rikke komentáře u knih
už jen kvůli těm nádherným ilustracím stojí za to ji mít
Zajímalo by mě, jestli Carl XVI. Gustaf Analfabetku četl... a jak se u toho tvářil... V hlavě mi hraje taková představa, jak se nad knížkou Jonasson s králem chlamou, až se zalykají. Bylo to potrhlé a mě to moc bavilo. Jen mě znepokojuje Jonassonova záliba v atomových bombách...
Je nádherná! a ty ilustrace! V knihovně nepřehlédnutelná. Ukázka na: www.kosmas.cz/knihy/196954/kalevala/
Když jsem pročítala ty chvalozpěvné komentáře, tak jsem si říkala "ty jo, to bude teda něco". A ono ne. Text mi přišel těžkopádný s litry zbytečné omáčky, postavy mě taky nijak nezaujaly. Možná mi něco uniklo v ději, ale celou domu jsem měla zato, že ta rádoby přítelkyně v tom taky jede - buď přímo, nebo někoho kryje. S kým si psala ty tajuplné sms o tom, že u ní byli zase policajti? Intermezzo, které se nepovedlo? Pro mě slabé.
A přitom to začalo nevinným seznámením v baru... Zhltla jsem to během dvou dnů. Než jsem se začetla, tak jsem si říkala, jestli to nepřepálili, když Hiltunena připodobnili k Larssonovi... Nepřepálili. A moc jsem zvědavá na pokračování.
Našlapaná pulzující skladba, kde to duní, řve, burácí a jen co otočíte stránku, vplujete do meditativní snivé nálady, abyste po dalším otočení vybuchli jak atomovka. Bylo to vzrušující, živé, uhranující. Žrala jsem mu každé slovo. Sex, drogy a chlast.
Já tu sbírku prostě žeru. Básně co jdou rovnou na věc, básně co řvou.
Takový zvláštní pocit. Vnitřní rozpolcenost jak vnímat příběh. Občas nepochopení, proč se rozepisuje o takových zbytečnostech, občas údiv, jaký zprvu nesouvislý obraz babičku připomene. V nitru ale příjemné teplo, které vystupuje ze slov a jakmile do vás prostoupí, veškeré pochyby se rozplynou. Srdečná zpověď.
"Odvahu vyžaduje i takový úkol: zůstat." - "Myslím na to, že bychom měli bydlet jinde, v jiném domě, že bychom měli žít jiný život, ale jakmile projdu po štěrkové cestě a zamknu za sebou, jsem nesmírně rád, že jsem doma."
Opakující se myšlenky, situace, strohost vět, naléhavost Jona Fosseho; na straně druhé prozaická báseň pod kterou padnete na kolena. Tíseň, pochyby, vyrovnání se se smrtí. Ústřižky vzpomínek, zrcadlení životů jeho rodiny do života autora. Jak moc jsme stejní? Do jaké míry nás ovlivňují životy našich předků?
Nebavilo mě to. Ani jsem to nedočetla. Přesto dám Perssonovi ještě jednu šanci. Vynechám ale druhou část volné trilogie a rovnou se pustím do Volně padat jako ve snu. Ovšem nebýt o O. Palmem, vykašlu se na to úplně.
z recenzí člověk až nabude dojmu, že Imperfekcionisté jsou něco extra úžasného, a kdo si knihu nepřečte, jako by nebyl. Možná by nebylo od věci s těmi superlativy zacházet trochu střídměji. Na druhou stranu, pokud je pro vás kniha tak výjimečná, tak prosím. Já čekala víc. Přesto - za největší přednost považuji výborně zvládnutou práci s charaktery jednotlivých postav - a to podtrhuji; nečetla jsem mnoho knih, kde na několika stranách se z literárních postav stávají skuteční lidé z masa a kostí. No a dále musím vyzdvihnou autora, jak citlivě uzpůsoboval charakteru postav jazyk, čímž postavy nabývaly jakési charakterové plnosti. Ale jo, četlo se to dobře, ale takový ten až fanatický pocit, že musíte číst dál a dál, čas pro vás neexistuje, se u mě nedostavil.
