jsem ze spaní vůni naší hlíny, když se rozsýpá za pluhem – a když jsem se vrátil, měl jsem pocit, že se stalo nedorozumění. Jsem tu zbytečný, a co bych mohl dělat, mi nestojí za to. Navršil jsem už na sebe tolik hanby, že by to stačilo k zoufalství. A přece si nemohu zoufat.“
Je to každopádně čarovná kniha.
