s-reader komentáře u knih

Pokud si myslíte, že přečtením Ekonomie dobra a zla se byť jen o krůček přiblížíte porozumění této vědě, budete zřejmě zklamáni. Asi jediné, co si zapamatujete je to, že v době krize, v době, kdy se od ní očekává pomoc, je ekonomie naprosto bezmocná. Přesto má tato kniha svůj význam. Provede vás historií nejen ekonomie, ale i náboženství a filozofie a rozšíří tak vaše obecné vzdělání zvláště, pokud budete sledovat odkazy. Potud je kniha čtivá a zajímavá. Ke konci, na posledních stránkách se ovšem zvrhává v úvahy o zodpovědnosti a skromnosti, plné příměrů a klišé. To bych Tomáši Sedláčkovi vyčetl. Degraduje tak svou jinak chytrou knihu.

6 30.11.-0001

Ještě těsně před koncem knihy jsem si v duchu říkal – za tohle nobelovka? – a tvářil jsem se, rovněž v duchu, velmi povzneseně. I přesto, že jsem si o autorovi přečetl, že koncentračními tábory opravdu prošel, mi jeho text připadal nehodnověrný. Nezúčastněný pohled dítěte – muže, přístup kronikáře, nulová interakce s ostatními postavami, absence jakéhokoliv „židovství“, to vše na mě působilo jaksi uměle a nepatřičně, jako kdyby to psal člověk, který s koncentračními tábory ani s židovskou rodinou nikdy nepřišel do styku a pouze přetváří vyprávění a zkušenosti jiných.
Celý tento nepříznivý dojem smazává několik posledních odstavců, které celý dosavadní text převrátí vzhůru nohama. Z toho, co jsem mylně považoval za neskonalost, vytváří ohromující autorský záměr. Lhostejnost a nezúčastněnost, věta „Žádných hrůz jsem si nevšiml“ znásobí hrůzy, o kterých víme a které autor nastiňuje jen několika slovy.Györgyi Köves si pro přežití koncentračního tábora vytváří svou metodu, není uvědomělá jako v případě Fuksova pana Teodora Mundstocka, chlapec si ji definuje až po návratu domů, ale je to metoda, která mu pomáhá žít i v „civilu“. Úvahy o osudu a svobodě člověka vedou autora až k úvaze o „štěstí v koncentračním táboře“ a já věřím, že čtenář po přečtení knihy té úvaze porozumí.

2 30.11.-0001

Po přečtení prvních několika vět jsem byl v pokušení podívat se na obálku knihy - kdo ji vlastně napsal. Byl to opravdu Akos Kertész nebo to byl István Örkény? Nepodíval jsem se, protože jsem si dobře pamatoval, že jsem vzal do ruky knihu Kertészovu. Autor dopodrobna rozpitvává každou motivaci jednání zúčastněných osob, probírá a převrací naruby jejich minulost, nepatrný odmítavý pohyb hlavou Burianovy manželky mu dává záminku k několikastránkovému vysvětlování. Pro někoho to může být fascinující, pro někoho bezbřehá nuda. Já patřím k té první sortě lidí a dal bych i stoprocentní hodnocení, nebýt úplného závěru, ve kterém autor shrnuje v několika větách další život svých postav. Bez toho bych se docela obešel a poslední odstavec bych škrtl, vymazal. Co je nám po tom?
V knize je ještě přidružena krátká povídka Kasparek, která mi Istvána Örkenyho připomíná snad ještě více, konkrétně jednu jeho povídku z knihy Minutové grotesky (teď si nevzpomínám přesně, snad se jmenuje Kariéra). Povídku Kasparek považuji za excelentní nápadem i provedením, ale platí o ní to samé, co o Rodinném domě. Poslední věty, které se týkají dalšího osudu Kasparka jsou pro děj nepodstatné a pointu dokáží oslabit.

30.11.-0001

Poštulkova kniha je příkladem toho, jak se dá psát s profesionálním přehledem o tak ožehavém tématu, jakým pornografie nesporně je. Autorovi s podařilo zmapovat dějiny pornografie, které jsou zároveň i dějinami cenzury, bez náznaku obscénnosti a vulgarity, navíc v celé knize zachoval nezaujatý, nestranný postoj. Je to zároveň průřez dějinami což oceňuji přesto, že dějiny světa se do jedné knihy vměstnat nedají. V knize se opět projevil autorův zájem o film, který lze vysledovat i v jeho románech (Blues pro Stalina), v to čítaje i zájem o film tohoto speciálního druhu, zmíněný v románu Půdorys harému.

