s-reader komentáře u knih

„Čti si někdy kvůli příběhu, Bobby. Nebuď jako ti knižní snobi, kteří to nedělají. Jindy si čti kvůli slovům – jazyku. Nebuď jako ti lenoši, kteří tohle nedělají. Ale až najdeš knížku, která má dobrý příběh a zároveň dobrý jazyk, tak si té knížky važ.“

Zlatá slova Tede. V Kingově díle je málo vět pod které bych se mohl s čistým svědomím podepsat, ale v první části knihy Srdce v Atlantidě Ničemní muži ve žlutých pláštích jich je hodně a převážně se týkají literatury. Dokonce mě to přinutilo znovu si připomenout Pána much, knihu, která na mě kdysi hodně zapůsobila.
Další části knihy mě už tolik neoslovily, jsou daleko od mé zkušenosti, od mého vnímání reality a jejich spojení mi připadá opravdu hodně nucené a opět nesou rysy Kingova stylu: jak jednou nosnou myšlenkou zaplnit co nejvíce stran. Přesto hodnotím velmi kladně jako jednu z nejlepších zatím přečtených Kingových knih.

5 23.02.2011

Kniha Olgy Tokarczukové patří k těm, které čtenáři přinášejí tichou radost, bezpečný koutek v neklidném světě, pocit pohodlí a tepla. Není to zásluhou obsahu, obsah je dramatický, lidé umírají, jsou si nevěrní, mění se ve vlkodlaky utápějí se v depresích a alkoholu, je to zásluhou vypravěčského stylu. Stylu popisného, jako kdyby to byla starobylá kronika zapadlé vesnice. Tento styl nenutí čtenáře aby se do postav vžil a trpěl s nimi. Naopak, může si v klidu sednout u rozpálených kamen a číst si o nevlídném počasí, které v malé polské vesničce na pomezí Česka panuje.
Olga Tokarczuková je skvělá vypravěčka s vytříbeným jazykem, napadá mě srovnání s Pavlem Bryczem, která dokáže stvořit i z relativně banální příhody nebo zážitku příběh, jež čtenáře zaujme a vtáhne mezi řádky. Příběhy jsou spojeny velmi volně a mezi nimi jsou vloženy texty, které se týkají domu, vesnice, přírody. Jsou to texty nesmírně poetické, ale je to poetika srozumitelná, čtivá, poetika, ve které se člověk neutápí, protože souznívá s jeho zážitky, s jeho cítěním.

17 23.02.2011

Plně chápu Kingovu snahu podrobit čtenáře stejnému utrpení, jakému byla podrobena Jessie, nekonečnou dobu připoutána k posteli, dobu tak nekonečnou, že ji přestane vnímat. A musím ocenit, že se mu to povedlo. Trpěl jsem jako zvíře, když jsem se tou nekonečnou pasáží prokousával, kdy jsem doufal, že už to MUSÍ skončit, kdy jsem i já stěží rozeznával co je halucinace a co je kniha. Byly chvíle, kdy jsem nenáviděl Kingův způsob psaní - zvyk ponořit se jediné krátké chvíli do tíživé minulosti své postavy - oběti - rozpitvat ji a složit dohromady, pak chvilku v ději pokračovat dále a pak jej opět stejným způsobem přerušit, jako když reklama přerušuje film. Byl jsem v těch okamžicích rozhodnut, že o jeho knize napíšu něco moc ošklivého. Ale nanapíšu. Koncem mě vcelku uspokojil a tak, i když výhrady zůstaly uznal jsem, že konec má jakousi logiku a je dobře vyvážený.

