rikke
komentáře u knih

Docela se mi hodilo, že jsem těsně před touto knihou četla Pannu na Skálholtu a Biskupa na Skálholtu od Gudmundur(a) Kamban(a), jelikož se v knize objevily odkazy na biskupa Brynjólfa Sveinssona a jeho dceru Rangheidur a na paní z Braidratung (zde Brädratungy), Helgu Magnúsdóttir (Magnúsova), což jsou postavy, jejichž osudy byly vylíčeny v knihách výše uvedených.


ex post: miniromány o uvědomění, prozření, abychom se nenechávali vláčet a ovlivňovat lidmi kolem sebe /kteří nám za to kolikrát ani nestojí/.


u Země, která mění barvu jsem byla unešena líčením islandské přírody, až jsem v hloubi sebe zatoužila být součástí té proměny, být "hnědá a zelená, růžová a žlutá, jinde skoro nedotčená mrazíkem a severákem minulých nocí".


Čekala jsem od toho víc /Hypnotizér byl strhující/. Ano, byly tam pasáže, které se četly takřka samy, naproti tomu některé se dosti táhly, jinak - řekněme zlatý střed a posledních několik kapitol tam nemuselo být vůbec. Po dočtení jsem ráda, že jsem odolala koupi Paganiniho smlouvy na Letním knižním veletru v Ostravě za festivalovou cenu. S radostí ji vrátím do knihovny a v domácí knihovně - jen ať si Hypnotizér hoví sám.


Nejvíce oceňuji úryvky z cestopisů a jiných článků z dob nejen nedávno minulých, ale převážně dávno minulých (17.st.).

Jiná, zvláštní, něžná, teskná, a po všech směrech jedinečná


Pro mě je kniha výjimečná vykreslením charakterů postav. Málokdy se stane, a vpravdě si teď nedokáži vybavit, že bych nejintenzivněji vnímala jednotlivé postavy - tady díky autorce - skutečné lidi z masa a kostí na úkor samotného příběhu. Tady postavy děj nedoplňují, ale samy ho vytváří.

Říkám si, proč mě nikdy nenapadlo naučit se tango; na druhé straně, bych se ho chtěla učit jedině v tančírně Century. Ale třeba otevřu jiné zavřené, nikoliv zamčené, dveře.


Měla jsem svíravý pocit, když psal o svém jméně, které dostal po zesnulém bratrovi a jak s tímto svádí vnitřní boj.


Milé, lidské, srdečné, pravdivé. O lidské dobrotě, přátelství, hodnotách. Tip na krásný dárek.


Nejvíce mě pobavila historka s Lyonským autobusem

Kniha je nepostradatelnou součastí mé seversky zaměřené knihovny. Českému čtenáři autorská dvojice předkládá životní příběh muže, který svůj život zasvětil polárním oblastem a vědeckému výzkumu tam, a to ať již se jednalo o přechod Grónskem nebo snahou dosáhnout severního pólu. Nansen se za svého života těšil obrovské úctě, působil rovněž v diplomacii, v roce 1922 mu byla udělena Nobelova cena míru. Kniha je doplněna o dobové fotografie z polárních výprav, jednotlivých členů posádky, Nansenovy lodě Fram.


Někde jsem četla, že Fosseho styl si čtenář buď zamiluje nebo knihu po přečtení pár stránek odhodí do kouta. Já mám z Fosseho mrazení v zádech. Je jako norská řeka. Dravá, prudká, nucena překonávat nečekané překážky, neslyšná, pomalu bloumající.


Zprvu jsem s Kalevalou docela bojovala, ale nakonec mě pustila k sobě a já se ji mohla plně nabažit.

Pobavily mě základní konverzační obraty - Neokrádejte mě, prosím vás (non me rape si tibi placet), Já jsem medvěd s malým mozkem (ursus perpauli cerebri sum), Tihle Římani jsou cvoci (deliriant isti Romani).

Dárek, ze kterého se nepřestávám radovat