sachista komentáře u knih
Naprosto zasloužených 93 procent a zcela jednoznačně jedna z nejlepších knih loňského roku. Má totiž vše, co kvalitní a mimořádný román má mít - na půdorysu fiktivního maloměsta se rozehrává řada aktuálních společenských témat, láska, přátelství, nenávist, zrada, předsudky, arogance, davové chování, vina, trest, nadhled, lidskost a další. A samozřejmě se vše točí kolem hokeje, takže hokejové národy, mezi něž Češi patří, román obzvlášť ocení. Nezapomenutelný čtenářský zážitek, mí přátelé jsou odsouzeni k tomu, že budou Medvědínem obdarováni :-)
Tak mi rok 2018 začal z čtenářského hlediska nejlépe jak mohl. Pod sněhem je první kniha od Petry Soukupové, kterou jsem měl možnost přečíst a od první do poslední stránky jsem byl nadšený. Mám rád knihy a filmy o mezilidských vztazích, zvláště těch rodinných, kdy si autor dává záležet, aby čtenář pochopil jednání jednotlivých postav postupným odkrýváním jejich minulosti. Velmi čtivá a hořkosladká záležitost, nicméně se domnívám, že nemusí řadě čtenářů sednout autorčin styl a detailní popis jednoho dne jedné rodiny, de facto jedné cesty autem a jedné oslavy-neoslavy.
Kniha je především určena pro náctileté čtenáře, nicméně autorka rozvíjí klasický kriminální příběh o šesti lidech v místnosti, z nichž jeden je zavražděn a postupně odhalujeme tajemství ze soukromí všech ostatních. Čte se to dobře, rychle a rozuzlení je přijatelné. Na debut rozhodně slušná záležitost.
Knihu pohádek bych asi zrovna nezvolil, kdyby nebyla zařazena do čtenářské výzvy. Na druhou stranu jsem si některé pohádky osvěžil a zjistil jsem, že některé jsem snad ani nikdy neznal, anebo slyšel či četl hooodně dávno.
Zábavné čtení na jeden spíše kratší zimní večer. Postavu profesora Kepesha znám z Umírajícího zvířete a připadalo mi, že v tomto případě na mě promlouvá úplně jiná postava, jiný charakter. Celkové vyznění, atmosféra a břitký humor s nádechem existenciálního děsu zůstává typicky rothovský. Získal jsem zajímavou a úsměvnou inspiraci na dárek patrně spíše pro mužskou část mých příbuzných a přátel.
Ian McEwan patří mezi mé oblíbené autory, ale Sobotu řadím na poslední místo, opravdu zatím nejslabší počin, který jsem od něj četl. Přemítat šedesát stran nad tím, jestli se ráno pomiluji se svou ženou a přemýšlet o leteckém neštěstí ruského letadla, to je na mě trochu moc. Jsem rád, že alespoň zůstal věrný leitmotivu svých knih - nečekaného vpádu zla do života běžných lidi, ale to přichází trochu pozdě. V doslovu se uvádí, že Sobota přišla po Pokání, to je tedy pořádný skok směrem dolů, nicméně to potvrzuje staré pravidlo, že není tak těžké dosáhnout úspěchu jako jej dokázat zopakovat.
Na Policii jsem se obzvláště těšil kvůli zápletce, připadla mi atraktivní a tajuplná. Říkal jsem si, že po dvou slabších dílech musí přijít zase případ, který mě posadí na zadek. Nenastal efekt jako u Sněhuláka, zato jsem ale stejně spokojen a o hodně více než v předchozích případech. Mám rád, když neodhalím hlavní pointu a tentokrát se mi to nepovedlo ani náhodu, neměl jsem šanci, oceňuji, že Nesbo nás nechal konečně napnuté téměř do konce a zbytečně neodkryl všechny karty. napínavý a otevřený závěr nás všechny láká na Žízeň...
Většina příběhů je vysloveně nechutných a je to škoda, protože ty, které nechutné nejsou, jsou celkem povedené a vtipné. Nedal bych více než dvě hvězdičky, ale vzhledem k mimořádně nádherným barevným ilustracím, hodnocení zvedám o hvězdičku. Obsahově ale s Walliamsem již druhé zklamání za sebou. Skoro začnu věřit tomu, že knihy, v nichž nevystupuje uražený Rádž, jsou slabší.
Zatím nejslabší Walliamsův počin, který jsem četl. Na jeho knihách jsem oceňoval, že je mohou číst malí i velcí, děti i dospělí a všechny knihy měly dojemné vyznění a poučení. U Příšerné tety jsem celou dobu postrádal něco "vyššího", prakticky mě oslovil až epilog a jedna překvapivá pointa, jinak se jedná o průměrný až podprůměrný příběh vyloženě jen pro děti. Doufám, že Příšerná teta představuje výjimku, jež potvrdí pravidlo a další příběhy se vrátí zase do úžasně rozjeté linie.
Levhart mě příliš neuchvátil, o co víc jsem chválil Sněhuláka a Spasitele, o to víc mi připadne Levhart zbytečně natahovaný, kdyby Nesbo zredukoval román o 200-300 stránek, byl by z toho skvělý kriminální thriller s propracovanou detektivní zápletkou, kde do sebe všechny díly skládačky pěkně zapadnou. Místo toho jsme prvních sto stránek svědky přesvědčování a posledních sto stránek zbytečného, nereálného a překombinovaného laciného akčního thrilleru. Nepopírám, že se to čte samo, ale třista stran se dalo investovat jinak. Jsem zvědavý na Přízrak...