1 21.02.2011

Po dlouhé době jsem dal zase Kingovi šanci. Pořád jsem ho měl v hlavě zafixovaného jako drásala, který plodí neuvěřitelné množství stran které nemají s literaturou nic společného. No nečekejte, že jsem najednou prozřel a vzývám Kinga jako literárního velikána, ale musím přiznat, že jsem si úsudek - možná předsudek - trochu poopravil. To je děsivý horor především svým rosahem, člověk po té knize sahá s respektem. Je to pro mě bohužel jediný zdroj děsu, ztratil jsem schopnost bát se při sledování filmů a četbě knih. Bohužel. Místy mě drtil Kingova metoda, kdy se zdlouhavě pitvá v minulosti každé postavy, do detailu jí porcuje na drobné kousíčky a krmí jimi čtenáře. Ala jak jinak by vyplodil ty tuny textu? Postupně jsem mu začal odpouštět, ale v určitém stádiu jsem začal mít pocit, že děj směřuje k něčemu, o čem nemám zapotřebí číst a že je hodně průhledné, že tam děj směřuje. Chystal jsem se knihu odložit, ale nudělal jsem to. Udělal jsem dobře, protože King se s lehkostí vyhnul dějí, který by vedl do pekel kýčovitosti a stvořil knihu, o které se dá říct, že je promyšlená a že má ke kýči hodně daleko.

1 18.02.2011

Když měla tato Murakmiho útlá kniha vyjít, moc jsem se na ni těšil a s chutí jsem si přečetl. Proto, i odstupem času, chci přidat komentář, který ve kterém nebude jen to, že Murakami napsal lepší knihy. Podle mě prostě napsal jiné knihy a nechci rozhodovat o tom, zda byly lepší nebo horší. Mě se líbí. Část komentáře jsem už napsal i jinde, ale protože se na mém názoru nic nezměnilo, neměním ani onu část:

Sputnik, má láska, Norské dřevo, Letní pevnost. Všechny tyto tři knihy jsem přečetl ve stejné době, v poměrně krátkém časovém úseku.
Nějakým způsobem se v mé hlavě smísily a zdá se, jako kdyby tam existovaly ve vzájemné harmonii pěkně pospolu. Vůbec nevadí, že Letní pevnost nenapsal Haruki Murakami, klidně mohl.
V knize Sputnik, má láska nepovažuji za důležitý moment záhadu Fialčina zmizení a vůbec by mě nenapadlo snovat teorie o tom, kam mohla zmizet. Za daleko důležitější považuji prázdné místo, které po sobě zanechala. Prázdné místo, které je umocněno závěrečnou scénou - ti, kteří to četli ví, o čem mluvím, těm, kteří se na to chystají nebudu kazit pocit gradace děje. Scéna, o které se zmiňuji se pro mě pohybuje na samé hranici snesitelnosti. Ještě krok a byla by to romantika, kterou bych nehodlal akceptovat. A co vy?
Překladatel Tomáš Jurkovič si zaslouží poděkování za úžasný překlad, svého času jsem mu poslal dotaz, jestli chápe, jak Murakmi myslí větu "Je to jasné jako Vltava", či zda jde o český klon nějakého japonského úsloví typu "Kolik višní tolik třešní". Dnes, kdy mám přečteno více Murakamiho knih, hlavně Kafku, bych se neptal, protože vím, jaký vztah má Murakami k české hudbě a tím je mi zase o něco bližší.

8 18.02.2011

Siromacha - temné téma jakéhosi démona vtěleného do člověka zpracoval Alex i Josef Koenigsmarkovi. Josef - otec v povídce, Alex - syn téma rozvinul do románu. Příběh se rozvíjí v pohraničí, začíná na konci války a táhne se spornou dobou vzestupu komunistů k moci. Názory na zpracování se moho lišit, ale mě připadá mimořádně vyvážené, zpíše jako nezaujatý popis doby, bez emocí lidí, kteří byli režimem postiženi. Komarovský - vtělení siromachy v Alexově románu - mohutný rus je postava, která svou širokou ruskou duší místy dojímá, ale jak autor správně naznačuje, bylo by velmi nebezpečné tomuto dojetí podlehnout.

1 17.02.2011

Sehnat Mrchopěvce byl nesnadný úkol. Nedivte se, není to kniha masové spotřeby, těžko ji srovnávat s Harry Potterem, Stmíváním či s některým s děl páně Kinga. Nesnažím se zde podsouvat myšlenku, že by to snad byla kvalitnější kniha a to ostatní je brak, ale je nesporné, že Mrchopěvci jsou odlišní a z různých důvodů i pro některé lidi nestravitelní. Mrchopěvci se hemží sexuálními výstřednostmi, se kterými měl Křesadlo bohaté zkušeností. Profesionální. Ale také se hemží nadhledem a humorem, často velmi jízlivým. V podání Křesadlově, a tato kniha není výjimkou, "erotika" nevzrušuje, nutí spíše k zamyšlení, jak směšné jsou role, do kterých nás příroda staví.
Další téma, které je součástí mrchopěvců, je tlak, kterému mohli být vystaveni lidé, kteří nežili zcela konformním životem. I s tím měl Křesadlo své bohaté zkušenosti a z jeho knih nenávist k tomuto tlaku přímo kape, přestože i ona je servírovaná s jeho humorem, který ale není vůbec laskavý.

