sakro
komentáře u knih
Pastvina zmizelých
Václav Erben
Prostřednictvím zelené edice Původní česká detektivka občas objevuji nové české spisovatele krimi. Někdy lepší, někdy horší. V případě Pastviny zmizelých však o žádné objevování talentů nešlo. Václav Erben je v krimi literatuře pojem. Bohužel tedy byl. Ale vlastně stále je a myslím, že ve svých knihách ještě dlouho bude. Jeho postupná stavba příběhu, seznamování se všemi osobami jen tak jakoby mimochodem, to vše je naprosto skvělé. Předčasné odhalení pachatele čtenářem v podstatě nepřichází v úvahu, odhalení a vysvětlení přichází opravdu až na posledních stránkách. Jako krimi příběh tedy téměř geniální. Několik knih jsem již před dlouhým časem četl, a jelikož si je už zcela samozřejmě nepamatuji, rád se k nim vrátím. Milovníkům žánru doporučuji nejen Pastvinu zmizelých, ale vlastně všechny jeho knihy.
Tiché roky
Alena Mornštajnová
Život je nespravedlivý :-). Zatímco paní Mornštajnová předkládá svým čtenářům další a další naprosto skvělé romány, já jen velmi těžce hledám k hodnocení jejích příběhů nové superlativy tak, abych nebyl nucen stále se opakovat. I Tiché roky je totiž bezesporu nutno hodnotit jako úžasnou knihu, která ve čtenáři zcela jistě zanechá nesmazatelnou stropu. A to i přesto, že se jedná v podstatě o úplně jednoduchý příběh jedné úplně obyčejné rodiny. Podobný by asi ve svém okolí našel mnohý z nás, ale uvést ho tak skvělým způsobem do literární podoby, to je malý zázrak. Proto musím nakonec i sám sobě přiznat, že jsem sobec, protože vím, že paní Mornštajnová v současné době poskytuje svůj talent svým i ostatním dětem ve formě pohádkových příběhů a bude tedy asi nějakou dobu trvat, než se my, dospělí, dočkáme něčeho nového.
Smrt místostarosty
Stanislav Češka
Slušný námět podepřený reálným případem. Žádné akční scény, ale pouze získávání fakt prostřednictvím dalších a dalších výslechů zainteresovaných postav. Tedy hodně blízko reálnému průběhu vyšetřování kriminálního případu. Přesto jsem se na děj v podstatě nemohl soustředit. STRAŠNĚ mi vadil použitý jazyk. Zvolit k vyprávění jazyk jakoby se celé vyšetřování odehrávalo na půdě Ústavu pro výzkum jazyka českého je naprosté neštěstí a vůbec jsem to nepochopil. Vyšetřovatelé, podezřelí i svědci, přestože jsou z nejrůznějších sociálních vrstev, hovoří tak, jako by jejich nejoblíbenější a v podstatě jedinou za život přečtenou knihou byly Pravidla českého pravopisu. A to i přesto, že jsou všichni z Brna a okolí. Bohužel to dělá celou knihu velmi málo uvěřitelnou. Takhle nemluví skoro nikdo, ať už žije v kterékoliv části naší republiky. Z popsaných důvodů je pro mě kniha velmi špatně čitelná a asi bude trvat dost dlouho, než dám autorovi další šanci.
Dál nechoď!
Václav Křivanec
Před časem jsem přečetl krimi Sagittarius od autora, o kterém jsem do té doby vůbec neměl ponětí. Jelikož mě kniha nadchla, což si můžete dohledat v mém komentáři, rozhodl jsem se přečíst si knihu předchozí, což je právě Dál nechoď. Kupodivu jsem v té době knihu nesehnal ani na žádném antikvárním e-shopu, ani v knihovně. Naštěstí se za pár týdnů objevila, tak jsem po ní bez váhání sáhl a hned po doručení jsem se pustil do čtení. Musím uznat, že úspěch Sagittaria nebyla žádná náhoda. Prostě pan Křivanec umí a to mi nikdo nevymluví. Napsáno příjemným civilním jazykem bez zbytečných pseudouměleckých pokusů, děj se logicky posouvá, ale přitom vás občas nečekaně překvapí. A stejně jako v životě se i tady vyskytují předem jasná a odhadnutelná chování některých postav, ale není to na závadu, protože to přesně zapadá do celkového kontextu příběhu. I v tomto případě nemohu hodnotit jinak než pěti hvězdami a doporučením k četbě, i když asi jen milovníkům detektivek.
