RoseDadas komentáře u knih
O popisované válce jako takové jsem prakticky nic nevěděla, přestože se jednalo o krvavý konflikt, při kterém vyhaslo mnoho lidských životů, zemřelo na sta tisíce vojáků na obou stranách. Autorka do svého díla promítá válečné utrpení prostřednictvím velmi naturalistických výjevů, které, jak poukazuje v doslovu, nijak nepřikrášlila, ba naopak, realita byla natolik hrůzostrašná, že musela některé obrazy spíše zjemnit. S těmito pasážemi jsem neměla problém, ač rozhodně nebyly jednoduché, ale některým čtenářům by mohly způsobovat nevolnost. Román je historickou fikcí a ačkoliv v něm nevystupuje mnoho reálných postav, o některých je zde pouze zmínka, jednotlivé události jsou založeny na dochovaných záznamech z té doby. Představa, že členové rodiny, kteří se stali nepohodlnými, byli odsunuti do ústavu pro choromyslné, je až nelidská, přesto k tomu docházelo velice často. Vinařství je opravdu bohaté na nejrůznější epizody opírající se o historické události, což z titulu činí velmi zajímavý kousek.
4,5*
Každá kapitola vypráví vždy nějakou historku ze života koťátek a zároveň popisuje, čemu všemu se od narození učí. Dětem je tak v knize velmi zábavnou a jednoduchou formou představen kočičí svět. Malí čtenáři poznávají, jak se koťátka učí lézt na strom, jak překonávají strach, jak používají drápky apod. Navíc má kniha i určitý přesah v podobě pouček, které jsou v životě nejen koťátek důležité - jak se starat o menší a slabší, jak mít rád sám sebe, že se nevyplácí být netrpělivý...
Když jsem poprvé zaznamenala, že bude grafický román ze světa Cizinky u nás vycházet, byla jsem nadšená a moc se těšila. Ale znáte to - když se na něco moc těšíte, tak to většinou nedopadne dobře. Předně tu netvrdím, že je komiks sám o sobě špatný, jen jsem asi čekala něco víc. Styl kresby mi příliš nesedl a v průběhu čtení jsem se s ním nakonec nedokázala sžít. Také tempo vyprávění mi přišlo trochu uspěchané, což na jednu stranu chápu, knižní Cizinka je "bichle" s mnoha detaily a mně je jasné, že komiks musí být zákonitě osekaný, ale když se to provede dobře, pak je spokojený nejen autor, ale i čtenář. Psance tak beru jako doplňkovou knihu k mé oblíbené sérii.
Holly Bourne netřeba představovat, její jméno již ve čtenářském podvědomí figuruje. Nový stand-alone titul nekousává problematiku duševního zdraví, ale nečekejte žádnou depku, autorka opět příběh okořenila svým specifickým humorem.
Den, kdy jsem zahlídla lásku je debutovým dílem anglické autorky Josie Silver, která si díky tomuto milému romantickému příběhu získala mnoho příznivců po celém světě. V knize je mix všeho, co potěší naši duši. Přátelský vztah dvou lidí, který se nakonec přerodí v lásku je téma, které stále baví. Namátkou si vybavíme např. filmy Když Harry potkal Sally, S láskou Rosie, Jeden den, nebo třeba hru osudu ve snímku Lásce na stopě. Po dočtení knihy jsem se cítila krásně předvánočně naladěná, ale do knihy se můžete začíst i v jiném měsíci, než je prosinec.
Zdroj je titul, který je třeba číst několikrát a k němuž se lze v průběhu života vracet. Autorka předkládá mnoho cvičení, některá si můžete udělat hned jako já, např. v případě pozitivních a negativních vlastností blízkých osob, které mimo jiné zrcadlí naše vlastnosti, jiné úkoly jsou dlouhodobějšího rázu a je potřeba si u nich vést deníkový záznam, k němuž se průběžně vracíte.
Autorčin styl psaní není složitý, je založený na popisu emocí a vnitřních pochodů hlavní postavy. Převládající emoční složka příběhu tak nedává příliš mnoho prostoru pro akční pasáže. V knize je opakovaně využíváno barvitých popisů, jež nastavují celkovou atmosféru. Autorka se mezi řádky jednotlivých slov snaží předat svým čtenářům poselství, jak se postavit smrti čelem, jak bojovat s pocity, když ztratíte někoho velmi blízkého.