3 17.02.2011

Jedna z knih, která mě v poslední době výrazně zaujaly. Dvě města, která se částečně prolínají, obyvatelé, kteří jsou zvyklí nevnímat druhé město přesto, že ho mají na očích, nesmírně složité soužití těchto dvou měst, to považuji za zajímavý a inspirativní nápad. Detektivka a akční příéběh, který se nad tímto tématem odehrává je už obvyklý, ale celek dělá knihu zajímavou a čtivou.

2 15.02.2011

Popel žhne patří mezi slabší kousky knih o takzvané brněnské bohémě. Ale v celkovém kontextu ji toleruji a jsem rád, že jsem ji nakonec sehnal.

15.02.2011

Maso - to je zdařilá črta, studie jedince a společnosti, ve které je maso (ano přátelé, lidské maso), jediným zdrojem potravy. Možná se bude někomu zdát, že je to knížka zbytečně krutá a že by autor měl být ke svým "hrdinům" shovívavější, ale pro lidský druh není místa ke shovívavosti. Síla, která člověka žene kupředu je v Harníčkově knize zjednodušena na naprosté minimum. Je to jen MASO.

2 15.02.2011

Zajímavé zpracování mýtu nás může vést k úvahám: co jsou to vlastně mýty, kde se v člověku berou a k čemu mu jsou. Mýtus o Inanně, umístěný do moderní doby, přesněji řečeno umístěný mimo čas, k takovým úvahám provokuje. Příběh naznačuje, že Olga Tokarczuk je pozoruhodná autorka, ale zároveň jeho potenciál vede k otázce, jestli by si nezasloužil pečlivější zpracování. Začátek velmi slibně umísťuje děj, jak jsem se už zmínil, mimo čas, ale ke konci už není tento atribut tak jasný. Kontinuita se ztrácí. V závěru autorka uvažuje o motivacích postav, dobře si uvědomuje, že jsou v mýtu nejasné, ale nepokouší se je (motivace) ve své verzi příběhu rozvinout. Fikce je pole, kde je možno beztrestně spekulovat.

5 15.02.2011

Dal jsem na doporučení známého, kterého si opravdu vážím, který váhavě připustil, že Da Vinciho Kód je dobře vystavěný román a věnoval jsem něco času jeho četbě. Přiznám se, nejsem nijak nadšený. Celý pocit se dá shrnout do několika slov - kniha nic neobjevuje, nic nepřináší, nikomu neubližuje. Prostě taková kniha, kterých jsou tucty s informacemi, které jsou na úrovni vylistování z internetu. V místech, kde se autor potřebuje pohnout z místa, si naprosto neláme hlavu logikou děje, ale většinou to příliš nevadí. Vadí spíše to, že Brown nenaznačuje, nenechává prostor pro fantazii ani pro úsudek čtenáře, snaží se svými argumenty čtenáře utlouct a ukázat, jak vše do sebe zapadá. Nezapadá. A abych nezpomněl, konec je opravdu příšerná... smí se tady to slovo použít?.