Koloušek
Jana Bernášková
Jsem chlap, tak si ani nejsem jist, jestli mohu tuhle knihu hodnotit. Když listuji recenzemi zpět, je tam mužů jako šafránu. Zatím jsem od paní Bernáškové nic nečetl. Asi proto, že jsem nic nehledal. I tahle kniha se mi dostala do rukou víceméně nedopatřením. Musím říct, že jsem to čekal horší. Je to o životě, o smrti, o sexu, o mezilidských vztazích a celé to drží pohromadě dosti inteligentní humor. Příjemný, i když sem tam nepochopitelný, protože ženský. A to v žádném případě nemyslím ve zlém. I pro ženu je často mužský humor nepochopitelný. To tak prostě je a nedá se s tím nic dělat. Pokud bych měl vypíchnou nejlepší pasáž, pak je to jednoznačně dopis pro otce. Ale čte se to příjemně a to je v literatuře to hlavní. Takže pro mě takové půl na půl, i když někde skrytě vzadu mám takový neodbytný pocit, že kdyby tahle kniha nevznikla vůbec, tak se patroni literatury nezhroutí.
Veselí
Radka Třeštíková
Četbu knih Radky Třeštíkové jsem díky hodně rozporuplným recenzím dlouho odkládal. Pak jsem si řekl, že názor si musím udělat sám a bůhví proč jsem sáhl právě po Veselí. Musím říct, že jsem byl překvapen. Kupodivu mile. Vrátil jsem se tedy zpět k recenzím této knihy a přiznávám, že připomínky a výtky některých recenzentů moc nechápu. Že tady všichni moraváci chlastají? Ano. Že je hlavní postava nezodpovědná a často se chová jako kráva? Ano. Že jsou některé příběhy málo uvěřitelné a přitažené za vlasy? I s tím souhlasím. Chtěl bych ale vědět co by psali, kdyby moraváci pocucávali jen čaj a limonádu, kdyby se Eliška chovala jen zodpovědně a podle zásad Guta-Jarkovského a kdyby prožívala jen běžné věci, které známe ze svých životů a které jsou v podstatě nudné a nezáživné. Vy byste si takovou knihu koupili? Já bych ji určitě považoval za vyhozené peníze a pak bych se teprve opřel do neúprosné kritiky sám. Ale to, co vytvořila paní Třeštíková, bylo dobře napsané a příjemně se to četlo. Našel jsem tam pasáže velmi zábavné stejně jako pasáže, které mě nutily k zamyšlení a evokovaly mi zážitky z mého vlastního života. Popsala prostě život takový jaký je, se vším, co k němu patří, ať se to někomu líbí nebo ne.
Krhutoviny
Jiří Krhut
Přemýšlel jsem, jak bych tuhle knihu zhodnotil. Nakonec jsem si přiznal, že nevytvořím popisek výstižnější, než uvedl v závěrečném poděkování sám její autor. Je to sbírka básniček, rýmovaček, přesmyček, citátů a všelijakých lingvistických postřehů, salt a přemetů. Za sebe jen dodám, že jelikož miluji humor (i ten lehce přes čáru) a sám si rád hraji s nádherným českým jazykem, považuji knihu za téměř geniální a budu si v ní jen tak bezcílně a opakovaně bloudit a listovat ještě hodně dlouho.
Nestydaté pohádky
Jitka Moody
No proč ne? Když už sáhnu po knize, která se vlastně odhaluje již svým názvem, pak určitě neočekávám žádný literární skvost, neočekávám, že by měla přijít do rukou dětem a vlastně vůbec neočekávám pohádky v přesném smyslu toho slova. S vědomím toho už mohu být vlastně jen mile překvapen, což jsem. Jednotlivé „pohádky“ jsou krátké, s vtipnými postřehy a mnohdy i slušně vypointované. A když už se rozhodnu přečíst si Nestydaté pohádky, pak nechápu, proč by mě měly pobuřovat sexuální scény? Tu knihu přece číst nemusím, a pak mě nemá co urážet. Já časem určitě rád sáhnu i po Druhé porci.