To, čím jsou knihy Markéty Harasimové charakteristické, je jejich dialogičnost. Díky přímým promluvám jednotlivých postav se vám lépe zhmotňují, děj plyne rychlým tempem a nepozastavuje se příliš dlouho na jednom místě. Některé rozhovory nepostrádají vulgarismy, v tomto případě jsou však podány odpovídajícím způsobem, kterému lze uvěřit. Co se týká popisů erotických scén, autorka je oživuje barvitými metaforami. Občas mi některé popisy přeci jen připadali trochu kýčovité. Erotika byla v románu dávkována v přiměřeném množství a jejím úkolem bylo trochu odlehčit napínavé dění příběhu.
Ke knize se budu jistě víckrát vracet, jelikož se nejedná o něco, co přečtete na jeden zátah a pak zaklidíte do knihovničky. Měla by sloužit jako takový rádce, ve kterém si můžete doma listovat a vždy se přiučit něčemu novému, nebo si osvěžit již známé věci. Vše, co jste chtěli vědět o módě přináší mnoho zajímavých informací jak pro "profesionály", tak i pro začátečníky, kteří by se do světa módy rádi ponořili.
Pohádka o kočičce Ťapičce má vícero využití a vede své čtenáře ke kreativitě a přímo je zapojuje. To velmi oceňuji. Kniha totiž obsahuje omalovánky, hlavolamy a mini křížovky. Interaktivní knížky mám moc ráda, jelikož podporují imaginaci dítěte a dospělé zase navrací o několik let zpět. Písmo je dostatečně velké a užitý jazyk je spisovný, takže pro první čtení je příběh naprosto ideální. Knížka by rozhodně neměla chybět v žádné domácnosti. Pokud chcete naučit děti milovat knížky a rozvíjet jejich myšlení, tak je Ťapička pro tyto účely jako dělaná. Nad knížkou jsem strávila jeden příjemný večer a těším se, až ji jednou budu předčítat svým dětem.
Nejprve jsem měla problém se do knihy pořádně začíst, ale jakmile se dění přesunulo na jih Moravy, tak už jsem knihu neodložila. Duchařská zápletka nebyla tak úplně podle mého gusta, bylo to spíše takové lehké mystično, které však bylo do příběhu zasazeno nenuceně a je pravda, že i uvěřitelně. Erotika v knize byla jiskrná a rozhodně ne nudná, ani vulgární, erotické knihy příliš nevyhledávám, ale v takovémto podání a podobě se mi to líbilo.
Píseň zimy je autorčinou prvotinou a je to na knize dost znát. Dialogy jsou nezáživné a plytké. Liesl je charakterově nesnesitelná, její postava mi byla už od začátku nesympatická a nesedla jsem si s ní. Postupně se její charakter jen horšil. Po celou dobu trpíme její neustále naříkání si a stěžování. Její zoufalství leze při čtení dost na nervy. Celá rodina Liesl (až na babičku Constanze) se chová nelogicky. Ostatně většina postav v knize se chová dosti neuvěřitelně. Jedině Král duchů mi přišel o něco málo propracovanější a díky němu se to čtení dalo vydržet.
První polovina knihy je nezáživné čtení o ničem. Postavy jsou nezajímavé a nudné. Měla jsem problém tuto knihu dočíst až do konce, přesto se mi to nějakým zázrakem podařilo. Měla jsem docela velká očekávání, ale nakonec to dopadlo tak, že dějově je to nejslabší kniha za tenhle rok.
Určitě bych vytkla to, že charaktery ostatních postav nebyly příliš rozvinuté. Na vše nahlížíme pouze z perspektivy Hannah a Claye a to prostě nestačí. Postavy jsou z něčeho nařčeny a odsouzeny a nemají už prostor pro obhajobu svých činů. Podle knihy byl natočen i seriál, který je v mnoha ohledech lepší. Je tam více prostoru pro další postavy a příběh se tak více prohlubuje.
Atmosféra celého příběhu je milá, romantická a také melancholická a velmi emotivní. Láska obou postav je čistá, naivní, je to prostě ta úplně první láska, která v nás zanechá tu největší stopu. Je to hrozně krásné sledovat nejprve jejich bezstarostnost a pak ten přerod z dětství do dospělosti. Je však pravda, že na to, že když se Rune vrátil z Norska, tak jim oběma bylo sedmnáct let, chovali se na jejich věk moc racionálně a já mívala problém jim to chování občas věřit. Možná to byl taky důvod, proč mě kniha nedokázala rozbrečet.