1 30.11.-0001

Vražda v hotelu Intercontinental stejně jako Návrat starého varana obsahuje zárodky všeho, co Ajvaz zpracovává ve svých pozdějších dílech. V básních, které spíše připomínají krátké povídky se objevuje tématika vlnění záclon, paralelní existence měst, znaků a písma, Kantovo dílo. Pro čtenáře, který Ajvazovo dílo zná, je to četba zajímavá, možná však ovlivní jeho názor na rozsáhlejší romány, jako je Cesta na jih nebo Prázdné ulice.

30.11.-0001

Nejprve se zdají být vtipné, pak stejné, stejné, stejné.... nakonec obtěžují. Doporučuji číst po částech, v delších časových intervalech.

1 30.11.-0001

Je to skvělý přípravný kurz ke čtení bible. Kdo tou knihou zhrdne, ohrne nad ní nos, právem si zaslouží označení zapšklý intelektuál bez špetky smyslu pro humor.

4 30.11.-0001

Jsem rád, že se mi Varana nakonec podařilo sehnat a že jsem si ho mohl přečíst. Ve Varanovi je vše, co je pro Ajvazovu tvorbu charakteristické. Najdeme tu stejné vypravěčské postupy i řadu symbolů, které se v jeho pozdějším díle objevují. Najdeme vlnění záclon, tygra, tramvaje, psací stroj, parník pod Prahou. To nejsou jenom slova, to jsou výrazné symboly a Ajvaz s nimi tak pracuje. Bohužel, kvalita jednotlivých povídek je kolísavá. Jsou tam i takové, které mi spíše připomínají velmi dobrý literární pokus žáka gymnázia. Nevadí, hlavně že se autor postupem let vypracoval do podoby, ve které je dnes.

3 30.11.-0001

Při čtení novely Jany Šrámkové jsem byl poněkud nesvůj. Nemohu jí upřít vypravěčský talent, i mé hodnocení tomu odpovídá. Pro mě je jednoznačně nejpůsobivější část, kde popisuje návštěvu v domě, který jejich rodině patřil a najednou jsou tam sice u přátel, ale cizí. Hloubka, s jakou se do takové situace vciťuje je překvapující. Ale proč jsem byl nesvůj: měl jsem místy pocit, že si autorka pohrává s potenciálními kritiky její knihy. Jako kdyby to bylo zlomyslné mrknutí očkem na upachtěné mužské autory, kteří tak rádi vkládají do svých románů představy, jak se do nich, vlastně do hrdinů jejich románů se kterými se ztotožňují, zamilují dvacetileté dívky a bezmezně je obdivují. Tak co myslíte, byla Jana Šrámková zlomyslná?

2 30.11.-0001

Po záplavě moderní literatury psané rozervanými autory, kteří se pokušejí vyjádřit své subjektivní pocity, jimž nikdo nerozumí, bylo čtení románu Gepard doslova osvěžující. Tomasi di Lampedusa dokázal s nadhledem popsat ústup slávy a vlivu šlechtického rodu, jeho vyprávění má švih a šarm.Precizně vyjádřené myšlenky a motivace osob dělá tento román čitelný a zábavný. Není to ale lehké kratochvilné čtení, i když by se asi tak dal použít, osvětluje politické pozadí změn ale i tužby a lásky postav bez poříkras. V rozporu s informací na přebalu knihy, která označuje lásku Tancrediho a Angeliky za poetickou, neváhá spisovatel načrtnout neslavné pokračování jejich vztahu.

6 30.11.-0001

Skvělá kniha. Spojuje v sobě vše, co je pro čtenář ocení. Výborné a vtipné básně, různé překlady, osobité ilustrace a celkově kvalitní zpracování knihy. Čtenář může porovnat práce známých překladatelů s originálem.