5 08.02.2011

„...čtoucí člověk je stejně jako člověk masožravý tím nejodpornějším způsobem nenasytný a ničí si, podobně jako člověk masožravý, svůj žaludek, a vůbec zdraví, svoji hlavu a celou duševní existenci.“
Pokud máte pocit, že s tímto výrokem nesouhlasíte, určitě si najdete v Bernhardových Starých mistrech ten svůj negativní výrok, se kterým stoprocentně souhlasit budete, třeba o pozici génia, o návštěvách muzeí, o historicích umění nebo o omezených učitelích. Možná si myslíte, že nemůžete cítit určité sympatie k člověku, kterému není nic dobré. Snad jen mírné pobavení a občasný souhlas, pokud se svou nespokojeností bude s vámi ve shodě, ale ke konci najednou zjistíte, že vaše sympatie k dvaaosmdesátiletému starému pánovi vzrůstají. Čím to je? Na přebalu knihy je citována věta: „Nemilujeme přece Pascala proto, že by byl tak dokonalý, nýbrž proto, že je v podstatě bezmocný…“. A to je klíč. Starý pán je v podstatě také bezmocný. Přes veškerou svou intelektuální zdatnost si uvědomuje, že: „ne staří mistři, ale jediný člověk nám umožní přežit“ a to si můžeme uvědomit s ním.

3 08.02.2011

Chůze, to je počteníčko! Asi bych byl ve velkých rozpacích, kdybych měl někomu tuto knihu dodporučit, ale mě Bernhardův blábolivý styl a neustále se otáčení v kruhu vyhovuje. Děj se jen pomalu posouvá dopředu, vlastně to není děj, jen nějaké náznaky toho, co se událo.
A tak dloho, dlouho setrváme v Rustenschacherově obchodě, kde Karrer tluče holí o pult a neustále opakuje, že jde o podřadné zboží. z Československa.
Příjemnou zábavu.

5 08.02.2011

Nejsem typickým skalním stoupencem tohoto druhu literatury, občas si ji přečtu jako oddechovku, ale Koralina je velmi dobrá oddechovka a snad i trochu více.

1 31.01.2011

Milý Vašek Koubek! Jeho povídky jsou stejně ztřeštěné jako jeho písničky, jako jeho vystupování na pódiu. Mají i stejnou poetiku, poetiku hospodské harmoniky a zoufalého kvílení.

Přátelé, hodnotit tuto knihu je věru tvrdý oříšek a vlastně nevím, jestli bych měl. Váhám, mám ji odsoudit jako zbytečnou, nudnou, plnou žvástů a pokusů o rádoby vědecké definice zcela běžných věcí, nebo ji mám vyzdvihnout jako inspirativní, s neobvyklým pohledem a jevy, se kterými se setkáváme tak běžně, že si je vlastně ani neuvědomujeme?
Objektivní pohled není ani mezi těmito dvěma póly a zrovna u této knihy je přirozené, že ho každý bude mít upřený úplně někde jinde. V první řadě je to nesmírně přísná zkouška trpělivosti, pak velmi slušné opáčko cizích slov, špetka inspirace pro pohled na realitu a malá směrovka na další literaturu, která snad nebude tak nudná. Průměrná známka: průměr.

2 08.11.2010

Radka Denemarková si vybrala opravdu nevděčné a nelehké téma. Vracení majetku sudetským Němcům a násilí, kterého se Češi dopustili na odsunovaných Němcích je téma dosud živé a je to téma, ke kterému není lehké zaujmou nestranný názor. Je pravda, že si autorka trochu pomohla tím, že doktorka Gita byla židovka, prošla koncentračním táborem, její rodina byla vyvražděna a potomci čwských pamětníků se projevili jako hrabivci, bránící svůj majetek způsobem, který odpuzuje, přesto knihu chápu jako téma k zamyšlení, jako téma k úvahám "co kdyby", jako varování, že svět není a nebude černobílý a pravda není jen jedna.
Ve svém stoprocentním hodnocení nehodnotím téma, které může být nepříjemné, ale téma, které je hodnotné svou znepokojivostí a způsob, jakým se s ním autorka vypořádala.

10 30.11.-0001

Pokud porovnám tuto knihu s knihou Bill a Nebyl, musím vyjádřit své nepatrné zklamání. Uznávám, příznivci nonsensu budou potěšení, ale knize Zameť mou hruď chybí švih. Škoda.

30.11.-0001

Vypalování cédeček v mikrovlnce, zmatené cesty na autorská čtení, probuzení na neznámých místech s bolavou hlavou, rok, ve kterém se vlastně nic neděje, snad jen ty vypité litry červeného vína... Někoho by to mohlo pohoršit, ale zkuste si představit, že píšete den po dni svůj vlastní deník.

1 30.11.-0001