Plameňák je dílo, jež v české beletrii vynikne nejen svou minimalistickou obálkou, ale zejména nahlédnutím za oponu lidské masky. Kniha je jednohubkou, kterou jsem měla za dva večery přelouskanou, avšak její obsah ještě chvilku ve mně rezonoval. Plameňák je nadprůměrným počinem, který má tendenci přilákat českého čtenáře téměř jakéhokoliv věku.
Styl vyprávění čtenáře pohltí hned od prvních stran, jazyk je velmi pěkný, obohacený o některé japonské výrazy. Autorka si zvolila dvě dějové linky, jednu z minulosti a jednu ze současnosti, dvě silné ženské hrdinky. Naoko jsem si oblíbila okamžitě a s napětím jsem spolu s Tori odkrývala její osud.
Autorka si dala velikou práci s dohledáváním informací v historických pramenech, aby mohla odvyprávět málo známou etapu japonsko-amerických dějin. Na konci knihy je vysvětlení některých reálií, přičemž nad některými člověk jen žasne, že se něco takového opravdu dělo.
Titul v poličkách knihkupectví na první pohled šokuje už jen samotnou obálkou. Poté, co se do knihy začtete, budete zcela jistě znechuceni a zároveň fascinováni lidskou brutalitou. Buď vás to odradí, nebo u knihy setrváte až do konce. V tom druhém případě se vám dostane syrový příběh, jenž není nijak ochuzen o všemožné drsné popisy. Varování, konzumace stránek pouze pro silné žaludky!
V knize je moc hezky ukázáno, jak se z lidstva postupně stává stádo ovcí, jak někteří dokáží úplně zdegenerovat, příkladem je třeba obava z nakažení ptačím trusem, přičemž na ochranu chodí lidé venku s roztaženými deštníky. Nová generace dětí nemá ani ponětí, jak chutná vepřové nebo kuřecí, zato si mládež moc ráda hraje hru jménem Znamenitá mrtvola, v rámci které se hádá, jak kdo asi chutná. Je to morbidní a zvrácené a jistým způsobem i naléhavé. Doufejme, že autorčina vize je na míle vzdálená skutečné budoucnosti.
Při této exkurzi do možné budoucnosti jsem bohužel postrádala jakýkoliv hlubší příběh, víceméně je v knize líčena konzumace lidského masa a jak probíhá jeho zpracování. Dále bych vytkla jisté nelogičnosti, zejména pokud jde o vztah Teja a Cecilie. Počin to rozhodně není špatný, neoznačila bych ho ale ani za nejlepší. Kniha ve mně sice zanechala dojem, domnívám se však, že téma by mohlo být více rozvinuto.
Autorce se podařilo velice pěkně vystihnout mezilidské vztahy dnešní doby. Navíc díky Amálce, která pokládá mnoho otázek a ve věcech nevidí žádnou velkou vědu, se čtenář může zamyslet nad problematikou komunikace, osamělosti a ztráty. Ale nebojte, kniha Přes práh není žádná depkařina, naopak dává naději.
3,5*
Výkřiky v temnotě sérii o trochu vylepšily pověst, přece jen, příběh je rozehraný, kulisy izolovaného sídla vystřídá svět venku za zdmi a čtenář na některé otázky konečně dostane odpovědi. Dva díly za námi, dva před námi. Jaká esa ještě Darcy Coates schovává v rukávě? To si budeme muset ještě chvíli počkat.
Sérii bych označila za hybrida The Last of Us a The Walking Death, i proto si myslím, že může zaujmout příznivce postapokalyptických světů a katastrofických scénářů.
Text je psaný velice čtivě, čtenář se okamžitě vcítí do pocitů jak Lis, tak Romaina, dvou postav, jejichž pohledy se napříč celou knihou střídají. Jejich vztah by se dal popsat úplně jednoduše - hate to love. Na stylistice je patrné, že Veronika Černá není ještě tolik vypsaná a že je potřeba sem tam něco vypilovat. Na první pohled je však jasné, že si našla žánr, který jí vyhovuje a s nímž dokáže pracovat.