Tak si říkám, koho napadlo dát "10 radám" škatulku islandský thriller; nebo že by to byl další aurorův fórek? Každopádně smích přecházel v údiv a upřímně jsem se bavila tím, jak autor střílí do vlastních řad. A co teprve Toxikovy komoleniny, za všechny jeden příklad: o NP Þingvellir hovoří jako o "Cink velín". Živě si dokážu představit islandskou slotu, kterou přehlušuje Helgasonův smích, když toto píše. __ komentář pod čarou: osobně bych byla radši za překlad přímo z originálu než za překlad překladu; na druhou stranu si myslím, že český překlad je velice energický a barvitý.
Až mám pocit, že mi kniha přerůstá přes hlavu, tolik podobných pocitů, tolik podobných nejistot, tolik stejných prožitků, otázek. Odpovědi. Mikroskopická vlákna propojující životy Tenga a Aomame... dva měsíce... jak jen tohle může skončit?
ztotožňuji se s komentářem uživatele Majollica; s tak lidsky a láskyplně napsanou knihu jsem se snad ještě nesetkala. Výjimečná. Přirostla mi k srdci.
Opravdu úderné pasáže popisující souboj Vikingů s Egypťany: "Jeden mužík na mě zaútočil. Odrazil jsem ho štítem. Znovu mě napadl, tak jsem mu uťal paži. Konečně přestal otravovat." ... "Vyrval jsem mu maso z břicha, až se mu odhalila střeva. Teprve teď bojovník pochopil, že boj skončil. S hlasitým sténáním padl na kolena. Uklonil jsem se a poděkoval za dobrý souboj. Pak jsem mu usekl hlavu." Asi netřeba zmiňovat, kde měl v tomto souboji navrch... Jinak jsem se občas v těch historických událostech ztrácela
Jsem háklivá na tiskařské chyby a těch tady bylo až příliš. Co se týče samotného obsahu, občas jsem se přistihla s otázkou, jak to, co zrovna čtu, souvisí se samotným příběhem. S blížícím se koncem knihy jsem měla pocit, jako by už Lehtolainen nebavilo v příběhu pokračovat, tak se rozhodla ho utít ránou z nebes, kdy hlavní vyšetřovatelce najednou dojde, kdo je vrah a jak to všechno vlastně bylo. A úplný závěr? Průhledný, předvídatelný, řekla bych, že by čtenáře spíš překvapilo, kdyby to skončilo jinak, než jak to skončilo.
Jsem zatížena na severskou literaturu a detektivek jsem přečetla nemálo. Bohužel s narůstající oblibou literatury severských autorů mezi českými čtenáři se již pár let setkávám s ne příliš vydařeným překladem. Ono ani obsahově to občas není kdovíjak úžasné.
5* i přes chyby v zeměpisných a přírodopisných názvech, a to zejména pro slabost k této zemi, dále za autorovy vlastní zážitky a postřehy a celkovou čtivost a niterné potěšení, které jsem při čtení prožívala
Tato knížka mi ušetřila hodiny hledání zajímavostí ze Severu a "prohrabováním" se archivu Českého rozhlasu. Dozvěděla jsem se hodně nového, něco si připomněla, něco si doplnila. Shrnuto a podtrženo - mile předčila má očekávání a ráda si ji pořídím do severské knihovny.
Po docela dlouhé době kniha, kterou jsem zhltla během jednoho víkendu. Nutno však konstatovat, že Siljino vyprávění (v pořadí třetí, poslední) na mě moc dobrý dojem neudělalo. Zejména vylíčená vyhrocenost rodinných vztahů ve mně zanechala značný negativní pocit, který přetrvával i ve vzpomínkových pasážích, které byly pojaty formou útržkovitých vzpomínek a nikoliv uceleného příběhu jako části předešlé (Jon, Arvid). Odhlédnuto od tohoto, bylo velice zajímavé sledovat autorovo vykreslování charakterů jednotlivých postav z pohledu postav v románu vystupujících.