Slepá mapa
Alena Mornštajnová
Nádherná kniha o lidském životě. O obyčejném lidském životě prožívaném v časech dobrých, horších i strašných. O životě, za který později obyčejně člověka odsoudí ti, kteří danou dobu neprožili, případně ji strávili na jiné straně barikády a tudíž by měli přinejmenším mlčet. I když je to smutné a nespravedlivé, tak to prostě vždy bylo, je a bude. Proto jsem vždy velmi rád, když ty doby někdo připomíná a snaží se je čtenáři předkládat bez předsudků a bez soudů. A právě toto paní Mornštajnová umí, ať už sáhnete po kterékoliv její knize. Pokud bych měl ukázat na něco, co mi právě na této knize vadí, pak je to anonymita prostředí. V románu Hana jsem si mohl představovat jednotlivé části skutečného města, ulice a konkrétní domy a tím to pro mě bylo všechno mnohem uvěřitelnější. Chápu, že už v názvu Slepá mapa je předesláno, že se stejný příběh mohl odehrát kdekoliv v Čechách nebo na Moravě, ale přece jen ….. V žádném případě to však neberte jako výtku, jde čistě o můj subjektivní pocit. Že knihu doporučuji k přečtení všem snad nemusím zdůrazňovat.
Podzimu neutečeš
František Uher
Kladně hodnotím pouze dějovou linku, a i ta byla dost násilná a kostrbatá. S čím jsem měl ale opravdu velký problém, to byl jazyk, který autor pro své vyprávění zvolil. Děj je neustále tříštěn někdy i vtipnými poznámkami, kterých je však tolik, že jsem prakticky každou stránku musel číst vícekrát, abych vůbec pochopil, kam děj spěje. Každý policista a vyšetřovatel, každý delikvent i každý svědek je natolik vtipný a pohotový, že je to v absolutním rozporu s reálným světem kolem nás. Mám prostě u kriminálních případů raději jednodušší, čistší a tedy uvěřitelnější příběh a jeho postupné řešení než překombinovaný, složitý a málo uvěřitelný děj, který je ještě navíc válcovaný ohromujícími literárními ambiceni autora. Bylo to mé první literární setkání s panem Uherem, bojím se však, že i poslední.
Zapomenutý zločin
Vlastimil Vondruška
Velmi příjemná kniha. Děj, odehrávající se v prostředí hradních sídel mi připomněl mou oblíbenou starou českou televizní inscenaci Zločin na Zlenicích hradě. Příběh velmi zajímavý, jen jsem se chvílemi ztrácel v postavách a musel jsem listovat zpět, abych se opět dostal do obrazu. Naštěstí je kniha natolik útlá, že absolvovat tyto krátké dějové návraty není nijak složité. Za přečtení určitě stojí a mé setkání s dílem pana Vondrušky určitě nebylo ojedinělé.
Když zpívají labutě
Roman Cílek
Před pár týdny jsem tady hodnotil autorovu sbírku povídek Dědičný hřích. Jelikož jsem z ní byl nadšený, okamžitě jsem se poohlédl po další knize a padly mi do ruky právě labutě. A zase jsou to skvělé povídky, ale kdybych měl říct pravdu, pořád jsem při čtení čekal ten náboj, který mě oslovil u Dědičného hříchu. Tady jsem ale čekal marně. Nevím, podle jakého klíče autor povídky do sbírek vybírá, ale pro mě měl tentokrát o něco málo horší ruku. Je to však jen můj názor, který však podle hodnocení jiných jde opačným směrem. Každopádně za přečtení i tato kniha rozhodně stojí a svůj názor si musí udělat každý sám. Inu sto lidí, sto chutí.
Varhaník z mrtvé vesnice
Danuta Chlupová
Před časem jsem si přečetl Jizvu, která se mi velmi líbila. Varhaníka z mrtvé vesnice jsem měl připraveného ke čtení dost dlouho, ale pořád jsem četbu odkládat s obavou, abych po první, skvělé knize, nebyl zklamán. Odklad však byl naprosto zbytečný. I tahle kniha mě moc oslovila a zaslouženě ji hodnotím pěti hvězdičkami. Možná, že jinému čtenáři, který nepochází z našeho kraje razovitého a nemá k němu vztah, může být odtažité prostředí nebo polská komunita ve které se celý děj odehrává. Já ale oceňuji právě tu pravdivost a realistická fakta z občas i kruté historie prolínání našich národů na česko-polském pohraničí. Jednoznačně doporučuji.
Sejdeme se v pět
Vladimíra Černajová
Už druhá přečtená kniha z pera paní Černajové, která je prvoplánově oddechovkou, ale obsahuje mnoho pravd o nás samotných. Nenáročné čtení k zasmání i k zamyšlení. Naprosto mi vyhovuje autorčin literární styl i humor a rád sáhnu po další její knize.