Moje první seznámení s Rudišovou tvorbou. Prvních asi třicet stránek jsem byl zaskočen a přemýšlel, že knihu odložím, ale pak jsem se do ní začetl, líbila se mi čím dál víc, až jsem ji přečetl během jednoho večera. Některé hlášky si budu nejspíš pamatovat a některé věty moudra či pseudomoudra alespoň krátkodobě zapomenout nelze, protože se v knize neustále opakují. Zvláštní počtení, zvláštní vyústění, musím si přečíst ještě nějaký další Rudišův kousek, abych si utvořil ucelenější názor.
Viděl jsem dnes film Polednice a dočetl knihu Polednice. Zpočátku jsem si říkal, že je to psáno hodně naivním, jednoduchým stylem bez větších ambicí, což se potvrdilo i na konci. Paradoxně zajímavější než hlavní dějová linka s vyšetřováním byla druhá linie s Martou. Hlavní pointa příliš průhledná a primitivní, chybělo tomu nějaké zásadní překvapení. A opět jsem si uvědomil, nakolik kvalitní jsou detektivky Camilly Lackberg, jejíž typicky dvě dějové linie jsou vždy důmyslně propracované a na konci úžasně propojené. U Polednice mi bylo vše hned jasné, přesto dám panu Březinovi ještě jednu šanci, když je tím laureátem Ceny Jiřího Marka...
Kukuru jsem četl poměrně dlouho, několik měsíců. Nebylo to pro mě lehké čtení na jeden zátah, neboť jde o velmi komplikovanou osobnost a zdůraznil bych hlavně slovo osobnost, ať už se k ní pojí jakákoli pozitiva či negativa. Některé pasáže mi nejspíš utkvějí nadlouho v paměti, za všechny asi noc strávená v hotelu s mladou dívkou či přinucení Martina Huby k běhu na pět set metrů zcela zbytečně. Možná mi jen chybělo trochu více komentářů z posledních deseti let a zejména i s ohledem na autora nějaké zážitky z Činoherního klubu. Rodinná slavnost pro mě totiž představuje dosud nejsilnější divadelní zážitek.
Při čtení další knihy od Liane Moriarty jsem sám sobě kladl otázku, jestli to už nějak nepřeháním s četbou podobné literatury a zda bych se neměl nasměrovat na nějakou typicky "mužskou literaturu". Na konci jsem ale musel konstatovat, že mě i tato kniha moc bavila, hlavní pointa tuze překvapila, párkrát jsem se dokonce nahlas zasmál a celou dobu hltal další stránky, abych to dávné tajemství odhalil. Poslední výročí je s ohledem na obsah rozhodně jedním z nejpřiléhavějších názvů.
Není to vůbec příjemné a pohodové čtení, ale o to větší má vypovídající hodnotu. Pro mě zatím čtenářský zážitek tohoto roku. Filmové i knižní debuty vždy hodnotím o hvězdičku výše, v tomto případě, ale nemám už ani kam výše jít. Oceňuji zejména originální formu se závazkem padesáti slov na kapitolu, jež na autorku klade obrovské nároky. S tím se Lidmila Kábrtová poprala se ctí a znamenitě.
Styl a humor Emila Hakla mi vyhovuje, směju se u jeho knih i nahlas. Některé myšlenky, vtípky nebo inteligentní přisprostlé hlášky si poznamenávám. Hovězí kostky mě ale nějak postupně unavily a zdá se mi, že se jednotlivé povídky tak nějak opakují, což vlastně není nic zvláštního, je to Haklův svět plný originálních figurek, tragikomických hrdinů hledajících smysl života. Ale hodnotím průměrně, protože mě jiné jeho knihy dokázaly chytit za srdce výrazněji.
Knihu hodnotím jako thriller, protože každý důvtipný čtenář detektivek musí hlavní pointu odhalit poměrně jednoduše. Jako thriller dostatečně napínavé, tajemné a čtivé, správně seversky drsné, brutální až perverzní. Možná bych vypustil zbytečnou milostnou/vztahovou linku, připadala mi, že je tam vložená téměř násilně a ne tak přirozeně jako to bývá v sérii od Camily Lackberg. Ale docela se těším na pokračování.
Kallentoftovi se podařilo zastavit posun kvality směrem dolů, ale stále je to u průměru jako všechny jeho "elementové" knihy. Myslím, že měl přestat po Pátém ročním období, a pak se pustit do dalších projektů. U Zeměbouře oceňuji alespoň poměrně strhující thrillerový závěr.
Mám rád odlehčený a lehce přidrzlý humor, překvapení, zvraty a svižný děj. Všechno tohle mi C.D. Payne nabídnul a díky němu jsem se opět skvěle bavil, nejvíce asi díky postavám Casty a Heleniny matky. Výborná oddechovka.
Nebudu Noční lov hodnotit jako detektivku, protože to bych musel v hodnocení hodně ubrat, Žádný důmyslný autor detektivek přece neodkryje karty v půli knihy, pokud by nám nechtěl uštědřit nějaký závěrečný šokující zvrat či pointu. Proto přistupuji k druhému případu Eriky Fosterové jako k psychologickému thrilleru a v rámci žánru je rozhodně nadstandardní, Bryndza opět píše nesmírně čtivě, zajímavě a i když tedy víme, jak se věci mají, stejně je druhá půle knihy záživná a napínavá. Z mého pohledu by ale třetí díl mohl vykazovat opět rysy klasické detektivky a čtenář by si měl do konce lámat hlavu nad totožností pachatele.