1 30.11.-0001

Kniha Příchody se čte špatně. Proti čtenáři stojí hned několik faktorů - nesmírně dlouhé věty, ve kterých je možno se rychle ztratit a již nenalézt, vyprávění, které postrádá přímou větu uvozenou uvozovkami a neustálý omílání jednoho tématu - milostného života hlavního hrdiny. Všechny tyto charakteristické rysy náhle ustupují v posledních třech kapitolách knihy, děj dostává spád (nikoliv akční, ale je to, jako když se pachtíte několik hodin v lodi ve stojaté vodě a najednou přijde mírný proud a můžete nechat odpočinout své paže) a knihu je možno zdárně dočíst. Příchody nejsou špatná kniha, ale podle mého názoru to autor poněkud přehnal s tvůrčím záměrem, vše se podřídilo formě a obtížnost knihy je samoúčelná.

30.11.-0001

Samozřejmě, těch 100% je jenom proto, že jsem jako dítě se zatajeným dechem prožíval dobrodružství společně s hlavními hrdiny, jinak literární hodnota tohoto díla je nevalná.

1 30.11.-0001

Přátelé, to vůbec není špatná kniha! Dokonce bych šel tak daleko, nešetřil chválou a prohlásil, že je to velmi dobrá kniha. Povídky, přestože jsou v nich jiné postavy v jiném prostředí, něco spojuje. Je to poddajnost hlavních hrdinů, se kterou přijímají svůj osud, jdou mu vstříc a vykonávají to, co je předem dáno. Typický Darvasiho hrdina je mladý muž okolo třiceti let, plešatý nebo nakrátko ostříhaný, který žije mimo tento svět, nechápe jeho zákonitosti, má své vlastní, odpozorované z chování svého nejbližšího okolí. Děj a činy spojuje křehká symbolika, která je mnohdy nepochopitelná.

3 30.11.-0001

Půdorys harému je velmi zdařilá kniha, přestože zpracovává již stokrát zpracované téma - lidé v období přechodu od socializmu k demokracii. Téma je ovšem zpracované citlivě a autor se tak vyhýbá sebelítosti a představě, jak hrozně byl za režimu stíhán.

30.11.-0001

Odvrácená strana obrazu je zajímavá kniha především tím, že mapuje poslední léta malířova života z bezprostřední blízkosti a přece s odstupem nezúčastněného člověka. Drobným záporem je patis, kterému se Dvořák občas neubránil.

30.11.-0001

Kniha líčí události roku 1866 natolik sugestivně, že jsem neodolal a místo, kde se boje odehrávaly, jsem navštívil. Prošel jsem bývalé bojiště, prošel jsem Svíbský les a pochopil, proč ta místa Körnera tak inspirovala. Les je zaplněn náhrobky a památníky, které připomínají jednotlivé padlé vojáky i celé skupiny, ticho v lese připomíná, kolik tisíců lidí zde zemřelo.

5 30.11.-0001

Z Řezníčkových knih, které pojednávají o brněnské bohémě, je tato nejlepší. Její vazba na bohému je nejvolnější, Řezníček v ní mění jména a přesunuje děj více do Prahy. Možná právě proto, že není vázán na prostředí Brna a osvobodil se více od faktického popisu jednotlivých postav, je kniha čtivější.

30.11.-0001

Hvězdy kvelbu nejsou tak literárně zdařilé jako Natrhneš nehtem... Více než o literaturu jde o vzpomínky na okruh demiurga Jana Nováka. Přestože Natrhneš nehtem... patří rovněž do čtveřice knih odvozených z Hvězd kvelbu (jde o čtvrtý díl) je v více surrealismu, který mi v Hvězdách chybí. Přesto jde o velmi zajímavou věc, která dokresluje osobnost Pavla Řezníčka.

30.11.-0001

Není to Řezníček - surrealista, ale Řezníček - brněnský bohém. Na jedné straně škoda, Řezníčka surrealistu mám moc rád, na straně druhé zajímavá kniha, která nás s obrovskou nadsázkou seznamuje s brněnskou bohémou, kterou, jak už jsem několikrát uvedl, Řezníček nazývá "okruh demiurga Jana Nováka", který byl zajisté osobností nepřehlídnutelnou. V této knize dojde k zmrtvýchvstání demiurga Jana Horáka, jediného, absolutního a Řezníček si pohrává s myšlenkou, jak by to vypadalo, kdyby se v Národním Divadle opravdu připravoval Horákův (Novákův) balet Hellé. Pravda je, že Jan Novák, vděčná předloha pro Jana Horáka, opravdu svůj balet Národnímu Divadlu nabídl. Výborné jsou také scénky z brněnského blázince (brněnsky raplhaus) a z cikánského tábora.

30.11.-0001