Předloha pro vraždu
Eva Mašková
Tak se mi konečně podařilo přetrpět tuhle pseudokriminální červenou knihovnu až do úplného závěru. Jak už jsem psal několikrát, mám velmi rád původní českou detektivku, a proto vždy rád sáhnu, třeba i namátkově, do zelené řady z nakladatelství Moba. Tentokrát to však pro mě bylo obrovské zklamání a při pročítání předešlých recenzí mám dojem, že jsem četl úplně jinou knihu. Jedna parta naprosto nevyzrálých, nezodpovědných a do reálného života těžce zařaditelných postav se snaží prorazit v literatuře. Další parta, tentokrát detektivů, se chová tak neprofesionálně, že je jejich pracovní zařazení jen málo uvěřitelné. Celému příběhu pak vévodí bývalá policistka, která se rozhodne vyřešit vše sama, ale dělá jednu botu za druhou a ohrožuje jimi nejen sebe, ale i své okolí. No a vše korunuje doslova pohádkový závěr: těm dobrým se vydaří i to, v co snad ani doufat nemohli a ti zlí a nesympatičtí si za špatné konce mohou sami. Po další autorčině knize asi nesáhnu.
Dědičný hřích
Roman Cílek
Sáhl jsem po této knize bez jakékoliv předešlé recenze či doporučení a bez znalosti jiných autorových publikací. Prostě jen proto, že mám rád českou detektivku a snažím se ji objevovat právě prostřednictvím "zelené řady" původní české detektivky. Nejdříve jsem zjistil, že se nejedná o příběh jeden a pak, že vlastně vůbec nejde o detektivku jako takovou. Tím však veškerá má "kritika" končí a dál už přicházejí jen samá pozitiva. Jde vlastně o dvanáct naprosto skvělých povídek žánru noir. Psáno nádherným jazykem s naprosto perfektními slovními obraty. Jednotlivým příběhům vévodí jakási ponurost a fakt, že mnohdy od počátku víte nebo předvídáte děj na jejich dokonalosti absolutně nic neubírá. Moje rada tedy zní: neváhejte a přečtěte si.
Hana
Alena Mornštajnová
V literatuře se občas stane, že se jako čtenář setkám se skutečně silným příběhem, který však nakonec autorovi proteče mezi prsty a svým způsobem ho pohřbí. O příběhu, který jsem se chystal číst jsem už něco z anoncí a recenzí věděl, takže jsem napjatě čekal, jak se s tématem vyrovná paní Mornštajnová. V jejím podání mě však příběh ohromil, okouzlil, pohltil a nešťastný jsem byl pouze od okamžiku, kdy jsem zjistil, že počet stran do konce románu rychle ubývá a že se s postavami budu nucen rozloučit. Mnoha skvělých hodnocení se knize dostalo už od spousty recenzentů přede mnou, takže bych v konečném důsledku jen a jen opisoval. Pro mě tedy jednoznačně nejlepší kniha za poslední léta. S opravdu čistým svědomím doporučuji každému k přečtení a určitě se k ní ještě vrátím. Nakonec mi nezbývá než říct: paní Mornštajnová, děkuji.
Pod Palcem
Jarmila Pospíšilová
Neříkám přímo ne, ale na můj vkus roztahané a nezáživné a nakonec se vlastně všechno vyřeší tak nějak úplně samo. Vždy rád sáhnu po autorech českých detektivek a mám rád edici původní české detektivky od nakladatelství MOBA, proto jsem dal šanci i paní Pospíšilové. Nevím, jestli je to její standardní styl psaní, nebo se úplně nepovedl jen tento jeden příběh, ale mám připravených ke čtení tolik knih, že mám obavu, že k dalšímu pokusu o průzkum její tvorby se hodně a hodně dlouho nedostanu.
Neřád
Boris Steinbauer
Před časem jsem si přečetl autorovu Smrtící obhajobu a přestože to v hodnoceních vyplývá právě naopak, Neřád se mi líbil víc. Surový, naturalistický, občasné scény možná i trošku mimo realitu, ale je to autorova literární licence, takže je to úplně v pořádku. Kniha má spád a i přes počáteční časové i lokální skoky je možno se v ní rychle zorientovat. V edičním plánu nakladatelství MOBA jsem zjistil, že brzy vyjde autorova další kniha a už teď se na ni těším.
Sagittarius
Václav Křivanec
Proč není možnost udělit více hvězdiček? Přede mnou už je spouta skvělých hodnocení, spousta doporučení, takže mi připadá, že to moje už by bylo nošením dříví do lesa. Jednoznačně je to jedna z nejlepších detektivek, které jsem v poslední době přečetl. Navíc česká a ještě navrch ze Šumavy. Co více si přát. Milovníkům krimi, kteří tuto knihu ještě nějakým nedopatřením neobjevili, opravdu doporučuji.
